20 C 323/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného fakticky bytem adresa žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], [částka], úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 23,72 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrových smluv (uváděno oproti návrhu chronologicky) ze dne [datum] [číslo] ze dne [datum] [číslo] sjednaných s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (coby věřitelem). Dle starší smlouvy se žalovaný po načerpání jistiny [částka] zavázal hradit 58 týdenních splátek po [částka], uhradil však pouze [částka] a žalobkyně se tak domáhá [částka] na jistině, [částka] na souhrnném poplatku, [částka] na kapitalizovanému úroku z prodlení a dále běžícím z jistiny od [datum] do zaplacení a [částka] na kapitalizovanému obchodním úroku a dále běžícím z jistiny v sazbě 23,72 % ročně od [datum] do zaplacení Dle následné smlouvy se žalovaný po načerpání jistiny [částka] zavázal hradit 58 týdenních splátek po [částka], uhradil však pouze [částka] a žalobkyně se tak domáhá [částka] na jistině, [částka] na souhrnném poplatku, [částka] na kapitalizovanému úroku z prodlení a dále běžícím z jistiny od [datum] do zaplacení a [částka] na kapitalizovanému obchodním úroku a dále běžícím z jistiny v sazbě 23,72 % ročně od [datum] do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčku poskytl. K tomu předložila zákaznické karty.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soudu se však podařilo vypátrat jeho zaměstnavatele ([IČO]) a na zjištěné adrese faktického pobytu se podařilo doručení do vlastních rukou dne [datum]. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). Soud po pobytu žalovaného pátral, ač k tomu nebyl povinen. Soudní exekutor by však již pobyt žalovaného zjišťoval povinně, a to na jeho náklady. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane pro úřední korespondenci dosažitelný. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem původní věřitelky ze dne [datum] (č. l. 26) žalobkyně prokázala, že na ni obě předmětné pohledávky za žalovaným přešly. Totéž pak prokazuje i dohoda č. l. 21 s výňatkem z přílohového seznamu postoupených pohledávek č. l. 25.

4. Zákaznickou kartou č. l. 28 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný deklaroval, že je ženatý a bezdětný, má učňovské vzdělání, bydlí více než rok v nájmu na odlišné adrese, než je jeho trvalé bydliště, kromě manželky sdílí domácnost s další osobou, je od roku 2013 zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou u EC+ [právnická osoba], jako laminář, s příjmem [částka] měsíčně a výdaji [částka] měsíčně (přičemž [částka] je na náklady bydlení, [částka] výdaje domácnosti a [částka] na ostatní/alimenty), což bylo doloženo výplatními páskami, pracovní smlouvou, nájemní smlouvou a SIPO. V dotazníku v příslušné kolonce připustil jednu probíhající exekuci. Smlouvou ze dne [datum] na č. l. 33 žalobkyně prokázala, že žalovaný převzal jistinu [částka] a zavázal se ji vrátit navýšenou o [částka] a [částka] na pojistném v 58 rovnoměrných týdenních splátkách po [částka]. Úroková sazba je vyjádřena až ve smluvních podmínkách. Dále je doložen písemný souhlas č. l. 36 s účastí v programu pojištění schopnosti splácet MetLife, kde věřitelka figuruje jako pojistník.

5. Zákaznickou kartou č. l. 30 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný deklaroval, že je ženatý a bezdětný, má učňovské vzdělání, bydlí více než rok v nájmu na odlišné adrese, než je jeho trvalé bydliště, sdílí domácnost s jednou další osobou (nikoliv ovšem manželkou, jako emailovou adresu nicméně uplatnil„ jarka.sixt@seznam“), je od roku 2013 zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou u EC+ [právnická osoba], jako lešenář/laminář, s příjmem [částka] měsíčně a výdaji [částka] měsíčně (včetně splátky předchozí zápůjčky, přičemž [částka] je na náklady bydlení, [částka] výdaje domácnosti a na ostatní/alimenty není deklarováno ničeho), což bylo doloženo výplatními páskami a pracovní smlouvou. V dotazníku v příslušné kolonce připustil jednu probíhající exekuci. Smlouvou ze dne [datum] na č. l. 34 žalobkyně prokázala, že žalovaný převzal jistinu [částka] a zavázal se ji vrátit navýšenou o [částka] a [částka] na pojistném v 58 rovnoměrných týdenních splátkách po [částka]. Úroková sazba je vyjádřena i ve smlouvě. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 38) vypracování i zaslání (č. l. 40) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu trvalého bydliště žalovaného (nikoliv na sjednanou korespondenční adresu dle zákaznických karet). Dále je doložen písemný souhlas č. l. 37 s účastí v programu pojištění schopnosti splácet MetLife, kde věřitelka figuruje jako pojistník.

6. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 38) vypracování i zaslání (č. l. 40) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného s výhradou toho, že použil adresu trvalého bydliště, nikoliv (v případě obou závazků) sjednanou adresu pro doručování v [anonymizováno] ulici. Dle zprávy OSSZ Teplice ze dne [datum] je žalovaný od září 2020 zaměstnán u nového zaměstnavatele ([IČO]) a dle tohoto zaměstnavatele (č. l. 47) byla zjištěna adresa současného faktického pobytu. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 48) vyplynulo, že v letech 2001 až 2021 čelil (pod příjmeními [celé jméno žalovaného], [příjmení] a [příjmení]) zhruba 20 exekucím či výkonům rozhodnutí. Později zahájené exekuce však přirozeně nelze klást žalobkyni k tíži a lze je zohlednit nanejvýše u paričních lhůt. Soud proto nejprve ověřil současný stav exekucí dotazem do Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“). Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o tehdejším stavu [příjmení], a ani sama EK ČR neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Takto bylo zjištěno, že k [datum] žalovaný stále čelil pěti exekucím z let 2007, 2011, 2012, 2014 a dubna 2016 (a po sjednání obou zápůjček dalším pěti exekucím). Jednotlivé dotazování soudních exekutorů tak již bylo nadbytečné. Soud dále ověřil podobu výplatních pásek, které měly být původní věřitelce předloženy (ale kterými žalobkyně nedisponuje, jak již vyplynulo z desítek předchozích řízení žalobkyně v senátu 20C zdejšího soudu). Tehdejší zaměstnavatel potvrdil, že žalovaný skutečně v září i prosinci 2016 dosahoval čistých měsíčních příjmů, jaké byly deklarovány v zákaznických kartách (s výhradou řádů stokorun), dále však vyplynulo, že ze mzdy nejprve hradí [částka] na výživném (a to i v listopadu 2016, když v prosincové zákaznické kartě takový výdaj již nedeklaroval) a proměnlivé částky (2 až 7 tis. Kč) na exekučních srážkách a zbytek tvoří onen deklarovaný čistý měsíční příjem.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka] a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

9. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti a při nakládání s údaji, vzešlými z činnosti jiných orgánů veřejné moci, k nimž má soud privilegovaný (a tedy i rychlejší přístup), než účastník řízení. Ten by jinak musel takový důkaz předkládat po procesním poučení soudem a vznikly by tak dodatečné náklady na straně soudu i účastníka. V rámci pátrání pak soud oslovoval i zaměstnavatele, při té příležitosti ověřil i tehdejší příjmy žalovaného (s ohledem na četné exekuce). [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení. Obojí však v projednávané věci s ohledem na příjmy žalovaného zakládalo důvod zvýšené obezřetnosti.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, když již v roce 2001 proti němu byly povoleny první z mnoha následných exekucí či vedeny výkony rozhodnutí.

12. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaní v zákaznických kartách mohou uvést a žalovaný jednu exekuci dokonce sám připustil) a současně tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány a žalovaný závazky také částečně hradil (v rozsahu, jaký by soud od„ úvěruneschopného“ spotřebitele očekával).

13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný s výjimkou počtu exekucí uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaný je právní laik a není vyloučeno, že vycházel z údaje o exekutorovi, který prováděl aktuální srážky ze mzdy – a zde lze skutečně očekávat, že je prováděl jen jediný exekutor (z nejméně pěti tehdejších v pořadí). S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) a přiznanou exekuci je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a v případě druhé zápůjčky o to pečlivější. Především žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. Žalovaný byl existenčně závislý na jediném příjmu domácnosti a deklarované výdaje tak měly být zkoumány rovněž náležitě, když náklady bydlení jsou (i na rok 2016) nezvykle nízké, ostatní výdaje na domácnost v rozsahu 4 tis. Kč jsou rovněž spíše zbožným přáním, než realitou, v případě druhé zápůjčky pak měla být zvláštní pozornost věnována absenci údaje o společné domácnosti s manželkou a současně výživném, které o necelé tři měsíce později již není deklarováno (a v listopadu přitom ze mzdy sraženo bylo). Žalovaný má několik dětí, narozených 2012, 2005, 2003, 2001 a 1997, a takový údaj sice věřitel nemá možnost spolehlivě zjistit„ preventivně“, při srážkách výživného ze mzdy však jistě nelze považovat za přehnaný požadavek věřitele na předložení rozhodnutí opatrovnického soudu (kde by věřitelka zjistila všechny vyživovací povinnosti dlužníka). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částkách nájemného i osobních výdajů nápadně nízké, ani počet či věk vyživovaných osob. Žalovaný nadto má pouze učňovské vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval (byť spíše v důsledku exekučních srážek ze mzdy) skutečně minimálního příjmu. Již tyto okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho jediný legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 9 tehdy platného zákona o spotřebitelském úvěru (…) a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění a především ověření) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za„ administrativní činnosti“, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost obou závazků bez dalšího.

14. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání, které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nejspíše došlo uplatnění.

15. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (která nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jejich zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení i z úrokového navýšení a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení.

16. V daném případě tak byla jistina [částka] deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § [číslo] a [číslo] tamtéž nárok pouze na zbývající část jistiny a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,5 % ročně z jistiny do zaplacení). V případě následného úvěru byla jistina [částka] deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § [číslo] a [číslo] tamtéž nárok pouze na zbývající část jistiny a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,5 % ročně z jistiny do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

17. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. (s přihlédnutím k tehdy ještě neúčinnému institutu dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb.: Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.), neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný čelí (zřejmě) 10 exekucím. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním dalšího důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Žalovaný tak získává možnost předejít další exekuci, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější (tj. delší) splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být jeho zájem upřednostněn na úkor žalobkyně ještě více. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho.