20 C 324/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného evidenčně Anonymizováno pro zaplacení 202 726,16 Kč s příslušenstvím Anonymizováno

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky , částka, s úroky v sazbách 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, 2,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, a 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrových smluv ze dne , datum, (revolvingový úvěr č. , hodnota, s rámcem , částka, , na který žalovaný postupně čerpal , částka, a již postupně uhradil , částka, ) a ze dne , datum, č. , hodnota, s jistinou , částka, na úhradu jiných úvěrů, které měl splácet 96 měsíců po , částka, při úroku 23,31 % ročně. Takto se domáhala , částka, , kapitalizovaného úroku ve výši , částka, , úroku 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši , částka, od , datum, do , datum, , zákonného úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 14,75 %, dále částky , částka, , kapitalizovaného úroku ve výši , částka, , úroku 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši , částka, od , datum, do , datum, a zákonného úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 14,75 %. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v obou případech uvedla, že prověřila bonitu žalovaného tak, že od něj získala údaje o osobních a majetkových poměrech, prověřila žalovaným předložené doklady, stanovila „kreditní skóre“ dle své metodiky, prověřila dostupné databáze (uvádí NRKI, ale ve skutečnosti předkládá výpis BRKI/NRKI) a úvěry poskytla.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl označenou domovní schránku. Soud žalovaného vyrozuměl i na dvě emailové adresy, bez odezvy. Pátrání po žalovaném bylo rovněž marné, od přelomu roku má toliko evidenční adresu.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes , částka, za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

5. Z postdatované úvěrové rešerže č. l. 38 vyplývá totéž, co následně z úvěrové smlouvy níže, je tvrzena lustrace v SOLUS, NRKI (zjevně tedy ani tento věřitel nezná rozdíl mezi NRKI a BRKI) a lustrace CEE, ISIR a „Japonská půjčka“. Z úvěrové zprávy (obsahuje anonymizované údaje z BRKI - subjekty „B“, žádný nebankovní úvěr – subjekt „L“ zde není a není tak zřejmé, zda zahrnuje i údaje z NRKI) č. l. 33 vyplývá, že žalovaný měl již sjednán bankovní úvěr ze dne , datum, s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , dále úvěr ze dne , datum, s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , dále bankovní úvěr ze dne , datum, s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , dále úvěr z kreditní karty ze dne , datum, s rámcem , částka, (zřejmě jde o následně konsolidovaný „Hello bank!“), který v září 2021 zřejmě byl právě doplacen a nebyl čerpán.

6. Smlouvou č. l. 21 ze dne , datum, je prokázáno, že strany usilovaly o sjednání bezúčelového revolvingového úvěru s jistinou , částka, , nicméně , částka, je čerpáno na „Philips TAM3505/12 černý“, úrokovou sazbou 26,28 % ročně, minimální měsíční splátkou 4 % dluhu, s pojištěním schopnosti splácet s pojistným 5,9 % z minimální splátky. Informace na 3. straně o „, právnická osoba, “ splátkách a 23,84 % ročně je pro soud nesrozumitelná. Zároveň je sjednáván „šikovný účet“ s poplatky a jeho vztah k úvěru je pro soud rovněž nesrozumitelný. Dle záhlaví smlouvy je žalovaný svobodný, bezdětný, vyučen s maturitou, bydlí v podnájmu v Plzni, je zaměstnán s příjmem , částka, u , právnická osoba, Historií úvěru č. l. 44, zejm. 51 je potvrzeno, že žalovaný již uhradil více, než čerpal – jak tvrdí i žalobkyně v žalobních tvrzeních. Dopisem č. l. 53 je prokázáno zesplatnění úvěru dnem , datum, .

7. Z postdatované úvěrové rešerže č. l. 39 vyplývá totéž, co následně z úvěrové smlouvy níže, je tvrzena lustrace v SOLUS, NRKI (zjevně tedy ani tento věřitel nezná rozdíl mezi NRKI a BRKI) a lustrace CEE, ISIR a „Japonská půjčka“. Z úvěrové zprávy (obsahuje anonymizované údaje z BRKI - subjekty „B“ a jeden nebankovní úvěr – subjekt „L“) č. l. 24 vyplývá, že žalovaný měl v této době dále sjednán bankovní úvěr ze dne , datum, s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , dále úvěr ze dne , datum, s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , dále úvěr z kreditní karty ze dne , datum, s rámcem , částka, (zřejmě jde o konsolidovaný „Hello bank!“), který byl čerpán v dubnu 2023 do výše , částka, . Dále nebankovní úvěr z kreditní karty ze dne , datum, s rámcem , částka, , měsíční splátkou , částka, a zůstatkem v dubnu 2023 ve výši , částka, (zřejmě jde o konsolidovaný úvěr žalobkyně jak níže). I zde jsou četné úvěry, které byly dříve čerpány a již dříve doplaceny a je zjevné, že spolu hodnotově i časově souvisí s úvěry nedoplacenými, neboť se jedná o jistiny v řádech desítek až stovek tisíc Kč.

8. Smlouvou č. l. 30 ze dne , datum, je sjednán účelový a revolvingový úvěr na úhradu úvěrů dle přílohy 1 částkou , částka, , které má žalovaný při úročení 23,31 % ročně splácet 96 měsíčními splátkami po , částka, , s pojištěním schopnosti splácet s pojistným 8,9 % ze splátky splátky (tj. , částka, ). Na třetí straně je zřejmě sjednán „úvěr z karty“, jehož sjednání se má vyloučit křížkem (který není vyznačen) s rámcem , částka, a úrokem 23,88 % ročně. Žalobkyně netvrdí, že by takový úvěr žalovaný čerpal. Dle přílohy č. , hodnota, (č. l. 32 p. v.) šlo o úvěr „Hello bank!“ ve výši , částka, ze dne , datum, a žalobkyně ve výši , částka, ze dne , datum, (tedy ze shodného dne, jako starší úvěr předmětný). Dle záhlaví smlouvy je žalovaný svobodný, bezdětný, se středoškolským vzděláním, bydlí v podnájmu v Teplicích, je zaměstnán s příjmem , částka, u , právnická osoba, ., na bydlení vydává , částka, , na splátky úvěrů , částka, a na ostatní výdaje , částka, . Historií úvěru č. l. 52 je prokázáno, že žalovaný čerpal , částka, , uhradil , částka, (rozdíl tak činí , částka, ). Dopisem č. l. 54 je prokázáno zesplatnění úvěru dnem , datum, .

9. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 57) vypracování i zaslání (č. l. 58) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Úvěrové podmínky č. l. 41 jiné podstatné zjištění nepřinesly. Soudem opatřený výpis CRIF (NRKI a BRKI) koresponduje s výpisy žalobkyně, bankovní úvěry výše zmiňované zřejmě pochází od , právnická osoba, ., resp. , jméno FO, bank! odpovídá BNP Paribas , právnická osoba, SA, úvěr ze dne , datum, je od , právnická osoba, . V pozdější době se žalovaný obligátně stal dále obětí predátorského jednání žalobkyně, , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , a , právnická osoba, ., to však již na projednávané dva nároky nemá vliv.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

13. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. I žalobkyně již byla touto sankcí postižena dne , datum, (sp. zn. S-Sp-2022/00117/CNB/573), jedná se však o ryze symbolickou částku a žalobkyně může nadále pokračovat v podnikání v průmyslovém měřítku, které ignoruje právní předpisy na ochranu spotřebitele. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V případě žalobkyně je rovněž časté jakési „překoupení dlužníka“, kdy osobám ve finanční tísni, způsobené zejména jejími nebankovními konkurenty, poskytne svůj „konsolidační“ úvěr, který má sice méně skandální úrokové navýšení, i tak jde o všem o násobek běžné bankovní sazby.

14. Soud je ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ. Převážná většina těchto aktivit se odehrává zcela mimo povědomí soudů, kterým je nárok předkládán jen u zlomku dotčených spotřebitelů a nadto ve značně zjednodušené a zkreslené podobě (zejména neuváděním předchozích úvěrů mezi týmiž účastníky nebo jejich „rozžalováním“ do více řízení, k jejichž spojováním z iniciativy soudců dochází u zdejšího soudu jen výjimečně).

15. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). První úvěr byl toliko , částka, , avšak žalobkyně soudu zcela zatajila, že současně s ním poskytla jiný úvěr s jistinou , částka, ! Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Již z podkladů, které sama předložila, tak vyplývá, že žalovaný již měl nezdravě mnoho úvěrů (v případě staršího nejméně 4). Bez důkladného prověření příjmů a výdajů je tak poskytnutí dalšího úvěru, resp. jiného než ryze konsolidačního, který poměry spotřebitele výrazně zlepší, nemyslitelné. Žalobkyně však dle výsledku desítek řízení v senátu 20C zjevně není věřitelem, který by mohl takový úvěr poskytovat, neboť je zjevně nastavena na nezodpovědnou exploataci neúvěruschopných spotřebitelů.

16. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila i podklady, ty však kromě výpisu úvěrových závazků mají čistě subjektivní charakter (případně jde o účelový výklad práva). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

17. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila příjmy a výdaje žalovaného, respektive když dostupné údaje (četných předchozích závazcích) vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Z úvěrové historie žalovaného bylo již v roce 2021, že zahájil neudržitelnou dluhovou spirálu a další úvěry zjevně sloužily ke konsolidaci předchozích a současně k načerpání dalších prostředků k neudržitelně vysoké spotřebě. Nelze ignorovat předchozí úvěrové závazky jen proto, že jsou aktuálně (nicméně předčasně) doplacené, ale je třeba je vnímat i v kontextu jednání a pravděpodobných úmyslů spotřebitele. Nelze ignorovat údaje v úvěrovém registru, který má věřitel k dispozici a kam sám své údaje zadává.

18. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

19. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

20. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tento věřitel sice prostředky vyplácí, ale pokud slouží k úhradě předchozích lichevních úvěrů (či jsou v mnohem záludnější podobě pouhou refundací bezprostředně předtím doplácených úvěrů), jde z pohledu spotřebitele stále o tutéž situaci a soud by neměl na nekalou hru věřitelů slepě přistupovat.

21. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje a postupují tak i mnozí další věřitelé, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele uhrazen není, a tím spíše tak musí soud opět jednat z moci úřední, neboť projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

22. V daném případě tak byla jistina staršího úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v plném rozsahu, přiznat tedy již nelze žádné plnění.

23. Jistina mladšího úvěru byla deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Úrok však soud přiznal až od doručení žaloby soudem, neboť k úkonům věřitele, který se domáhá excesivního plnění na podkladě svého vlastního porušení kogentních právních povinností, nelze přihlížet a konstruovat na nich věřitelovu výhodu. Teprve projednávání nároku soudem klade na spotřebitele povinnost začít hradit pohledávku alespoň v rozsahu, v jakém se skutečně obohatil, což je i v souladu s § 87 zákona č. 257/2016 Sb., dle kterého lze v některých případech i žalobu zamítnout jako předčasně podanou, pokud spotřebitel v důsledku lichevních praktik vůbec není schopen splácení prozatím zahájit. Krátit bylo nutno i samotnou sazbu úroku z prodlení, neboť oběma stranám (či přinejmenším věřiteli) mělo být v okamžiku kontraktace zřejmé, že úvěr je neplatný a je tedy splatný. Nelze tak připustit, aby věřitel dosáhl lepšího postavení (následně vyšší sazby) předstíráním platnosti závazku a jeho prohlášením za splatný až mnohem později (přitom žalovaná neuhradila žádnou splátku řádně a včas). Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která je s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době soudem konstatovaného počátku prodlení, tedy 12 % ročně, nikoliv 15 % ročně. Soud proto zamítnul vedle části základu i část období i část sazby úroku z prodlení. Obchodní úrok, poplatky a smluvní sankce soud nepřiznal žádné.

24. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení částečně úspěšná (59,79 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (19,58 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Soud se však dále zajímal, zda náklady vynaložila žalobkyně účelně, pokud dne , datum, uplatnila proti žalovanému pod sp. zn. , spisová značka, jiný vzájemný nárok (jistina , částka, ). V takovém řízení byla (pro senát 20C opět velmi překvapivě) zcela úspěšná a na náhradě nákladů řízení jí bylo přiznáno , částka, (z toho první tři úkony ve snížené sazbě dle § 14b advokátního tarifu; za účast na jednání pak , částka, , paušální náhrada , částka, , jízdné , částka, a náhrada promeškaného času , částka, ). Soud shledal, že tímto postupem žalobkyně (resp. její smluvní právní zástupce) uměle navyšuje pohledávku o náhradu nákladů řízení. Náhradu tak přiznal jen ve výši, jako by žalobkyně uplatnila nároky společně. V takovém případě by nemohla být užita snížená sazba dle § 14b tamtéž. Jednání se však konalo jen v druhé věci, v této věci soud podmínky pro takový postup neshledal.

25. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s předžalobní výzvou a s podáním žalobního návrhu. Dále náleží odměna za jednání ve věci sp. zn. , spisová značka, tak, jak již byla přiznána (, částka, a , částka, na paušální částce náhrady hotových výdajů), cestovní náhrady , částka, a náhrada promeškaného času , částka, . Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, , když soud opět postupoval tak, jako by byl hrazen za obě řízení společně (a s ohledem na nemožnost postupovat dle snížené sazby 4 % pro rozpor nároku s kogentním ustanovením § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. v sazbě 5 %). Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

26. Soud tak přiznal žalobkyni nárok právě na , částka, , neboť od , částka, odečetl již v souběžném řízení přiznaných , částka, .

27. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně masivně předlužen, je zjevně nemajetný a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného. Bez aktivity žalovaného a smysluplného záměru není důvodné očekávat, že by právě tento závazek mínil hradit dobrovolně (a způsobem jsoucím v souladu s právy věřitelů starších či souběžných pohledávek).