20 C 326/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného fakticky bytem adresa žalovaného pro zaplacení 159 885,22 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 112 232,57 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 7 940,07 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z částky 112 232,57 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 5 900 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 23 301,28 Kč, úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 23 301,28 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 1,75 % ročně z částky 112 232,57 Kč od [datum] do zaplacení, 10 865,29 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, 1 734,81 Kč, 921,43 Kč, 1 389,77 Kč a 1 500 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení částku 16 049 Kč, a to ve splátkách po nejméně 2 675 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z konsolidační úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], dle které bylo poskytnuto 143 000 Kč, žalovaný měl splácet měsíční splátky, což nečinil a úvěr byl učiněn dnem [datum] splatným. Domáhala se 135 533,85 Kč na jistině s úrokem z prodlení do zaplacení, 10 865,29 Kč na splatném obchodním úroku do zesplatnění a s úrokem z prodlení do zaplacení, 9 674,88 Kč na úroku z prodlení do [datum], 921,43 Kč na úroku z prodlení z obchodního úroku do [datum], 1 389,77 Kč a 1 500 Kč na poplatcích. Obsáhle se vyjádřila k povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta s tím, že byly zkoumány databáze BRKI i NRKI.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na formální adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl, soud jej však vypátral skrze zaměstnavatele [IČO]), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Na faktické adrese jak v záhlaví shora však převzal do vlastních rukou dne [datum], nijak se však nevyjádřil.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (v tomto případě k tomu došlo, je však otázkou, jak bude probíhat doručení rozsudku). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Úvěrovou smlouvou č. l. 22 a formulářem č. l. 27žalobkyně prokázala, že žalovanému dne [datum] poskytla 143 000 Kč a to tak, že 107 704,12 Kč bylo určeno na doplacení předchozího úvěru žalovaného a zbytek byl poskytnut žalovanému k čerpání bez uvedení účelu. Žalovaný měl za to splácet 96 měsíčních splátek po 3 147,92 Kč (včetně pojištění 284 Kč měsíčně). Dle úvěrové historie č. l. 29 a 32 byl úvěr skutečně téhož dne vyčerpán, celkem bylo na úvěr uhrazeno 30 767,43 Kč (včetně poplatku 1 795 Kč, který na č. l. 29 není započten). Dopisem č. l. 36 s podacím archem č. l. 37 bylo prokázáno, že žalobkyně učinila úvěr dnem [datum] předčasně splatným. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 39 a 40) vypracování i zaslání (č. l. 41 - 44) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

5. Dle tvrzení žalobkyně byl úvěr s původní splátkou 2 284 Kč konsolidován úvěrem se splátkou 2 864 Kč (srov. č. l. 38). Dle tabulky č. l. 38 p. v. si byla věřitelka vědoma, že příjem žalovaného činí 20 tis. Kč měsíčně s tím, že nese 96 % (?) nákladů bydlení. Jako interní splátky zanesla údaj„ 50 Kč“, což zjevně neodpovídá skutečnosti v době poskytnutí předmětného úvěru, jako externí splátky zanesla„ 8 000 Kč“. Dle přehledu závazků je však dosavadní splátkou u téže věřitelky 2 284 Kč, dle byl žalobkyní poskytnut kontokorentní úvěr, čerpaný tehdy v rozsahu 4 816 Kč, a jako třetí je uveden závazek u jiného věřitele, který však vykazuje nulový dluh, ale splátku 8 000 Kč (?). Z žádosti o úvěr č. l. 25 ze dne [datum] vyplynulo, že žalovaný měl základní vzdělání, bydlel v družstevním bytě (již od svého narození), byl svobodný, v domácnosti neměl jiný příjem než 21 000 Kč, pracoval jako dělník ve [právnická osoba] Předchozí závazek u téže věřitelky činí 107 704 Kč z původní jistiny 110 000 Kč, s měsíční splátkou 2 284 Kč. Soud však k těmto údajům nepřistupoval nekriticky. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 51) nevyplynulo, že by žalovaný v době čerpání úvěr měl exekuci, když ke sp. zn. 45 EXE 2796/2016 bylo zjištěno, že byla skončena v září 2018 a sp. zn. 69 EXE 1623/2018 v lednu 2019. Stav řízení sp. zn. 45 EXE 3350/2016, 69 EXE 282/2015, 46 EXE 2909/2013, 45 EXE 1823/2016, 45 EXE 2958/2015 a 48 EXE 1527/2011 již soud nezkoumal, když ze soudem vyžádaného výpisu z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) vyplynulo (č. l. 56), že žalovaný aktuálně čelí jen oněm třem exekucím z let 2021 a 2022. Ke třem exekucím z roku 2021 a 2022 soud při hodnocení splnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. samozřejmě nepřihlíží.

6. Soud však přihlíží k výpisu BRKI, který si vyžádal (č. l. 58). Z něj vyplynulo, že žalobkyně žalovanému poskytla první úvěr dne [datum] s jistinou 70 000 Kč a měsíční splátkou 1 553 Kč. Téhož dne současně žalovaný získal kontokorentní úvěr s rámcem 5 000 Kč, který průběžně čerpal a doplatil pouze v souvislosti s oběma následnými úvěry žalobkyně a rovněž v měsíci říjen 2020. Následný úvěr ze dne [datum] již zahrnoval jistinu 110 000 Kč a měsíční splátku 2 284 Kč (ve skutečnosti však žalovaný hradil 2 511 Kč, jak vyplynulo z historie jeho bankovního účtu, viz dále – zřejmě včetně shodného pojištění, jaké bylo nasmlouváno v předmětné smlouvě) a tedy již předchozí úvěr byl„ konsolidační“.

7. Žalobkyně dále žalovanému vedla běžný účet č. [bankovní účet], jehož historii přirozeně nemohla pominout a soudu jej také předložila za období září 2019 až ledna 2020 (do spisu netištěno). Vedle skutečné výše splátky„ konsolidovaného“ úvěru (2 511 Kč) z ní vyplynulo následující. Žalovaný průběžně netvořil úspory. Žalovaný čerpal prostřednictvím služby [webová adresa], kam dne [datum] zaslal 0,01 Kč (což zjevně představuje ověřovací platbu) dne [datum] jistinu zápůjčky 4 000 Kč, dne [datum] jistinu zápůjčky 2 000 Kč, dne [datum] jistinu zápůjčky 2 000 Kč a dne [datum] jistinu zápůjčky 2 000 Kč. Dne [datum] čerpal„ dodatečnou půjčku“ od [webová adresa]. Na účet č. [bankovní účet] hradil žalovaný dne [datum] částku 4 500 Kč, dne [datum] částku 1 500 Kč, přičemž v tomto měsíci již vyčerpal celý povolený debet účtu, [datum] částku 4 500 Kč a [datum] rovněž částku 4 500 Kč. I bez vyžádání výpisu NRKI je tak zřejmé, že žalovaný měl i další závazky, které nebyly zkoumány.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více, než 30 767,43 Kč) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek 1 795 Kč (sjednán výslovně ve smlouvě). Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databází, v nichž se neuchovávají údaje starší), když nejméně do roku 2019 proti němu bylo povoleno a vedeno mnoho exekucí.

12. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s výpisem zvažovaných parametrů a historii běžného účtu. Co žalobkyně soudu zamlčela (předchozí úvěry a jejich parametry) soud zjistil z moci úřední. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

13. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v NRKI učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

14. V prvé řadě soud konstatuje, že je-li„ konsolidován“ jediný úvěr, jen stěží lze nazvat konsolidací, je-li poskytnut úvěr s navýšením jistiny a současně s vyšší splátkou. Zjevně se totiž nejedná o konsolidaci, která má dlužníkovi usnadnit další trvání závazku, ale o navýšení závazku (privativní novací) s navýšením měsíční splátky. To by samo o sobě soud nevedlo k přísnému závěru, současně je však třeba přihlédnout k nejméně šesti zápůjčkám (případně šesti čerpáním nejméně dvou rámcových zápůjček?), sjednaných krátce před poskytnutím předmětného úvěru. Žalovaný hospodařil s nulovou bilancí (byť je patrné, že současně mohl mít i investované prostředky do nespecifikovaných fondů), věřitele proto neomlouvá, pokud se nezajímá o jeho reálné mandatorní měsíční výdaje. Ty přitom nebyly zkoumány, naopak soud zjistil hrazení pravidelné platby, resp. jejich výpadky v situaci přečerpání účtu včetně povoleného debetu. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaný je právní laik a není známo, na co a jak byl věřitelkou dotazován, než vznikl zápis pracovníkem věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém platební neschopnosti pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalovaný přitom již jednou úvěr navyšoval, přesto byl nucen v měsíci, kdy požádal o další navýšení úvěru, čerpat několik zápůjček od nezjištěného věřitele s nezjištěnými úvěrovými parametry.

15. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně měsíčně hradit či celkem hradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že bylo zcela nezbytné zkoumat jeho mandatorní měsíční výdaje (o nichž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, natož parametry splátek dalších závazků, na kterých byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. Již tyto samotné okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly, nebo přinejmenším byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, další podstatné navýšení úvěru by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatek za administrativní činnost, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně.

16. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

17. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky, a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 30 767,43 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 112 232,57 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 7 940,07 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny do zaplacení). Jelikož prodlení nastalo již sjednání neplatného úvěru, sazba úroku z prodlení se řídí tímto dnem a činí tak pouze 10 % ročně, soud proto zamítl i rozdíl v sazbách v rozsahu 1,75 % ročně. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně z větší části v řízení úspěšná, konkrétně při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku v rozsahu 74,44 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (48,88 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 7 100 Kč (soud do základu odměny nezapočítal úrok z prodlení v kapitalizované výši) a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 972 Kč (část původně zaplaceného soudního poplatku byla vrácena jako přeplatek – č. l. 13). Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

19. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá energetická, inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalovanému povolil tři exekuce. Spotřebitel je (jakkoliv se to u některých dlužníků může jevit paradoxně) v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Ostatně žalobkyně poskytovala úvěr se splatností sedmi let a žalovaný i nadále pracuje v dělnické profesi. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář (delší si bude muset žalovaný sjednat konsenzuálně, bude-li o to stát, soud více přísudek odkládat nemůže), resp. šesti měsíců ohledně nákladového výroku, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku značně navýší o náklady exekuce. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, jak vyplývá z bohaté zkušenosti zdejšího soudu s nároky této žalobkyně, včetně těch, které pro tristní vymahatelnost postoupila třetím osobám. Pro mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky s ohledem na soudu neznámý aktuální příjem žalovaného může a nemusí umožňovat), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

20. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí.