20 C 327/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Řízení se v rozsahu [částka] částečně zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení [částka] s úrokem z prodlení z [částka] od [datum] z titulu úvěrové smlouvy, sjednané dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]) s jistinou [částka], který byl předčasně zesplatněn dne [datum]. K výzvě soudu podáním ze dne [datum] (č. l. 52) doplnila, že ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle žádosti, prověřil žalovaným předložené doklady i dostupné externí i interní databáze, vzal v potaz prokázanou výši měsíčního příjmu žalovaného [částka] a celkový příjem domácnosti [částka], provedl individuální posouzení a úvěr poskytl. K tomu předložila i příslušnou vyplněnou žádost o úvěr (č. l. 76). Dále v rozsahu [částka] vzala žalobu zpět a to s odkazem na obsah svého podání, bez bližší specifikace.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z (náhradního) doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

4. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Souhlasu žalovaného s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (dosud ne-) nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž). Částečné zastavení řízení se nutně odrazilo na nákladovém výroku, viz dále.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem původního věřitele č. l. 36 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně může předmětnou pohledávkou disponovat. Totéž je prokázáno i smlouvou o postoupení pohledávek č. l. 12, potvrzením o úhradě č. l. 16 a seznamem postoupených pohledávek (zejm. č. l. 19 p. v.). Žádostí o úvěr č. l. 76 bylo prokázáno, že žalovaný dne [datum] pomocí biometrického zařízení podepsal žádost, do které bylo obchodním zástupcem zaneseno, že bydlí v nájmu, má učňovské/odborné vzdělání, žije s druhem/družkou, od roku 2012 je zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník s příjem [částka] čistého měsíčně, neuvádí žádné nezbytné měsíční náklady, žádné jiné splátky (což je v rozporu se zjištěními věřitele, viz č. l. 52 p. v.) nebo srážky ze mzdy, ovšem domácnost má celkový čistý měsíční příjem [částka] bez bližší specifikace. Dle vyjádření původního věřitele č. l. 54 si byl tento vědom dosavadních interních splátek [částka] a externích splátek (tj. u jiného věřitele) [částka], který se váže k úvěru s jistinou [částka]. Příjem [částka] (resp. průměr za posledních 12 měsíců [částka]) mu byl potvrzen zaměstnavatelem dne [datum] s tím, že nemá srážky ze mzdy. Úvěrovou smlouvou č. l. 22 bylo prokázáno, že žalovaný a původní věřitel usilovali o sjednání úvěru s jistinou [částka] se splátkou [částka] na 72 měsíců, když tyto obsahují i cenu dodatkových služeb (pojištění). Byl sjednán poplatek [částka] za poskytnutí úvěru, z žádné listiny však nevyplynulo, zda byl uhrazen, proto jej soud (při pasivitě žalovaného) v kalkulaci plnění nezohledňoval. Ke smlouvě byl doložen sazebník poplatků č. l.

26. Z výpisů úvěrového účtu (č. l. 34 a [číslo]) bylo zjištěno, že žalovaný od [datum] do zesplatnění uhradil na závazek celkem [částka]. Byl doložen dopis ze dne [datum] (č. l. 35) s prohlášením úvěru za splatný dnem [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 37) vypracování i zaslání (č. l. 38) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, když číslo popisné [anonymizováno] sice neodpovídá předchozí smluvní dokumentace, nejedná se však zřejmě o omyl v psaní, neboť takovou faktickou adresu sdělil soudu i Úřad práce (č. l. 48).

6. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 42) vyplynulo, že v letech 2010 až 2014 čelil třem exekucím, později pak dalším devíti - ty však již nelze klást žalobkyni k tíži, lze je však zohlednit u paričních lhůt. Poměrně znepokojivý údaj se váže ke sp. zn. 23 T 90/2019, kde měl žalovaný figurovat jako obžalovaný a kde byl pravomocně uznán vinným pro trestný čin úvěrového podvodu ve spojitosti s jinými úvěry, pro (odlišný) výsledek tohoto řízení to však již nemohlo mít význam. Údaj o aktuálně trvajících exekučních řízeních soud ověřil dotazem u Exekutorské komory ČR. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR (dále jen„ EK ČR“) soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o tehdejším stavu [příjmení], a ani sama EK ČR neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Takto bylo zjištěno (č. l. 80), že aktuálně žalovaný čelí pěti exekucím, všechny byly zahájeny po roce 2020. Dle zprávy Úřadu práce č. l. 47 byl v evidenci uchazečů o zaměstnání v průběhu roku 2021 a čerpal podporu v nezaměstnanosti poté, co skončil u zaměstnavatele (který souhlasí s tím na potvrzení o výši příjmu při žádosti o úvěr).

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle výpisů z úvěrového účtu.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

9. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti a při nakládání s údaji, vzešlými z činnosti jiných orgánů veřejné moci, k nimž má soud privilegovaný (a tedy i rychlejší přístup), než účastník řízení. Ten by jinak musel takový důkaz předkládat po procesním poučení soudem a vznikly by tak dodatečné náklady na straně soudu i účastníka. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila úvěrovou žádost, potvrzení o příjmu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, když již v roce 2010 proti němu byly povoleny první z mnoha následných exekucí.

12. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o zjištění prokazatelně nepravdivých údajů o dosavadních finančních závazcích žalovaného v žádosti, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jsa tázáni toliko na„ srážky ze mzdy“), a současně tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu).

13. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud nyní pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení není povinen asistovat (byť to s ohledem na trestní minulost žalovaného není zcela nepřípadná úvaha). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav příslušných databází učinit i v současnosti. Původní věřitelka se ale především prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování žádosti sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

14. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Ona (i soud) zjistila, že žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti. Žalovaný je sice právní laik a nemusel si být vědom, co dané kolonky znamenají, pokud na ně byl vůbec správně tázán (formulář byl zjevně vyplňován pracovníkem původní věřitelky na počítači a podepisován biometricky„ blanketně“). Nebylo s určitostí zjištěno, zda žalovaný i tehdy podléhal exekučnímu inhibitoriu, které by jej dle § 44a exekučního řádu opravňovalo (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. Především je ale zjevné, že úvěruschopnost nebyla vyhodnocena správně, spíše lze hovořit o neobhajitelné nedbalosti. S ohledem na výši jistiny a vzdělání, profesi (resp. její absenci) a dlouhodobý příjem dlužníka je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být velmi pečlivé, a to tím spíše, že žalovaný již měl jiné závazky s měsíční splátkou v takové výši, že již tak byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé (resp. pracovníci věřitelky) těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném (realizovaném) úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky, či spíše ignorovány. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které byly poukazem na normativní náklady nepatřičně odbyty (v případě žalovaného není možno vycházet z normativních hodnot, neboť je naopak klíčové, v jakých skutečných poměrech žije, jaké hradí nájemné apod.), natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá (i bez poskytnutí předmětného úvěru!). U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě pak výše jeho dosavadních splátek, když dluh ani další věřitel nebyly nijak specifikovány, již dosahovala téměř třetiny jeho vlastního čistého příjmu. Další splátka, ve výši přes 4 tis. Kč na dobu šesti let, je pak již zcela nepodloženým až absurdním očekáváním věřitele. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují a jsou samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom pravděpodobně účtoval poplatek administrativní činnost (přinejmenším s ním počítá úvěrová smlouva), nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Pokud by však činil další šetření, pravděpodobně by zjistil ještě více znepokojivé souvislosti a poskytnutí úvěru by to definitivně vyloučilo. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí tohoto úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost (absolutní) závazku bez dalšího.

15. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (která nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

16. Přiznat tedy mohl soud nárok s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. pouze na zbývající část jistiny po odečtení všeho, co již žalovaný uhradil, s odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. K úhradě tak zbývá [částka] a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající úrok z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Ve zbylé části ([částka] s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku a se zohledněním zastavené části řízení v rozsahu 79 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (58 %). Zastavení řízení dle I. výroku shora jednoznačně zavinila žalobkyně, neboť jako důvod pro částečné zpětvzetí uvedla skutečnosti, které mohla, resp. měla uplatnit již v samotném žalobním návrhu.

18. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s vypracováním a zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

19. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. neboť se jedná o vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný podléhá pětinásobnému exekučnímu inhibitoriu. Není tak žádného důvodu, proč žalobkyni a právního zástupce znevýhodňovat delší lhůtou ke splnění, zejména ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného.