20 C 332/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného doručovací adresou adresa žalovaného pro zaplacení 26 559,70 Kč s příslušenstvím,

I. Co do částky 2 000 Kč se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 16 645,79 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1 572,22 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 16 645,79 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 580 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částek 7 913,91 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 515,49 Kč a úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 6 113,91 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení v rozsahu 1 730 Kč, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy (kontokorentní úvěr k účtu č. [bankovní účet]) s úvěrovým limitem 20 000 Kč, který byl předčasně zesplatněn dne [datum] (převeden na úvěrový účet č. [bankovní účet]), který měl být dále splácen, avšak i ten byl dne [datum] zesplatněn. Domáhá se 24 759,70 Kč na jistině, 1 800 Kč na poplatcích, 1 153,62 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Ke zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že byly zkoumány údaje z interních i externích databází a byl použit model s užitím historických dat ČSÚ. Doplňujícím podáním ze dne [datum] vzala žalobu co do částky 2 000 Kč zpět, neboť ji měl žalovaný dne [datum] uhradit.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud však po něm pátral, zjistil od zaměstnavatele možný pobyt v téže ulici na [adresa] (což odpovídá i předžalobní výzvě č. l. 29) a žalovaného tam obeslal, přičemž tam žalovaný skutečně měl označenou domovní schránku. Žalovaný psal soudu z emailové adresy [email] a žádal o shovívavost s tím, že bydlí u své matky na [adresa] (ke zjevnému zapojení matky do úvěrového případu viz dále) a žádal o přiznání práva splátek.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). V tomto řízení tedy žalovaný (alespoň tak soud doufá, neboť není vyloučeno, že za žalovaného opět skrytě jedná jeho matka) adresu pro doručování označil. V jakémkoliv jiném řízení však i nadále je oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu tam lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Soud konstatuje, že k vydání rozsudku pro uznání nepřistoupil, neboť již z přehledu řízení a závazků žalovaného bylo zjevné, že tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti nebylo možno bez ověření důvěřovat a bylo třeba dokazováním přezkoumat, zda úvěr ve skutečnosti netrpí absolutní neplatnosti pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti.

5. Pokud se týká I. výroku shora, platí, že podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud v důsledku zpětvzetí žaloby v požadovaném rozsahu, včetně výslovné žádosti o zastavení řízení, I. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v příslušném rozsahu 2 000 Kč zastavil. Souhlasu žalovaného s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (dosud ne-) nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž). Ostatně žalovaný sám žádal o splátky, nebylo tak důvodu nedůvěřovat tvrzení žalobkyně, že žalovaný něčeho uhradil, a ani že se tak stalo právě na tento závazek.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 16 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že [jméno] [příjmení] jako zákonný zástupce žalovaného (kterému tehdy bylo 15 let) sjednala se žalobkyni smlouvu u poskytování bankovních služeb. Žádostí ze dne [datum] (tedy již za zletilosti žalovaného) na č. l. 17 pak prokázala, že žalovaný zažádal elektronickou cestou o poskytnutí úvěru [anonymizováno] s úvěrovým rámcem 30 000 Kč s tím, že uvedl emailovou adresu [email] a tel. [tel. číslo] (oba tyto údaje lze dohledat prostřednictvím [webová adresa] ve spojení s osobou [jméno] [příjmení] - [příjmení] [příjmení] na [webová adresa]) s tím, že pracuje v [právnická osoba], s příjmem dělníka/řemeslníka 17 724 Kč měsíčně, má výdaje pouhých 1 100 Kč a domácnost má celkem příjem 27 500 Kč (současně jsou však níže uvedeny měsíční příjmy 49 722 Kč, 46 424 Kč a 40 985 Kč a zřejmě tak došlo k nepochopení významu kolonky a nebyl tak uveden celkový příjem, ale další příjem domácnosti). Dle registru obyvatel č. l. 42 je matkou žalovaného [jméno] [příjmení], narozená 1970, která je soudu známa, neboť v minulosti čelila několika exekucím a aktuálně čelí dvěma sp. zn. 69 EXE 1497/2022 a 69 EXE 4202/2022. Otec žalovaného, [jméno] [celé jméno žalovaného], podstupoval dle veřejně dostupného insolvenčního rejstříku v letech 2015 až 2020 oddlužení (sp. zn. [insolvenční spisová značka]) a teprve v roce 2022 došlo k rozvodu rodičů žalovaného (sp. zn. 21 C 65/2022). Byl přiložen výpis úvěrových produktů žalovaného na č. l. 18, dle něhož již splácel tři úvěry u shodné žalobkyně s měsíční splátkou 5 985 Kč, když celková jistina ke splacení měla činit 332 tis. Kč. Údaji o zaměstnání v [právnická osoba], neměl soud důvod zpochybňovat, neboť tam žalovaný pracoval i k [datum] (č. l. 34) a [datum] (č. l. 37) s tím, že tam je zaměstnán na hlavní pracovní poměr již od [datum]. Ke zkoumání úvěruschopnosti byl přiložen i dopis č. l. 28, shrnující proces posouzení, dle něhož byly činěny dotazy do„ zejména bankovního a nebankovního registru klientských informací“. Jelikož takové výstupy žalobkyně nepředkládá, soud si je vyžádal sám. Dále je na p. v. rekapitulována suma zjištění k poměrům žalovaného, dle níž žalovaný bydlel u rodičů, byl svobodný, příjem byl ověřen z běžného účtu, hradil 64 % nákladů bydlení, splácel 6 tis. Kč měsíčně a z požadovaných 30 000 Kč mu mohlo být přiznáno právě jen 20 000 Kč s měsíční splátkou 366,50 Kč.

7. Dále byl přiložen výpis z běžného účtu č. [bankovní účet] za období března až srpna 2018 (č. l. 55 až 69. Z výpisu účtu je již za březen 2018 zřejmé, že byl využíván nejméně jednou další osobou, neboť je zde i příjem z [datum] od [právnická osoba], ve výši 11 178 Kč. Z počáteční bilance 65 434 Kč je výsledná bilance 16 283 K, což zjevně odráží čerpání jistiny 200 000 Kč v únoru 2018. V dubnu 2018 měl žalovaný od zaměstnavatele příjem 27 732 Kč a od insolvenčního správce otce (výživné) 2 500 Kč, současně je zde opět příjem od [právnická osoba], ve výši 12 148 Kč dne [datum] (tato strana není ve spise chybou vytištěna, žalobkyně ji však soudu poskytla v elektronické podobě). Současně je zde čerpání jistiny 100 000 Kč, v důsledku čehož se výsledný zůstatek účtu navýšil o cca 50 tis. Kč. V květnu 2018 se však snížil právě o 50 tis. Kč, neboť příjem účtu tvořily opět jen mzda žalovaného (16 761 Kč), výživné 2 500 Kč a mzda další osoby od [právnická osoba], ve výši 12 096 Kč. V červnu 2018 pak měsíční bilance účtu klesla o 15 000 Kč prakticky na nulový zůstatek, žalovaný měl mzdu 19 128 Kč, na výživném obdržel opět 2 500 Kč, mzda další osoby od [právnická osoba], byla ve výši 12 040 Kč a dále je zde příjem od [anonymizováno] [právnická osoba], ve výši 1 567 Kč. V červenci se bilance účtu zvýšila o 33 tis. Kč, když žalovaný měl mzdu 16 718 Kč, na výživném obdržel od otce 2 500 Kč, mzda další osoby od [právnická osoba], byla ve výši 11 818 Kč a dále je zde příjem od [anonymizováno] [právnická osoba], ve výši 12 638 Kč a zjevně se tedy jedná o dělnický příjem třetí osoby (případně druhý pracovní poměr takové osoby). Kladná výsledná bilance účtu je však dána v důsledku načerpání jistiny úvěru 42 000 Kč. V srpnu se bilance účtu již opět snížila a to o 29 tis. Kč, když žalovaný měl mzdu 21 054 Kč, na výživném obdržel od otce 2 500 Kč, mzda další osoby od [právnická osoba], byla ve výši 12 078 Kč a dále je zde příjem od [anonymizováno] [právnická osoba], ve výši 13 340 Kč. Z úvěrové historie je tak zjevné, že účet využívaly až 3 osoby k hospodaření celé domácnosti, přičemž jejich průběžná spotřeba zjevně násobně převyšovala jejich možnosti výdělku a čerpáním úvěrů tak byly saturovány výdaje domácnosti, případně byly činěny vysoké výběry hotovosti, jejichž užití nezná jak soud, tak nepochybně ani žalobkyně.

8. Dle výpisu CBCB (č. l. 49), který si vyžádal soud, žalovaný čerpal od žalobkyně několik dalších úvěrů i po poskytnutí tohoto úvěru, pro výsledek řízení však samozřejmě měly význam toliko úvěry čerpané do [datum]. Takovým byl úvěr jistinou 200 000 Kč a měsíční splátkou 3 429 Kč ze dne [datum], úvěr s jistinou 100 000 Kč a měsíční splátkou 1 631 Kč ze dne [datum] a dále úvěr s jistinou 42 000 Kč a měsíční splátkou 925 Kč ze dne [datum]. Dodatečně (což již nemůže ovlivnit závěr o nikoliv řádném zkoumání úvěruschopnosti a soud to zmiňuje pouze pro úplnost) je tedy zřejmé, že trend financování chodu domácnosti stylem„ letadlového podvodu“ pokračoval, neboť dle CBCB žalovaný čerpal další úvěry od žalobkyně (říjen 2018 jistina 35 000 Kč, prosinec 2018 jistina 100 000 Kč; březen 2019 jistina 149 000 Kč, červen 2019 jistina 55 000 Kč a 16 000 Kč, září 2019 jistina 11 000 Kč a květen 2021 jistina 25 020 Kč). Většina těchto úvěrů byla zesplatněna s výslednou jistinou odpovídající čerpané jistiny, průběžně tak bylo hrazeno nejvýše několik splátek, než došlo k předčasnému zesplatnění úvěrů a dle zkušenosti soudu dojde zanedlouho k uplatnění těchto pohledávek několika samostatnými žalobami inkasní agenturou (zpravidla I- [právnická osoba]), aniž by byl souběh úvěrů jakkoliv explicitně zmíněn.

9. Dle dispozic č. l. 38 a smlouvy č. l. 39 byl úvěr [anonymizováno] s rámcem 20 000 Kč při sazbě 24 % p. a. skutečně k datu [datum] poskytnut. Obsah ujednání je však v dalším pro výsledek řízení bez významu. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 29) vypracování i zaslání (č. l. 31) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného (a to i na adresu s [adresa]).

10. Žalobkyně podáním ze dne [datum] (č. l. 46) předložila plnou úvěrovou historii tohoto kontokorentního úvěru (do spisu netištěna – 365 stran). Soud v ní zjistil, že žalovaný čerpal úvěr poprvé hned po jeho poskytnutí, poté však byl opakovaně doplacen, naposledy byl úvěr souvisle čerpán od května 2021. To ostatně odpovídá historii všech následných úvěrů jak v odstavci 8 výše, neboť právě v květnu 2021 čerpal žalovaný poslední úvěr od žalobkyně (a je tak otázkou, co by soud nalezl ve výpisu CNCB – nebankovních úvěrů o následném počínání domácnosti žalovaného, pokud by takového výpisu bylo v tomto řízení třeba – což pro rozhodnutí ve věci samé nebylo). Soud vzal v potaz všechna vyúčtovaná úročení od [datum] do [datum], neboť ta všechna se přímo odrazila na výsledné sumě dlužné úvěrové jistiny.

11. Oznámení o zesplatnění ze dne [datum] či produktové podmínky, které žalobkyně rovněž předložila, nebyly pro výsledek řízení významné.

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 2 000 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

15. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe. Soud se nespokojil s tvrzením žalobkyně, že zkoumala i stav BRKI (CBCB) a výpis si vyžádal. Nezjistil však, že by žalovaný čerpal úvěr i od jiných bank. Zcela nepochopitelně žalobkyně poskytla žalovanému postupně 10 úvěrů jako jediná (pro výsledek řízení však mají význam pouze 3 úvěry, které předcházely předmětnému úvěru). Pro výsledek řízení však byl nejvýznamnějším jiný důkaz – a to výpis z běžného účtu, který žalobkyně žalovanému dlouhodobě vedla a který sama předložila. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila soubor tvrzení a údajů, které brala v potaz. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

16. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud (přinejmenším pro účel vyhlášení rozsudku) pomíjí, žalobkyně byla a je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení. Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací než soud.

17. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké skutečnosti kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti. Spíše naopak uváděl údaje o příjmu domácnosti podhodnoceně, neboť zřejmě nepochopil určení/význam jednotlivých řádků. Nebyl to však žalovaný, kdo při poskytnutí úvěru chyboval (pokud soud pomíjí okolnost nezodpovědného čerpání úvěrů, které zjevně není schopen splácet ani s pomocí dalších členů domácnosti). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předlužení pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši dosavadních úvěrů a jejich splátek, a především pak s ohledem na obsah transakcí na účtu žalovaného, je zřejmé, že úvěr by mohl být poskytnut pouze jako účelově vázaný, resp. posouzení dlužníka mělo být více pečlivé, a to již proto, že žalovaný již měl jiné tři závazky, čerpané jen krátce předtím a s měsíčními splátkami v takové výši, že již dosahovaly třetiny jeho příjmu. Současně údaje o výdaji domácnosti (1 100 Kč) byly zcela zjevně podhodnocené, ba nesmyslné – pokud se má nadto současně jednat o 64,45 % nákladů nejméně dvou lidí. Z výpisu jeho účtu je zřejmé, že byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího), či spíše naopak – jiný člen (členové?) domácnosti byl (-i) závislý (-í) na žalovaném. S ohledem na zjevné oddlužení otce žalovaného (a lehce dohledatelné souběžné oddlužení matky žalovaného) je zřejmé, že skrze účet žalovaného probíhalo hospodaření celé domácnosti.

18. To však především dle výpisu z účtu probíhalo zcela neudržitelným způsobem, kdy bez dalšího zkoumání použití některých vyšších částek (vybíraných v hotovosti) nebylo možno určit (resp. vyloučit), že historie účtu nezachycuje zcela nezodpovědné jednání nejméně dvou osob, které čerpáním úvěru kryjí své excesivní výdaje, aniž by bylo možno důvodně očekávat, že budou schopny vznikající závazky hradit ze svých běžných příjmů (resp. že k tomu budou vůbec ochotny). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. V tomto případě se projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Z poskytnutí dalších 6 úvěrů je však spíše realističtějším závěrem konstatování, že žalobkyně na posuzování úvěruschopnosti ve skutečnosti zcela rezignovala a před soudem jej pouze zpětně předstírá jako řádné, neboť s odstupem 2 měsíců poskytovala další a další úvěry, aniž by se věnovala obsahu historie účtu žalovaného, který měla libovolně k dispozici.

19. Soud již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou nápadně nízké, ani počet osob domácnosti, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá, resp. jejichž současné čerpání příjmu žalovaného jeho úvěruschopnost naopak snižovalo. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu, stejně jako další člen (členové?) domácnosti. Pokud věřitel dlouhodobě vede dlužníkovi běžný účet, je obsah takového účtu naprosto samozřejmým a logickým primárním zdrojem informací věřitele, které nelze vyčerpat vyplněním několika kolonek s obsahem celkových příjmů a výdajů domácnosti. Pokud žalobkyně ignorovala informace, obsažené v historii účtu žalovaného, rezignovala na své možnosti zkoumat úvěruschopnost. I pokud úvěrové případy vyhodnocuje zjednodušeným či automatizovaným algoritmem, u svých klientů by měla primárně vycházet z obsahu historie účtu, a to i za cenu toho, že takové údaje je třeba vyhodnotit ručně. U takto vysokých jistin (předchozích úvěrů, které mu poskytla před předmětným úvěrem) je zcela obvyklé, že dlužník předkládá úvěrovou historii, pokud má účet veden u jiného subjektu. Zde měla žalobkyně údaje k dispozici sama. Přitom již samotná okolnost čerpání již 4. úvěru v řadě (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala, resp. zakládala povinnost poskytnout úvěr pouze s účelovým určením, aby bylo vyloučeno, že jistina nebude opět čerpána na běžnou (?) spotřebu, kterou dlužník není schopen korigovat vzhledem ke svým reálným příjmovým poměrům. Z výpisu účtu patrné skutečnosti byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, další úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí předmětného úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

20. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání platebních povinností (úroků, poplatků) od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu (zejména za období, kdy čerpaný úvěr doplatil – čerpáním následných úvěrů). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Úvěr byl přitom splácen i čerpán průběžně, výsledná požadovaná jistina je tak výsledkem i předchozích čerpání, byť došlo několikrát k přerušení čerpání (v důsledku načerpání dalších úvěrů žalovaným). S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

21. Přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. Úvěr však byl průběžně navyšován a splácen již od srpna 2019, proto soud přepočetl všechna úroková navýšení sazbou 21,99 % ročně na toliko úrok z prodlení 10 % ročně (tehdejší sazba dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), neboť pouze v takovém rozsahu mohl vzniknout nárok z neplatně poskytnuté úvěrové jistiny. Pokud žalobkyně takto vyúčtovala 6 503 Kč na běžném úroku, 104,51 Kč na sankčním úroku 29 % ročně (za přečerpání limitu) a 4 300 Kč na sankčních poplatcích, soud shledal za důvodné pouze 2 957,56 a 36,04 Kč na úroku z prodlení při sazbě 10 % ročně, poplatky pak nepřiznal vůbec. Žalobkyně tedy na navýšení požadovala 10 907,51 Kč, soud však přiznal toliko 2 993,60 Kč a zamítal proto částku 7 913,91 Kč. Od jistiny 24 559,70 Kč (po částečném zpětvzetí ohledně 2 000 Kč) proto tuto částku odečetl a přiznal toliko 16 645,79 Kč a s odkazem na § 1970 o. z. dále s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1 572,22 Kč (poměrně sníženým s ohledem na nižší jistinu, a kapitalizovaným za pevně vymezené období v důsledku částečné úhrady 2 000 Kč, viz petit na č. l. 46 p. v.) a dále v sazbě 8,5 % ročně (neboť byl požadován v této až později platné sazbě a soud nemohl žalobní petit překročit tam, kde bylo požadováno zcela specificky označené plnění) z částky 16 645,79 Kč od [datum] do zaplacení. Ve zbytku II. výrokem žalobu pro nedůvodnost zamítnul.

22. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné části úspěšná (70,61 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku a se zohledněním úhrady 2 000 Kč), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (41,22 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 300 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Dále náleží mimosmluvní odměna dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši jedné poloviny – 1 090 Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s částečným zpětvzetím po částečné úhradě (č. l. 46). Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 063 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

23. Za doplnění žaloby náhrada nepřísluší, neboť se jedná o toliko předložení důkazu, který by měl být samozřejmou součástí řádného návrhu – výpisu z účtu, z něhož se žalobkyně domáhá přiznání plnění z kontokorentního úvěru. Za zpětvzetí návrhu pak nepochybně rovněž přísluší náhrada nákladů řízení, a přitom již nelze užít ustanovení § 14b advokátního tarifu o snížené odměně (do podání žalobního návrhu k soudu). Soud však má za to, že tento úkon, v takto obsahově stručné podobě, nemůže být být honorován dle § 11 odst. 1 jako plnohodnotný úkon právní služby, tedy částkou 2 180 Kč dle § 7 odstavec 5 advokátního tarifu. Dle odst. 2 tamtéž totiž platí, že: <i>Mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny náleží za každý z těchto úkonů právní služby:</i> <i>a) návrh na předběžné opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení, návrh na zajištění důkazu nebo dědictví,</i> <i>b) návrh na opravu odůvodnění rozhodnutí, na odstranění následků zmeškání lhůty a na změnu rozhodnutí odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách,</i> <i>c) odvolání proti rozhodnutí, pokud nejde o rozhodnutí ve věci samé, a vyjádření k takovému odvolání,</i> <i>d) návrhy a stížnosti ve věcech, ve kterých se rozhoduje ve veřejném zasedání, a vyjádření k nim, s výjimkou odvolání, návrhu na obnovu řízení a podnětu ke stížnosti pro porušení zákona,</i> <i>e) jde-li o výkon rozhodnutí, za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, za sepsání návrhu na zahájení řízení, vyjádření k návrhu, zastupování při jednání a sepsání odvolání proti rozhodnutí,</i> <i>f) účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí,</i> <i>g) účast při přípravě jednání,</i> <i>h) jednoduchá výzva k plnění.</i> Z takového výčtu je zřejmé, že ani relativně komplikovaná podání, vyžadující nesamozřejmé znalosti hmotného i procesního práva, nejsou vždy důvodem k přiznání plné tarifní odměny. V případě zpětvzetí žaloby pro zaplacení je sice nepochybné, že je nakládáno s nárokem ve věci samé, což by formalisticky vzato mohlo vést k aplikaci § 11 odst. 1 tamtéž, zároveň však jde o podání na samotné hranici právní triviálnosti, neboť je-li nárok částečně uspokojen po podání žaloby, postačí pouze elementární slovní vyjádření takové skutečnosti a vůle v řízení nepokračovat pro takovou dílčí částku, neboť soud ohledně níž již posuzuje pouze omezený okruh skutečností procesního rázu a žalobce již nečelí riziku procesního neúspěchu co do věci samé. Takový návrh se pak stává spíše materií rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tj. vyúčtováním odměny za právní zastupování, což však nepředstavuje úkon, který by byl samostatně považován za účelně vynaložený náklad řízení (ostatně § 11 tamtéž jej neuvádí) např. tak, jako není v obchodních vztazích pravidlem požadovat samostatný poplatek za vystavení běžné faktury. Soud tedy takto právně triviální zpětvzetí žaloby posuzuje jako úkon ve smyslu § 11 odst. 3 tamtéž, tedy za blízký úkonům dle § 11 odst. 2 tamtéž, zejm. pak jednoduché výzvě k plnění, která sice rovněž zahrnuje posouzení věci samé a formulování nároku, který koresponduje s budoucím žalobním petitem, absentuje však vyjádření právní kvalifikace nároku. Opačným výkladem by byl degradován význam jednotlivých úkonů dle § 11 odst. 1 tamtéž, které jsou nesrovnatelně náročnější jak z hlediska časového, tak i z hlediska nezbytné odborné (právní) kvalifikace.

24. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá energetická, inflační a uprchlická krize a žalovaný je (soudě dle čerpání 10 úvěrů, které jsou zesplatněny a v převážné míře nesplaceny) masivně předlužen. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla. Ze strany soudu by bylo logickým krokem učinit vůči žalovanému (případně i dalším, neznámým osobám, které mu s hospodařením na účtu a zřejmě tedy i v domácnosti„ pomáhaly“) trestní oznámení pro trestný čin podvodu, neboť je zcela zřejmé, že úvěry čerpal, aniž by mohl počítat s jejich splácením (resp. retrospektivně je zřejmé, že žádný z nich následně systematicky nesplácel). Jelikož však žalobkyně v tomto případě má stejné možnosti posouzení jednání žalovaného jako soud, ponechává soud tuto iniciativu na věřiteli, který je zároveň prakticky jediným poškozeným a do tohoto postavení se dostal zanedbáváním svých vlastních povinností (řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků). K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Žalovaný by měl nicméně postupovat i s ohledem na své případné další závazky vůči jiným věřitelům, aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele. Případně zvážit oddlužení a dosavadní způsob života urychleně opustit.

25. Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění (stejně jako nepodání trestního oznámení v případě, který se zcela zjevně vymyká obvyklé míře čerpání a nesplácení úvěrů) pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí a na rozdíl od soudu k tomu má čas mnoha let.