20 C 333/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného doručovací adresou adresa žalovaného pro zaplacení 524 745,19 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 429 764,21 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 24 859,03 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 429 764,21 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 42 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 94 980,98 Kč, 28 875,4 Kč s úrokem 8,25 % ročně z částky 520 677,19 Kč od [datum] do zaplacení, a částky 5 258,52 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 90 912,98 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení v rozsahu 32 393 Kč, a to do 42 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] s neúčelovým poskytnutím jistiny 519 000 Kč s úrokem 9,9 % ročně a měsíční splátkou 6 898 Kč. Úvěr byl věřitelkou učiněn pro nehrazení splátek předčasně splatným dnem [datum] a domáhala se 520 677,19 Kč na jistině, 4 068 Kč na poplatcích, 30 117,55 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení do [datum] a dále v sazbě 8,5 % ročně z jistiny do zaplacení a 28 875,40 Kč na kapitalizovaném obchodním úroku do [datum] a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny do zaplacení. Ke zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že byla zkoumána s odbornou péčí. Soud žalobkyni vyzval k doplnění takového zjevně nedostatečného tvrzení (č. l. 52). Podáním ze dne [datum] (č. l. 55) doplnila, že vycházela z potvrzení o příjmu, z tvrzení žalovaného o výši nájmu (4 300 Kč), ověřil absenci insolvenčního řízení a databázi CBCB (o níž se právní zástupce mylně domnívá, že obsahuje i údaje o nebankovních úvěrech) a nezjistila žádné řádně nesplácené závazky. Z interní databáze zjistila dosavadní splátky tří úvěrů v celkové výši 8 151 Kč. Jako výdaje stanovila normativně částku 11 041 Kč O zkoumání obsahu běžného účtu žalovaného neuvedla ničeho.

2. Soud k projednání věci nařídil jednání, které se konalo dne [datum]. Žalovaný se k němu dostavil a k žalobě uvedl, že úvěr si sjednal, rok a půl jej řádně splácel, částečně jistinu použil na rekonstrukci bytu, pak se dostal do problémů, nyní je bez zaměstnání a usiluje o oddlužení, neboť má vice závazků a nebude je schopen hradit z příjmu, jaký v budoucnu předpokládá (okolo 25 tis. Kč).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

4. Potvrzením č. l. 19 žalobkyně prokázala, že žalovaný doložil zaměstnavatelem potvrzený příjem ze zaměstnání na hlavní pracovní poměr ve výši 32 881 Kč, a to za poslední 4 měsíce, když údaj o požadovaných 12 měsících je přeškrtnutý a žalovaný měl na pozici konzultant zákaznického centra pracovat od [datum]. K tomu žalovaný při jednání uvedl, že u zaměstnavatele pracoval již od roku 2017, ale původně na nižší pozici. Pro přebytečnost bylo ale jeho nové pracovní místo zrušeno v létě 2020. Dle zprávy o posouzení úvěruschopnosti č. l. 57 byl zkoumán výpis z účtu žalovaného u jiné banky. Klient měl v žádosti uvést nulové výdaje a nájem 4 300 Kč. Výši splátek měl klient uvést pouhých 4 500 Kč měsíčně, věřitel však zjistil splátky v celkové výši 8 151 Kč, přičemž jeden z úvěrů představoval jistinu 370 672 Kč ze srpna 2019 a druhý z úvěrů jistinu 100 000 Kč z května 2017.

5. Úvěrovou smlouvou č. l. 15 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla 519 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet po 6 898 Kč měsíčně po dobu deseti let. Při řádném splácení se úroková sazba snižuje na 9,12 % ročně, tj. odpuštění posledních 8 splátek, jinak činí 9,9 % ročně. Žalobkyně předložila ceník poplatků č. l. 20, který má 12 stran, týká se mnoha dalších nesouvisejících produktů a nenese podpis žalovaného. Výpisem z úvěrového účtu č. l. 26 a přehledem téhož č. l. 28 bylo prokázáno, že žalovaný na úvěr celkem uhradil 89 235,79 Kč. Žalobkyně doložila upomínku ze dne [datum] (č. l. 31, 32), kdy bylo požadováno zaplacení již více než tří řádných splátek (24 286 Kč). Dopisem č. l. 33 žalobkyně prokázala, že žalovanému oznámila splatnost celého úvěru dnem [datum].

6. Výpisem č. l. 14 právní zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 34) vypracování i zaslání (č. l. 35) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

7. Výpisem z registru obyvatel č. l. 48 bylo zjištěno, že žalovaný má od září 2022 toliko evidenční adresu, má jedno nezletilé dítě ([číslo]) a je svobodný. Zprávou Okresní správy sociálního zabezpečení Teplice ze dne [datum] (č. l. 38) bylo zjištěno, že tehdy žalovaný ještě pracoval u [právnická osoba], ovšem dle zprávy zaměstnavatele č. l. 41 jen do následujícího dne. Výpisem řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 44) bylo zjištěno, že v roce 2022 začal žalovaný čelit již třem exekucím pro souhrn jistin 450 tis. Kč.

8. Soud si proto logicky vyžádal další podklady k úvěruschopnosti žalovaného v době poskytnutí úvěru. Výpisem nebankovních závazků NRKI (č. l. 47) bylo zjištěno, že nebankovní úvěr žalovaný čerpal až v roce 2021.

9. Výpisem bankovních závazků BRKI (č. l. 59) bylo zjištěno následující: Dne [datum] žalovaný sjednal úvěr u [právnická osoba], s jistinou 115 716 Kč s měsíční splátkou 3 000 Kč (není vyloučeno, že došlo ke změně výše splátek a původní splátka mohla činit např. 2 388 Kč, jak tvrdila žalobkyně). Tento úvěr byl následně učiněn předčasně splatným a pohledávka ve výši 62 tis. Kč byla postoupena třetí osobě. Dne [datum] žalovaný sjednal úvěr u [právnická osoba], s jistinou 275 000 Kč, který byl předčasně doplacen v červenci 2019. Dne [datum] žalovaný u téže banky sjednal úvěr s jistinou 10 000 Kč, který byl předčasně doplacen rovněž v červenci 2019. Dne [datum] žalovaný sjednal úvěr u téže banky s jistinou 60 000 Kč, který byl rovněž předčasně doplacen v červenci 2019. Dne [datum] žalovaný sjednal úvěr u téže banky s jistinou 29 989 Kč, který byl rovněž předčasně doplacen v červenci 2019. Dne [datum] žalovaný sjednal úvěr u téže banky s jistinou 370 672 Kč a měsíční splátkou 4 674 Kč, který však již doplacen nebyl a stal se v září 2021 splatným celý. Dne [datum] žalovaný sjednal jiný úvěr u žalobkyně s jistinou 80 000 Kč a měsíční splátkou 1 089 Kč, k únoru 2020 dlužil 103 405 Kč. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně sice správně zjistila veškeré tehdy splácené úvěry i celkovou výši splátek, pominula však skutečnost, že v červenci 2019 žalovaný posledně čerpaným úvěrem u [právnická osoba], zjevně konsolidoval své předchozí 4 úvěry, což samo o sobě představuje nepominutelnou okolnost. K úvěrům čerpaným po únoru 2020 již soud přirozeně nepřihlíží pro účel posouzení úvěruschopnosti, z výpisu (pro úplnost) vyplynuly další tři následné úvěry.

10. Soud vyzval žalobkyni k doložení výpisu z účtu u jiné banky, který deklarovala jako podklad pro svou úvěrovou zprávu. [právnická osoba], na č. l. 66 a násl. bylo zjištěno, že v listopadu 2019 byla poskytnuta dávka rodičovského příspěvku 11 000 Kč, žalovanému byla vyplacena mzda 37 314 Kč a uhradil nájemné 5 408 Kč, spolu s dalšími 6 platbami téhož dne v celkové výši 9 426 Kč. Příchozí platby od [jméno] [příjmení], matky dítěte žalovaného (č. l. 49, 50) odpovídají společnému hospodaření na účtu a korespondují s výplatou rodičovského příspěvku. Výpisem z prosince 2019 bylo zjištěno, že na účet opět přišel rodičovský příspěvek 11 000 Kč, mzda žalovaného 32 808 Kč, byl zaplacen nájem 7 908 Kč, současně s platbami ve výši 8 807 Kč. Výpisem z ledna 2020 bylo zjištěno, že na účet opět přišel rodičovský příspěvek 11 000 Kč, mzda žalovaného 32 346 Kč, byl zaplacen nájem 7 908 Kč, současně s platbami ve výši 7 159 Kč. Důvod a původ platby 116 826 Kč dne [datum] ze zahraničí s popisem„ [anonymizována tři slova]“ není znám, evokuje konec pracovního poměru (nezjištěné osoby). Konečný měsíční zůstatek účtu však činil pouze 8 012 Kč.

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 89 235,79 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo žalovaného.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů, resp. banky. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V případě jistiny 519 000 Kč bez jakéhokoliv účelového určení a bez jakéhokoliv zajištění lze důvodně očekávat nejvyšší standard péče o zkoumání úvěruschopnosti.

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Soud si však opatřil výpis BRKI aktuální.

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila dodatečně zprávu a k výzvě při jednání nakonec i podklady, které jí byly předloženy. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

16. V případě žalovaného byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Žalobkyně nezohlednila rozpor mezi žalovaným uváděnou výší splátek a výší splátek skutečně zjištěných z BRKI. Soudu není známo, zda si žalobkyně byla vědoma, že žalovaný u tehdejšího zaměstnavatele pracoval déle, než 4 měsíce, jaké uvádělo potvrzení. Žalobkyně bez dalšího nahradila zjevně nepravdivý údaj o výši nájemného normativní částkou, ačkoliv měla k dispozici výpis tří měsíců pohybů na účtu žalovaného, z nichž vyplývá, že skutečná výše nákladů mandatorních ve skutečnosti zřejmě činila mezi 15 a 17 tis. Kč měsíčně, což je spíše uvěřitelná suma již s ohledem na zjevné vedení domácnosti s dítětem v batolecím věku a družkou, závislou na rodičovském příspěvku. Především ale žalobkyně nezohlednila historii úvěrů, kdy úvěr u [právnická osoba], byl zcela zjevně konsolidací čtyř předchozích úvěrů, čerpaných v průběhu předchozího roku, když žalovaný deklaroval nájemní bydlení a je tedy krajně nepravděpodobné, že by se původně jednalo o investice, dlouhodobě zhodnocující majetek domácnosti.

17. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším nezanedbatelným navýšením příslušenství a především celkové měsíční částky ke splácení, což nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši jistiny a dodatečnou splátku (6 686 Kč) již tak zjevně napjatého rozpočtu tří členů domácnosti je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (rodičovském příspěvku), resp. ochotě druhého člena domácnosti se na těchto závazcích podílet. Byla to naopak družka žalovaného a jejich společné dítě, kteří byli závislí na příjmu žalovaného, neboť 11 000 Kč měsíčně stěží dlouhodobě vystačí pečujícímu rodiči s dítětem v batolecím věku, zejména pokud věřitel nezkoumá poměry (případné závazky) partnera. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, přinejmenším pokud nevyvodila žádný závěr z historie účtu, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, že žalovaný bude schopen hradit téměř 7 tis. Kč po dobu deseti let. V tomto případě se projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Tyto okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly. Přinejmenším by žalobkyně měla v takové situaci uvážit, zda bude čerpání úvěru účelově vázat, aby bylo předejito situaci, kdy bude jistina použita na běžnou spotřebu (nad poměry domácnosti), což se zřejmě také stalo, soudě dle četnosti a výše plateb (zejm. za pohonné hmoty, restaurace), které nepůsobí střídmě a v lepším případě představují jen další výdaje žalovaného, pokud souvisely se zaměstnáním v regionu hlavního města. Sumě těchto okolností je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout ve výši 519 000 Kč, resp. bez sledování účelu použití prostředků či alespoň bez smysluplného zajištění. Pokud v závěrečném návrhu žalobkyně zmínila délku řádného splácení úvěru, nelze než odkázat na čerpání dalších tří úvěrů v červenci, listopadu a prosinci roku 2020, které nebyly z větší části uhrazeny. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

18. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

19. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 89 235,79 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 429 764,21 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 24 859,03 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 429 764,21 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

20. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (74,33 % při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (48,66 %) účelně vynaložených nákladů řízení.

21. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří a půl mimosmluvních odměn dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 10 420 Kč a čtyř paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 20 990 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za výzvu k plnění, která náleží toliko jedenkrát (druhou se právní zástupci pokusil rovněž účtovat, avšak soudu není zřejmé, z čeho dovozuje účelnost takového požadavku a právní zástupce nadto dokládá pouze jedinou výzvu - to jednoduchou, tedy neobsahující právní rozbor věci) a pouze v rozsahu jedné poloviny odměny. Za vyjádření k věci samé náhrada nepřísluší, neboť se nejedná o účelně vynaložený náklad řízení. A to jednak proto, že soud takové vyjádření výslovně žádal až k jednání (viz přípis dle č. l. 52), neboť žalovaný byl nekontaktní a jeho procesní aktivitě nic nenasvědčovalo, dokud se nedostavil k jednání (což je v praxi soudu prvního stupně u peněžitých pohledávek skutečně výjimečná situace). Současně také proto, že vyjádření způsobu zkoumání úvěruschopnosti je nezbytnou součástí takového návrhu a návrh takové vyjádření postrádal (až na neurčitou zmínku, že povinnost byla splněna s řádnou péčí).

22. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť je zřejmé, že takovou částkou žalovaný nedisponuje a ani neprodlený výkon rozhodnutí by splnění neurychlil, když žalovaný již čelí nejméně třem exekucím pro obdobně vysokou částku. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného přiměřeně navýšil lhůty k plnění, aby měl žalovaný reálnou příležitost dosáhnout zejména oddlužení, které v úmyslu deklaroval. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaný by zjevně nebyl schopen hradit splátky v takové výši, aby bylo možno uložit splátkový kalendář v délce nejvýše 2 – 3 let, jaký lze ještě stranám vnutit autoritativním rozhodnutím soudu.