20 C 335/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované doručovací adresou část obce a číslo , PSČ obec – část obce pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje (resp. mohl by obsahovat) tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednané prostředky elektronické komunikace na dálku mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou [částka] a splatností 30 dnů. Žalovaná nezískala nárok na slevu, proto je jistina navýšena o poplatek [částka].

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soudu se nicméně podařilo ji o probíhajícím řízení vyrozumět alespoň na emailové adrese a žalovaná dne [datum] soudu sdělila, že bydlí na adrese [adresa] (nicméně dle registru obyvatel od roku 2015 má trvalé bydliště skutečně na adrese [část obce a číslo]). Soud již doručování neopakoval, neboť v době sdělení již bylo doručeno, soud o tom žalovanou obratem informoval a žalované nic nebránilo nahlédnout do spisu u soudu. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem původního věřitele ze dne [datum] (č. l. 29) bylo prokázáno, že žalobkyně může předmětnou pohledávkou disponovat. Smlouvou č. l. 19, podepsanou ze strany žalované [příjmení] kódem z neznámého účastnického čísla, bylo prokázáno ujednání úvěru s jistinou [částka] se splatností 30 dnů, přičemž jako navýšení je jednáno 40 % ročně a jako poplatek [částka] po slevě, resp. [částka] před slevou. Ujednání ohledně slevy soud nalezl až na 16. straně smlouvy (bezobsažné zmínky o možnosti poskytnutí slevy také na stranách 4 a 7), když věřitel může dle své úvahy slevu poskytnout v případě, že úvěr bude řádně a včas splacen. Potvrzením č. l. 28 bylo prokázáno, že dne [datum] došlo k výplatě [částka] na účet č. [bankovní účet]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 30) vypracování i zaslání (č. l. 31) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (jelikož použil adresu [část obce a číslo], kterou sdělila v současnosti i žalovaná, je zřejmé, že musel vycházet z informací od ní a nejedná se o pouhou tiskovou chybu, ačkoliv ze smlouvy taková adresa nevyplývá).

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Účastníci platně sjednali úvěrovou smlouvu ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) s charakterem spotřebitelského závazku, z něhož žalobkyně poskytnutím jistiny plnila řádně, žalovaná nikoliv. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Smlouvu soud považuje za platnou v rozsahu ujednání úroku 40 % ročně, což při splatnosti 30 dnů a stanovení výše odměny pro věřitele výlučně pevnou částkou, znamená nárok na [částka]. V rozsahu [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení tak mohl soud žalobě I. výrokem vyhovět, ve zbytku pak II. výrokem nárok zamítnul. Úrok z prodlení je přiznán v souladu s § 1970 tamtéž, když počátek prodlení odpovídá sjednané splatnosti a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

6. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o nezanedbatelně vysoké plnění a teprve nedávno skončil nouzový stav, proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované (před následky jejího neuváženého přístupu ke svým vlastním závazkům) přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně ještě delší lhůtou k plnění. Ostatně ke splnění dluhu měla žalovaná již dostatek času. Žalovaná by si měla zavčasu uvědomit (ostatně již čelí exekucím pod sp. zn. 62 EXE 3053/2021, 69 EXE 3458/2020 a případně i starší 46 EXE 2748/2017), že s každou ignorovanou pohledávkou se může následně pojit následek navýšení o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení).

7. Ohledně poplatků před slevou a po slevě platí následující závěry:

8. Podle § 575 o. z. platí, že má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle § 576 tamtéž platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 577 tamtéž platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Podle § 548 odst. 2 tamtéž platí, že podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podle § [číslo] tamtéž platí, že má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § [číslo] tamtéž platí, že zvláště se zakazují ujednání, která (…) f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran, h) odkládají určení ceny až na dobu plnění, i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit, (…). Podle § [číslo] tamtéž platí, že k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 110 odst. 2 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že obsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, která je nižší, než odpovídá informaci o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, snižuje se celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, tak, aby odpovídala zápůjční úrokové sazbě uvedené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Podle § 1800 odst. 2 o. z. platí u adhezních smluv, že obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

9. Soud konstatuje, že nad rámec odměny 40 % p. a. z jistiny [částka] nemůže smluvní konstrukce odměny věřitele obstát. Údaj o 40 % ročně představuje zjevně nižší plnění, než dohodnuté poplatky a s odkazem na shora citované ustanovení § 110 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru tak nelze přiznat více, než 40 % p. a. (čemuž za 30 dní odpovídá právě a jen [částka]). Soud by u tohoto typu krátkodobého„ mikro“ úvěru akceptoval i odměnu vyšší (byť by vyčíslena úrokem mohla dosahovat navýšení v desítkách i stovkách procent p. a.), nicméně muselo by tak být ujednáno jednoznačně. Poplatky v rozsahu [částka] je přitom třeba vykládat dle obsahu jako úrokové navýšení, neboť pojmenováním odměny věřitele jako„ poplatku“ nelze obcházet ustanovení o dobrých mravech, které omezuje zejména smluvní volnost ohledně navýšení spotřebitelských úvěrů (aby nedocházelo k lichvě, na kterou pamatuje nejen trestní zákoník, ale dokonce v § 1796 i o. z.). Poplatek se definičně může vázat k volitelné službě, nikoliv k základní a neodmyslitelné náležitosti závazku, bez něhož by závazek neexistoval (což je v tomto případě odměna za poskytnutí úvěrové jistiny). Úroková sazba 40 % p. a. tak konkurovala navýšení„ po slevě“ a má tak ze zákona přednost.

10. Pokud se týká navýšení poplatku„ před slevou“ ([částka] – [částka], tj. [částka]), opět je třeba takové ujednání posoudit dle svého skutečného obsahu a tím je institut smluvní pokuty ve smyslu § 2048 a násl. o. z., neboť dlužník má zaplatit odlišnou částku v závislosti na tom, zda splní své povinnosti řádně a včas splnit peněžitý závazek (a současně zda tak rozhodne věřitel, viz dále). V tomto případě však nelze ujednání považovat za platné ani coby smluvní pokutu, neboť je vázáno na odkládací podmínku, která nespočívá v objektivní okolnosti, ale až v libovolném rozhodnutí věřitele. Nadto se jedná o spotřebitelský závazek, kde lze takové ujednání podřadit jak pod obecnou (generální) klauzuli zakázaných ujednání ve smyslu § 1813 o. z., tak i pod vyjmenovaná ujednání dle § [číslo] písmen f), g), h) i i), neboť umožňují věřiteli zcela libovolně dle své úvahy nepřiznat poskytnutí slevy (což rozhodně nesvědčí o poctivém úmyslu věřitele). Takové navýšení by tedy nemohlo obstát ani v případě, že by nebylo posuzováno dle svého obsahu jako smluvní pokuta. A konečně i dle § 1800 odst. 2 o. z. lze dovodit, že celá tato smluvní konstrukce je pro spotřebitele krajně nevýhodná (ale ve smlouvě o délce 17 stran pro běžného spotřebitele současně i nesrozumitelná dle odst. 1 téhož §), resp. zcela závislá na pozdější (libo-) vůli věřitele. V rozsahu [částka] tak soud na základě tří samostatných výše uvedených důvodů shledal toto ujednání neplatným, přičemž žalovaná coby spotřebitel se platnosti tohoto ujednání aktivně nedovolala (§ 1815 o. z.) a tedy k němu nelze přihlížet. Odtud pak zamítavý II. výrok shora, když shodný následek stíhá i příslušnou část úroku z prodlení.

11. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem stran však nedosahoval ani 10 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 věta poslední o. s. ř. nepřiznal náhradu žádnému z účastníků a každý účastník si tak ponese své procesní náklady sám.