20 C 337/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Anonymizováno bytem Adresa žalované s datovou schránkou ID Anonymizováno pro zaplacení 11 026,96 Kč s příslušenstvím a 67 646,79 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, , a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. 15073114R ze dne , datum, , sjednané pro jistinu , částka, , úrok 14,84 % ročně a měsíční splátkou (24x) , částka, . Pro nehrazení sjednaných splátek byl úvěr předčasně věřitelem zesplatněn dne , datum, a v řízení se domáhala , částka, na jistině, , částka, na kapitalizovaném obchodním úroku a dále v sazbě 8,05 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 14,75 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení a , částka, na poplatcích.

2. Podání druhého návrhu (sp. zn. , spisová značka, ) mezi týmiž účastníky (a shodným advokátem) hned následujícího dne soudu neušlo (nejen proto, že věc napadla do shodného senátu). Věci tak soud přirozeně spojil ke společnému projednání a rozhodnutí (usnesení ze dne , datum, na č. l. 55). V takové věci se domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. 15099059R ze dne , datum, , sjednané pro jistinu , částka, , úrok 18,66 % ročně a měsíční splátkou (144x) , částka, (při doložení účelu čerpání jen , částka, a úroku 15,66 %). Pro nehrazení sjednaných splátek byl úvěr předčasně věřitelem zesplatněn dne , datum, a v řízení se domáhala , částka, na jistině, , částka, na kapitalizovaném obchodním úroku a dále v sazbě 8,05 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 14,75 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení a , částka, na poplatcích.

3. K projednání věci soud musel nařídit jednání, neboť žalobkyně s jiným postupem (v obou věcech) již předem nesouhlasila. K jednání se žalovaná nedostavovala, ač má datovou schránku, kam jí bylo doručováno. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Žalobkyně se z následných jednání omlouvala.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům., právnická osoba, poměrům žalované soud zjistil, že dle Okresní správy sociálního zabezpečení , adresa, (č. l. 57) je poživatelkou invalidního důchodu pro I. stupeň invalidity.

6. Pokud se týká výpisů NRKI a BRKI, tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Zda žalobkyně lustrovala i registr NRKI není zřejmé (různé společnosti údaje z obou registrů různě kombinují). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI a zjistil, že žalovaná čerpala dne , datum, úvěr od Raiffeisenbank s jistinou , částka, v prosinci 2022 měla vyčerpáno , částka, . Dále jsou uvedeny oba předmětné úvěry. K pozdějším úvěrům nelze přihlížet (žalovaná bohužel čerpala i úvěr od , právnická osoba, ., což skončilo schválením smíru pod , spisová značka, a posléze exekucí, a od další predátorské společnosti – , právnická osoba, ; zajisté rovněž pochybnosti budí úvěr dne , datum, od , právnická osoba, , s limitem , částka, ), nicméně pro úplnost lze konstatovat, že žalobkyně poskytla ještě další (kontokorentní) úvěry dne , datum, a , datum, , s limitem , částka, a , částka, .

7. Žalobkyně dodatečně poslal rovněž svůj nepřehledně obsáhlý výpis lustrace (resp. dva) v CBCB a jakýsi výpis z interního systému (zřejmě žádosti o úvěr). Dle č. l. 78 je lustrace č. l. 87 zřejmě duplicitou a byl použit u obou úvěrů (pokud je soubor listin úvěrovou zprávou pro oba úvěry, jak soud pouze odhaduje). Na nedatované listině je nejpozdější údaj z , datum, (odmítnutá žádost o úvěr s jistinou , částka, ) Žalobkyně si tedy byla vědoma úvěru z kreditní karty s limitem , částka, a spotřebitelského úvěru s jistinou , částka, , tehdy bez delikvence. Z formuláře č. l. 92 lze vyčíst, že se týká úvěru na , částka, , že žalovaná má mít platební kapacitu , částka, , že má mít příjem , částka, , výdaje , částka, , splátky úvěrů , částka, . Úvěr má být bez uvedení účelu. Na č. l. 92 je přitom výslovně uvedeno, že jde o důchodce (což s ohledem na rok narození evokuje invaliditu). Z druhého formuláře k úvěru s jistinou , částka, (č. l. 80) vyplývá prakticky totéž, jen má jít o úvěr na bydlení.

8. Tomu zřejmě předcházela žádost č. l. 16 ze dne , datum, , který je však formulářem, vyplněným na počítači a postrádá podpis žalované. Na č. l. 22 ve vedoucí spisové značce je nicméně listina, která má představovat elektronický podpis žádosti, učiněný dne , datum, ve 20:53 hodin. Není tak zřejmé, jakým postupem vzniká. Žalovaná zde měla uvést příjem , částka, , výdaje , částka, a splácení , částka, . Není přítomen údaj o invaliditě, z čehož soud dovozuje, že si jej žalobkyně musela být vědoma z jiného zdroje. Soud předpokládá, že vyplýval z výpisu běžného účtu žalované, který soudu nebyl předkládán, ale který je nepochybně velmi důležitým vstupním údajem pro posouzení úvěruschopnosti vlastního klienta.

9. Ve spojené věci je dále žádost o úvěr č. l. 17, podepsaná žalovanou elektronicky dle č. l.

18. Jsou zde uvedeny analogické údaje, převažující účel úvěr je deklarován jako bydlení a ani zde není uvedena invalidita či požívání důchodu.

10. K žádostem je slovní popis vyhodnocení úvěruschopnosti (č. l. 85 a 97), soudu není zřejmé, který náleží k jakému úvěru. Oba nicméně uvádějí srovnatelná čísla. Oba konstatují, že úvěry jsou poskytnuté bez nutnosti doložení příjmu, pracují s měsíčními příjmy přes 30 tis. Kč za srpen až prosinec 2022 (kdy činil dokonce 56 tis. Kč). Žalobkyně si zjevně diskrepance v údaji o sociálním postavení a příjmu nepovšimla, soudu však neušel.

11. Příjem zřejmě dokládají technické (tj. chaotické a kryptické) výpisy č. l. 99 až 101, z nichž nicméně vyplývá, že na účet č. , hodnota, měla docházet platba od , právnická osoba, v hodnotách, jaké žalobkyně považovala za mzdu žalované ve shora uvedených měsících. Soud žalobkyni poučil o nesrovnalosti v tvrzeních a důkazech (č. l. 103) a jednání odročil, aby tvrzení mohla doplnit. V doplňujícím vyjádření č. l. 106 ze dne , datum, uvedl, že invalidita se jako vysvětlení důchodu vzhledem k ročníku narození žalované logicky nabízí, ale nevylučuje to její výdělečnou činnost, která více ověřována nebyla. Zaměstnání by dle její metodiky vylučovala jen invalidita 3. stupně. Žalovaná měla takový příjem deklarovat. V žádosti o další úvěr v roce 2023 pak již dokonce měla uvést, že je zaměstnanec. Takový závěr soud nepřijal, neboť žalovaná by tak zjevně dosahovala standardního dělnického příjmu, jako by žádné zdravotní omezení neměla. Žalobkyně je bankou a zřejmě vedla žalované dlouhodobě účet. Předložení technického výpisu namísto běžného výpisu z účtu se tak jevilo neobvykle. Velmi často je u vyplácené mzdy uváděno jméno pracovníka, což z technického výpisu nevyplývalo. Rovněž z něj nebylo možno vyčíst, co se s takovým příjmem následně dělo – zda byl běžnými platbami spotřebován, či např. jednorázově vybrán v hotovosti. Proto u zaměstnavatele ověřil, zda se jedná o příjem žalované. Takto od , právnická osoba, ., ověřil (č. l. 119), že nikoliv, neboť patří , jméno FO, (1970). Jedná o matku žalované dle registru obyvatel č. , tel. číslo, . 53 (a dle č. l. 52 ve sp. zn. , spisová značka, vystupovala jako zákonný zástupce žalované).

12. Ve vedoucí věci byly předloženy předsmluvní informace č. l. 12, dle č. l. 21 podepsané ve 20:52 hodin elektronicky. Byla doložena úvěrová smlouva č. l. 15 ze dne , datum, . Byly doloženy obchodní podmínky č. l. 18 bez významu pro věc. Bylo doloženo čerpání jistiny výpisem z úvěrového účtu (č. l. 23). Technický výpis úročení (č. l. 24 – 42) je pro soud převážně nesrozumitelný, lze v něm dohledat naúčtování poplatků. Jsou doloženy čtyři upomínky č. l. 43 až 45, oznámení o zesplatnění (č. l. 47). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 48) vypracování i zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

13. Ve spojené věci byly předloženy předsmluvní informace č. l. 12, dle č. l. 16 podepsané ve 12:24 hodin elektronicky. Byla doložena úvěrová smlouva č. l. 19 s přílohou (účelů financování) ze dne , datum, , obsahuje dvojí úročení/dvojí výši splátky/dvojí RPSN dle využití či nevyužití účelovosti čerpání. Byly doloženy obchodní podmínky (netištěno) bez významu pro věc. Bylo doloženo čerpání jistiny výpisem z úvěrového účtu (č. l. 23). Technický výpis úročení (č. l. 28 až 55) je pro soud převážně nesrozumitelný, lze v něm dohledat naúčtování poplatků. Jsou doloženy čtyři upomínky č. l. 24 až 26, oznámení o zesplatnění (č. l. 27). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 56) vypracování i zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad XXX Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry (což není případ žalobkyně), které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Žalobkyně lichevní úvěry neposkytuje, její nedostatky v posuzování úvěruschopnosti se však v praxi senátu 20C opakují pravidelně.

17. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

18. Soud je však (tento odstavec se netýká přímo žalobkyně) ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ. I u žalobkyně je tedy třeba klást důraz na řádné plnění povinnosti dle § 86 ZSÚ.

19. V projednávané věci je poskytovaná jistina již poměrně vysoká i vzhledem k informaci o invaliditě žalované, kterou banka zjevně disponovala z jiného důkazu, než který by byl soudu předložen, že by prověření poměrů mělo dosahovat již vyšší míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Soud se obává, že z výpisu běžného účtu žalované by zjistil více, včetně důvodu, proč si matka žalovaná nechávala zasílat mzdu na účet dcery. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE). Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. Zde je patrné, že žalovaná již úvěry čerpala, byť poměrně malé. I to přispívá k potřebě obezřetnosti, jakmile začne docházet k nelogické kumulaci poměrně malých úvěrů.

20. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila žádost a redukované výpisy transakcí (některými věřiteli nazývané „kreditní linka“). Soud však nepovažuje za důvěryhodné, pokud věřitel, který zřejmě žalované vede i běžný účet, nepředkládá úplný výpis účtu, kde bývají k transakcím patrné i další údaje, resp. jejich kontext v ostatních transakcích. Na č. l. 85 sama žalobkyně uvádí, že potvrzení o příjmech lze vnímat jako náhradní podklad pro doložení příjmů v případech, kdy nelze doložit příjmy z bankovních účtů. Pokud účet žalované nevede, soud považuje za samozřejmé dokládat úplný výpis z účtu a nikoliv obdobnou redukovanou informaci o došlých platbách – pokud mají nahrazovat potvrzení zaměstnavatele, mzdové listy či pracovní smlouvu. Banka by nepochybně měla být schopna dostupné údaje analyzovat kvalifikovaněji, než prostým několikavteřinovým pohledem na seznam transakcí, který v praxi senát 20C obvykle stačí na odhalení zásadního rozporu v tvrzených a prokazovaných skutečnostech, resp. v existenci dalších skutečností, které tvrzeným odporují nebo je významně zpochybňují. Výpis č. l. 99 a násl. nelze považovat za doložení příjmu z bankovního účtu od banky, která takový účet vede a má přístup k neredukovaným údajům. Údaj „poštovní účet“ na č. l. 99 evokuje přinejmenším ČSOB Poštovní spořitelnu, a tedy privilegovaný či přinejmenším usnadněný přístup žalobkyně. Zahrnování jakýchkoliv příjmů do bilance příjmů je krajně nezodpovědné jednání, které ignoruje nesmírnou rozmanitost v počínání majitelů účtů, kteří disponují s různými hodnotami různých osob, přičemž používání účtů rodinných příslušníků k příjmu plateb je rovněž velmi rozšířené (zejm. tam, kde dopadají exekuční inhibitoria), nemluvě o zneužívání. Banka, která není schopna zpozorovat, pokud se osoba chlubí cizí výplatou na svém účtu, by se měla nad svou metodikou vážně zamyslet. Zde přitom žalobkyně nejen, že zkoumala laxně příjem, ale výdaje zřejmě nezkoumala vůbec a spokojila se s údajem od spotřebitele. Odhad vlastních výdajů spotřebitelem je kapitola (plná rizik) sama o sobě a je-li k dispozici výpis z běžného účtu, mělo by dojít alespoň k ověření výdajů za bydlení a služby s tím spojené (tedy nejen, kolik činí, ale také zda jsou vůbec hrazeny). V kontextu osoby, uvádějící (invalidní) důchod jde o to důležitější míru opatrnosti, i když je splácení rozloženo do 24 a 144 měsíců (o to vyšší je však současně celkové navýšení a celková zátěž na rozpočet spotřebitele). Je také otázkou, zda vyplnění údaje o příjmu bylo nepoctivým jednáním spotřebitele (který současně uvedl společenské postavení „důchodce“?) či nepochopením dotazníků v elektronické podobě (jehož podobu soud nezná, toliko výsledný záznam). Kalkulování se spolužijící osobou a jejími příjmy je rovněž velmi častým prohřeškem při aranžování poměrů pro účel žádosti o úvěr. Byť v této věci z dotazníku č. l. 92 takový údaj soud nedohledal, stejně tak nedohledal údaj o způsobu bydlení, což je rovněž nepominutelná kategorie při posuzování bonity klienta.

21. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu a případné předchozí závazky. Samostatnou kapitolou tvoří přítomnost závazků od věřitelů, notoricky známých pro poskytování predátorských až lichevních úvěrů, což z perspektivy praxe senátu 20C zdejšího soudu jsou v současnosti prakticky všichni nebankovní věřitelé. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích lichevních úvěrů. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

22. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila rozpor mezi údajem o požívání důchodu a plným dělnickým příjmem, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má zřejmě o poměrech a dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Pokud žalobkyně uvádí, že příjem u těchto úvěrů neověřuje, pak předložený seznam transakcí svědčí o opaku – příjem ověřovala, byť velmi laxně. Nelze však akceptovat situaci, kdy současně disponuje informací, s níž zjevně pracuje (používá-li kolonku „sociální postavení“ a tam zapíše „důchodce“) a zcela pomine, že ten, kdo je veden jako důchodce, deklaruje dělnický příjem ve výši průměrné mzdy. Jde o zcela zjevný rozpor v údajích, z nichž žalobkyně měla vycházet. Pokud je žadatel o úvěr nositelem takového příjmu, zcela jistě je především zaměstnancem, nikoliv pouze důchodcem. Soud má tak všechny důvody se domnívat, že žalobkyně pouze maskuje přehlédnutí skutečnosti, že žalovanou sama považuje za invalidního důchodce a nad tvrzením o dělnické mzdě se přesto nijak nepozastavila. Pokud žalobkyně uvádí, že I. stupeň invalidity není natolik závažnou skutečností, pak soud konstatuje, že takový údaj zjistil až soud, z důkazů stupeň invalidity nevyplynul. Pokud by mínila poskytnout úvěr invalidní důchodkyni, tím spíše pouze v I. stupni invalidity, spojeném s velmi nízkou výší důchodu, je zcela namístě zkoumat reálnost příjmu u úvěru, který má být splácen 2 roky, resp. 12 let v případě pozdějšího.

23. Takový rozpor je sám o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a mzdu měl ověřit, či přinejmenším předložit výpis z běžného účtu žalované (pokud jej žalované vedl). Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

24. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost úvěru od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Předložené výpisy byly pro soud nesrozumitelné, žalobkyně k výzvě (č. l. 109) doložila přehledné údaje (č. l. 111) a z nich vyplynulo, že na první úvěr žalovaná již uhradila , částka, a na druhý pak , částka, . Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na projednávaný úvěr.

25. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

26. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, a , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, .

27. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jedné ze stěžejních zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který neposkytl spotřebiteli službu ve smyslu § 86 ZSÚ. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Žalovaná je předlužena, nyní již podlehla i predátorským úvěrům od nebankovních věřitelů a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec, neboť porušení zákonné povinnosti nelze zhojit ani případným souběžným nedostatkem v jednání na straně spotřebitele/dlužníka. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

28. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V prvé řadě soud náklady počítá z obou návrhů tak, jako by byly podány společně, neboť samostatné uplatnění dvou návrhů nelze považovat za účelně vzniklé náklady řízení co do částky, o jakou ji takový postup věřitele navýšil.

29. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná v rozsahu 62,52 % (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (25,04 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze čtyř mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a paušálních částek náhrad hotových výdajů 3x , částka, (v roce 2024) a 1x450 Kč (v roce 2025) ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s kvalifikovanou předžalobní výzvou, s podáním žalobního návrhu, s účastí na jednání dne , datum, . Za účast na jednání náleží 4x , částka, za 4 započaté půlhodiny promeškaného času na cestě ze sídla kanceláře (, adresa, ) k soudu a zpět. Cestovní náhrady nebyly uplatněny. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Za písemné žádosti o odročení náhrada nepřísluší. Stejně tak nepřísluší za doplnění tvrzení dne , datum, , které je důsledkem nepřipravenosti žalobkyně (vysvětlit rozpory ve skutečnostech v jí předložených důkazech). Stejně tak nepřísluší na doplnění tvrzení k výzvě soudu podáním ze dne , datum, , neboť potřeba doplnění je reakcí na předložení listiny v cizím jazyce, která byla pro soud nesrozumitelná.

30. Dále je součástí náhrady hodnota soudního poplatku ve výši , částka, , jak by byl vyměřen při společném uplatnění. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

31. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2024 a 2025 již 3 exekuce. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně tříletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Splátky na 12 let soud přirozeně přiznat nemohl, přinejmenším ne bez aktivní procesní účasti žalované a vyjádření věřitele. Případný mírnější splátkový kalendář nechť si strany dohodnou mezi sebou samy. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. Soud tak ani nezná výši jejího důchodu a zda jde o jediný příjem, jaké má reálné náklady atd. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Zjevně však své závazky hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna dříve, natož pak v současnosti, kdy se na žalovanou přisály lichevně jednající společnosti. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).