20 C 341/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , a. s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Ph.D. sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 49 263,32 Kč s příslušenstvím,

I. Co do kapitalizovaného úroku , částka, a , částka, , dále v sazbě 10,33 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a v sazbě 11,44 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částek , částka, , , částka, , , částka, , úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úroku v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, , částka, , , částka, , , částka, , úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku v sazbě 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, ze dne , datum, , sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , kterou se s navýšením o úrok , částka, , „odměnu za zpracování“ , částka, a „komfortní a flexibilní splácení“ , částka, žalovaný zavázal vrátit ve 78 týdenních splátkách po , částka, . Žalovaný již měl celkem zaplatit , částka, . Žalobkyně se tak domáhá , částka, na jistině, , částka, na poplatcích, , částka, na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 23,19 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení. Dále ze smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, ze dne , datum, (soud je uvádí v chronologickém pořadí, zatímco právní zástupce je již tradičně záměrně uvádí anachronicky), sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně s jistinou , částka, , kterou se s navýšením o úrok , částka, , „odměnu za zpracování“ , částka, a „komfortní a flexibilní splácení“ , částka, žalovaný zavázal vrátit v 78 týdenních splátkách po , částka, . Žalovaný již měl celkem zaplatit , částka, . Žalobkyně se tak domáhá , částka, na jistině, , částka, na poplatcích, , částka, na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 22,08 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení.

2. Již tradičně musel soud právního zástupce žalobkyně (který je dle obsahu statutu svěřenského fondu skutečným majitelem žalobkyně) upozornit, že se domáhá lichevního příslušenství a nároku v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“), na což reagoval částečným zpětvzetím v rozsahu I. výroku shora.

3. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

4. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Výslovné absence vážného důvodu nesouhlasu žalovaného s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (ne-)nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž).

5. Soud již žalobkyni nevyzýval k vyjádření, proč se domáhá příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., neboť tak činí systematicky a zjevně se nejedná o pouhý ojedinělý omyl. Stejně tak nevyzýval právního zástupce žalobkyně k vyjádření, zda je 100 % vlastníkem žalobkyně, neboť to dle názoru soudu vyplývá z obchodního rejstříku a ze zakladatelské listiny svěřenského fondu, který žalobkyni vlastní. Vyzval ji pouze k doplnění obvyklých vágních tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta, na kterého uvalil reálný úrok téměř 90 % ročně.

6. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla i v doplňujícím podání č. l. 54 pouze obecná tvrzení s tím, že vše zjištěné vyznačila právní předchůdkyně v zákaznické kartě. Zda zkoumala externí evidence (při poplatku 2x , částka, a excesivním navýšení jistin to soud považuje za imperativ), neuvedla, s výjimkou insolvenčního rejstříku. Ostatně shodné odůvodnění používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně dotvrzena lustrace NRKI a BRKI. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Jinak žalobkyně pouze zrekapitulovala údaje, uvedené v zákaznických kartách, což soud samozřejmě nežádal.

7. Současně připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit , podezřelý výraz, činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká , podezřelý výraz, činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí , podezřelý výraz, zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat , podezřelý výraz, oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele.

8. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalobkyně se z jednání omlouvala (č. l. 62, 92). Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po něm pátral, jinou adresu s určitostí nezjistil, žalovaného obeslal i na emailovou adresu z listiny z jiného řízení, ale nijak se nevyjádřil - což je v praxi zdejšího soudu bohužel pravidlem.

9. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného v každém dalším případě doručování i v každém jiném řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými – jak by tomu bylo i v projednávané věci, kde však míra porušení povinností dosáhla dokonce úrovně neplatnosti absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V tomto řízení však soud především zohlednil skutečnosti, které musí zkoumat z úřední povinnosti – byť ani na to nemůže žalovaný spoléhat, neboť rozhodovací praxe mezi jednotlivými soudními senáty (soudci) je mírně řečeno nejednotná.

10. Na druhou stranu lze konstatovat, že přístup, při kterém je rovnost účastníků v občanském soudním řízení v praxi vykládána tak, že je k nim přistupováno zcela shodně, včetně doručování a poskytování procesních poučení, zcela jistě rovněž není správný. Mezi právně zastoupeným účastníkem a spotřebitelem bez právnického vzdělání (a právnické praxe) jsou zcela zřejmé faktické rozdíly, které ostatně akcentují různá ustanovení procesních předpisů. Pokud je povinností advokáta provozovat datovou schránku, skrze kterou jsou mu doručovány soudní písemnosti, situace pro spotřebitele je mnohem méně přehledná. I přes nespornou zodpovědnost každého občana za svou adresu trvalého bydliště (případně raritně využívanou adresu doručovací, u které však následně paradoxně dochází k opomenutí její aktualizace při změně trvalého bydliště a následky jsou pro spotřebitele opět neblahé) je třeba zohlednit i tristní stav služeb , právnická osoba, ., při vyplňování údajů na doručenkách soudních písemností (tj. jiných veřejných listin). Pokud se soud spokojí s konstatováním údajů doručenek a nezohledňuje případné nápadnosti a vzájemné rozpory, vyplývající z úřední činnosti a dalších listin ve spise, pak ignoruje zjevné. Ryze formální doručování tak v mnoha případech nelze ve vztahu ke spotřebiteli považovat za dostatečné naplnění povinnosti soudu zajistit stejné možnosti uplatnění práv účastníkům řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.). Účastník řízení ostatně sám nemá možnost případné vady při doručování soudních písemností reklamovat (k tomu je oprávněn pouze odesílatel - soud), pokud se o řízení vůbec včas dozví. Své případné tvrzení v tom smyslu, že na dané adrese žádný pokus o zastižení ani žádná výzva k převzetí zásilky vůbec realizována nebyla, prakticky ani soudu prokázat nemůže, aby vůbec soud měl důvod přistupovat k reklamaci. Prokazování nepravdivosti na doručence vyznačeného tvrzení doručujícího orgánu o neexistenci označené schránky vzhledem k časovému odstupu od samotného doručování prakticky nelze realizovat ani ohledáním doručovacího místa soudem. Reklamování takových písemností soudům nadto přináší neproporcionální administrativní náklady, způsobuje průtahy v řízení a pravděpodobně právě proto se jedná o problematiku prakticky nepostižitelnou a „neviditelnou“. Koncepce trvalého bydliště je ostatně pro potřeby osob, odkázaných na nájemní bydlení, krajně nepraktická, časově a finančně nákladná sama o sobě. Soud proto účastníka zkusil kontaktovat a tak poskytl mu tak příležitost sdělit jinou adresu pro doručení žalobního návrhu. V tomto případě neuspěl.

11. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 33 (i když žalobkyně předložila k postoupení jedné z pohledávek i další důkazy – smlouvu a seznamy postoupených pohledávek). Dle zákaznické karty č. l. 25 žalovaný uvedl, že bydlí na svém trvalém bydlišti s rodiči, je svobodný, bezdětný, má základní vzdělání, nemá jiný úvěr, přestože je uvedeno, že má kreditní kartu, nemá automobil, pracuje jako operátor u agentury práce s příjmem , částka, a dalšími , částka, v domácnosti, jeho měsíční výdaje jsou pouhých , částka, , což mělo být ověřeno bankovními výpisy za srpen a září 2020 (nic z toho k důkazu předloženo navzdory poučení nebylo). Výslovně je vyznačeno, že žádal měsíční splatnost. Žalovaný výslovně uvedl, že má bankovní účet (přesto si připlácí za týdenní hotovostní splácení). Dle úvěrové smlouvy č. l. 67 (bylo nutno si ji dodatečně vyžádat, k žalobě ji žalobkyně nepředložila) žalovaný v hotovosti přebral , částka, a původní věřitelka si nechala přislíbit , částka, , složených z úroku, poplatku za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za flexibilní splácení v týdenních splátkách, které s ohledem na výsledek řízení není nutno rozepisovat. RPSN činila 156,09 %. Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, obvykle je však dlužník doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Byl doložen přehled splácení (č. l. 31), z něhož vyplývá, že po devíti dnech bylo zaplaceno , částka, , což neodpovídá sjednanému splátkovému kalendáři a další splátky činily , částka, , , právnická osoba, Kč, , částka, , , částka, , , částka, atd., celkem , částka, .

12. K následnému úvěrovému závazku platí následující. Dle zákaznické karty č. l. 26 žalovaný uvedl, že bydlí na svém trvalém bydlišti s rodiči, je svobodný, bezdětný, má základní vzdělání, nemá automobil, nemá jiný úvěr (nejsou vyplněny ani splátky „interní“ dle předchozího úvěru), opět je ale současně uvedeno, že má kreditní kartu, pracuje jako operátor u odlišné agentury práce, s příjmem , částka, a dalšími , částka, v domácnosti, jeho měsíční výdaje jsou pouhých již jen , částka, , což mělo být ověřeno bankovními výpisy a dvěma výplatními páskami za říjen a listopad 2020 (nic z toho k důkazu předloženo navzdory poučení nebylo). Žalovaný výslovně uvedl, že má bankovní účet (přesto si připlácí za týdenní hotovostní splácení). Dle úvěrové smlouvy č. l. 29 žalovaný v hotovosti přebral , částka, a původní věřitelka si nechala přislíbit , částka, , složených z úroku, poplatku za zpracování úvěru (předtištěná částka) a za flexibilní splácení v týdenních splátkách, které s ohledem na výsledek řízení není nutno rozepisovat. RPSN činila 174,27 %. Byl doložen přehled splácení (č. l. 32), který rovněž neodpovídá týdenním splátkám a celkem bylo uhrazeno , částka, .

13. Teprve k výzvě soudu žalobkyně předložila výplatní pásky od obou agentur práce. Z října 2020 od , právnická osoba, , (č. l. 57) s příjmem , částka, a nespecifikovanou srážkou , částka, a z listopadu 2020 od , právnická osoba, , s příjmem , částka, z pracovní činnosti a , částka, za , podezřelý výraz, . Soud se pokusil vyžádat si chybějící podklady dle zákaznických karet přímo od původní věřitelky (č. l. 69), ta podáním č. l. 71 ze dne , datum, sdělila, že si předkládané listiny archivuje jen u úvěrů nad , částka, a tedy soud nepředloží více, než výše již uvedené dvě výplatní pásky. Soud tedy oslovil společnost , právnická osoba, (č. l. 72 p. v.), aby soudu sdělila číslo účtu, kam mzdu žalovanému vyplácena, aby si soud mohl zajistit výpisy z účtu. Ta podáním ze dne , datum, (č. l. 75) sdělila účet č. , č. účtu, a soud proto oslovil , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jméno FO, , a. s. (č. l. 75 p. v.) s výzvou k předložení výpisů z tohoto účtu za srpen a září 2020. Z takto zajištěného výpisu (č. l. 77) a sdělení (č. l. 78) vyplynulo, že účet byl založen teprve , datum, a v září je zde jediná transakce – klientský vklad , částka, dne , datum, . Starší účet žalovaného tedy nebyl zjištěn, ostatně žalovaný tehdy čerstvě dosáhl zletilosti. Soud si vyžádal výpisy z tohoto účtu také za říjen a listopad 2020 (č. l. 84-87) a z nich vyplynulo, že žalovaný začal používat účet pro drobné transakce, dne , datum, čerpal nespecifikovanou zápůjčku , částka, z účtu č. , č. účtu, (, jméno FO, , a. s.)., žádná mzda mu sem v říjnu vyplacena nebyla, v listopadu mu byla vyplacena shora zjištěná mzda od , právnická osoba, Dne , datum, čerpal další zápůjčku , částka, z účtu č. , č. účtu, (, jméno FO, , a. s.), totéž dne , datum, ve výši , částka, a dne , datum, ve výši , částka, . Údaj o mzdě žalovaného k říjnu 2020 ve výši okolo 18 tis. Kč měsíčně se tedy žádným důkazem nepotvrdil a soudu se jeví krajně nepravděpodobným, ostatně žalovanému bylo tedy 18 let teprve třetím měsícem.

14. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 34) vypracování i zaslání (č. l. 36) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku.

15. S obecnými tvrzeními ohledně splnění povinnosti věřitele dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. se soud přirozeně nemohl spokojit, zvláště pokud nejsou ničím prokazována – než zákaznickou kartou, vyplňovanou zprostředkovatelem úvěru. Dle registru obyvatel č. l. 42 je žalovaný skutečně svobodný a bezdětný (ostatně v době kontraktace mu bylo čerstvě 18 let). Pro úplnost soud konstatuje, že si rovněž vyžádal výpis NRKI (CNCB), z něhož na č. l. 46 vyplývají jen oba předmětné úvěry. Ze současně vyžádaného výpisu BRKI (CBCB) (č. l. 52) žádný úvěrový závazek nevyplynul. Soud si vyžádal výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) a z té (č. l. 49) žádná exekuce nevyplynula. Aktuálně (č. l. 95) k březnu 2024 dle OSSZ , adresa, již žalovaný opět zaměstnán není. Dle zprávy Policie ČR (č. l. 97) byl v roce 2021 kontrolován v , adresa, a v roce 2022 řešen v , adresa, . Kromě jediného dalšího řízení žalovaného u zdejšího soudu (sp. zn. , spisová značka, ) od telefonního operátora není o žalovaném známo více.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání implicitně tvrdí žalobkyně, pokud se věřitelka zřejmě spokojila s bezplatnou lustrací v insolvenčním rejstříku. Zákaznická karta této věřitelky se sice dotazuje na vzdělání, vlastnictví účtu či automobilu, zato se nedotazuje ani na případné exekuce (které vedou k obdobnému výsledku řízení ve velké části řízení o analogických pohledávkách). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Ostatně ani soudy se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají ostatní aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr (kterou musí učinit každý věřitel, je tedy pochybné účtovat za ni poplatek a nezahrnovat jej tak do celkových nákladů úvěru), teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí , podezřelý výraz, zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci si věřitel nechal přislíbit zaplacení navýšení nad 150 % RPSN od čerstvě zletilého s čerstvě zřízeným bankovním účtem, kde o prověření příjmu a legitimnosti kontraktace hotovostního splácení lze silně pochybovat. Prověření poměrů tak mělo dosahovat poměrné vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat ani případné pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného) a s ohledem na navýšení se věřitel nepochybně pohybuje na hraně , podezřelý výraz, činu lichvy a měl by si tedy dávat velký pozor na případné naplnění zbývajícího skutkového znaku takového , podezřelý výraz, činu.

18. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Zde však stavy těchto databází výjimečně význam neměly, ostatně žalobkyně byla pravděpodobně prvním kontaktem žalovaného se světem nebankovních spotřebitelských úvěrů, naštěstí zřejmě zatím i posledním.

19. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly s výjimkou dvou výplatních pásek předloženy – zde 4 měsíční výpisy z účtu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních.

20. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila příjmové ani výdajové poměry žalovaného, resp. když dostupné údaje současně vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud se spokojila s údaji od žalovaného a neprokázala, že by skutečně zjistila předchozí hospodaření na účtu žalovaného (když není jisté, zda nějaký vůbec v srpnu 2020 měl) ani deklarovaný příjem žalovaného, podstatně vyšší, než následný reálný příjem u agentur práce, nemluvě o čerpání čtyř zápůjček před poskytnutím druhého předmětného úvěru. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o tuto překážku poskytnutí úvěru vůbec kdy zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické. Soud žalobkyni ani nedůvěřuje, že by k lustraci příslušných evidencí či nahlížení na výpisy z účtů došlo, a i pokud by se tak stalo, zjevně z nich v ostatních případech (projednaných senátem 20C) nejsou vyvozovány žádné důsledky. Nápadné je i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje vlastnictví účtu a měsíční příjem z pracovní činnosti. Žalovaný před načerpáním druhého úvěru zřejmě čerpal další úvěry a jeho (reálný) příjem byl poloviční a pod hranicí minimálního příjmu. Soud je především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak z reálného příjmu žalovaného, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání saturovat. Jednání žalobkyně, která čerstvě zletilé osobě vnutí takový úvěr, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.).

21. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala (s výjimkou dvou výplatních pásek) a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Tvrzené výpisy z účtu ani k výzvě soudu nepředložila. Ze zákaznické karty nelze usuzovat ani na to, zda údaje o dalším příjmu domácnosti či charakteru bydlení odpovídají skutečnosti (ledaže by úvěr ve skutečnosti čerpal jiný rodinný příslušník žalovaného), neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Ostatně žalovaný je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Především žalovaný byl čerstvě zletilý, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. Není zřejmé, proč by žalovaný, pokud by byl již orientován v oblasti úvěrů, neusiloval nejprve o bankovní úvěr, pokud nejednal vysloveně z nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo na popud jiné osoby, která bude úvěr „určitě“ splácet. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný měl (pokud vůbec nějaký) skutečně nízký příjem, již čelil jednomu lichevnímu úvěru a čtyřem nezjištěným zápůjčkám, měl zjevně podhodnocené životní náklady a věřitel se vůbec nezajímal o skutečné výdaje s bydlením, které při soužití s rodiči mohly být nízké, ale také nemusely. Věřitel měl přinejmenším u druhého úvěru ověřit druhý příjem domácnosti, jinak nebyla vyvrácena obava soudu, že jde o vyfabulovaný údaj, který má suspendovat bezútěšnost odkázanosti dlužníka na čerpání druhého úvěru, aby měl na hrazení předchozích.

22. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud žalované v takové situaci poskytla úvěr s tak nemravným navýšením. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Příjem v prvním případě zřejmě nebyl ověřen vůbec. V tomto případě se však zejména projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu bez jakýchkoliv nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti (zjevně však pouze maskují úrokové navýšení úvěru, ostatně částky jsou zcela zjevně aritmeticky proporcionální k jistině, kromě poplatku , částka, , který je v těchto smlouvách předtištěn), nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně, ale především predátorsky. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí již první zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o dalších „službách“, která představují tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud.

23. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

24. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a i , podezřelý výraz, činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), první splátka byla vybrána v den poskytnutí či den poté a podobně. Zde dokonce u první zápůjčky věřitel po devíti dnech vybral místo první splátky mnohonásobně více. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat , podezřelý výraz, čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů – což se reálně děje, neboť i tak obscénně nevýhodné úvěry jsou zpravidla poskytnuty dva či tři v krátkém časovém období s cca dvouměsíčními rozestupy. Pravidelně je u těchto zápůjček poskytnut po cca 3 měsících další a další podobný úvěr. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

25. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

26. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, a , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, a , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý III. výrok shora).

27. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a žalovaný zřejmě nemá zaměstnání. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije a dojde k exekuci. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně , částka, ; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, jehož ostatně soud považuje za 100 % vlastníka předmětné pohledávky. Ostatně právě proto žalobkyně pohledávky v průmyslovém měřítku skupuje a neodpouští dlužníkům dokonce ani takové plnění, o kterém ví, že je ve výslovném rozporu se zákonem (§ 122 odst. 4 ZSÚ pro úvěry, u nichž k prodlení došlo po dubnu 2020). O rozsahu tohoto podnikání svědčí již samotná spisová značka „ASPROV12/, tel. číslo, /697254“, týkající se jen závazků po , právnická osoba, , když tato žalobkyně skupuje v obdobném rozsahu i pohledávky jiných institucionálních věřitelů. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

28. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 (v rozsahu zastavené části řízení, kde leží procesní zavinění rovněž na straně žalobkyně, která se domáhala nároku v rozporu se zákonem) o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle IV. výroku hradit žalovanému ničeho.