20 C 350/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 11 919,80 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení zbývající části smluvní pokuty za období od [datum] do [datum] (sníženou na 11 919,80 Kč s ohledem na omezení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru - dále jen„ ZSÚ“) z úvěrové smlouvy ze dne [datum] [číslo] dle níž poskytla žalovanému 50 000 Kč a požadovala ve 48 měsíčních splátkách vrátit 196 704 Kč (sazba 95,90 % ročně), žalovaný však ničeho neuhradil, úvěr byl žalobkyní učiněn předčasně splatným a v řízení sp. zn. 124 C 25/2020 zdejšího soudu již byl projednán nárok na veškerá ostatní plnění, včetně smluvní pokuty do [datum].

2. Žalobkyně se k výzvě soudu (č. l. 31) ke zkoumání úvěruschopnosti vyjádřila podáním ze dne [datum] (č. l. 34) tak, že popsala postup zkoumání úvěruschopnosti lustrací v NRKI, [příjmení] a dle údajů od dlužníka, který uvedl příjem 17 500 K, pracovala s náklady 4 710 Kč, spoléhaje na povinnost dlužníka uvádět pravdivé údaje a dospěla k závěru, že žalovaný má volné zdroje ke splácení 11 790 Kč. Potvrdila, že skóre CBS zohledňuje zjištěné srážky. Smlouvu podepsal biometricky a poté mu písemné vyhotovení bylo zasláno.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání, neboť s jiným postupem žalobkyně již předem nesouhlasila. Žalovaný se k jednání nedostavil, soud jednal v jeho nepřítomnosti. Žalovaný se v řízení ani nevyjadřoval, soud doručoval na aktuální trvalé bydliště náhradním způsobem, písemnost poté byla vhozena do domovní schránky. Z jednání se však omluvila i žalobkyně.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům: Dle karty hodnocení klienta č. l. 49 žalovaný uvedl příjem ze zaměstnání (jako jediný příjem domácnosti) 17 500 Kč. To odpovídá potvrzení od zaměstnavatele a výpisům z účtu č. l. 61 až 64, dle kterých měl žalovaný v srpnu až říjnu 2019 mzdu okolo 17 a 18 tis. Kč, nicméně údaje na č. l. 61 a 62 jsou v částkách nečitelné. Dle výplatní pásky č. l. 64 žalovaný v srpnu 2019 dosáhl mzdy 18 280 Kč, sraženo mu bylo 2 258 Kč. Dle výplatní pásky č. l. 63 žalovaný v září 2019 dosáhl mzdy 16 854 Kč, sraženo mu bylo 2 500 Kč. Uvedl výdaje 3 410 Kč (soudu je však známo, že tuto částku pravidelně uvádí věřitel jako životní minimum), další splátky úvěrů 0 Kč. Jako náklady bydlení a inkasa je uvedena částka 1 200 Kč (s níž se soud setkává rovněž častěji, případně s částkou 1 400 Kč). Jako ostatní výdaje („ doprava, kurzy, záliby, apod.“) je uvedeno pouhých 100 Kč, což se rovněž opakuje. Je uveden zaměstnavatel a délka pracovního poměru. Je uvedeno vzdělání vyučením, bydlení u rodičů. Žalobkyně žalovanému v rozhodné době přidělila (č. l. 51) své„ CBS skóre“ 386, tedy v kategorii středně rizikového klienta, ale již při hranici s nejlepším segmentem. [příjmení] [příjmení] č. l. 58 nebylo zjištěno nic. Byla doložena dohoda o změně pracovní smlouvy č. l. 52 s tím, že se pracovní poměr na dobu určitou prodlužuje o rok do [datum]. Žalobkyně tvrdila (např. č. l. 45), že kontrolovala výpisy z účtu žalovaného, zjevně však má na mysli toliko č. l. 61 a 62, tedy výpis jediné transakce s došlou mzdou. Byla doložena kopie občanského průkazu žalovaného (č. l. 48).

5. Žalovaný je soudu znám z úřední činnosti. V řízení sp. zn. 2 T 37/2021 mu byl trestním příkazem ze dne [datum] uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody za 9 skutků přečinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, když v popisu 5. skutku je uvedeno, že dne [datum] požádal o úvěr společnost [právnická osoba], s tím, že má měsíční výdaje 4 500 Kč, ovšem na splátkách jiných úvěrů již hradil 42 295 Kč měsíčně. Vyvstaly tak důvodné pochybnosti, zda žalobkyní předložené„ lustrace“ odpovídají skutečnosti a jaké skutečnosti v rozhodné době vyplývaly z registru NRKI, který nepředložila vůbec.

6. Soud si tedy opatřil alespoň výpis NRKI (CNCB) aktuální a z něj vyplývá (č. l. 36), že dne [datum] sjednal dva úvěry, jeden u [právnická osoba], s jistinou 10 000 Kč a splátkou 1 113 Kč měsíčně (s absolutně neplatným navýšením), když neuhradil ani první, další úvěr u [právnická osoba], s jistinou 2 000 Kč a měsíční splatností (s absolutně neplatným navýšením), kterou nedodržel. Dále sjednal dne [datum] úvěr se [právnická osoba], s jistinou 25 000 Kč s měsíční splatností (a absolutně neplatným navýšením) a rovněž ji neuhradil. Dále dne [datum] sjednal úvěr s [právnická osoba], s jistinou 5 000 Kč a měsíční splatností (a absolutně neplatným navýšením). Konečně dne [datum] sjednal úvěr od [příjmení] [jméno] s jistinou 8 000 Kč s měsíční splatností (a absolutně neplatným navýšením). Jiné úvěrové závazky z aktuálního výpisu nevyplývají, databáze však nezachycuje úvěry, které byly doplaceny před více než 4 lety, i tak je však zřejmé, že žalobkyně do databáze NRKI vůbec nenahlížela, a pokud ano, pak tyto nanejvýš znepokojivé údaje záměrně ignorovala. Tvrzení právní zástupkyně žalobkyně se tak zjevně nezakládá na pravdě. Soud si opatřil i výpis BRKI (CBCB), z něhož (č. l. 41) vyplývá, že žalovaný měl v rozhodné době další 3 úvěrové závazky a s jedním byl i ve výrazném prodlení, pro rozhodnutí to však již bylo nadbytečné.

7. Návrhem smlouvy č. l. 12 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že usilovala o sjednání úvěru, dle kterého by žalovanému poskytla 50 000 Kč a on by jí ve 48 splátkách po 4 098 Kč zaplatil 196 704 Kč, což odpovídá úrokové míře 95,90 % ročně. Ve smlouvě je dále sjednána i smluvní pokuta (zejm. čl. 6). Podepsaný dokument č. l. 16 neměl pro věc význam. Dle dokladu č. l. 22 ve sp. zn. 124 C 25/2020 byla dne 12. 11. 2019 vyplacena jistina 50 000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Dle výzvy ze dne [datum] v témže spise bylo doloženo, že věřitel upozornil na možnost odstoupení od smlouvy pro prodlení žalovaného. Dle rozsudku zdejšího soudu číslo jednací 124 C 25/2020-52, který nabyl právní moci [datum], již bylo žalovanému uloženo platit žalobkyni 67 845,86 Kč s úrokem z prodlení a s obchodním úrokem 35 % ročně, dále s náklady řízení 12 172 Kč. Byla předložena předžalobní upomínka ze dne [datum] s podacím archem.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaný dodatečně vzniklou smluvní pokutu neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V případě úvěru s úrokovou sazbou 96 % ročně je namístě obezřetnost vysoká (nemluvě o zjevné absolutní neplatnosti takového ujednání). Argument, že by se i dlužník mohl dopustit trestného činu, je z pohledu soudu lhostejný, totéž platí i pro věřitele.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. [jméno] žalobkyně tvrdí, že nahlížela do NRKI, což se ukázalo jako nepravdivé, případně účelové, neboť skutečnosti, které by tam zjistila, by neospravedlnily poskytnutí žádného jiného úvěru, než bezúročného či ryze konsolidačního (ovšem bez pokusu o sjednání odměny v podobě absolutně neplatné výše úroku). Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování úvěrů, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když dle výsledku trestního řízení žalovaný splácel ještě více (je však otázkou, jak orgány činné v trestním řízení kalkulovali s úvěry s měsíční splatností a zda započítávaly i navýšení, které soud považuje za absolutně neplatné ujednání se spotřebitelem).

12. Ani výsledek předchozího řízení přitom soudu nebrání dospět k odlišnému právnímu posouzení platnosti úvěru (v této věci však zjevně žádné přezkoumání této povinnosti neproběhlo, neboť byl vydán pouze rozsudek pro zmeškání a z jeho odůvodnění takové úvahy nevyplývají). Samostatné posouzení platnosti úvěru nekoliduje s překážkou věci rozhodnuté, neboť je žalován samostatný nárok – smluvní pokuta, vzniklá v následném období. V tomto řízení přitom není dotčeno plnění, přiznané v předchozím řízení. To však nezabrání soudu k učinění podnětu vůči exekučnímu soudu, aby zvážil, zda není vymáháno plnění, které je v rozporu se zákonem, stejně tak soud učiní i další opatření, včetně podnětu k [obec] národní bance s ohledem na zjevně zanedbanou povinnost ke zkoumání úvěruschopnosti dlužníka před poskytnutím takto predátorského úvěru.

13. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy a tyto rovněž předložila. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání.

14. V případě žalovaného však vedle úrokové sazby, kterou senát 20C považuje za zcela zjevně rozpornou s dobrými mravy (bylo však o ní již rozhodnuto) a nepochybně problémy dlužníka jen dále zvýšila, bylo zřejmé, že žalovaný již byl předlužen a v prodlení a tedy nebyl vůbec způsobilý splácet další úvěr (který by nebyl konsolidační). Svým povinnostem žalobkyně zcela zjevně nedostála, přinejmenším tím, že neověřila stav NRKI, ačkoliv tak tvrdila, případně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, pokud tvrdí, že v rozhodné době nahlížela do NRKI. Také se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty zřejmě sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Neustále se opakující údaje o nákladech bydlení a výdajích, které nikdo soudný nemůže mínit vážně, jsou v tomto ohledu velice nápadné a soud se rozhodně nesetkává poprvé se situací, kdy z vyplňování zákaznické karty má doslova legraci jak spotřebitel, tak i obchodní zástupce.

15. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud zjistil, že žalovaný uváděl vysloveně nepravdivé skutečnosti, které věřitelka mohla a měla odhalit. Žalovaný byl masivně předlužen a není zřejmé, jak by mohl dosáhnout na tak vysoké CBS skóre, pokud by se nejednalo o pouhé předstírání sběru údajů či výpočtu. Ostatně žalovaný měl nespecifikované srážky z již tak relativně nízké mzdy, proto by každý soudný věřitel trval na ověření důvodů takových srážek, zejména zda se nejedná o exekuci a dlužník nepodléhá exekučnímu inhibitoriu. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích predátorských úvěrů či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším extrémně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až ze splátky, resp. z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé, pokud lze vůbec považovat poskytnutí úvěry s těmito parametry spotřebiteli za možné. Úvěr se sazbou, která významně převyšuje úrokovou sazbu, běžně rozpoznávanou Nejvyšším soudem jako jeden z předpokladů trestného činu lichvy ve smyslu § 218 trestního zákoníku, žalobkyně poskytla v situaci, kdy žalovaný měl srážky ze mzdy a měl několik úvěrů po splatnosti, nemohl být poskytnut zodpovědně, nemluvě o neprověřené výdajové stránce.

16. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila ochota k protiprávnímu jednání samotné žalobkyně, která údajně lustrovala NRKI a dospěla k CBS skóre 386. Soudu není zřejmé, jak by ani v registru [příjmení] mohly nebýt podobně znepokojivé údaje. Již zlomek ze sumy těchto okolností by (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučoval a byl by sám o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…) .. K tomu všemu pak dále přistupuje úroková sazba, která postrádá jakoukoliv morální obhajitelnost. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Pokud se tedy žalobkyně domáhá smluvní pokuty, je nárok zcela nedůvodný a soud jej zcela zamítal. Výsledek řízení sp. zn. 124 C 25/2020, na které navazuje exekuce sp. zn. 69 EXE 4771/2021, tím přirozeně není dotčen a výsledek tohoto řízení na něj nemá (přímý) vliv.

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalovanému ničeho.