20 C 351/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované fakticky bytem adresa žalované pro zaplacení 60 554,01 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 19 750 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 2 344,49 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 19 750 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 060 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 40 804,01 Kč, 1 669,5 Kč, 2 874,77 Kč, 4 221,84 Kč, 2 852,42 Kč, úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky 14 063,86 Kč od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 29 % ročně z částky 33 813,86 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na poměrné náhradě nákladů řízení 135 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrových smluv (uváděno oproti návrhu chronologicky) ze dne [datum] [číslo] ze dne [datum] [číslo] ze dne [datum] [číslo] sjednaných s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (coby věřitelem). Dle nejstarší smlouvy se žalovaná po načerpání jistiny 13 000 Kč zavázala hradit 24 měsíčních splátek po 1 077 Kč, uhradila však pouze 10 377,72 Kč a žalobkyně se tak domáhá 8 764,68 Kč na jistině, 6 386,90 Kč na souhrnném poplatku, 1 040,44 Kč na kapitalizovanému úroku z prodlení a dále běžícím z jistiny od [datum] do zaplacení a 2 852,42 Kč na kapitalizovanému obchodním úroku a dále běžícím z jistiny v sazbě 29 % ročně od [datum] do zaplacení. Dle prostřední smlouvy se žalovaná po načerpání jistiny 20 000 Kč zavázala hradit 24 měsíčních splátek po 1 646 Kč, uhradila však pouze 8 918,63 Kč a žalobkyně se tak domáhá 16 429,17 Kč na jistině, 13 364,20 Kč na souhrnném poplatku, 1 950,28 Kč na kapitalizovanému úroku z prodlení a dále běžícím z jistiny od [datum] do zaplacení a 4 221,84 Kč na kapitalizovanému obchodním úroku a dále běžícím z jistiny v sazbě 29 % ročně od [datum] do zaplacení. Dle nejmladší smlouvy se žalovaná po načerpání jistiny 10 000 Kč zavázala hradit 18 měsíčních splátek po 1 113 Kč, uhradila však pouze 3 953,65 Kč a žalobkyně se tak domáhá 8 620,01 Kč na jistině, 6 989,05 Kč na souhrnném poplatku, 1 023,27 Kč na kapitalizovanému úroku z prodlení a dále běžícím z jistiny od [datum] do zaplacení a 2 874,77 Kč na kapitalizovanému obchodním úroku a dále běžícím z jistiny v sazbě 29 % ročně od [datum] do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznické karty.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovanou se soudu podařilo vypátrat na adrese [adresa], že dluh uznává, uvedla tel. [tel. číslo] a žádá o splátkový kalendář po 1 500 Kč.

3. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. platí, že uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odst. 2 tamtéž ovšem dále platí, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Soud shledal, pro po posouzení souladu uplatněných nároků s hmotným právem je třeba vést dokazování zejména k okolnostem splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka věřitelem ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., neboť selhání v této povinnosti má za následek absolutní neplatnost závazku (a nikoliv toliko relativní, jak pravidelně žalobkyně uvádí ve svých vyjádřeních v obdobných věcech). Důvody absolutní neplatnosti soud zkoumá z moci úřední, tedy i bez procesní aktivity dlužníka (zde lépe řečeno: navzdory procesní aktivitě dlužnice, která závazek uznává a hodlá hradit).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem původní věřitelky ze dne [datum] (č. l. 28) žalobkyně prokázala, že na ni všechny tři předmětné pohledávky za žalovanou přešly. Totéž pak prokazuje i dohoda č. l. 21 s výňatkem z přílohového seznamu postoupených pohledávek č. l. 26 a 27 (byť zde pro úplnost chybí třetí pohledávka).

5. Zákaznickou kartou č. l. 30 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala, že je svobodná, se dvěma vyživovanými osobami, má základní vzdělání, nemá automobil, bydlí v nájemním bytě, má příjem z invalidního důvodu [částka] a dále [částka] z nespecifikovaného jiného zdroje (místo pro vyplnění zaměstnavatele je zcela prázdné a není vyznačen ani druh jiného příjmu, pravděpodobně se tedy může jednat nejrůznější sociální dávky, hmotnou nouzi nevyjímaje), s dalším (opět nijak nespecifikovaným) příjmem jiného člena domácnosti [částka] měsíčně, a výdaji domácnosti [částka] měsíčně (přičemž [částka] je na„ [anonymizována tři slova]“), což mělo být doloženo výplatními páskami a výměrem důchodu. Finanční závazky u jiných subjektů jsou negovány, bankovní účet rovněž. Smlouvou z téhož dne na č. l. 31 žalobkyně prokázala, že žalovaná převzala jistinu 13 000 Kč a zavázal se ji vrátit navýšenou o 12 848 Kč ve 24 měsíčních splátkách, z toho úrok má činit 4 285 Kč, částka za„ zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ 5 132 Kč a částka za„ vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“ 3 431 Kč.

6. Zákaznickou kartou č. l. 34 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala, že je svobodná, se dvěma vyživovanými osobami, má základní vzdělání, nemá automobil, bydlí v nájemním bytě, má příjem z invalidního důvodu [částka] a dále [částka] z nespecifikovaného jiného zdroje (místo pro vyplnění zaměstnavatele je zcela prázdné a není vyznačen ani druh jiného příjmu, pravděpodobně se tedy může jednat nejrůznější sociální dávky, hmotnou nouzi nevyjímaje), s dalším (opět nijak nespecifikovaným) příjmem jiného člena domácnosti [částka] měsíčně, a výdaji domácnosti [částka] měsíčně (přičemž [částka] je na„ [anonymizována tři slova]“), což mělo být doloženo třemi složenkami. Finanční závazky u jiných subjektů jsou negovány, bankovní účet rovněž. Smlouvou z téhož dne na č. l. 35 žalobkyně prokázala, že žalovaná převzala jistinu 20 000 Kč a zavázal se ji vrátit navýšenou o 19 496 Kč ve 24 měsíčních splátkách, z toho úrok má činit 6 592 Kč, částka za„ zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ 7 626 Kč a částka za„ vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“ 5 278 Kč.

7. Zákaznickou kartou č. l. 38 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala, že je svobodná, se dvěma vyživovanými osobami, má základní vzdělání, nemá automobil, bydlí v nájemním bytě, má příjem z invalidního důvodu [částka] a dále [částka] z nespecifikovaného jiného zdroje (místo pro vyplnění zaměstnavatele je zcela prázdné a není vyznačen ani druh jiného příjmu, pravděpodobně se tedy může jednat nejrůznější sociální dávky, hmotnou nouzi nevyjímaje), s dalším (opět nijak nespecifikovaným) příjmem jiného člena domácnosti [částka] měsíčně, a výdaji domácnosti [částka] měsíčně (přičemž [částka] je na„ [anonymizována tři slova]“), což mělo být doloženo dvěma složenkami. Finanční závazky u jiných subjektů jsou negovány, bankovní účet rovněž. Smlouvou z téhož dne na č. l. 39 žalobkyně prokázala, že žalovaná převzala jistinu 10 000 Kč a zavázal se ji vrátit navýšenou o 10 021 Kč v 18 měsíčních splátkách, z toho úrok má činit 2 451 Kč, částka za„ zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ 4 820 Kč a částka za„ vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“ 2 750 Kč.

8. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 42) vypracování i zaslání (č. l. 44) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (na adresu, kterou zjistil i soud). Dle registru obyvatel č. l. 48 má žalovaná dvě nezl. děti ([číslo] a 2012), je svobodná. Jelikož u zdejšího soudu proti žalované v minulosti byly povoleny četné exekuce, soud ověřil u Exekutorské komory ČR stav Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“). Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o tehdejším stavu [příjmení], a ani sama EK ČR neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Takto bylo zjištěno (č. l. 54), že k [datum] proti žalované byly vedeny tři exekuce, zahájené v letech 2014 a 2015 (k pozdější z roku 2021 soud ve vztahu k projednávaným závazkům přirozeně nepřihlíží). Dále si soud vyžádal výpis BRKI a NRKI, kdy již z nejstarší zákaznické karty vyplynul další závazek u shodné věřitelky, o kterém žalobkyně v návrhu ničeho neuvádí. Z NRKI (č. l. 56) vyplynulo, že vedle tří předmětných úvěrů zde byl u shodné původní věřitelky čerpán úvěr ze dne [datum] s jistinou 20 000 Kč a splátkou 1 646 měsíčně, který byl předčasně doplacen v lednu či únoru 2019 (nejméně částkou 32 912 Kč). V databázi BRKI nebyl zjištěn žádný závazek.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání tří závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec sum úhrad jak v 1. odstavci shora) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou (která toliko nároky uznává). Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.

11. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

12. Soud zpravidla nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let) lépe, když již v roce 2013 proti ní byly povoleny první z mnoha následných exekucí.

13. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

14. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalované (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení), a současně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

15. Soud kvituje, že v tomto případě se věřitel neuchyloval k týdenním hotovostním splátkám, finanční úsporu dlužnici to však zjevně nepřineslo. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti. Ostatně žalovaná je právní laik a není vyloučeno, že pouze pravdivě vyplnila dotazník, který se na probíhající exekuce nedotazuje. Především ale žalovaná podléhala trojnásobnému exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňovalo (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice další úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším a opět relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že byl existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru.

16. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částkách okolo 6 tis. Kč na domácnost se dvěma nezl. dětmi absurdně nízké, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Není ani zřejmá povaha dalšího příjmu invalidní žalované. Žalovaná nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě pak výše jeho splátek, když dluh ani další věřitel nebyly nijak specifikovány, již v případě mladšího úvěru dosahovala více než poloviny jeho vlastního čistého příjmu. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje a je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by původní věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky s těmito parametry a na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí všech tří zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazků bez dalšího. Již nejstarší úvěr zjevně řešil platební tíseň, do které se žalovaná dostala prvním závazkem u původní věřitelky, u následných dvou úvěrů to platí tím více.

17. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům, a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

18. Soud totiž nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

19. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 10 377,72 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 2 622,28 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 311,29 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny do zaplacení). V případě prostředního úvěru byla deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 8 918,63 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 11 081,37 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 1 315,45 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny do zaplacení). V případě prostředního úvěru byla deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 3 953,65 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 6 046,35 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 717,75 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z jistiny do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

20. O této lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá energetická, inflační a uprchlická krize, žalovaná je invalidní, má dvě nezl. děti a zdejší soud vůči žalované povolil nejméně 4 běžící exekuce. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. Ostatně byla to i sama právní předchůdkyně žalobkyně kdo se ignorováním exekučního inhibitoria do této situace zaviněně dostal. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem (k otázce této spřízněnosti viz dále). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaná sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. musí přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku činí úspěch žalované 72,51 Kč, má tedy nárok na poměrnou částku v rozsahu 45,02 % svých nákladů řízení. Jelikož uznání/žádost o splátky vypracovala a podala sama žalovaná, i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proti jí soud přiznal nárok na 135 Kč O této lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., když základní třídenní pariční lhůta je zjevně nepraktická a plnění má zjevně symbolický význam.

22. Soud se tak již nemusel zabývat skutečností, že právní zástupce žalobkyně, resp. jeho rodinný příslušníci jsou skutečnými vlastníky žalobkyně, jak vyplývá např. ze zápisu z valné hromady žalobkyně ze dne [datum] a právo na právní zastoupení je tak zjevně zneužíváno v rozporu se svým účelem.