20 C 354/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného pro 19 784,27 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 16 154 Kč, a to ve splátkách po nejméně 807,70 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 3 630,27 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 16 154 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení 731 Kč, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 15. 11. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 28. 5. 2025 č. hodnota „Anonymizováno“, dle které bylo poskytnuto 16 154 Kč na jistině a žalovaný měl splácet měsíční splátky. Smlouvu se žalovaným sjednal právní předchůdce žalobkyně, právnická osoba. Jelikož tak nečinil, došlo dnem 1. 11. 2023 k zesplatnění úvěru a žalobkyně se domáhá jistiny, 1 500 Kč na smluvních pokutách, 1 000 Kč na poplatcích, 201,36 Kč na dlužném pojistném a úroku z prodlení jak ve II. výroku shora.

2. Tvrzení ke splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZOSÚ“) žaloba neobsahovala, ostatně jedná se o formulářový návrh (např. sp. zn. spisová značka, spisová značka). Soud vyzval žalobkyni k doplnění (č. l. 51/74), současně také ohledně prokázání identity kontrahujícího spotřebitele. Podáním ze dne 29. 7. 2025 (č. l. 49) žalobkyně obsáhle poučila soud o způsobu elektronického podepisování (což soud nežádal). K plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ uvedla, že kromě údajů od spotřebitele (ten uvedl mzdu 26 800 Kč, nulové náklady bydlení, žádnou vyživovací povinnost) kontrolovala SOLUS. Předložila dodatečné důkazy. Žalovaný dodatečných čerpání nevyužil. Doložila postoupení pohledávky.

3. K rozhodnutí soud musel nařídit jednání, neboť opět nebylo možno dovodit platnost úvěrového závazku a návrhu plně vyhovět. K jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil a soud jednal v jeho nepřítomnosti. Doručeno mu bylo výlučně fikcí, obálka se poté soudu vrátila. Jinou adresu soud nezjistil, ač o to usiloval. Omluvila se i žalobkyně.

4. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné by v této věci považoval vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu by soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na chybějící tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Platební rozkaz však naštěstí zcela správně vydán nebyl.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

6. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala jakoukoliv databázi nebylo ničím prokazováno. Byla předložena fotografie občanského průkazu žalovaného (č. l. 57). Listina č. l. 54 nemá žádnou důkazní sílu, jde o formulář žalobkyně, kde vyznačené skutečnosti neprokazují, že se tak skutečně stalo. Vyznačila lustraci SOLUS, nevyznačila možnost lustrace NRKI, CRIF (NRKI+BRKI) ani CEE, s nimiž formulář rovněž počítá. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť revolvingový úvěr s tak vysokým limitem (20 000 Kč, potenciálně až 150 000 Kč) nelze poskytnout bez nezanedbatelné míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) na č. l.

40. Z něj zjistil, že žalovaný překvapivě jiný úvěr neměl. To je v praxi soudu skutečně raritní konstelace. Nejčastěji však znamená, že jde o absolutně neúvěrovatelnou osobu. Neznamená to však ani, že stav registrů byl v červnu 2023 stejný. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, Anonymizováno právnická osoba., Anonymizováno, právnická osoba., právnická osoba., koncernu Anonymizováno a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS. Pokud by žalovaný měl byť jen dočasně živnost, pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. spisová značka a spisová značka Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat.

7. Nejčernější obavy soudu se opět naplnily bezezbytku. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu č. l. 59 soud zjistil, že žalovaný má bohatou minulost řízení, již v roce 2009 čelil výkonu rozhodnutí, má exekuce z roku 2015, 2017, 2018, 2021 a pozdější. U takových z dokumentů v soudním rejstříku nevyplývalo oznámení o skončení exekuce. Absence takové listiny nemusí vždy znamenat, že ke skončení exekuce v praxi již nedošlo. Soud opatřil výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“). Z toho zjistil (č. l. 68 a 69), že i k dnešnímu dni žalovaný čelí šesti exekucím, z toho 4 předmětnému úvěru předcházely. Stav NRKI je tím vysvětlen a výsledek řízení determinován.

8. Žalobkyně doložila zprávu o posouzení úvěruschopnosti č. l.

54. Dle ní kontrolovala občanský průkaz, SOLUS. Za příjmy považuje mzdu/plat ve výši 26 800 Kč měsíčně. Jako výdaje je vyznačeno 0 Kč a v bilanci se skutečně s údajem 0 Kč ve všech kolonkách pracuje. Žádný podklad k těmto údajům předložen nebyl, nic dalšího nebylo ověřováno.

9. Je doloženo postoupení pohledávky smlouvou č. l. 22, výňatkem seznamu č. l. 29 a oznámením původního věřitele č. l.

27. Dle úvěrové smlouvy č. l. 12 žalovaný dne 4. 6. 2023 SMS kódem chtěl sjednat se žalobkyní úvěr skrze zprostředkovatele právnická osoba., úvěr s jistinou 16 154 Kč na nákup „mobilního telefonu“, s úrokem 19,48 %, s měsíční splátkou 1 677 Kč včetně pojištění schopnosti splácet „standard“ (64,62 Kč měsíčně). Ve smlouvě je dohodnuta smluvní pokuta při nesplácení 0,01 % denně. Je doložen informační leták ke smlouvě č. l. 17, kde se vedle SOLUS deklaruje nahlížení do NRKI a BRKI. Je doložen sazebník poplatků ke smlouvě (č. l. 21). Je doložen informační leták k pojištění schopnosti splácet (č. l. 18) a všeobecné pojistné podmínky č. l.

19. Je doložen dopis s oznámením zesplatnění úvěru dnem 2. 10. 2023 (č. l. 30) a upomínka č. l.

32. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 33) vypracování i zaslání (č. l. 34) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

10. K osobě žalované soud při pátrání zjistil, že od ledna 2024 není známo, že by byl zaměstnán (č. l. 37, 43), dávky státní sociální podpory nečerpá (č. l. 46), v evidenci uchazečů o zaměstnání není (č. l. 49). Ve výkonu trestu (č. l. 64) řízení žalovaného rovněž nezastihlo.

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaný nic neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Pokud by měl soud sebemenší podezření, že je realizováno některé ze soudu již známých lichevních schémat, předchozí plnění mezi účastníky by soud ověřoval. Zde se však smlouva jevila jako autenticky osamocená, nikoliv jako pouhá poslední iterace schématu či závazek jakkoliv propojený s jiným typem plnění. Těmito eventualitami se proto soud v tomto řízení více nezabýval.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. V této věci soud výjimečně neprojednává úvěr s lichevními parametry. Otázkou, zda není předraženo samo zboží, se soud v tomto řízení nebude zabývat, nezná ani přesný typ telefonu. O to více důrazu je však třeba klást na otázku splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ – zejména v situaci, kdy úvěr zprostředkovává prodejce zboží, který má enormní zájem své zboží neskromné hodnoty prodat.

14. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

15. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro právnická osoba, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Postižena byla i společnost právnická osoba., sankcí 4 000 000 Kč s právní mocí 16. 9. 2025, poskytující velmi podobné produkty, jako právnická osoba. Ta samotná však dosud postižena nebyla, ačkoliv senátu 20C se nejeví, že by postupovala jakkoliv odlišně a tato společnost poskytuje obdobné úvěry na financování spotřebního zboží a dopouští se stejných pochybení v oblasti § 86 ZoSÚ. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

16. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. To se netýká předmětného nároku, je však třeba s tím počítat při plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, neboť spotřebitelé často mají obdobné úvěry načerpané a je na věřiteli, aby takového spotřebitele v takovém případě považoval za extrémně ohroženou oběť lichvy, nikoliv za úvěruschopného.

17. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci se zřejmě rovněž neptá, jak se v této věci ukazuje. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Nevyplnění jakýchkoliv výdajů je nápadné samo o sobě, neověření příjmu i mandatorních výdajů je neomluvitelné selhání. Ostatně žalovaný je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá. Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může.

18. V projednávané věci je poskytovaný limit poměrně vysoký a prověření poměrů mělo dosahovat nezanedbatelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni. Právní zástupce neváhal soudu zaslat obsáhlý výklad k plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Zcela však pomíjí, že neprokazuje ani to, co deklaruje formulář a nepředkládá příslušné lustrace SOLUS. Především však nelze omluvit nelustrování CEE u osoby, která možná skutečně neměla vůbec žádný úvěr, což je nápadné samo o sobě.

19. Tito nebankovní věřitelé mají v oblibě poučovat soud obsáhlými kompilacemi judikatury ohledně plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZOSÚ a rádi připomínají, že jim byla metodika zkoumání schválena ze strany ČNB a není na soudu, aby ji přezkoumával. Zcela však zapomínají, že hlavním problémem je, že ji následně vůbec nedodržují, případně do ní vyplňují naprosto nesmyslné či neověřené vstupní údaje.

20. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, SOLUS, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Mnozí nebankovní věřitelé pak své predátorské závazky (jiné nebankovní úvěry soud neprojednává a obává se, že již z trhu prakticky vymizely) do NRKI vůbec nezadávají, i to by však mělo být věřiteli dobře známo a neměl by se spokojit jen s NRKI. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené.

21. V této věci není zřejmé, zda by tehdejší stav NRKI svědčil o úvěruschopnosti žalovaného. Současně údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je v tomto ohledu rovněž nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když žalovaný stále čelí šesti exekucím.

22. Soud tedy žalobkyni neuvěřil ani to, že došlo k lustraci databáze SOLUS, jak deklaruje zpráva. I aktuální výpis CEE však stačil k dovození absence úvěruschpnosti žalovaného, resp. k omezení, danému exekučním inhibitoriem, neboť stav databáze znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv spotřební úvěr (snad s výjimkou konsolidačního se sazbou na úrovni bankovních sazeb), aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“.

23. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich ověření a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu a případné předchozí závazky. Samostatnou kapitolou tvoří přítomnost závazků od věřitelů, notoricky známých pro poskytování predátorských až lichevních úvěrů, což z perspektivy praxe senátu 20C zdejšího soudu jsou v současnosti prakticky všichni nebankovní věřitelé. Výpis SOLUS prokázán nebyl a u žalovaného by nebyl dostatečným, bez lustrace NRKI a BRKI. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích lichevních úvěrů. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka.

24. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní výstupy původní věřitelka případně kontrolovala a současně se spokojila s neprověřenými a dílem nevěrohodnými údaji od samotného spotřebitele (nulové výdaje). Soud nezjistil, že by žalovaná uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaná je právní laik a není prokázáno, kdo, jak a na co se jí dotazoval, než vznikla zpráva, předložená soudu. Především žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. Koupi telefonu za 16 tis. Kč to však zjevně rovněž brání. S ohledem na výši celkem splatné částky a dlouhodobost splácení je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již rizikové parametry. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat příjmy ani životní náklady žalovaného, na čemž byla úvěruschopnost žalovaného závislá.

25. Výše zjištěné bylo samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a nemůže žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

26. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na jistinu 16 154 Kč.

27. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který své zákonné povinnosti nesplnil. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalovaného dalšími důkazy. Žalovaný je předlužen a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předluženému a ten tak není v prodlení ani v případě, že je povinen postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

28. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (62,98 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když o příslušenství šlo v řízení se stejným důrazem na dokazování, jako u jistiny proto, že byl projednáván úvěr) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 25,96 %.

29. Pokud se týká úkonů do podání žalobního návrhu včetně, výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 400 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

30. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. ve sp. zn. spisová značka, spisová značka), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Ostatně návrh je tak minimalistický, že neobsahuje ani minimální náležitosti (tvrzení k povinnosti dle § 86 ZoSÚ) a musí být v každém řízení doplňovány.

31. Za doplnění pak náhrada nepřísluší, neboť nejde o účelně vzniklé náklady. Soud vyzval žalobkyni k pouhému doplnění chybějících náležitostí (tvrzení k povinnosti dle § 86 ZoSÚ) a k prokázání, kdo smlouvu sjednal, neboť předkládané důkazy obsahovaly záznam o právním jednání žalovaného jen v podobě předtištěného údaje „podepsal kódem 365672 4. 6. 2023 14:14:25“ a nebyla by tak schopna prokázat, že jednala právě se žalovaným či zda jakkoliv překontrolovala existenci občanského průkazu, z něhož do smlouvy zapsala číslo. Druhé podání pak soud vůbec nežádal, předvolal pouze žalobkyni k jednání.

32. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému evidoval a stále eviduje exekuce. S těmi ale věřitel měl a musel počítat, nejde tedy o změnu poměrů spotřebitele. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvacetiměsíční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Spor o schopnosti žalovaného závazek takto splnit nevznikl a ani vzniknout nemohl, neboť žalobkyně se k jednání nedostavila a svého práva nevyužila. Poměry žalovaného soud zjistil a znal. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

33. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.