20 C 357/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného pro 66 363,12 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 45 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 875 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částky 21 363,12 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,5 % ročně z částky 66 363,12 Kč od 11. 7. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný není povinen platit žalobkyni poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 15. 7. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané dne 10. 3. 2025 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , jméno FO, p. l. c. (dříve , Anonymizováno, , jméno FO, p. l. c.). Mělo se jednak o „revolvingový“ úvěr, mělo být čerpáno 45 000 Kč se splatností 10. 7. 2025. V předchozím řízení sp. zn. , spisová značka, advokát nepravdivě tvrdil výši jistiny. V tomto řízení není zřejmé, zda měl stejný úmysl, neboť se dopustil písařských chyb a uvedl, že poskytl 20 613,12 Kč, tuto cifru uvedl v návrhu 3x. Jelikož však opět uvedl stejné číslo s uvedením „čerpal úvěr v konečné výši“, je zřejmé, že úmysl směřoval k témuž. Podáním č. l. 66 návrh opravil na požadavek 66 363,12 Kč (jak v I. a II. výroku shora). Opět tedy jde o zjevně lživé tvrzení advokáta, který zjevně zahodil veškeré zábrany a obavy ze svého postihu (z předložených důkazů vyplývá, že úvěr byl poskytnut na 45 000 Kč, tolik bylo čerpáno a zbytek tvoří lichevní příslušenství). Ve svém formulářovém návrhu současně uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a EUCB a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Jde o další lživé tvrzení advokáta. Soud dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je dlouhodobě uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě. Ostatně tuto chybu reprodukuje právní zástupce u pohledávek vícero věřitelů a všechny mají společné i to, že mají lichevní parametry a úvěruschopnost není zkoumána řádně nebo vůbec. Soud advokátku na tuto „chybu“ opakovaně upozorňoval, žádal její vysvětlení, nedostalo se mu však nikdy určité odpovědi (pokud vůbec dostal odpověď, v další bylo jen tvrzeno lustrování NRKI a BRKI). Zde dokonce uvádí, že metodika zkoumání úvěruschopnosti kalkuluje s hodnotovou životního minima 4 860 Kč (minimální částka pro 10 % rezervu v rozdílu příjmů a výdajů). Takový postup je při poskytování úvěr s lichevními parametry (RPSN 299,98 %) zcela zjevně nedostatečný a neplatnost úvěru je determinována již tím.

2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

3. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy (a historii těchto nároků dle předchozích řízení) soud platební rozkaz bohužel vydal, avšak zřejmě pouze proto, že vycházel ze lživých tvrzení advokáta. Soudu se naštěstí nepodařilo platební rozkaz doručit a následně jej sám zrušil.

4. Žalobkyně se v předchozí věci sp. zn. , spisová značka, na další v řadě upozornění od soudu na nepravdivá tvrzení v návrhu bez dalšího vyjádřila dne 22. 10. 2025 (č. l. 89) tak, že odkazuje na NRKI (a již ne na CRKI...), tak, že pokud měl dlužník pochybnost o řádném přezkoumání své úvěruschopnosti, měl kontaktovat věřitele. V ostatním zopakovala svá žalobní tvrzení. Soud již na tomto místě považuje za nutné uvést na pravou míru, že plnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“) je povinností věřitele a ten odpovídá za správnost výsledku. Původní věřitel je navíc bankou (byť z jiné členské země) a má tedy tím více povinností. Nepochybně si je vědom, že je proti němu v současnosti vedeno řízení Českou národní bankou, která zdejší soud žádala o součinnost, a má tedy příležitost si své veřejnoprávní povinnosti dle § 86 ZoSÚ připomenout. Soudu je z projednávání nároků této žalobkyně a tohoto původního věřitele v předchozích řízeních již známo (§ 121 o. s. ř.), že tento původní věřitel přijaté platby od spotřebitelů nezatajuje a nezakrývá pod záminkou odlišného právního posouzení. Proto soud v této věci neprověřoval, zda spotřebitel něčeho uhradil (ostatně soud se obává, že by mu původní věřitel ani ničeho nesdělil, neboť jako zahraniční subjekt nemá povinnost součinnosti). Sériové poskytování úvěrů (tj. další typické lichevní schéma věřitelů, které uplatňuje tato žalobkyně a tento právní zástupce) soud v případě tohoto původního věřitele zatím také nezaznamenal (jak by také mohl, když úvěry nezanáší do BRKI a zřejmě ani SOLUS). V této věci tak bylo nadbytečné žalobkyni vyzývat k doplňování čehokoliv dalšího a věc projednal dle dostupných listin., právnická osoba, úplnost je třeba konstatovat, že soud nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává (resp. zásadně by vydávat neměl) platební rozkazy. V této věci byl bohužel vydán vyšší soudní úřednicí, která rozhoduje ve vlastní gesci, senát 20C by tak neučinil. Přitom však tato vyšší soudní úřednice pravidelně platební rozkazy v případě lichevních úvěrů nevydává, spíše tedy došlo k jejímu oklamání lživými tvrzeními v návrhu, která evokují, že se věřitel domáhá pouze poskytnuté jistiny a úroku z prodlení. Tuto situaci již soud nemůže ponechat bez dalšího upozornění České advokátní komory na nepřijatelné jednání advokáta. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení (např. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, či , spisová značka, ). Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl nejprve soudem poučen o důvodech absolutní neplatnosti právního jednání – což v pouhém rozkazním řízení nelze naplnit. Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (a hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání banky, dlouhodobě ignorující povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený , Jméno žalobkyně, . (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy opět beze zbytku potvrdilo.

6. V předchozí věci sp. zn. , spisová značka, obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od , právnická osoba, , dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „, Anonymizováno, “/“Externí agentura inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „, Anonymizováno, .cz“ (IČO , IČO, ) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát , jméno FO, dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Skutečnost, že spotřebitel ve věci sp. zn. , spisová značka, přímo na tam projednávanou úvěrovou smlouvu již uhradil 8 015 Kč, by soud bez zkoumání z úřední povinnosti nezjistil a věřitelům se podařilo zmást i samotného spotřebitele, který se domníval, že „poplatek za prodloužení“ není platbou, která by měla snížit výši jeho závazku z „bezdůvodného obohacení“ i přesto, že se sám v rámci procesní obrany výslovně domáhal, aby soud přezkoumal výši úroku a ideálně jej nechal uhradit pouze úvěrovou jistinu. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde navázaným na nezkoumání úvěruschopnosti a uvalením lichevní úrokové sazby 0,4026 % denně, tj. 147 % ročně).

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

8. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala ISIR, CEE, „CRKI“ a EUCB nebylo ničím prokazováno (a ani v předchozích řízeních prokázáno nebylo). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud soud čistě v rámci argumentace vůbec teoreticky připustí, že dává smysl zkoumat úvěruschopnost pro absolutně neplatný úvěr s lichevními parametry). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti.

9. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (č. l. 55) a zjistil, že žalovaný byl tak masivně předlužen, že vypisování všech předchozích závazků, obsažených na 15 stran dlouhém výpise postrádá procesní smysl. Je zjevné, že žalovaný byl obětí (zda srozuměnou či nesrozuměnou soud neví) lichevních schémat několika společností (, právnická osoba, , , právnická osoba, ., AvaFin , právnická osoba, .), které takto pravidelně operují v jakési „smečce“, zjevně na základě sdílení údajů o spotřebitelích a na nekritickém přístupu k jejich zoufalé finanční situaci, udržované konkurenčními společnostmi. Současně před sebou tlačil i dluh u , právnická osoba, ., která postupně poskytla 6 úvěrů, což rovněž neevokuje řádnou péči. O úvěruschopnosti žalovaného nemohla být ke dni 10. 3. 2025 vůbec řeč, naopak je zjevné, že každý věřitel pokračováním v úvěrovém schématu jednal na základě tísně či neznalosti spotřebitele. Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr (z legitimních zdrojů) a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Nadto úvěrové modely těchto věřitelů s předlužením svých klientů přímo počítají, jinak by jen stěží úspěšně vymáhali poplatky za odklad splatnosti jistiny ve výši (např.) 40 % měsíčně a podobně.

10. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , Orange , právnická osoba, ., Emma’s credit, s. r. o., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS.

11. Pokud by žalovaný měl byť jen na krátkou dobu živnost, pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat.

12. Soud si opatřil i výpis z účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu 3 měsíců před poskytnutím úvěrů a dále (aby vyloučil, že žalovaný ve skutečnosti na tento lichevní úvěr uhradil něco, co má zůstat soudu utajeno a soud tak má posloužit k dokonání lichevního schématu). Dle č. l. 76 a násl. pak zjistil, že žalovaný (případně jiná osoba, užívající jeho účet) vedl skutečně neudržitelný způsob života, kdy nad rámec mzdy od , právnická osoba, , ve výši okolo 35 tis. Kč měsíčně čerpal na uspokojování svých nákupů úvěry od , právnická osoba, , , Anonymizováno, , právnická osoba, . (tehdy , právnická osoba, ), , právnická osoba, , předmětného původního věřitele, , právnická osoba, ., , Anonymizováno, ’s , právnická osoba, ., a v závěru se chystal zapojit i , právnická osoba, , které odeslal kontrolní platbu 1 haléř. Opět se ukazuje, že senát 20C v žádném případě nepřehání, pokud konstatuje existenci epidemie lichvy v průmyslovém měřítku. Bez ohledu na úmysly spotřebitelů by k takovému řetězení úvěrů s lichevními parametry od společností, které se na svých webových prezentací doslova honosí tím, že mají licenci a jsou kontrolováni od ČNB, rozhodně docházet nemělo. Přesto senát 20C ročně projednává hodně přes sto analogických případů a zjevně se nejedná o výjimky, ale o pouhý exkurz do masivně rozšířeného fenoménu.

13. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele. K němu právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 51) vypracování i zaslání (č. l. 52) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 76 236,12 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Požaduje v ní jednak zaplacení 66 363,12 Kč na nároku samotném a jednak 9 873 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za dva úkony právní služby (na paušální částce nákladů požaduje jen 300 Kč, místo tehdy již upravených 450 Kč). Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení již s ohledem na nevyhnutelně redukovaný výsledek. Požadovaná odměna je ale rovněž zcela nepřijatelná, když nárok na ni nevzniká před rozhodnutím soudu o jejím přiznání (a výši). Odměnu počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu. Lze „kvitovat“ snad jen to, že poté, co byl původně zastupující advokát , tituly před jménem, , jméno FO, (skutečný vlastník žalobkyně) k podnětu soudu postižen Českou advokátní komorou za požadování odměny i za třetí úkon (zřejmě za následné podání žaloby), již není požadovaná odměna o to vyšší, a dále, že stávající advokátka byla do zastupování zapojena proto, aby nebyla skutečnému vlastníkovi krácena odměna za zastupování sama sebe. Obsah webové prezentace advokátky (akvrbkova.cz) je však v tomto ohledu výmluvný a o jejím úzkém napojení na lichevně jednající věřitele nedává sama žádných pochyb.

14. Listina č. l. 44 zřejmě vyjadřuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Vyjadřuje, že je zaměstnán jako řidič s příjmem 35 000 Kč, má měsíční výdaje 15 000 Kč, má 1 vyživovací povinnost a jeho „bojový status“ („martial status“) je „rozvedený“ (samozřejmě se má jednat o „marital status“, překlep však demonstruje, nakolik je anglická mutace smluvní dokumentace samoúčelným nesmyslem), zřejmě s cílem zmást spotřebitele a orgány přezkumu. Jelikož žádná z těchto skutečností není nijak ověřena, nejedná se o nic více, než výstup z věřitelem subjektivně vyplněného formuláře, není ani známo, kdo a kdy jej vyplnil.

15. Obsah (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy je již s ohledem na výsledek řízení bezpředmětný, ve stručnosti lze pouze konstatovat, že přestože smlouvu považuje za revolvingový úvěr (s limitem 45 000 Kč), první čerpání předepisuje v rozsahu 20 000 Kč, což revolvingový charakter z podstatné části popírá. Pokud se tímto schématem snaží dosáhnout přípustnosti vyšší úrokové sazby (pro tyto úvěry je referenční sazba bank okolo 20 – 25 % ročně), pak sazba 0,4026 % denně (146,949 % ročně) je i tak zcela zjevně daleko za hranicí hrubého porušení dobrých mravů. Dvojjazyčnost smlouvy zjevně slouží toliko ke zmatení spotřebitele, neboť samoúčelně zdvojnásobuje rozsah dokumentu. Je doložena kopie občanského průkazu č. l. 43. kromě občanského průkazu věřitel zřejmě nic neověřoval, jak naznačuje výpis ze žádosti o úvěr č. l. 49.

16. Potvrzení č. l. 45 má prokazovat výplatu jistiny 20 000 Kč dne 10. 3. 2025 na účet č. , č. účtu, , analogicky pak č. l. 46 částkou 20 000 Kč a č. l. 47 částkou 5 000 Kč (které soud dohledal i na výpisu účtu žalovaného jak výše). Bilance úvěru č. l. 48 deklaruje, že žalovaný ničeho neuhradil, soud tedy předpokládá (a žalovaný žádnou součinnost neposkytl), že skutečně nedošlo k žádným úhradám z jeho strany (které by jinak soud od jistiny odečetl bez ohledu na pojmenování, které by si k nim věřitelka na základě absolutně neplatného právního jednání vymyslela). Ve spojení s fakturou č. l. 50 je zřejmé, jak původní věřitelka zkonstruovala amorální požadavek na 66 363,12 Kč (poplatky 750 Kč a úrokem 20 613,12 Kč).

17. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, žalovaný je rovněž netvrdil, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit. Ostatně u subjektu se sídlem Maltě by se pravděpodobně součinnosti ani nedočkal. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací a určit výši poskytnuté jistiny ve smyslu § 87 ZoSÚ podle reálného obohacení spotřebitele.

18. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a z důkazů. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

20. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. U tohoto žalovaného to platí více než u kohokoliv jiného. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

21. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro , právnická osoba, , či 7 500 000 Kč pro , právnická osoba, , nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

22. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení tak absurdně vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Zde je původní věřitel formálně bankou, avšak jeho jednání odpovídá spíše místním poskytovatelům nebankovních (a lichevních) úvěrů, kteří své povinnosti vůči spotřebitelům také ostentativně ignorují a naopak práva přístupu k citlivým údajům v neprospěch spotřebitelů zneužívají k obchodování. Zkoumání NRKI, BRKI, SOLUS, EUCB, CEE a ISIR by u takového úvěru mělo být naprosto základním minimem, dále spolu s ověřením skutečných příjmů a výdajů. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

23. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti (resp. skutečnosti záměrně nesmyslné – „CRKI“), neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv úvěr. K témuž by vedla i kontrola účtu žalovaného za předchozí měsíce (což je zcela běžně používaný instrument, dokonce i mezi lichevně jednajícími věřiteli, např. , právnická osoba, ./, Anonymizováno, , právnická osoba, ., či , Anonymizováno, , právnická osoba, .). Údaj o mzdě žalovaného zřejmě pravdivý byl (ač není zřejmé, zda jde o poctivost žalovaného, či šlo o nějak věřitelem ověřený údaj), avšak údaj o příjmu (nejde-li o mimořádně vysoký příjem) však sám o sobě bez zjištění výdajů a závazků ke smysluplnému posouzení úvěruschopnosti logicky nepostačuje. V současné době není výjimkou, pokud lichevně jednající věřitelé dovedou spotřebitele doslova do pasti splátek v řádu vyšším, než je průměrná mzda a splácení tak probíhá jen díky postupnému přibírání úvěrů či navyšování úvěrů a likvidací nemovitého majetku. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Zde žalobkyně neprokázala vůbec nic z toho, co k plnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr tvrdila. Vyplněný dotazník nepředstavuje způsobilý důkaz ani v případě, že je spotřebitelem podepsán (tento podepsán není).

24. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na 45 000 Kč. Ve zbylé části (úrok z prodlení z jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

25. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. Tento rozsudek je tak první legální a legitimní výzvou žalovanému k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalovaného s plněním dluhu. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry (resp. se zapojil do bezbřehé exploatace zjevně nezodpovědného spotřebitele). Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal, nebo se v něm přinejmenším udržoval, a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní, byť tento žalovaný (pokud neposkytl účet k užívání i další osobě) se zřejmě do neřešitelné situace dostal i vinou nezřízené spotřeby (což je obvykle spojeno s epizodou hráčské závislosti, jiné závislosti či jiné ataky psychického onemocnění). Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve sp. zn. , spisová značka, ) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalované dalšími důkazy. Žalovaný je předlužen a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je zjevně masivně předlužen a v současnosti bude čelit obdobným nárokům z úvěrů (prakticky všechny výše zmiňovaní věřitelé své nároky postupují této žalobkyni, jejímž skutečným vlastníkem je právě advokát , tituly před jménem, , jméno FO, ). Další nárok již proti žalovanému uplatňuje ve sp. zn. EPR , č. účtu, , právnická osoba, . Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl dvouletý splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který je současně skutečným spoluvlastníkem pohledávky a který vědomě uplatňuje pohledávky lichevního charakteru v doslova průmyslovém měřítku a nenechává nikoho na pochybách, že jsou mu práva spotřebitelů a dobré mravy lhostejné. Nelze se divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že žalovaní splácení nejsou schopni. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení částečně úspěšná (61,92 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, neboť právě o příslušenství je vedena nejpodstatnější část dokazování), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této měl přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (23,84 %) účelně vynaložených nákladů řízení.

28. K tomu však soud důvod neshledal, neboť předžalobní výzva ani v této věci nebyla účelným pokusem o prevenci soudního řízení, a to z následujících důvodů. Věřitel požaduje (tento věřitel doslova v průmyslovém měřítku) podstatně více, než kolik mu dle práva náleží. Spotřebitel, který na takovou výzvu nereaguje zaplacením, nemůže v důsledku toho čelit dalšímu sankčnímu následku. Nadto zde v části výzvou požadovaného plnění (a tvrzenými náklady řízení) jednal v hrubém rozporu s dobrými mravy i kogentními ustanoveními k ochraně spotřebitele (§ 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, když spotřebitel nebyl schopen plnit na úrok již od počátku a věřitel deklaruje, že to řádným zkoumáním dlužnických registrů věděl) jak věřitel, tak ale i jeho advokát. Advokát se navíc opět pokusil zapojit soud do lichevního schématu svého klienta a dosáhnout přiznání nároku záměrně klamavými vyjádřeními ohledně splnění zákonných povinností a dokonce používáním neexistujícího výrazu „CRKI“, který má zjevně evokovat zkoumání jakési databáze, zaměnitelné s NRKI a BRKI. Tím, že soud původně skutečně vydal platební rozkaz také přinejmenším dočasně uspěl. Takto jednající advokát by neměl získávat nárok na náhradu nákladů řízení, ale naopak hnán k zodpovědnosti za své protiprávní jednání přinejmenším svým stavovským orgánem. Soud tak shledal, že taková předžalobní výzva je ekvivalentem nezaslané (řádné) předžalobní výzvy. Dle § 142a odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Žalobkyně tak nemá nárok na žádnou náhradu nákladů řízení, neboť nezaslala výzvu, ale jen další pokus o lichevní exploataci spotřebitele, kterým byla ostatně i podaná žaloba.