20 C 36/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 13 943 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným původně u místně nepříslušného Okresního soudu ve [obec] dne [datum] a zdejšímu soudu celkem dvakrát postoupeným pro místní nepříslušnost (podruhé s ohledem na nemožnost ustanovit historický faktický pobyt žalovaného), zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] (revolvingový úvěr s rámcem 10 000 Kč), sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Domáhala se jistiny 9 800 Kč, smluvního úroku 1 126,46 Kč a v sazbě 22,99 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (tedy v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen„ ZSÚ“), poplatků 4 143 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 840,36 Kč a dále v sazbě 10 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Pohledávka byla postoupena dvakrát, nejprve na [anonymizováno] [právnická osoba], která pohledávku postoupila na žalobkyni. To zdejší soud nikterak nepřekvapuje, s těmito postupy se setkává pravidelně a jejich účelem je zjevně (mimo případné další důvody) maskování vícečetných úvěrů přes soudy a soudci, poskytovaných touto bankou, o jejímž jednání zdejší soud pravidelně informuje Českou národní banku.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Oba soudy po něm extenzivně pátraly, žalovaný je však zjevně na pohybu a nepodařilo se jej zastihnout ani přimět k aktivitě, přestože jej soudy obesílaly i na emailovou adresu [email] (např. č. l. 111, 143, kontakt viz č. l. 35). Od dalšího pátrání pro zjevnou neúčelnost zdejší soud upustil a věc projednal. Ostatně žalovaný má v současnosti profil v síti facebook ID lotr87, kde je uvedeno, že žije v [obec] (nicméně nejvíce práce přináší policejním složkám v na [anonymizováno] a [anonymizováno] (č. l. 84-86). Na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (Česká pošta, s. p.) nenalezl označenou domovní schránku.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l.

61. Výpis č. l. 64 současně demaskuje pravděpodobnou existenci dalšího závazku žalovaného, neboť mu tentýž den byly odeslány čtyři písemnosti na dvě různé adresy. Úvěrovou smlouvou č. l. 29 bylo prokázáno, že žalovaný a věřitel spolu usilovali o sjednání spotřebitelského úvěru s jistinou 10 000 Kč a úrokem 22,99 % ročně a minimální splátkou 5 % měsíčně. Byl předložen výpis z účtu č. l. 39 až 59, soud si transakce vyžádal v přehlednější formě od původní věřitelky (č. l. 147 – 150). Takto soud zjistil, že žalovaný v letech 2016 až do prosince 2019 celkem zaplatil 39 000 Kč a celkem načerpal 38 087,21 Kč. Byla doložena upomínka č. l. 60 s podacím archem č. l.

62. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 65) vypracování i zaslání (č. l. 66) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

4. Pro výsledek řízení však byly rozhodné poměry žalovaného. Již z přehledu řízení u zdejšího soudu (č. l. 74) je patrné, že žalovaný prakticky v každém roce čelí nějaké exekuci. Nejinak tomu bylo v roce 2010 a 2014. Soud si proto pro snazší orientaci vyžádal aktuální výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) a z něj vyplývá (č. l. 88 a 89) 10 záznamů, přičemž jsou i nadále vedeny exekuce i ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Problém s dostižením žalovaného tak zjevně nemá pouze soud, ale dokonce i soudní exekutoři.

5. Pro úplnost skutkových zjištění lze konstatovat, že soud si vyžádal i aktuální výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB). Z CNCB na č. l. 93 vyplývá úvěr pozdější, nezájmový. Spíše shodou náhod soud dohledal v rejstříku [příjmení] nárok (č. l. 153 až 156) z úvěru od [právnická osoba], ze dne [datum], se splatností 60 týdnů a jistinou 20 000 Kč (navýšenou o zjevně absolutně neplatných 16 720 Kč), který byl v roce 2018 uplatněn u soudu a je exekučně vymáhán. Takový úvěr by v roce 2016 musel v databázi CNCB figurovat jako nesplacený po splatnosti, v současnosti však již nikoliv. Z výpisu CBCB (č. l. 95) vyplývá pouze předmětný úvěr.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 38 087,21 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, stejně jako § 86 aktuálně platného ZSÚ, má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají ostatní aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci zjevně nebyla lustrována ani [příjmení], což zdejší soud vůbec nepřekvapuje, naopak jej překvapilo, že v tomto případě nebylo poskytnuto podstatně více úvěrů s podstatně vyššími částkami – původní věřitelka tak zřejmě tušila, že žalovaný je mimořádně problematický klient a neposkytla mu tak prostředky v řádek stovek tisíc Kč bez zajištění, jak se stalo v desítkách již projednaných věcech jen v senátu 20C a jen zdejšího soudu.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2007 proti němu byla povolena první z mnoha následných exekucí. Nadto soud zjistil, že přinejmenším i v registru CNCB musel žalovaný v roce 2016 mít negativní záznam, neboť teprve v roce 2018 byl uplatněn u soudu.

10. V projednávaném případě soud doplnění tvrzení ohledně přezkoumání schopnosti spotřebitele takový úvěr splácet nežádal, vyšel z obecných tvrzení v návrhu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

11. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení), resp. když případně dostupné údaje (pokud si vůbec nějaké zajišťovala) vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty nejspíše sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Za společensky nebezpečnější ostatně zdejší soud považuje nezodpovědné jednání institucionálního věřitele, nikoliv jednání dlužníka ve finanční tísni.

12. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Především žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši jistiny, úroku a nejrůznějších poplatků je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný měl čtyři exekuce. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení návrhu, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo možno nijak přezkoumat příjmy a životní náklady žalovaného. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Věřitelem zde byla banka, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupovala takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2010 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

14. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména chronicky vysokými poplatky za výběr z bankomatu (80 Kč) a výší a konstrukcí splatnosti smluvních pokut při prodlení (600 Kč), které jsou doslova pastí pro ty, kdo si neuvědomí, že jejich promptním nezaplacením vzniká prodlení i v dalším měsíci.

15. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (která nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

16. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami již zcela uhrazena, žaloba tak byla nedůvodná v celém rozsahu (zamítavý I. výrok shora).

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalovanému ničeho. Lze dodat, že náklady zde vznikly soudu a jím dotazovaným institucím, ty jsou však kryté soudním poplatkem – který v tomto případě rozhodně na skutečné náklady na pátrání po žalovaném nepostačoval.