20 C 360/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , Anonymizováno pro zaplacení 11 096 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, , , částka, , , částka, , úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku 8 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů), s původní jistinou , částka, . Z úvěru se domáhala jistiny , částka, , kapitalizovaného úroku , částka, a dále v sazbě 8 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, úhrady za poskytnutí úvěru , částka, (!), úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení , částka, (!), úhrad za umožnění platit splátky v hotovosti (, částka, ), smluvní pokuty , částka, , dalšího úroku , částka, , úroku z prodlení , částka, a dále z jistiny , částka, v sazbě 14,75 % ročně od , datum, do zaplacení., právnická osoba, povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně již tradičně vůbec nevyjádřila, důvod vyplynul poté, co tak k výzvě soudu musela učinit. Soud tedy žalobkyni již tradičně vyzval (č. l. 49) k doplnění nezbytných skutkových tvrzení ke splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

3. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 57 uvedla, že právní předchůdkyně prověřila bonitu žalovaného tak, že od něj získala údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřila žalovaným předložené doklady, kontrolovala veřejné registry, doklady od žalovaného a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytla. Žalovaný deklaroval příjem , částka, z invalidního důchodu a výdaje , částka, . Více by pro výsledek řízení již ani uvádět nemusela. Přesto více uvedla.

4. Připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento věřitel byl rovněž postižen, rozhodnutím číslo jednací 2023/125799/570 ze dne , datum, a byla mu vyměřena poměrně symbolická sankce , částka, , avšak pouze za nesprávné vyčíslování nákladů spotřebitelského úvěru. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně neustále uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, sama velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást účastníky, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně. Tak, jako advokát zkouší pozornost soudu, když se systematicky domáhá plnění, o kterém prokazatelně ví, že je v rozporu s kogentním předpisem § 122 odst. 4 ZSÚ (a z důvodu, který je soudu neznámý, se domnívá, že to neohrožuje jeho postavení advokáta).

5. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše. Ke shodnému výsledku (nepřiznání náhrady nákladů řízení) by vedla skutečnost, že žalobkyně uplatnila u soudu ve sp. zn. , spisová značka, jiný nárok z lichevního úvěru (od , právnická osoba, , specializující se především na osoby v exekučním inhibitoriu). Zde je klientem invalidní důchodce se skutečně nízkým důchodem, opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří daleko za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění.

6. K projednání věci soud musel nařídit jednání, s jiným postupem žalobkyně nesouhlasila. Žalovanému bylo doručováno fikcí a po uplynutí úložní doby se obálky vracely soudu. K věci se nevyjádřil, k jednání se nedostavil a soud věc projednal v jeho nepřítomnosti.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

8. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 25, předložila však i další důkazy postoupení. Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 15) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.

9. Věřitel měl k dispozici výměr invalidního důchodu žalovaného č. l. 59 s částkou , částka, pro invaliditu druhého stupně se čtyřmi poštovními poukázkami. Dodatečně doložená žádost o úvěr č. l. 60 prozrazuje, že žalovaný netajil jediný příjem z invalidního důchodu, nejsou však uvedeny jiné výdaje, než , částka, na bydlení a energie (čemuž absolutně nelze v roce 2023 bez důkazu důvěřovat) a , částka, na jídlo a osobní náklady. Je deklarováno nájemní bydlení, svobodný stav, žádné vyživované domácnosti, domácnost typu „A0Z“ (?), není vyplněno, zda má bankovní účet. Tyto formuláře se pravidelně nedotazují, zda klient nečelí exekucím (jinak než „srážky ze mzdy“), což je absurdní.

10. Dle úvěrové smlouvy č. l. 22 věřitel se žalovaným mínil sjednat úvěr s navýšením o , částka, , splatný 14 měsíčními splátkami po , částka, . Žalovaný uvedl odlišnou adresu pro doručování/výběr splátek: , adresa, v Chlumci. RPSN byla explicitně uvedena 272,44 %. Dle přehledu plateb č. l. 24 žalovaný uhradil pouze , částka, (což je v souladu se skutkovými tvrzeními návrhu).

11. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 26) vypracování i zaslání (č. l. 28) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele.

12. Soud si přirozeně musel opatřit alespoň aktuální výpisy z CEE a CNCB a CBCB, když žalobkyně tvrdí, že žalovaný byl v době poskytování úvěru lustrován, ale tvrzení neprokazuje. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti invalidnímu důchodci s příjmem 9 tis. Kč (v roce 2023!). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti.

13. Z aktuálního výpisu CBCB/CNCB (BRKI/NRKI) na č. l. 41 vyplývá předchozí úvěr ze dne , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , kde byl žalovaný v lednu 2023 v prodlení 226 dní. Dále vyplývá úvěr , právnická osoba, (které již dokonce byla odňata příslušná podnikatelská licence a kapitál k lichevním půjčkám tak byl přesunut do jiné společnosti) ze dne , datum, , kde byl žalovaný v lednu 2023 21 dní v prodlení se splátkou. A do třetice pak dne , datum, úvěr od další lichevně jednající společnosti , právnická osoba, ., kde byl v lednu 2023 11 dní v prodlení se splátkou. Následný úvěr ze dne , datum, od , právnická osoba, ., soud neuvádí, neboť nemá vliv na projednávanou věc. To však nijak nesouvisí s povinnostmi věřitele, jehož úmysly dlužníka nijak nevyviňují a které navíc jednání jakéhokoliv dlužníka předcházejí, neboť tento věřitel zjevně postupuje na základě dlouhodobé úvěrové politiky a kumulace úvěrů s neobhajitelně vysokým příslušenstvím krajně rizikovým klientům je (dle praxe senátu 20C zdejšího soudu) u tohoto pravidlem.

14. S ohledem na přehled řízení žalovaného si soud přirozeně vyžádal i výpis z Centrální evidence exekucí (CEE). Z toho na č. l. 45 vyplývá 7 probíhajících exekucí, z toho 4 ještě z doby před sjednáním předmětného úvěru.

15. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a doplnění, resp. z předložených důkazů (byť mají subjektivní charakter), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Banka by si toho měla být vědoma lépe než kdokoliv jiný. V projednávané věci je příslušenství poskytované jistiny tak vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Jako obvykle byla míra obezřetnosti prakticky nulová. Žalovaný již hradil z invalidního důchodu 90 % a jeho úvěruschopnost tak zjevně závisela spíše absurdní aritmetické úvaze v řádu stokorun.

18. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Zde však původní věřitel měl všechny potřebné informace (o rizikovosti invalidního klienta se zjevně nedostatečným příjmem) k dispozici i ze své vlastní činnosti, aniž by musel nahlížet do jakékoliv externí databáze. Je zřejmé, že stav NRKI/BRKI již v současné době nutně neodráží tehdejší situaci žalovaného, starší záznamy (zejména původní lichevní úvěry, doplacené z následných lichevních úvěrů) již mohly být smazány. Údaj z CEE je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již nejméně v roce 2013 proti němu byla povolena první z mnoha následných exekucí.

19. Žalovaného tak soud v současné době považuje především za oběť lichvy a na tomto výsledku má původní věřitel svůj podíl, žalobkyně (advokát) se pak na žalovaném snaží obohatit z více pohledávek20. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila jednu žádost. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou (nebankovnímu) věřiteli schválila Česká národní banka, v případě banky jde ryze o zodpovědnost každé banky. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

21. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že již tak nuzné a dlouhodobě zřejmě nezměnitelné poměry, vylučující schopnost splácet jakýkoliv lichevní úvěr, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně právní předchůdkyně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, neboť se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování žádosti sama podílela a současně zná veškeré předchozí závazky za žalovaným, pravděpodobně i jeho historii hospodaření na běžném účtu a také je otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do žádostí budou zapsány. Trestní oznámení tak soud bude zvažovat především vůči věřiteli a zprostředkovatelce. Účel prostředků beztak zkoumán nebyl, ačkoliv to soud při poskytování lichevního úvěru osobě, která je v prodlení se splácením tří předchozích lichevních úvěrů a čelící exekucím považuje za naprosto nezbytné (pokud soud připustí možnost považovat lichevní úvěr za platné právní jednání u jakéhokoliv spotřebitele). V prvé řadě by měl být sankcionován věřitel, tedy strana nabídky, než sám spotřebitel. Jen obtížně lze hodnotit, nakolik se na jednání žalovaného podepsala obscénně nekritická přístupnost úvěrů od tohoto predátorsky jednajícího věřitele.

22. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých dalších údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Z žádosti nelze dovodit, kdo do něj zapsal jaké údaje a proč, podpis žalovaného není důkazem, že se zprostředkovatel nedopustil vědomého zkreslování údajů, jak je v těchto věcech pravidlem. Věřitelka měla mít dobrý přehled o předchozích závazcích (sama své závazky do NRKI zadává a má tak do NRKI bezplatný přístup) a zřejmě i o hospodaření žalovaného, byť stránku příjmovou ani výdajovou pravděpodobně vůbec neověřovala (jinak by si uvědomila absurditu poskytování dalšího úvěru). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti (dalšího) konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků a exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším navýšením jistiny i příslušenství, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. RPSN ve stovkách % ročně rozhodně není žádnou altruistickou pomocí žalovanému (obchodní úrok je zcela ve stínu absurdních poplatků). S ohledem na poměry žalovaného, výši celkem splatné částky, exekuce a předchozí lichevní úvěry po splatnosti je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé.

23. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat skutečné životní náklady žalovaného, ani způsob jeho bydlení, další případné závazky z úvěrů a podobně. Žalovaný byl invalidním a z toho vyplývá pravděpodobná nezměnitelnost jeho finanční situace. Takové jednání evokuje kognitivní zkreslení při sázení i na straně samotného věřitele/zprostředkovatelky úvěru. Úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) byl zcela vyloučen. Naopak – pokus o hotovostní inkaso by v případě povědomí věřitele o exekucích mohl značit snahu o trestný čin krácení předchozích věřitelů žalovaného.

24. Byl zda dostatek důvodů ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu, tedy bez dalšího upřesnění, prověření výdajové stránky, ověření CEE a NRKI/BRKI či nepodmínění dalšího čerpání stanovením účelu a poskytnutím humánního navýšení, nemohl poskytnout. Je zcela nepochopitelné poskytnout klientovi s těmito poměry cokoliv jiného, než konsolidační a účelově vázaný úvěr s obvyklou bankovní sazbou. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. z mnoha kumulativních důvodů nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud. Pro soud je zcela šokující, že advokát takové úvěry vymáhá v doslova průmyslovém měřítku již několik let a vůbec nedbá následků.

25. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat regulérní banka, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

26. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které (zejména u této věřitelky) nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu, které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě a které nebyly sjednány v úvěrové smlouvě, ale až v navazujících a spotřebitelem nepodepisovaných dokumentech. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů – což se u těchto věřitelů systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina.

27. Soud by nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu – zde v konkursním řízení. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

28. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

29. I (nejen) v této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

30. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

31. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný má příjem jen z invalidního důchodu a zdejší soud vůči žalovanému povolil několik exekucí.

32. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který je také zřejmě skutečným vlastníkem pohledávky a jeho počínání dlouhodobě nevykazuje známky morálního rozměru jednání vůči obětem lichvy. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Pokud by se žalovaný obtěžoval uplatňovat svá práva před soudem, mohlo být zváženo i úplné nepřiznání úroku z prodlení či dokonce odklad jakéhokoliv splácení. Neposkytl však soudu žádné informace a není tak vyloučeno, že má i jiný příjem atd. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami.

33. Zjevně však své závazky hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

34. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho.

35. Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Právní zastoupení je tak v této věci spíše zneužitím práva na zastupování advokátem, než-li autentickým výkonem takového práva, zřízeného ve prospěch advokátního stavu, a soud by žalobkyně beztak přiznával jen náhradu, odpovídají nezastoupenému účastníkovi řízení.