20 C 37/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 29 % ročně z částky [anonymizována dvě slova] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], resp. [číslo] ze dne [datum], sjednanými žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původními jistinami [částka], resp. [částka] (soud pro přehlednost respektuje pořadí závazků dle návrhu, byť je anachronické). Konkrétně požaduje z prvně uvedeného úvěru uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % z jistiny ročně od [datum] a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 29 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Žalovaná již na závazek uhradila [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Z druhého uvedeného úvěru požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % z jistiny ročně od [datum] a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 29 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Žalovaná již na závazek uhradila [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty (předložila však pouze zákaznickou kartu mladšího úvěru, byť ji soud na č. l. 58 předem výslovně poučil, že druhá zákaznická karta v důkazních návrzích absentuje), prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, nevyjádřila se ani k návrhu, soud po jejím pobytu pátral (ač k tomu není povinen), jinou adresu však nezjistil, žalované bylo doručeno na trvalém bydlišti náhradním způsobem, poté byla písemnost vhozena do označené domovní schránky, dále si písemnost (duplicitně) převzala osobně u zdejšího soudu dne [datum].

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 32) bylo prokázáno, že se žalovaná zavázala po načerpání [částka] uhradit celkem [částka] a to ve 45 týdenních splátkách po [částka] (resp. [částka] v případě poslední). Dle mladší žádosti o úvěr ze dne [datum] (č. l. 29) žalovaná deklarovala trvalé bydliště v [obec], faktickou adresu [ulice a číslo] v [obec], uvedla, že žije sama, má učňovské vzdělání, je svobodná, nemá vyživovací povinnost, má vozidlo i účet, nemá finanční závazky u jiných společností, je zaměstnána na plný pracovní úvazek jako dělník v [příjmení] [příjmení] ([IČO]), s měsíčním příjmem [částka]. Jako své výdaje uvedla [částka] a dále [částka] na splátkách předchozího úvěru. Je vyznačeno předložení pracovní smlouvy, tří výplatních pásek a tří bankovních výpisů. Jako důvod úvěru uvedla„ běžné výdaje domácnosti“. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 30) bylo prokázáno, že se žalovaná zavázala po načerpání [částka] uhradit celkem [částka] a to v 60 týdenních splátkách po [částka] (resp. [částka] v případě poslední). Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 39) vyplynulo, že do roku 2019 exekuci nečelila, až od roku 2019 čelila nebo čelí 2 exekucím se souhrnem jistin [částka] (a dalším dvěma nalézacím řízení ve shodném senátě se souhrnem jistin 35 tis. Kč). Dotazů na konkrétní exekutorské úřady ohledně exekucí tak nebylo třeba, údaje o pozdějších exekucích žalované nemohou žalobkyni tížit (ovlivní však lhůtu k plnění). Dopisem ze dne [datum] (č. l. 27) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení obou pohledávek, podacím lístkem č. l. 28 i to, že jej zaslal do dispoziční sféry žalované. Již tím žalobkyně prokázala, že na ni obě pohledávky za žalovanou přešly. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 38) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. Z pátrání po pobytu vyplynul údaj o shodném zaměstnavateli ([právnická osoba]), soud při té příležitosti ověřil i tehdejší pracovní úvazek a výši příjmu žalované (když prvotní sdělení obsahovalo údaj o počátku zaměstnání až v roce 2021). Zaměstnavatel (č. l. 60) sdělil, že žalovaná u nich skutečně pracovala i v letech 2016 až 2018 a dosahovala příjmů v průměru přes 16 tis. Kč čistého měsíčně, jaké deklarovala v žádosti o mladší úvěr.

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 5 264 a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. Ohledně starší zápůjčky platilo, že podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ohledně mladší zápůjčky platí, že podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z obou úprav tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

5. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a jejich vydání na pospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, když ohledně starší zápůjčky obsah posouzení úvěruschopnosti neprokázala vůbec a ohledně mladší dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či znalostního algoritmu). Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

6. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalované), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o následných exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. V rámci pátrání pak soud oslovoval i posledního známého zaměstnavatele, při té příležitosti ověřil i tehdejší příjem žalované (a v tomto ohledu nezjistil žádný nesoulad). [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila však jen jednu zákaznickou kartu, s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Ani v tomto ohledu však soud žádnou nesrovnalosti nezjistil, žalovaná čelí exekucím až z pozdější doby. Je ovšem otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované v listopadu 2016 a březnu 2017 lépe, když již v lednu 2018 proti ní bylo zahájeno první nalézací řízení (poskytovatelem nebankovních spotřebitelských úvěrů, s jistinou [částka]).

7. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka kontrolovala a z jakých údajů v (jedné) zákaznické kartě vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná měla měsíční příjem toliko 16 tis. Kč čistého, měla učňovské vzdělání a sama v žádosti uvedla, že chce financovat„ běžné výdaje domácnosti“, což je samo o sobě alarmující, nota bene v případě úvěru, čerpaného jako druhého v řadě při jiném dosud nedoplaceném. Taktéž je třeba kriticky hodnotit údaj o celkových měsíčních výdajích žalované v rozsahu pouhých [částka], což je zcela zjevně nesmyslné i bez přihlédnutí k údaji o nájemním bydlení. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka schopnost žalované vůbec zkoumala, resp. v případě mladšího úvěru zda ji zkoumala řádně, nelze tak ani zhodnotit, zda (by) v obou případech došla poskytnutím úvěrů ke správnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se také projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky (výdaje [částka] měsíčně). Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. V případě výpisů z účtu se soud pravidelně setkává se zcela nedostatečným (ryze jednokriteriálním) zhodnocením tohoto potenciálně bohatého údaje o finanční morálce a kondici dlužníka, proto i nemožnost zhodnotit obsah tohoto podkladu považuje soud za zásadní nedostatek. Pravidelně totiž z těchto výpisů lze zjistit strukturu a výši měsíčních výdajů, případný (dlouhodobý) debetní zůstatek, a další případné finanční závazky. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou nápadně nízké. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč, přestože současně deklaruje (v žádosti o mladší úvěr) vlastnictví bankovního účtu a předkládá tři měsíční výpisy. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když její jediný legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 9, resp. 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč není výsledek tohoto posouzení soudu k dispozici. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nepodložené řádným přezkoumáním úvěruschopnosti a má za následek neplatnost obou závazků bez dalšího.

8. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů.

9. Z těchto důvodů soud posoudil spotřebitelské úvěrové smlouvy (zápůjčky) za absolutně neplatné. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění (1 540 a [částka]), zápočtu na obchodní úrok a poplatek a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z jistiny do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora). V případě staršího úvěru byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z jistiny do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora).

10. Lhůta k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. zůstala bez modifikace, neboť žalovaný je zjevně masivně předlužen, dobrovolné splnění nelze očekávat (i s ohledem na exekuční inhibitoria, kterým žalovaný podléhá) a prodlužování lhůty k plnění by toliko znevýhodňovalo věřitele ve vztahu k ostatním věřitelům žalovanému.

11. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné míře neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalované ničeho.