20 C 378/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 , a. s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 1/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 1/0 doručovací adresou Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 41 837,11 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení s obchodním úrokem v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, , a to vše ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, s úrokem z prodlení z této částky od , datum, do zaplacení, , částka, a úroku v sazbě 14,9 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a částky , částka, , se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění dle výroků I. a II. shora z titulu jednak úvěrové smlouvy dle dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, (k rámcové smlouvě ze dne , datum, ) s kontokorentním úvěrovým rámcem , částka, , která byla pro nehrazení splátek učiněna předčasně splatnou dne , datum, , dále úvěrové smlouvy dle dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, s jistinou , částka, a sjednanou měsíční splátkou , částka, (později změněnou na , částka, a s 2x změněným dnem splatnosti v příslušném měsíci), která byla pro nehrazení splátek učiněna předčasně splatnou rovněž dne , datum, . Dále se domáhala , částka, na nákladech s uplatněním pohledávky dle výzev ze dne , datum, , , datum, a , datum, .

2. Soud vyzval žalobkyni k doplnění návrhu (č. l. 75), ta podáním ze dne , datum, (č. l. 83) sdělila, že při zkoumání schopnosti spotřebitele úvěry splácet vycházela i z lustrací NRKI a BRKI (byť si soud není jist, zda je žalobkyni známo, že BRKI nezahrnuje informace NRKI, jak se v podání a na č. l. 51 mylně domnívá – jde o dvě samostatné databáze s nepřekrývající se skladbou údajů, s výjimkou personálií) a z dalších zdrojů informací. Ke kontokorentnímu úvěru vycházela z údaje o příjmu z průměrné výše , částka, a dále ze dvou výplat od agentury práce Personna International ve výši , částka, . Výdaje byly vypočteny expertní analýzou ve výši , částka, (zjevně se jedná o částku životního minima). Podáním ze dne , datum, (č. l. 96) dále sdělila, že výpis z účtu byly žalované zasílány elektronicky na emailovou adresu zdarma a poukázala na to, že adresa trvalého pobytu a skutečného pobytu byla i nadále trvalé bydliště žalované jak shora (s ohledem na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení jak ve III. výroku shora však dodání předžalobní výzvy nemělo na rozhodnutí soudu žádný vliv, jakkoliv je zřejmé, že nomenklatura adres v systému žalobkyně nemůže být k tíži spotřebitele). Dále poukázala na to, že žalovaná v roce 2022 pobývala , právnická osoba, , když užívala zdejší bankomaty.

3. K projednání věci soud nařídil jednání, žalobkyně ani s jiným postupem v návrhu nesouhlasila. Žalovaná by se nejspíše o řízení ani nedozvěděla, na adrese svého trvalého bydliště nebyla kontaktní. Soud však po ní pátral, podařilo se ji kontaktovat na tel. , tel. číslo, a sdělila adresu pro doručování v Krupce, kde si následně písemnost převzala dne , datum, do vlastních rukou a k nařízenému jednání se osobně dostavila. Žalovaná se k jednáním dostavovala, uvedla, že úvěr se bral ve prospěch jejího tehdejšího přítele, s nímž se později rozešla. Emailová adresa byla jeho, měla do ní přístup tehdy, po rozchodu již ne, telefon byl rovněž jeho. Účty měla dva, jeden pojmenovaný po synovi, brala jako spořicí. Když nastala covidová pandemie, ocitla se na jaře 2021 bez příjmu ve finanční tísni, ale splátku jí neodložili, přestala hradit úplně, rozešli se s přítelem. V době sjednání úvěru měla příjem od NOKIKY okolo 13 tis. Kč, dokládala ho výpisem z účtu. Na účet „Jiří“ chodila mzda přítele, pracoval u , jméno FO, , od Personna International mohla být také jeho mzda, moc už spolu tehdy nekomunikovali. V roce 2023 pro ni agentura práce žádnou práci neměla. Jiné úvěry neměla ani v roce 2019. Nájemné (, částka, ) a zálohu na vodu (, částka, ) platila majiteli hotově, dále platila elektřinu a plyn (po , částka, ) z nějakého účtu.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv dalším případném řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud se o adrese soudce v jiném řízení dozví, pokusí se ji obeslat a současně dojde k převzetí do vlastních rukou. Na nic z toho však žalovaná na základě sdělení v tomto konkrétním řízení nemá právní nárok. Žalovaná by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Rámcovou smlouvou č. l. 16 ze dne , datum, je prokázáno, že žalobkyně žalované poskytovala bankovní služby a v rámci nich i přistoupení k pojištění u třetí strany. K tomu náleží pojistné podmínky č. l. 45, informační leták č. l. 44 a ceník č. l.

56. Rámcovou smlouvou č. l. 18 (č. l. 17 je ve spise vynecháno) ze dne , datum, je prokázáno, že žalobkyně poskytovala žalované bankovní služby na korunovém účtu č. , č. účtu, (tento účet si žalovaná nazvala „Jiří“, viz č. l. 90). Dodatkem č. , hodnota, (č. l. 20) ze dne , datum, k této smlouvě bylo prokázáno sjednání kontokorentního úvěru s limitem , částka, se sazbou 18,9 % ročně, splatností nejpozději do roka a s povinností průběžně splácet měsíční úrok. K tomu náleží informační leták č. l. 29, ceníky č. l. 33 a 34, obchodní podmínky č. l. 35 a 40/51. Historie úvěru je doložena na č. l. 57.

6. Dle přehledu žádostí žalované č. l. 88 tato v listopadu 2015 žádala o úvěr , částka, , ale byla odmítnuta, v lednu 2016 žádala o úvěr , částka, a byla rovněž odmítnuta. V obou případech uváděla partnerský vztah. V roce 2014 měla příjem z rodičovské/mateřské dovolené okolo 4 tis. Kč měsíčně, v roce 2019 zaměstnanecký vztah k , právnická osoba, . s příjmem , částka, nebo , částka, , náklady bydlení , částka, a osobní výdaje , částka, . Úvěrovou zprávou ze dne , datum, (č. l. 89) je prokázáno, že žalovaná uváděla jedinou adresu (trvalé bydliště) a nebyl u ní evidován žádný další úvěr. Na č. l. 84 žalobkyně připouští, že si byla vědoma, že žalovaná má jednu vyživovací povinnost a že nevěděla o dalším příjmu v domácnosti. Dle výpisu z účtu č. , č. účtu, („Jiří“) na č. l. 90 za březen 2019 až červen 2019 na účet docházel výplata od , jméno FO, , a. s., ve výši , částka, , , částka, , , částka, a , částka, a byla obratem vybírána z bankomatu. Dále dne , datum, došla „dobírka na účet“ od Personna International (dle znalosti soudu z předchozích řízení agentura práce) ve výši , částka, a dne , datum, ve výši , částka, . I ty byly obratem vybírány z bankomatu. Jinak byly z účtu činěny drobné příležitostné platby a nebyly z něj hrazeny náklady bydlení. Útržkovitým výpisem z účtu č. , č. účtu, (č. l. 60) za červen 2019 a období srpna 2022 až února 2023 byla prokázána existence i druhého účtu žalované, nazvaného „Iveta“ a na tento byl čerpán úvěr , částka, , o příjmu žalované, který měl dle jejího vyjádření na tento účet chodit, zde nic nevypovídá. Soud proto první jednání odročil (č. l. 103) za účelem zajištění výpisu z takového účtu „, Anonymizováno, “ za dobu tří měsíců před poskytnutím úvěru a k jeho předložení vyzval žalobkyni. Ta jej podáním ze dne , datum, (č. l. 105) předložila, ale nevyplynula z něj (č. l. 106) žádná příchozí platba od , datum, do , datum, . Příjem samotné žalované tak zůstal v řízení neprokázán, žalovaná se nevyjádřila s dostatečnou určitostí, aby bylo možno považovat za nesporné, že měla příjem zejména i v měsíci červnu 2019 a není zřejmé, zda žalobkyně nějaký příjem dle č. l. 88 p. v. zjistila, či pouze převzala starší údaj.

7. Soud si vyžádal aktuální výpis z registru CBCB (BRKI), neboť žalobkyně takový důkaz nepředložila, a z něj (č. l. 78) vyplývá kromě obou předmětných úvěrů, že žalovaná jiný tehdejší bankovní úvěr, který ve výpisu stále figuroval, zřejmě neměla. Stejně tak si soud vyžádal výpis z registru CNCB (NRKI), z něhož (č. l. 81) nevyplývá, žádný současný nebankovní úvěrový závazek žalované. Jaký byl tehdejší stav již zpětně bez historického výpisu zjistit nelze8. Dodatkem č. , hodnota, (č. l. 22) ze dne , datum, k této smlouvě bylo prokázáno sjednání úvěru s jistinou , částka, se sazbou úroku 14,9 % ročně (a „bonusovou“ 13,9 % ročně) a měsíční splátkou , částka, vždy k 5. dni příslušného měsíce. K tomu náleží informační leták č. l.

31. Dodatkem č. , hodnota, na č. l. 24 byl změněn den splatnosti v měsíci, dodatkem č. , hodnota, z , datum, byla snížena měsíční splátka na , částka, , dodatkem č. , hodnota, bylo změněn den splatnosti v měsíci (na dřívější). Na č. l. 27 je předložena přihláška k pojištění ze dne , datum, u BNP Paribas Cardif pojišťovny, a. s., s pojistným , částka, měsíčně. Kalkulací č. l. 63 žalobkyně dokládá náklady vymáhání ve výši , částka, . Výpisem z úvěrového účtu č. l. 55 a 58 bylo zjištěno, že žalovaná do , datum, na tento úvěr uhradila celkem , částka, .

9. Žalobkyně doložila dopisem (č. l. 64) vypracování i zaslání (č. l. 65) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř, použila však původní adresu dle smlouvy, ačkoliv výpis č. l. 60 zasílala žalované na adresu v SRN (zjevně zkomolenou po záměně ulice za město). Dle přehledu adres č. l. 92 žalovaná sdělila adresu v SRN jako korespondenční dnem , datum, . Dle č. l. 66 zasílala i další dopisy.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad na pozdější úvěr , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z provedeného důkazu (č. l. 55) neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo žalovanou a ta ničeho protichůdného v tomto ohledu netvrdila. Pokud se týká prvního (kontokorentního) úvěru, soud shledal, že jej bylo možno v červnu 2019 bez dalšího poskytnout, neboť se jednalo o relativně nízkou jistinu a přiměřený úrok a žalovaná jiný úvěr neměla. V tomto ohledu mohl soud přiznat celé plnění, tedy jistinu , částka, , úrok z prodlení (s odkazem na § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a současně obchodní úrok, požadovaný korektně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. jen po dobu 90 dnů a poté již v sazbě úroku z prodlení (rovněž 15 % ročně). Soud tedy přiznal kapitalizovaný obchodní úrok v celkové výši , částka, a dále v sazbě 15 % ročně od , datum, do zaplacení.

11. Pokud se však týká druhého úvěru (s jistinou , částka, ), je právní posouzení odlišné:

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina s ohledem na poměry žalované tak vysoká (čtyřnásobek jejího měsíčního příjmu), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI a NRKI, s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. V této věci však žádné předchozí závazky zjištěny nebyly, bonita žalované tak nebyla stavem registrů nijak snížena.

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

16. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné poměry žalované, respektive když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Tvrzení žalobkyně, že lustrovala NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. V tomto řízení však byly rozhodné jiné skutečnosti. Příjem žalované v klíčovém období (červen 2019) před poskytnutím druhého úvěru zůstal neprokázán. Nemohl se stát ani nespornou skutečností, nepotvrdilo se ani vyjádření žalované, že jí příjem chodil na účet „Iveta“, dle výpisu takového účtu nebyl tento vůbec využíván a na účet „Jiří“ chodil příjem nebo příjmy od jiných zaměstnavatelů, které měly být příjmem jejího tehdejšího přítele. Žalobkyně navrhla dovodit úvěruschopnost rovněž z faktu, že bylo zpočátku na úvěr řádně spláceno. Soud však konstatuje, že důkazy svědčí o pravdivosti tvrzení žalované, že úvěr byl čerpán pro jejího tehdejšího přítele a mohl jej tak hradit především ze svých zdrojů on sám. Důkazy k poměrům žalované svědčí spíše o tom, že žalobkyně zaměnila příjmy na účtu „Jiří“ za příjmy žalované, byť nijak nedocenila skutečnost, že nepochází od NOKIKY, ale od Personna International a od , jméno FO, , a. s., a jsou na účtu, pojmenovaném mužským jménem. Ostatně na č. l. 84 sama žalobkyně uivedla, že v domácnosti jiný příjem nebyl, zjevně tak příjmy zaměnila a nedocenila ani jejich částečný souběh od různých plátců. V tomto případě se tak nejspíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částkách , částka, a , částka, nápadně nízké, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalované přinejmenším částečně závislá. Nezohlednila, že žalovaná deklarovala jednu vyživovací povinnost, resp. pokud na č. l. 84 p. v. přičítá za takovou osobu normativní minimum , částka, a součet „expertně-analytických“ výdajů domácnosti již činí , částka, , prakticky zde není prostor pro splácení úvěru. Nadto i žalovaná deklarovala výdaje vyšší a při jednání připustila, že byly ve skutečnosti ještě vyšší, což vzhledem k obvyklé ceně nájmu a energií , právnická osoba, v roce 2019 nemůže nikoho průměrně znalého překvapit. Nejen, že je to podstatné pro určení skutečných nákladů domácnosti, ale u takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaná nadto má pouze základní vzdělání, pracovala (pokud vůbec tehdy pracovala) v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu. Žalobkyně však zpětně nebyla schopna doložit ani samotný příjem žalované. Zjištěné skutečnosti byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, druhý úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí tohoto úvěru již ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

17. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a náklady z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

18. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

19. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil v roce 2023 již jinou exekuci a vede s ní dále řízení sp. zn. , spisová značka, pro další platební povinnost. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně , částka, ; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod.

20. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, rozdíl však činil méně než 10 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a nepřiznal toto právo žádnému z účastníků.