20 C 380/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem tamtéž proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 doručovací adresou Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 63 776,01 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky , částka, , , částka, , , částka, , úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, , sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., s jistinou , částka, . Domáhala se jistiny , částka, , úroku 2 160,21 a , částka, a dále běžícího v sazbě 15 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, poplatků , částka, , , částka, a , částka, , smluvní pokuty , částka, , úroku z prodlení , částka, a dále běžícího v sazbě 8,25 % ročně z , částka, od , datum, do zaplacení. Ke dni rozhodnutí soudu se s příslušenstvím jednalo o celkem , částka, (bez náhrady nákladů řízení advokáta). Žalobkyni/právního zástupce (jehož soud považuje za skutečného vlastníka žalobkyně, což v rozsahu 23 % advokát připustil alespoň vůči České advokátní komoře) soud ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek musí vždy vyzývat k doplnění, ta v doplňujícím podání č. l. 45 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady (pracovní smlouva, výplatní pásky), nahlédl do (nespecifikovaných) registrů a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytl. K tomu předložila žádost o úvěr č. l. 47.

2. Připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Sama právní předchůdkyně byla postižena pravomocným rozhodnutím sp. zn. S-Sp-2020/00436/CNB/573 ze dne , datum, . Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů (na která právní zástupce odkazuje). Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele.

3. Platební rozkaz vydat možné nebylo, žalobkyni chyběla v návrhu skutková tvrzení. K projednání věci soud musel nařídit jednání, žalobkyně s jiným postupem již předem nesouhlasila. Žalovaná by se o tomto řízení pravděpodobně vůbec nedozvěděla, neboť z adresy trvalého bydliště byla již dříve vyklizena a fakticky bydlí na jiné adrese. Soudu se nicméně podařilo tyto skutečnosti zjistit z jiných řízení zdejšího soudu a žalovanou kontaktovat.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v kterémkoliv jiném řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (a jiný soudce se o to vůbec pokusí). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

5. Jednání proběhlo v přítomnosti obou účastníků. Žalovaná při něm uvedla, že nemá na placení žalovaného plnění, má dvě exekuce, které splácí složenkami po , částka, a , částka, , účet mít nemůže, pracuje na dohodu o pracovní činnosti a má stěží na jídlo. Kdo je v exekucích oprávněnou osobou neví, přinejmenším jeden je z nějakého úvěru, usilovala o insolvenci, ta jí byla zrušena.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 24 (žalobkyně však předložila i další důkazy – smlouvu č. l. 15, seznam č. l. 18, potvrzením č. l. 20). Žádostí o úvěr (č. l. 47), kterou si soud musel vyžádat, bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala nájemní bydlení, ovšem pouze s náklady , částka, - včetně energií. Deklarovala absenci vyživovací povinnosti, ovdovělost a žádný další příjem v domácnosti. Výdaje jsou vyjádřeny částkou , částka, , tedy zjevně částkou životního minima pro rok 2019, kterou poskytovatelé spotřebitelských úvěrů v této souvislosti široce operují. Měla předložit pracovní smlouvu dělnice u „, jméno FO, , adresa, “ a výplatní pásky, z nichž by měla vyplynout mzda , částka, měsíčně. Nejsou uvedeny žádné další úvěrové závazky žalované. Ta přitom při jednání uvedla, že úvěr si brala na úhradu předchozího úvěru. Žádost měla podepsat , datum, , smlouvu č. l. 21 téhož dne a první splátku měla dle přehledu splátek č. l. 23 uhradit již následujícího dne , datum, (, částka, ). Dále měla uhradit splátku , datum, ve shodné výši, celkem již tedy na závazek uhradila , částka, . K tomu žalovaná uvedla, že ta žena jí řekla, že když zaplatí splátku hned, nebude ji muset platit příští měsíc a že to tak má udělat což učinila. Bez přítomnosti žalované by se přirozeně soud nemohl dozvědět okolnosti tohoto časově velmi neobvyklého uspořádání, s nímž s však nesetkává poprvé (analogický případ předcházel ve sp. zn. , spisová značka, s pohledávkou shodné původní věřitelky i žalobkyně/advokáta). Dle úvěrové smlouvy č. l. 21 měla ze zapůjčených , částka, uhradit ve 14 měsíčních splátkách celkem , částka, , což odpovídá úrokové sazbě cca 111 % ročně (při anuitním umořování). Žalobkyně však za úrok považuje z navýšení úvěru pouze , částka, , přičemž , částka, považuje za úhradu za poskytnutí úvěru, , částka, za poplatek za náklady na vyhodnocení úvěrového případu (které je věřitel povinen učinit ze zákona!) a , částka, považuje za poplatek za hotovostní inkaso. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 25) vypracování i zaslání (č. l. 27) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované, kterou po ní požadoval ke dni , datum, zaplatit , částka, .

7. K osobě žalované soud dále zjistil, že v roce 2019 usilovala o oddlužení (č. l. 56), které však v roce 2023 svými účinky již netrvalo (byly nařizovány tři exekuce). Dle přehledu řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 56) žalovaná čelila exekuci již v roce 2019, o stavu tehdejších dlužnických registrů lze tedy bez dalšího pochybovat.

8. Soud si vyžádal aktuální výpisy CNCB (NRKI) a CBCB (BRKI), když tehdejší žalobkyně navzdory požadování poplatku , částka, (který však odvozuje poměrem od poskytované jistiny) nepřekládá. Z výpisu CNCB (NRKI) na č. l. 38 vyplývá, že žalovaná sjednala dva úvěry s , právnická osoba, ., první dne , datum, , který byl zesplatněn v prosinci 2019, když historický výpis nesahá až k rozhodnému měsíci srpnu 2019, dle doby prodlení je však zřejmé, že žalovaná se v listopadu 2019 ocitla v definitivním prodlení. Jistina úvěru činila , částka, , měsíční splátka , částka, a údaj o absenci předchozích úvěrů je tak bez dalšího vyvrácen. Dále sjednala žalovaná úvěr dne , datum, , a to ve formě kreditní karty s limitem , částka, , kde se dle neúplné historie rovněž ocitla v definitivním prodlení v listopadu 2019. Pokud tedy žalovaná v minulosti měla další úvěr (čerpáním předmětného úvěru sama měla dle vlastního vyjádření hradit nějaký předchozí úvěr), takový údaj ve výpise z roku 2024 již nebude patrný, neboť skartační doba uzavřených úvěrových případů je 4 roky. Předmětný úvěr od , právnická osoba, ., zde vůbec nefiguruje, tento věřitel se tedy o tuto databázi pravděpodobně vůbec nezajímá ani ve formě zadáváním vlastních úvěrů, natož čerpáním z ní. Z registru CBCB (BRKI) na č. l. 41 soud zjistil úvěr ze dne , datum, od BNP Paribas , právnická osoba, SA z kreditní karty s limitem , částka, , kde rovněž platí, že dle neúplné historie se žalovaná rovněž ocitla v definitivním prodlení v listopadu 2019. Od téže věřitelky žalovaná nabrala další úvěr dne , datum, , rovněž s charakterem kreditní karty, kde je však pro změnu z neúplné úvěrové historie zřejmé, že se v definitivním prodlení ocitla již v březnu 2019. Jen o 10 dříve si sjednala úvěr z kreditní karty od , právnická osoba, ., jehož úvěrová historie neumožňuje ani odhad stavu k srpnu 2019, když zesplatnění je uvedeno až v listopadu 2023. Tím byl výsledek tohoto řízení determinován.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Původní věřitel přesto neváhal tuto povinnost „kapitalizovat“ a předstírá, že se spotřebitelem sjednává toto prověření jako službu za (excesivní) poplatek. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká a její navýšení tak extrémní (při reálné sazbě 111 % ročně za hranicí toho, co je Nejvyšším soudem považováno za jeden z potřebných skutkových znaků lichvy), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Nadto je za takové prověření spotřebiteli účtován poplatek. Žalobkyně však nebyla schopna ani prokázat, že pracovní smlouvu a výplatní pásky viděla. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze zjevně nezodpovědné zprostředkovatele doslova „naslepo“ jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Žalovaná byla v rozhodné době zatížena nejméně 5 úvěry (které tito věřitelé s výjimkou , právnická osoba, .) běžně požadují s nepřiměřeně vysokými úroky) a tedy v podstatě již tehdy nebyla schopna z vlastních prostředků hradit přemrštěné nároky věřitelů na příslušenství, natož na vyčerpané jistiny.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Je také otázkou, zda údaje v takových databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2019 žádala o odlužení.

12. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou žádost s vyznačením listin, které jí měly být předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být v právním státě nucen kdokoliv jiný.

13. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě excesivním navýšení, které měla vdova uhradit z dělnické mzdy, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila vstupní údaje (mzda, náklady bydlení, existence a povaha předchozích závazků, reálné výdaje), když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud shledala, že žalovaná může hradit , částka, měsíčně (načež si zprostředkovatel zjevně odnesl první splátku a žalované tak ve skutečnosti bylo poskytnuto jen , částka, s reálnou úrokovou sazbou při anuitním umořování cca 147 % ročně). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení zřejmě podstatně více informací, než soud. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Motivaci ke zkreslování a zamlčování údajů má zprostředkovatel takového lichevního úvěru prakticky stejnou, jako samotný spotřebitel.

14. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala, pouze z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s takto vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí, resp. kde již míra splátkové zátěže zjevně překračuje veškeré racionální meze. Tento věřitel rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama násobně za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v srpnu 2018 dle databáze ARAD 8,46 % p. a. a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé a to již proto, že žalovaná již měl jiný závazek či závazky s měsíční splátkou v takové výši, že již nemohla být schopna hradit dalších 4 tis. Kč měsíčně (nemluvě o tom, že první splátku uhradila již následující den, nelze tedy ani hovořit o tom, že by čerpala jistinu , částka, ). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou nápadně nízké, natož pak další závazky domácnosti, na kterých byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. Náklady nájemního bydlení v roce 2020 s největší pravděpodobností nečinily pouhých , částka, . Žalovaná nadto pracovala v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu a měsíční splátka , částka, je tak doslova absurdní. K tomu všemu přistupuje krajně neobvyklá situace, kdy první splátka je inkasována den po podpisu smlouvy (pravděpodobně tedy zprostředkovatel poskytl pouze , částka, ), sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

15. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Je otázkou, nakolik je čerpání následných úvěrů zaviněním spotřebitele, a nakolik spoluzaviněním věřitele, který nabízí produkty s absolutně neplatnými ujednáními, zatímco deklaruje, že nabízí úvěr s obvyklým úrokem (RPSN však činí 272,44 %). Spotřebitelům (a dokonce již ani části odborné veřejnosti) v takto nastaveném prostředí nelze zazlívat, pokud údaji RPSN, který měl sloužit ochraně spotřebitele a porovnávání úvěrů navzájem, již prakticky nepřikládají žádnou váhu, když soud se již prakticky nesetkává s úvěry, kde by tento parametr nedosahoval přinejmenším vyšších desítek procent, mnohdy u úvěrů s krátkou splatností dokonce stovek tisíc procent, nemluvě o způsobech, které někteří věřitelé vyvinuli ve snaze, aby RPSN nezachycovala zdroj zisku z úvěru (podmíněné slevy, odpouštění posledních splátek, zcela „samostatné“ přidružené závazky, srážky z poskytnuté jistiny, poplatky za odklad splatnosti apod.).

16. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zjevně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Ostatně jsou dle č. l. 22 explicitně stanovovány procentem z jistiny, nejde tedy dle obsahu právního jednání o žádné poplatky, ale o skrytý úrok z úvěru. Poplatky by neušly pozornosti soudu v každém případě, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, jsou ve smlouvě předtištěny, jejich výše se stanovuje procentuálně k jistině a zjevně je nelze spotřebitelem „nechtít sjednat“. V případě hotovostního inkasa osoby (zejména pokud má bankovní účet), je soud toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a zjevně prakticky kdykoliv v průběhu měsícem jak napovídá chaotický výběr splátek, kdy již první je vybrána měsíc před sjednanou splatností, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

17. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Ostatně smluvní pokuta byla požadována v rozsahu nad přípustnou mez dle § 122 odst. 3 tehdy platného znění zákona č. 257/2016 Sb., což může představovat přestupkové jednání původního věřitele. Nadto reálná jistina činila pouze , částka, , smluvní pokuta by tak měla činit nejvýše pouze , částka, . Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

18. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (, částka, a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

19. O této lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť s ohledem na nuzné poměry žalované, která již nyní hospodaří je s nezabavitelnou částkou (a pravděpodobně ještě méně, pokud hradí soudním exekutorům složenkami , částka, ) a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění. Žalovaná doložila dohodu č. l. 52, dle které má příjem na úrovni mininální mzdy a pouze na minimální úvazek. Zjevně je tedy existenčně odkázána na nenárokové příjmy. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl mimořádně mírný splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku hradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který v tomto oboru podniká doslova v průmyslovém měřítku. Žalovaná zjevně své závazky hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla a pravděpodobně již ani nikdy nebude schopna (nedosáhne-li např. oddlužení v budoucnu). Žalovaná by měla postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

20. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. musel přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku byla žalovaná úspěšná v rozsahu 66,4%, náleží jí tak 32,8 % jejích nákladů. Celková částka těchto nákladů pak sestává z paušální odměny, jelikož žalovaná se osobně účastnila jednání u soudu, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání, i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Odtud tedy nárok na , částka, . O lhůtě k plnění v tomto případě soud rozhodl s odkazem na § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť žalovaná nemá bankovní účet a zřejmě bude třeba po sdělení platebních dispozic platbu zaslat méně pohotovým způsobem.

21. Soud se tak nemusel zabývat i dopadem skutečnosti, že právní zástupce žalobkyně je skutečným vlastníkem žalobkyně, ve formě 23 % akcií přímo, ve formě 77 % akcií svěřenského fondu skrytě (notorieta z předchozích řízení).