20 C 39/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované doručovací adresou PSČ obec - odnos pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], [částka], úroku v sazbě 20,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčkách [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednaných žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původními jistinami [částka] a [částka] (soud respektuje pořadí nároků dle návrhu, byť jsou žalobkyní řazeny anachronicky). Z prvně jmenované smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,5 % ročně a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 20,5 % ročně. Na tuto smlouvu již žalovaná uhradila [částka] (tj. jistina již byla přeplacena). Z druhé smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % ročně a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 20,5 % ročně. Na tuto smlouvu již žalovaná uhradila [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 50 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. Obvyklé doklady (zákaznické karty) však právní předchůdce nedohledal.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, soud po jejím pobytu musel pátrat, žalovaná uvedla adresu odnosu, a takto (na druhý pokus) převzala písemnost do vlastních rukou dne [datum]. Soud tak nezná faktické bydliště žalované, která zřejmě tuto situaci považuje za žádoucí. Neuvědomuje si však zřejmě, že skrýváním se (před soudním exekutorem?) se současně účinně připravuje o veškerá svá procesní práva v jiných řízeních, neboť jí zpravidla bude doručováno na trvalé bydliště fikcí. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). Informaci o doručovací adrese totiž nahlásila pouze ve vztahu k tomuto konkrétnímu řízení. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 31) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 20,5 % ročně na straně 3 smlouvy (za podpisy stran). Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 29) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 20,5 % ročně ve smluvních podmínkách na straně 3 (za podpisem stran). Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 41) vyplynulo, že v roce 2007 a 2012 čelil nebo čelí dvěma exekucím či výkonům rozhodnutí (jistiny [částka] a [částka]), v roce 2017 pak další (jistina [částka]). Údaje o alespoň jednom exekučním řízení (54 EXE 150/2012) soud ověřil dotazem u soudního exekutora. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o stavu [příjmení] a ani [příjmení] neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] (č. l. 48) dne [datum] sdělil, že taková exekuce byla zapsána do [příjmení] okolo [datum] a zápis dosud trvá. Dalších dotazů na konkrétní exekutorské úřady ohledně exekucí tak již zjevně nebylo třeba. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 27) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení obou pohledávek, podacím archem č. l. 28 i to, že jej zaslal do dispoziční sféry žalované (adresa dle obou smluv). Taktéž smlouvou o postoupení pohledávek (č. l. 20) a výňatkem ze seznamu postoupených pohledávek (č. l. 25 a 26) žalobkyně prokázala, že na ni pohledávky za žalovanou přešly. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 37) prokázal vypracování a zaslání kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., na adresu dle smlouvy (jelikož nebyly předloženy zákaznické karty, soud nemůže ověřit, zda adresa pro doručování/výběru nebyla odlišná, neboť na smlouvách jsou běžně uváděna trvalá bydliště, která se běžně liší).

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazků ze smluv o zápůjčkách ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka] a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou (soudu je z předchozích řízení ze skutkových tvrzení zlomku aktivních žalovaných známo, že dlužníci mají k těmto závazkům„ sešit“ s evidencí výběrů splátek – žádný dlužník jej však soudu reálně dosud nepředložil). Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 1. 12. 2016, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

5. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v [příjmení] či u konkrétního soudního exekutora, soud proto alespoň jeden údaj ověřil. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Současně však nedohledala ani zákaznické karty, z nichž by bylo možno zjistit údaje, které žalovaná při kontraktaci tvrdila. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být nejméně dotaz do Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učiněn jako naprosté minimum toho, co může věřitel učinit, aby se ujistil, že neposkytuje prostředky k úhradě (obcházení) exekuce osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe, když v předchozí době již čelil dvěma exekucím či výkonům rozhodnutí (nota bene pro jistiny [částka] a [částka]).

6. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny kontrolovala, ani z jakých údajů v zákaznické kartě vycházela. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by schopnost žalovaného řádně zkoumala, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila (což soud předpokládá, neboť předložení vyplněných zákaznických karet je u tohoto původního věřitele jinak spíše pravidlem), došla k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Soud tak nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost těchto listin, ani zhodnotit jejich obsahový význam ani v případě, že zákaznické karty s vyznačením předložení takových listiny k dispozici jsou. To však pro věc rozhodné nebylo. Již celkově splatné částky zcela zjevně kladou o to vyšší nároky na nutnost bedlivého zkoumání věrohodnosti údajů od žalovaného. K tomu pak přistupuje volba hotovostní režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc [částka], resp. [částka]. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když většina legitimních příjmů je vyplácena měsíčně) a nikoliv převodem z účtu, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (…) pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Z úřední činnosti zdejšího soudu je zřejmé, že žalovaná v době sjednávání obou závazků podléhal exekučnímu inhibitoriu nejméně z jedné exekuce (a podléhá dosud). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit (a zápůjčky neposkytnout). Žalované přitom účtoval poplatky [anonymizována dvě slova] a [částka] za„ administrativní činnosti“, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč neučinil dotaz do [příjmení], i když je tento dotaz pro soukromé subjekty zpoplatněn. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takových zápůjček ve smyslu obou citovaných ustanovení zákonů o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., resp. [číslo] Sb., v tehdy platném a účinném znění, již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazků z obou smluv o zápůjčkách bez dalšího (§ 9 odst. 1 věta poslední, resp. § 87 ods. 1 věta první).

7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9, resp. 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalované však byla na místě opatrnost již z důvodu záznamu o probíhající exekuci a volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalované (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil).

8. Z těchto důvodů soud posoudil obě spotřebitelské úvěrové smlouvy (zápůjčky) za absolutně neplatné. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění ([částka] a [částka]), zápočtu na obchodní úrok a poplatek a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatné závazky, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení (který však zůstal sazbou nesnížen, snížila se však jistina, z níž byl počítán). Soud proto od čerpané jistiny odečetl výši plnění, které již žalovaná uhradila. V případě staršího úvěru byl tento uhrazen celý, v případě mladšího úvěru se snížila jistina ze [částka] na [částka] a výrokem I přiznal nárok toliko na příslušný zbytek jistiny ([částka]) mladšího úvěru, zbytek pak byl výrokem II zamítnut. Nárok na poplatky či obchodní úrok (ať již dílem kapitalizované, tak dílem běžící do zaplacení) totiž nevznikl vůbec, neboť právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.). Proto je soud výrokem II zamítnul v plné výši. Nárok na úrok z prodlení s odkazem na § 1970 tamtéž z jistiny [částka] vznikl, bylo tedy nutno původně požadovaný z jistiny [částka] poměrně snížit tak, jak se snížil jeho základ (jistina), když počátek prodlení i sazbu (s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) shledal soud jinak důvodnými. Zde je tedy původ zamítnutí nároku i co do částky [částka] úroku v sazbě 20,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. V případě mladšího úvěru došlo zjevně k přeplatku (jistina [částka], uhrazeno [částka]), jelikož však (notorieta) žalovaná hradila dle jednotlivých splátkových programů vždy na konkrétní úvěr, nemohl soud přeplatek (bezdůvodné obohacení) zohlednit u druhého samostatného nároku. Takovou aktivitu mohou vyvinout pouze sami účastníci, soud nemůže dva samostatné nároky v rámci dodržování projednací zásady„ směšovat“ a mohl tak pouze zamítnout návrh na jakékoliv plnění ze smlouvy [číslo].

9. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná zřejmě čelí dvěma exekucím. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla. Ostatně žalobkyně nesplnila povinnosti dle obou zákonů o spotřebitelském úvěru, a proto s eventualitou problematické vymahatelnosti musela počítat. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované poskytl přibližně tříměsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. To by však vedlo pouze k navýšení pohledávky, kterou bude žalovaná zřejmě následně hradit ve formě srážek ze mzdy/důchodů. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což soudem stanovená splátka zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalované ničeho.