20 C 391/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného naposledy bytem Adresa žalovaného u paní Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 11 845 Kč s příslušenstvím Anonymizováno

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, s úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení a , částka, s úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne , datum, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od , datum, do , datum, (65 dní) a od , datum, do , datum, (108 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s registrační značkou , SPZ, (VW Golf) neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla (, částka, a , částka, ) s úrokem z prodlení od , datum, , resp. , datum, do zaplacení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (2x , částka, ).

2. Na spojení s věcí sp. zn. EPR , č. účtu, nedošlo, neboť tam se podařilo platební rozkaz doručit na nově zjištěné bydliště žalovaného (č. l. 51 a v záhlaví shora) a nabyl právní moci. V takovém řízení se ve vztahu ke shodnému vozidlu a navazujícímu období domáhala rovněž takového příspěvku (, částka, ), na náhradě nákladů řízení jí bylo přiznáno , částka, (č. l. 50).

3. Soud k projednání obdobné a souběžné věci v řízení sp. zn. , spisová značka, nařídil jednání, byť jediným důvodem k tomuto postupu byl obsah odvolání žalobkyně (např. ve sp. zn. , spisová značka, ), která konkrétně uplatňovala následující: „Dle názoru žalobkyně je však takovýto postup i ve vztahu k nařízení Ministerstva financí na místě, pakliže dle názoru soudu prvního stupně je zařazení některých vozidel do některých příslušných skupin dle této vyhlášky nevhodné a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalovaného uvedené představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně o tomto postupu ani neuvažoval, a to ani za situace, kdy napadený rozsudek vydal bez předchozího nařízení jednání a odňal tak žalobkyni možnost postup dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soudu navrhnout.“ Jakkoliv je odkazováno na oprávnění soudu, spojené s předpisem zákonné síly (nikoliv podzákonné, jak je relevantní v projednávaných věcech), soud nemá žádný důvod odpírat žalobkyni její práva, naopak dlouhodobě usiluje, aby se právní zástupkyně začala věnovat těmto řízením úsilím, hodným postavení advokáta, když soud se pravidelně potýká s odpověďmi, které nekorespondují s obsahem procesních výzev. Dle očekávání soudu však ani toto jednání nepřineslo nová zjištění či procesní postup, stejně tak nevedlo k osobní účasti právní zástupkyně a návrh ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. logicky nebyl uplatněn, ani návrh srovnatelný. Žalobkyni proto v budoucnu nemůže překvapit, pokud soud další jednání v analogických řízeních pro zjevnou neúčelnost a zbytečné navyšování nákladů řízení nařizovat nebude. Žalobkyně bude mít možnost nechat posoudit soulad vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb. s právním řádem České republiky postupem dle § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, teprve v situaci, kdy by zdejší odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyně v takové věci podala ústavní stížnost. Současně však ve svých odvoláních nevyjadřuje, že by jí předmětná právní úprava nevyhovovala, pravděpodobně se tak jedná o ryze samoúčelnou právní argumentaci, nikoliv o vyjádření autentického postoje klienta, který na žádné podněty, vzešlé ze současné a nedávné soudní praxe nikdy nereagoval. Ostatně i v této věci z č. l. 14 vyplývá, že údaje v registru vozidel vůbec neaktualizoval od , datum, (přestože § 15 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. počítá s měsíční aktualizací údajů, dostupných žalobkyni!) a je tedy pouze náhodou, že žalovaný v mezidobí nezměnil doručovací adresu (což by vedlo k zamítnutí celého nároku jako v desítkách obdobných řízení této žalobkyně) jen v senátu 20C zdejšího soudu.

4. Žalovaný zůstal v řízení pasivní, k návrhu se nevyjádřil, soudu se nepodařilo vypátrat jeho skutečný pobyt a doručoval tak na adresu jeho trvalého bydliště, souběžně se pokusil obeslat i adr. , adresa, u , jméno FO, v Krupce (č. l. 32 p. v.), kde však došlo pouze k náhradnímu doručení a ke vhozu. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci – zejména v tomto případě, kdy mu každý rok pravděpodobně přibudou 3-4 obdobná řízení, s nárokem následně znásobeným o náklady zastoupení a exekuce, bez ohledu na to, zda vozidlo stále existuje a je provozuschopné. Žádnou horní hranici či obdobné omezení pro takový nárok zákonodárce nestanovil. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka.

5. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Platí, že žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru 1 896 cm3, maximálním výkonem 77 kW a maximální hmotností 1 890 kg s RZ jak výše neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Vlastnické právo žalovaného dle tvrzení žalobkyně vyplývá z registru vozidel. Výzvou ze dne , datum, a , datum, žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky 4 525 a , částka, . Žalovaný na výzvy žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne , datum, , , datum, a , datum, , doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovaného. Dále byla dne , datum, a , datum, zasílána upomínka od inkasní agentury , právnická osoba, ., kterou žalobkyně ze soudu neznámého důvodu považuje za účelnou, přestože jde pouze o třetí až čtvrtou výzvu v řadě, zasílanou (dle obsahu všech dosavadních řízení senátu 20C) na shodnou adresu, kam následně míří i předžalobní výzva od advokáta. Je však věcí žalobkyně, jak případně marní částku , částka, , na kterou má nárok i bez zasílání této upomínky. Dne , datum, a , datum, zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínky ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Ohledně vozidla žalovaného soud shledal, že uplatnění denní sazby , částka, na případ VW , adresa, .9 TDI žalovaného (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Soud prvního stupně nemůže více zdůraznit, že důvodem není jakékoliv zpochybňování institutu příspěvku do garančního fondu, upraveného na úrovni zákona, ale toliko uvalení sazby na vozidlo žalovaného, kterou shledává v této sazbě soud za nesmyslně diskriminační.

7. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů Kanceláře spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo žalovaného tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů v průměru nejvýše cca , částka, denně, spíše ale násobně méně - notorieta) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší.

8. Proti tomu nelze ničeho namítat, neboť hrazení škod z garančního fondu s sebou nepochybně přináší transakční náklady a ztrátovost, danou neuhrazením všech uplatněných příspěvků. Z garančního fondu jsou následně hrazeny škody, způsobené vozidly bez pojištění, přičemž po škůdcích je zpravidla vymáhána toliko část poskytnutého plnění (třetina, nejvýše však , částka, dle § 24 odst. 2 tamtéž). V českém právním řádu jde však o poměrně nezvyklý institut a současně jde o poměrně vysokou sankci (násobky běžného komerčního pojistného) a nelze již proto připustit, aby již tak neobvykle vysoká sankce dopadala na osoby v různé výši na základě ryze diskriminačního kritéria. Soud prvního stupně přirozeně nemá ambici nahrazovat hierarchii poplatků vlastními propočty, uchyluje se proto pouze k redukci z extrémních sazeb (, částka, , případně , částka, ) na sazbu nejblíže nižší - aby nespravedlnost zmírnil do doby, než zákonodárce přijme nápravu. Neschopnost soudu předložit „lepší“ sazebník jistě nemůže být validním argumentem pro nečinnost, zvláště v době, kdy celospolečenská neschopnost rozpoznat a stíhat lichevní praktiky (tj. navyšování pohledávek o plnění nad 60 % jistiny ročně za současného ignorování neschopnosti spotřebitele takové úvěry splácet) doslova drtí nízkopříjmovou populaci a nenávratně poškozuje demokratické instituce země. Sankcionování osob na základě nesmyslného diferenciačního kritéria představuje obdobnou nespravedlnost právní úpravy, jakou by bylo určování výše sankce ve správním trestání či v trestním řízení např. vzhledem k rase, náboženskému vyznání nebo hmotnosti pachatele, metrážní velikosti jím užívaného bytu apod. Každé z těchto příkladmo vyjmenovaných kritérií postrádá vztah k běžným parametrům českého právního řádu, podle nichž je určována výše sankce vzhledem k povaze a zavinění skutku, osobě pachatele, způsobeného následku či ohrožené hodnoty. Níže pak soud uvádí, proč zdvihový objem motoru nesouvisí s výší škody na majetku třetích osob a nelze jej proto obhájit jako kritérium pro určování výše sankčního příspěvku - který v případě vozidla žalovaného činí , částka, ročně. Ačkoliv se nejedná o likvidační sumu, soud ani takovou částku nepovažuje za plnění zanedbatelné a nehodné pozornosti soudů, nota bene jedná-li se v důsledku aktuální kombinace právních a společenských faktorů o nejčastější typ řízení ve sporné občanskoprávní agendě.

9. Soud shledal, že aplikace kritéria zdvihového objemu spalovacího motoru je nevhodná a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalovaného (do něhož je excesivní částka k zaplacení nepochybně významným zásahem) představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné – který se s ohledem na objem projednávaných nároků této žalobkyně nepochybně týká desítek tisíc občanů. Žalobkyně však nezohledňuje enormní sociální aspekty své činnosti a nezajímá se dokonce ani o údaj o trvalém pobytu v registru obyvatel, ačkoliv jí zákon zřídil právo přístupu s aktualizací jednou měsíčně a především uplatňuje nároky četnými souběžnými žalobami i tam, kde nároky vymáhá souběžně. Jen u zdejšího soudu se jedná o několik tisíc řízení ročně. Žalobkyni přirozeně tento stav (koncepce vyhlášky) vyhovuje a v důsledku nespojování nároků nelze v drtivé většině řízení uplatnit dovolání (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), neboť plnění nedosáhnou výše , částka, a nejedná se o spotřebitelský vztah. V odvoláních proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně uvádí, že soud prvního stupně se nikdy neobrátil na Ústavní soud. Soud konstatuje, že k tomu u podzákonného předpisu není oprávněn (§ 64 odst. 3 a contrario zákona č. 182/1993 Sb.) a právní zástupkyně to ostatně sama při jednání dne , datum, ve věci sp. zn. , spisová značka, připustila. Stejně tak se soud nemůže obrátit na Soudní dvůr Evropské unie, neboť samotný příspěvek do Garančního fondu je ryze vnitrostátní právní úpravou, nikoliv právem unijním.

10. Z odst. 2 tamtéž systematickým a teleologickým výkladem totiž vyplývá, že úmyslem tvůrce předpisu bylo reflektovat spíše maximální dosažitelný výkon vozidla, nežli jednotlivý konstrukční detail spalovacího motoru. Z nedůslednosti se tvůrce předpisu usvědčuje sledováním parametru maximálního výkonu u vozidel s hybridním pohonem, doplněným do předpisu později s nástupem nových prvků pohonu vozidel, aniž by náležitě upravil předchozí metodiku. Není přitom vůbec zřejmé, proč by u vozidel na pohon s výlučně vnitřním spalováním nemělo kritérium výkonu hrát stejnou roli, jakou hraje u vozidel s hybridním pohonem (tj. kombinace spalovacího motoru s elektropohonem). Porovnáním těchto sazeb je přitom zřejmé, že je zde výrazný nepoměr, když právě velká část vozidel, které formálně spadají do kategorie nad 1 850 cm3 (a tedy , částka, /den), nedosahuje výkonu ani 80 kW, který spadá do kategorie nižší (, částka, /den). To je právě případ předmětného vozidla. Ani kritérium výkonu není parametrem, který by bylo možno považovat za optimální a dostatečný, je však nejdostupnějším provizorním kritériem, které má soud prvního stupně k dispozici a u kterého lze předpokládat, že je zohledňováno pojišťovnami při výpočtu komerčního pojistného - což u zdvihového objemu neplatí (viz dále).

11. Je jistě legitimní otázkou, zda určitá korelace mezi výší komerčního pojistného („povinného ručení“) a zdvihovým objemem motoru, která je soudu historicky známa, je projevem skutečných statistických dat, velkým počtem ojetých (až historických) vozidel, kde zdvihový objem ještě historicky skutečně může s ostatními významnými parametry vozidel korelovat, či je naopak nechtěným, sebeposilujícím důsledkem předmětné právní úpravy. Pokud soud v minulosti zjistil, že kritérium zdvihového objemu se u jinak prakticky shodných vozidel a shodných ostatních parametrů skutečně odlišuje, šlo o rozdíl řádově nižší, než zakládá odkazovaná vyhláška, a není zřejmé, zda taková cenová diference vychází z reálných pojistných událostí, či zda je právě důsledkem této vyhlášky. Autopark v rámci České republiky je nepochybně ze značné části tvořen staršími vozidly, kde vztah zdvihového objemu s parametry hmotnosti/výkonu/spotřeby/nejvyšší dosažitelné rychlosti/normovaného zrychlení aj. významně koreloval. Jedná se však jen o menší část vozidel, jejichž éra skončila v devadesátých letech s počátkem masivního dovozu zahraničních vozidel s pokročilým řízením, vstřikováním, sáním a turbodmychadly. Předmětné vozidlo takovým vozidlem nepochybně není a jedná se o vozidlo, jehož doménou je extrémně nízká spotřeba paliva za cenu absence dynamiky v jakémkoliv smyslu.

12. V současnosti je kritérium zdvihového objemu spalovacího motoru jako korelátoru výkonu zcela zjevně neobhajitelné, dynamiku provozu určují vozidla moderní a ta se také více účastní dopravních nehod. Dle veřejně dostupných statistických dat ze zdrojů Policie ČR (https://nehody.cdv.cz/statistics.php) lze ověřit, že dopravních nehod se násobně více účastní vozidla mladší pěti let, nežli vozidla starší. Garanční fond je koncipován právě jako fond, shromažďující prostředky pro budoucí vzniklé škodní situace, které s předmětným vozidlem přímo nijak nesouvisí, nanejvýš statisticky. Pokud se má výše příspěvku odvíjet od výše škody, kterou nepojištěné vozidlo potenciálně může způsobit, nelze ignorovat zjevně nepřípadnou systematiku. Pokud způsobí dopravní nehodu vozidlo příslušné obsahové třídy, ale o několik set kilogramů těžší a výkonnostně podstatně silnější, než vozidlo zde projednávané, jedná se zjevně o mísení neslučitelných kategorií vozidel, které může statistiku skutečně vychýlit a založit korelaci zdvihového objemu a výše způsobené škody - nikoliv však ospravedlnit archaickou kategorizaci. Soudobá vozidla s takto vysokým zdvihovým objemem zpravidla představují zcela odlišnou kategorii vozidel – jak co do výkonu, hmotnosti, tak i co do ceny – již s ohledem na ekologickou daňovou politiku.

13. Výše uvedené samozřejmě není pouhou spekulací soudce soudu prvního stupně. Pokud se zdejší soud v minulosti dotazoval , právnická osoba, ., zda je zdvihový objem motorizací vozidel sledován při vyhodnocování pojistných událostí a zda má vliv na určování pojistného při pojišťování ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. (soud v dotazu výslovně vyloučil vztah k havarijnímu pojištění vozidla samotného pojištěnce), zprávou ze dne , datum, (ve sp. zn. , spisová značka, ) bylo sděleno, že zdvihový objem sám o sobě „není sazbovacím parametrem při výpočtu pojistného“. Soud tak ověřil, že kritérium zdvihového objemu skutečně není používáno ani v praxi pojišťovny s (mírně řečeno) značným podílem na trhu, kterou nepochybně nelze podezírat z toho, že by z pojistně matematického hlediska nedokázala identifikovat statisticky významný parametr, korelující s výší škod, způsobovaných ostatním účastníkům silničního provozu. U komerčního pojistného je přitom přímý vztah mezi parametry pojištěného vozidla a očekávanou (průměrnou) výší škody, způsobené jiným účastníkům silničního provozu. Plnění garančního fondu, kde je takový vztah statisticky prakticky vymizelý (z fondu budou s největší pravděpodobností hrazeny škody způsobené někým jiným někomu jinému), tak nemůže žádným dalším plausibilním argumentem odůvodnit sazbování příspěvku zdvihovým objemem spalovacího motoru, než definicí kruhem – odkazem na taxaci vyhláškou č. 205/1999 Sb.

14. Zdvihový objem spalovacího motoru s výkonem spolehlivě nekoreluje, zejména pokud není nijak odlišen typ motoru podle paliva ani způsobu plnění válců (tzn. atmosférické plnění s různou volumetrickou účinností sání vs. motory s nuceným přeplňováním turbodmychadly či kompresory). Soud neshledává důvodným, aby byl více sankcionován např. relativně objemný, přesto nízkovýkonný úsporný motor u vozidla žalovaného, které svou hmotností i délkou zjevně nevybočuje z kategorie vozidel nižší střední třídy, než přeplňované nízkoobjemové motorizace do 1,0 litru - s výkony mnohdy podstatně vyššími a to navíc ve vozidlech s výrazně většími rozměry, prázdnými hmotnostmi i maximálními dosažitelnými rychlostmi. Obdobně nelogickým a diskriminačním postupem zákonodárce by bylo, pokud by např. systém poplatků a mýtného za použití dálnic a rychlostních komunikací nejrůznějšími vozidly (od osobních po těžké nákladní) nebyl závislý na délce platnosti kupónu, ujetých kilometrech a hmotnostní třídě vozidla (které mají logický vztah k míře opotřebovávání vozovky a zatížení sítě pozemních komunikací provozem), ale např. na počtu sedadel (bez ohledu na jejich využití), nejvyšší dosažitelné (avšak zpravidla na veřejných komunikacích zakázané) rychlosti či právě na zdvihovém objemu motoru. Nelogicky koncipovaná právní úprava vede k nerovné ekonomické zátěži občanů i podnikatelských subjektů, k diskriminaci technických řešení a k deformaci technologického vývoje i trhu s automobily, a tím mnohdy k nechtěným, právně perverzním účinkům. Ostatně tlak na snižování zdvihového objemu motorů a jeho pofidérní vztah k reálné spotřebě vozidel je široce diskutované téma, a je proto otázkou, zda předmětná vyhláška není právě skrytým projevem cílené diskriminace vozidel s relativně vysokým zdvihovým objemem - s cílem jejich vytěsnění z vozového parku ekonomickým tlakem. Takový záměr by však v kontextu problematiky zajištění příjmu garančního fondu soud nemohl považovat za legitimní postup tvůrce předpisu podzákonné síly.

15. Tvůrce předpisu zjevně selhal, pokud měl stanovit pomocné kritérium, které by korespondovalo s výší pojistných rizik, která pojišťovny stanovují na základě mnoha dalších kritérií, zejména pak stáří vozidla, hmotnosti vozidla, výkonu vozidla (nemluvě o kritériích, navázaných přímo na osobu pojištěnce/provozovatele/řidiče či na oblast provozování či roční nájezd vozidla) apod. Předmětná vyhláška sankcionuje některé typy automobilů, které pro dosažení optimálních provozních výsledků (včetně emisních norem) volí parametry většího objemu spalovacího prostoru válce bez nuceného přeplňování a nelze popřít, že některé automobilky s motory o objemu okolo 0,5 litru na válec dosahují nejnižších reálných spotřeb v provozu (resp. tepelné účinnosti). Některé z nich, především pak ryze atmosféricky plněné motory s typicky vyšším zdvihovým objemem, přitom svým charakterem vyhovují spíše defenzivně řídícím vlastníkům/provozovatelům vozidel a v reálném provozu dosahují vysoké ekonomičnosti. předmětná vyhláška postupuje přesně opačně. Je-li smyslem zákonné úpravy institutu povinného ručení, resp. garančního fondu pro vozidla nepojištěná garantovat úhradu případné škody, vzniklé viníkem dopravní nehody ostatním účastníkům silničního provozu či třetím osobám, pak takové riziko nepochybně narůstá (na straně viníka) spíše s kritérii, jako je hmotnost či maximální výkon vozidla, které mohou ovlivnit převažující způsob jízdy vozidlem a jeho setrvačný moment v okamžiku střetu, nežli jednotlivý konstrukční detail motoru, působící v tomto kontextu smysluplně nanejvýše do masového nástupu přeplňovaných nízkoobjemových motorů, kdy pouhý zdvihový objem motoru přestal s výkonnostní třídou korelovat. Z garančního fondu (resp. z pojištění ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb.) přitom nejsou hrazeny škody na škodícím vozidle, ale škody způsobené jiným vozidlům/objektům, s nimiž se škodící vozidlo v provozu střetne.

16. Vozidlo žalovaného přitom svým výkonem představuje spíše nižší průměr, odpovídající mnohem lépe kategorii vozidel se zdvihovým objemem motoru do 1 850 cm3, z pohledu současné produkce vozidel s tříválcovými turbomotory spíše ještě nižšímu. Důsledné uplatnění parametru maximálního výkonu by bylo nepochybně akceptovatelnějším kompromisem relativně jednoduchého normativního pravidla na diferenciaci vozidel a sazeb – byť by se i v jeho případě jednalo o kritérium zjednodušující a ne zcela vhodné, zejména (opět) kvůli absenci rozlišování vozidel s přeplňováním od atmosféricky plněných, která maximálního výkonu dosahují až v oblasti nejvyššího spektra otáček a tedy jej prakticky nikdo v provozu nevyužívá (z důvodu hluku, spotřeby a opotřebení). O zdvihovém objemu motoru však nelze říci ani toto a stejně tak mohl tvůrce předpisu arbitrárně zvolit jiný konstrukční detail spalovacího motoru (např. počet válců, kompresní poměr, volumetrickou účinnost plnění, maximální točivý moment, normovanou spotřebu paliva aj.) a dopustil by se stejného pochybení. Takové konstrukční parametry jsou závislé na odlišném přístupu k řešení spalovacího motoru (třebas ve shodné hmotnostní a výkonnostní třídě) a jejich vztah k pojistným rizikům je krajně nepravděpodobným (případně se může jednat o falešnou korelaci). Soud proto jako pomocné, náhradní kritérium, volí výkonnostní a hmotnostní třídu vozidla, jako nejbližší dostupné kritérium, které netrpí tak zjevnou neadekvátností k míře způsobení škod ostatním účastníkům silničního provozu, jako zdvihový objem spalovacího motoru. Ostatně ani směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/103/ES ze dne , datum, takové konkrétní kritérium (zdvihový objem válců) členským státům nepředepisuje, stejně tak jej nepředepisuje ani zákon č. 168/1999 Sb., dle jehož § 15 odst. 12 má naopak žalobkyně přístup k mnoha dalším parametrům nepojištěných vozidel, včetně výkonu a stáří vozidla apod. (od určitého roku dokonce uchovává kopie technických průkazů vozidel). Pokud bylo úmyslem tvůrce podzákonného předpisu maximálně zjednodušit sazebník na několik kategorií silničních motorových vozidel a v rámci stejné kategorie uplatnit jen jedno další odlišovací kritérium, soudu se tedy jeví zvolené řešení jako dílem svévolné, odporující smyslu zákonného zmocnění a v konečném důsledku neproporcionálně porušující jiné významné právo žalovaného – právo na majetek. Zásahem do tohoto práva soud prvního stupně samozřejmě nemá na mysli automobil žalovaného, ale zásah do jeho majetku nepřiměřeně vysokou, resp. diskriminující sankcí.

17. Má-li proto soud posoudit, zda je přijaté opatření rozumným řešením konfliktu mezi právem žalovaného na ochranu majetku a zájmem , právnická osoba, na dostatečném naplnění garančního fondu, dospěl soud k závěru, že nikoliv. Soud tedy úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. zvolil odlišné zařazení vozidla žalovaného a to do kategorie písm. g) se sazbou , částka, za den, které více odpovídá obvyklé velikosti, hmotnosti a výkonu daného vozidla a motorizace. V případě žalovaného se jedná o vozidlo nižší střední třídy, jehož hmotnost se od vozidel takové velikostní třídy neodlišuje, dieselový motor je naopak motorizací, koncipovanou jako palivově úsporný pohon nízké výkonnostní třídy a soud nezná žádnou logickou spojitost mezi jeho zdvihovým objemem a rizikem škod či zvýšených škod, které takové vozidlo v rámci silničního provozu (statisticky) způsobuje – po kompenzaci vyšší četnosti vozidel domácího výrobce na domácích silnicích. Uvedené zařazení nelze považovat za otázku řešitelnou v daný okamžik odborným či znaleckým posudkem konkrétní specializace, neboť závisí na kvalifikované úvaze de lege ferenda tvůrce předpisu, do níž se promítne více kritérií z oblasti pojišťovnictví, motorismu, ekonomie apod., proto ji soud pro účel tohoto řízení považuje za zjistitelnou jen s nepoměrnými obtížemi (případný návrh na zpracování znaleckého posudku musí vzejít z iniciativy účastníka řízení). Dále má nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2x , částka, , jakkoliv v tomto případě je oddělené uplatňování více nároků souběžně (nejen žalobkyní, ale i údajně třetí osobou – , právnická osoba, ., a posléze taktéž právní zástupkyní žalobkyně) mnohdy hraniční. Pokusy soudu prvního stupně o jakoukoliv korekci v jednání žalobkyně a její právní zástupkyně však ve všech případech narážejí na absolutní nezájem všech, ačkoliv jen v roce 2023 napadlo v senátu 20C zdejšího soudu 158 věcí žalobkyně.

18. Žalovaný je v prodlení s plněním peněžité pohledávky, proto mu s odkazem na § 1970 občanského zákoníku svědčí povinnost hradit i úrok z prodlení, když počátek prodlení odpovídá splatnosti dle výzev a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud výrok zjednodušil a období od , datum, do , datum, kapitalizoval částkou , částka, , aby od , datum, již úrok běžel ze součtu obou jistin.

19. V rozsahu násobku rozdílu těchto sazeb s příslušnou částí úroku z prodlení proto soud žalobu II. výrokem zamítnul.

20. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně sice nebyla ve sporu plně úspěšná, ale výše nepřiznaného plnění závisela na úvaze soudu, proto jí soud i tak přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení.

21. Soud se v tomto případě však nejprve zajímal o skutečnost, zda žalobkyně tyto náklady vynaložila ve dvou souběžných řízeních účelně, když návrhem ve sp. zn. EPR , č. účtu, zahájila další dne , datum, . Tam uplatněný nárok byl přitom dle č. l. 48 p. v. splatný již , datum, , tedy před podáním návrhu v této věci. Další upomínání nároku v situaci, kdy již skončilo mnohočetné upomínání bezprostředně předcházejících nároků, je tak zcela zjevně projevem automatismů v činnosti žalobkyně, nikoliv účelným jednáním. Pokud tedy žalobkyně pokračovala v obvyklém „kolečku“ upomínání, zatímco již k soudu posílala návrh za dvě předchozí období, je zřejmé, že postupovala bez ohledu na existenci kumulace nároků a tedy následné náklady řízení vznikaly neúčelně. Soud proto náklady přiznává tak, jako by žalobkyně podala jediný návrh, společný.

22. Při společném uplatnění by tyto činily opět požadovaných , částka, , neboť by se uplatnil § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, , a soudní poplatek by činil rovněž , částka, . Soud proto přiznal již toliko rozdíl mezi , částka, a již pravomocně přiznanými (platebním rozkazem) , částka, , tj. , částka, .

23. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. (jakkoliv je statisticky pravděpodobné, že k očekávatelnému odvolání žalobkyně dojde k odlišnému rozhodnutí odvolacím soudem), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize, žalovaný má vyživovací povinnost (sp. zn. , spisová značka, ) a zdejší soud vůči žalovanému povolil v roce 2023 již dvě jiné exekuce (z toho jedná od shodné žalobkyně). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně , částka, ; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).