20 C 398/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , a. s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Ph.D. sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 evidenčně Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno doručovací adresou Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 16 800 Kč s příslušenstvím,

I. Co do částky , částka, a úroku 14,69 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se řízení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do částek , částka, , , částka, , , částka, , úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a obchodního úroku 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , kterou se s navýšením o úrok , částka, , „odměnu za administrativní činnost“ , částka, a „poplatek za hotovostní inkaso splátek“ , částka, žalovaná zaváhala vrátit v 60 týdenních splátkách po , částka, . Žalovaný již měl celkem zaplatit , částka, . Žalobkyně se tak domáhala , částka, na jistině, , částka, na poplatcích, , částka, na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 23,19 % ročně z jistiny do zaplacení, , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,5 % ročně z jistiny zaplacení. Podáním ze dne , datum, vzala žalobu zpět v rozsahu I. výroku shora, neboť reagovala na poučení soudu, že se i v této věci (jako ve stovkách ostatních) domáhá nároku v přímém rozporu se zákonem. Rovněž předložila důkazy ke zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

2. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

3. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Výslovné absence vážného důvodu nesouhlasu žalovaného s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (ne-)nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž).

4. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla pouze obecná tvrzení s tím, že vše zjištěné vyznačila právní předchůdkyně v zákaznické kartě. Zda zkoumala externí evidence (při poplatku , částka, a , částka, za současného uvedení existence jedné exekuce to soud považuje za imperativ), neuvedla. Doplňujícím podáním uvedla, že zkoumala NRKI, nemá však tehdejší výpisy k dispozici. Má k dispozici a předložila výplatní pásky, pracovní smlouvu, doklady SIPO, ovšem ve zjevně vícenásobné kopii. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, je soud u těchto nároků extrémně obezřetný a to nejen ve světle rozhodnutí České národní banky ve sp. zn. S-Sp-2021/00111/CNB/573 (veřejně dostupné) ze dne , datum, , kterým byla této věřitelce udělena pokuta 3 mil. Kč právě za porušování povinnosti dle § 86 ZSÚ a dále pak ve sp. zn. S-Sp-2023/00282/CNB/573 (veřejně dostupné) ze dne , datum, , kterým byla této věřitelce udělena pokuta 1 mil. Kč právě za porušování povinnosti dle § 15 ZSÚ a byla jí odňata licence k poskytování spotřebitelských úvěrů. Soud si proto výpisy NRKI a BRKI opatřil sám, byť pouze aktuální. Jinak žalobkyně pouze zrekapitulovala údaje, uvedené v zákaznických kartách, což soud nežádal.

5. Soud si byl dále vědom usnesení v , podezřelý výraz, věci žalovaného zdejším soudem pod číslem jednacím , spisová značka, , dle kterého se s další osobou měl dopouštět v letech 2017 jednání se znaky úvěrových podvodů, , podezřelý výraz, řízení však bylo zastaveno pro neúčelnost s ohledem na již dříve uložený trest v jiném řízení. Pokud tedy byly soudu předloženy velice špatné (zřejmě vícenásobné) kopie výplatních pásek žalovaného, soud ověřoval u zaměstnavatele (, právnická osoba, .), zda jsou autentické. Dle sdělení zaměstnavatele č. l. 63 ze dne , datum, takové výplatní pásky nikdy vystaveny nebyly. Soud proto sdělil takové skutečnosti policejnímu orgánu a řízení dne , datum, (č. l. 72) do skončení , podezřelý výraz, řízení přerušil. Policejní orgán pak vyrozuměním č. l. 78 ze dne , datum, sdělil, že dne , datum, , podezřelý výraz, stíhání žalovaného odložil z důvodu promlčení , podezřelý výraz, odpovědnosti jeho jednání. Toto řízení tak mohlo pokračovat.

6. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud však po něm pátral a z jiných řízení se podařilo zjistit údaje o uvedení doručovací adresy jak v záhlaví shora. Zde bylo žalovanému doručeno, ale nijak se nevyjádřil. Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými – jak by tomu bylo i v projednávané věci, kde však míra porušení povinností dosáhla dokonce úrovně neplatnosti absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V tomto řízení však soud především zohlednil skutečnosti, které musí zkoumat z úřední povinnosti – byť ani na to nemůže žalovaný spoléhat, neboť rozhodovací praxe mezi jednotlivými soudními senáty (soudci) je mírně řečeno nejednotná. Stejně tak žalovanému neuškodila ani skutečnost, že zřejmě vědomě předkládal falza podkladů a jeho jednání směřovalo ke spáchání úvěrového podvodu. Ani takové jednání totiž neanuluje jednání věřitele, které bylo rovněž v rozporu se zákonem (jak dále), a to hned z několika samostatných důvodů.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 28 (i když žalobkyně předložila k postoupení jedné z pohledávek i další důkazy – smlouvu, seznam postoupených pohledávek a potvrzení o úhradě). Dle zákaznické karty č. l. 23 žalovaný uvedl, že teprve od října 2020 bydlí v nájmu na doručovací adrese jak shora, jinak má evidenční adresu v Bílině (!), je svobodný, vyučený, má jednu vyživovací povinnost, pracoval na dobu neurčitou jako dělník v dolech v Bílině s příjmem , částka, měsíčně (resp. to tvrdil, důkazy se ukázaly být zfalšovanými) a jeho měsíční výdaje jsou pouhých , částka, za bydlení a , částka, na ostatní, což mělo být ověřeno telefonicky, nájemní smlouvou, pracovní smlouvou, doklady za energie a výplatními páskami. Žalovaná výslovně popřel exekuce (č. l. 24 p. v.). Soudu je však z úřední činnosti zřejmé, že exekuce proti němu v minulosti vedeny byly. Dotázal se proto na stav Centrální evidence exekucí („CEE“) a zjistil (č. l. 66), že ještě , právnická osoba, . 2024 žalovaný čelil čtyřem exekucím z let 2018 a 2019. Již tím by byl výsledek řízení determinován. Soud si dále opatřil aktuální výpis z registru NRKI (CNCB) č. l. 44, kde žalovaný nic nemá (tedy dokonce ani předmětný úvěr zde není veden). Stejně tak nemá žádný závazek v registru bankovních závazků (CBCB/BRKI) na č. l. 48.

8. Dále byla předložena pracovní smlouva, ale ani ta dle sdělení zaměstnavatele (č. l. 63) není autentickým dokumentem. Nelze tak důvěřovat ani záznamu, že bylo zaměstnání telefonicky ověřeno a opět se ukazuje, že pokud , podezřelý výraz, stíhání pravidelně čelí dlužníci, přinejmenším by měli být zahrnuti i zprostředkovatelé těchto úvěrů, kteří z jejich sjednávání rovněž těží (odměnou) a jejich účast na vytvoření zákaznické karty nelze anulovat pouhým faktem, že jej následně dají spotřebiteli k podpisu. K žádosti byla předložena stejně nekvalitní fotokopie občanského průkazu žalovaného (č. l. 53), (falzifikované) výplatní pásky za srpen a říjen 2020, (falzifikovaná) pracovní smlouva z , datum, (č. l. 56 p. v.), šest kopií dokladu SIPO na úhradu nájmu, záloh, pojistného osobou , jméno FO, (překvapivě v každém měsíci hradí dvě SIPO platby) a čestné prohlášení, že žalovaný je její vnuk a bydlí u ní.

9. Dle úvěrové smlouvy č. l. 25 žalovaný v hotovosti převzal , částka, a původní věřitelka si nechala přislíbit , částka, , složených z úroku, administrativního poplatku a za hotovostní inkaso týdenních splátek, které s ohledem na výsledek řízení není nutno rozepisovat. RPSN činila 206,15 %. Jakým způsobem probíhalo vymáhání sděleno nebylo, obvykle je však dlužník doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry prakticky ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Dle č. l. 53 žalovaný zřejmě uhradil 2x , částka, .

10. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 29) vypracování i zaslání (č. l. 31) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž je přiznán zlomek takového požadavku.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání implicitně tvrdí žalobkyně, pokud se věřitelka spokojila s lustrací v insolvenčním rejstříku. Zákaznická karta této věřitelky se sice nedotazuje na vzdělání, vlastnictví účtu či automobilu (jako je tomu u , právnická osoba, , jejíž závazky uplatňuje žalobkyně především), zato se dotazuje na případné exekuce. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

13. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tato věřitelka je vzácnou výjimkou, neboť o licenci k poskytování úvěrů nakonec přišla, obdobně však podnikají desítky dalších subjektů, na které se taková pozornost dosud nezaměřila. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 , podezřelý výraz, zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je navýšení jistiny tak vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat značné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“ či prostřednictvím obchodního zástupce, motivovaného odměnou za každý úvěr, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného , podezřelý výraz, činu lichvy dle § 218 , podezřelý výraz, zákoníku. Pokud u takto vysokého navýšení nekontrolovala stav CEE, zjevně postupovala ledabyle.

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z CEE je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek (, částka, !). Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let).

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy – zde pracovní smlouva, nájemní smlouva, výplatní pásky, výpisy z účtu). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Ze zákaznické karty je zřejmé, že nepravdivé údaje uváděl i zprostředkovatel úvěru, když údajně ověřil zaměstnání žalovaného telefonicky, které následně zaměstnavatel vyloučil. Údaj o výdajích , částka, se objevuje pravidelně a je tak pravděpodobné, že taková čísla byla žalovanému spíše navržena zprostředkovatelem, než že by je spotřebitelé spontánně uváděli. Takové vyplňování zákaznické karty je tragikomickou imitací vážně míněné snahy zjistit úvěruschopnost spotřebitele.

16. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce (a jejich parametry) proti žalovanému, resp. když dostupné údaje současně vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud se spokojila s údaji od žalovaného a ověřila toliko insolvenční rejstřík (tj. bezplatně). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, byla vyčerpána. Případnou trestněprávní rovinu jednání zprostředkovatele úvěru soud ponechává na iniciativě žalovaného, který u takového jednání byl a zná podrobnosti. Pokud stejným způsobem zprostředkovatel jedná pravidelně, jeho , podezřelý výraz, odpovědnost by promlčena být nemusela. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o tuto překážku poskytnutí úvěru vůbec kdy zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná. Soud však žalobkyni nedůvěřuje, že by k lustraci příslušných evidencí došlo, a i pokud by se tak stalo, zjevně z nich nebyly vyvozeny žádné důsledky, když žalovaná byla před načerpáním druhého úvěru v prodlení s jiným závazkem. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání.

17. Především žalovaný podléhal exekučnímu inhibitoriu, které jej dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Hotovostní splácení je pak způsobem, jak takového spotřebitele exploatovat navzdory exekucím. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se obavy soudu opět potvrzují. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou v částce 5 000 nápadně nízké, ani počet (1) či věk vyživovaných osob, zde dokonce ani existenci příjmu z pracovní činnosti. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, (tvrdil, že) pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě (údajně) dosahoval skutečně minimálního příjmu. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

18. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Situace na trhu spotřebitelských úvěrů je však již delší dobu v přímém rozporu s povahou omezení, která jsou na ochranu spotřebitelů přijata, leč nejsou důsledně uplatňována.

19. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a i , podezřelý výraz, činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), první splátka byla vybrána v den poskytnutí či den poté a podobně. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat , podezřelý výraz, čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Pravidelně je u těchto zápůjček poskytnut po cca 3 měsících další a další podobný úvěr. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

20. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

21. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

22. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, do zaplacen). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý III. výrok shora).

23. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně masivně předlužen, je zjevně nemajetný a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného.

24. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 a dle § 146 odst. 2 o. s. ř. (v části, kde zavinila zastavení řízení, zahájeného nedůvodně) měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle IV. výroku hradit žalovanému ničeho.