20 C 4/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované doručovací adresou adresa žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Soud neschvaluje smír účastníků, obsažený v dohodě o smíru ze dne [datum] a doručený soudu podáním žalobkyně ze dne [datum].

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částek: [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částek [částka], kapitalizovaného úroku [částka], úroku v sazbě 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částek: [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčkách [číslo] ze dne [datum], [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednaných žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původními jistinami [částka], [částka] a [částka] (soud respektuje pořadí nároků dle návrhu, byť jsou žalobkyní řazeny anachronicky). Z prvně jmenované smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,5 % ročně a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 29 % ročně. Na tuto smlouvu již žalovaná uhradila [částka]. Z druhé smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,5 % ročně a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 29 % ročně. Na tuto smlouvu již žalovaná uhradila [částka]. Ze třetí smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,5 % ročně a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 29 % ročně. Na tuto smlouvu již žalovaná uhradila [částka]. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 53 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznických karet, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl.

2. Soud k projednání věci nařídil jednání na [datum], žalovanou poučil o nutnosti splnit důkazní povinnost (č. l. 78). Tomu předcházelo vydání elektronického platebního rozkazu vyšší soudní úřednicí v rozkazním řízení dne [datum], když ve lhůtě pro podání odporu žalovaná doručila soudu podání č. l.

14. V něm uvedla, že by se ráda dohodla na měsíčních splátkách, neboť částku nemůže celou splatit, je na nemocenské, hradí nájem [částka], služby elektronických komunikací [částka], výživné [částka], soudem uložené plnění pro„ [anonymizováno]“ [částka] a dále jsou jí z nemocenské prováděny exekuční srážky v částce [částka]. Soud toto podání neposoudil jako uznání závazku, neboť argumentace pro neschopnost uhradit žalobním návrhem požadované plnění se (i s ohledem na přehled řízení žalované č. l. 44 u zdejšího soudu – obecného soudu žalované) obsahově kryje s důvody k přezkumu povinnosti zkoumání úvěruschopnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, které soud zkoumá z úřední povinnosti a nesplnění příslušné povinnosti vede k absolutní neplatnosti předmětného závazku. Vyjádření žalované tak soud nemohl považovat za uznání závazku ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř., neboť bez doplnění podání o vyjádření časových souvislostí tvrzených poměrů nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru, k jaké době se tvrzené poměry vztahují. Rovněž tak nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání z důvodu uvedeného v odst. 2 tamtéž (viz dále). Soud vyzval na č. l. 46 žalobkyni k doplnění důkazů k tvrzením o způsobu splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Podáním č. l. 48 žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro uznání (a souhlasila se splátkou [částka] měsíčně), podáním č. l. 53 doplnila skutková tvrzení ohledně povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., předložila tři zákaznické karty a doplnila, že podkladové listiny, jejichž předložení je v zákaznických kartách vyznačeno, se neuchovávají. Podáním č. l. 76 žalovaná vyjádřila, že splátku je schopna plnit do výše [částka] měsíčně, neboť od dubna 2021 je„ na úřadu práce“, kde má zažádáno o nespecifikované dávky, zopakovala své současné výdaje jak výše. Ještě před samotným prvním jednáním zaslala žalobkyně soudu (č. l. 81) podepsaný smír účastníků a navrhla soudu, aby jej schválil. Smírčí výrok beze zbytku přebírá původní žalobní petit, ohledně nákladů řízení se v něm žalovaná zavazuje uhradit [částka].

3. Soud již nařízené jednání nezrušil, neboť pro posouzení souladu smíru s hmotným právem (§ 99 odst. 2 věta první o. s. ř.) bylo třeba nejprve provést navržené listinné důkazy. Z formulace platebních povinností v navrženém smíru přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Soud však nemůže odhlédnout od případné absolutní neplatnosti jednání, z něhož takový nárok vznikl. Účastníkům řízení přirozeně nic nebrání, aby si takovou platební povinnost ujednali jakkoliv jinak, mimo jakoukoliv ingerenci soudu (nepodáním žaloby/zpětvzetím návrhu), případně aby si k takové povinnosti zajistili exekuční titul (zejm. notářský zápis se svolením k vykonatelnosti). Domáhají-li se však takového schválení soudem, soud nemůže odhlížet od obsahu dosavadního řízení a od již předložených důkazů. Ani ochota žalované vyhovět uplatněnému nároku (trvající ovšem jen do okamžiku, kdy jako právní laik v průběhu jednání před soudem poprvé vyrozuměla, že nalézací řízení může skončit i jinak, než plným vyhověním žalobnímu návrhu), nemůže ničeho změnit na případné absolutní neplatnosti právního jednání, z něhož taková platební povinnost vzešla. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., které by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí. Obdobně by soud postupoval i v případě, že by navržený smír vzešel z protiprávního činu (v této souvislosti má soud na mysli zejména lichvu ve smyslu § 218 trestního zákoníku, případně jakékoliv jiné jednání s charakterem trestného činu, přestupku či jednání v rozporu s dobrými mravy). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a žalovaná by se tak podpisem smíru ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdala).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

5. Smlouvou o zápůjčce (zde již smlouvy uváděny chronologicky) ze dne [datum] (č. l. 31) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] ve 24 měsíčních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka] na straně 1, tak ujednáním o 29 % ročně na straně 2 smlouvy. Smlouva dále obsahuje ujednání ohledně [částka] na částce za zpracování, doručení a flexibilní splácení a [částka] na„ administrativní činnosti a komfortním splácení“. Zákaznickou kartou č. l. 56 bylo prokázáno, že skutečné bydliště žalované nekorespondovalo s adresou trvalého pobytu, žalovaná žila v nájemním bytě se třemi vyživovanými osobami, nevlastnila automobil ani bankovní účet, měla toliko učňovské vzdělání, byla svobodná a žádala o prostředky na vybavení domácnosti. Deklarovala dělnickou profesi u [právnická osoba], s příjmem [částka] měsíčně, deklarovala další příjem domácnosti ve výši [částka], bez něhož by její příjem nedokázal pokrýt současně deklarované výdaje ([částka]). Současně deklarovala„ interní splátky PF“ ve výši [částka], při jednání (č. l. 100 p. v.) však žalovaná popřela, že by měla předchozí úvěr u shodného nebo jiného věřitele, měla však již v té době exekuční srážky ze mzdy. Bylo deklarováno předložení pracovní smlouvy a výplatních pásek za leden až březen 2017. Takovému záznamu soud nedůvěřuje v rozsahu výplatní pásky za březen 2017, neboť v daný okamžik ještě měsíc březen neuplynul a výplatní páska tak nemohla být (za obvyklých okolností) zpracována.

6. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 33) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka] na straně 1, tak ujednáním o 29 % ročně na straně 2 smlouvy. Smlouva dále obsahuje ujednání ohledně [částka] na částce za zpracování, doručení a flexibilní splácení a [částka] na„ administrativní činnosti a komfortním splácení“. Zákaznickou kartou č. l. 57 bylo prokázáno, že skutečné bydliště žalované nekorespondovalo s adresou trvalého pobytu, žalovaná žila v nájemním bytě se třemi vyživovanými osobami, nevlastnila automobil ani bankovní účet, měla toliko učňovské vzdělání, byla svobodná a žádala o prostředky na dovolenou. Deklarovala dělnickou profesi prodavače u [právnická osoba] (při jednání žalovaná upřesnila, že pracovala v supermarketu sítě [jméno]), s příjmem [částka] měsíčně, deklarovala další příjem domácnosti ve výši [částka], bez něhož by její příjem nedokázal pokrýt současně deklarované výdaje ([částka]) a současně deklarované„ interní splátky PF“ ve výši [částka]. Bylo deklarováno předložení pracovní smlouvy a výplatních pásek za květen až červenec 2017, žalovaná při jednání (č. l. 100 p. v.) uvedla, že z tohoto zaměstnání výplatní pásky neměla, naposledy měla pásky z [právnická osoba]

7. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 35) žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala uhradit celkem [částka] ve 45 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka] na straně 1, tak ujednáním o 29 % ročně na straně 2 smlouvy. Smlouva dále obsahuje ujednání ohledně [částka] na částce za zpracování, doručení a flexibilní splácení a [částka] na„ administrativní činnosti a komfortním splácení“. Bilance č. l. 38 až 40 toliko kopírují podstatná skutková tvrzení ohledně výše úhrad a vyplývá z nich, že žalovanou uhrazené plnění bylo použito dílem na úhradu jistin, dílem na úhradu poplatků a dílem na obchodní úrok. Zákaznickou kartou č. l. 55 bylo prokázáno, že skutečné bydliště žalované nekorespondovalo s adresou trvalého pobytu, žalovaná žila v nájemním bytě se třemi vyživovanými osobami. K tomu žalovaná uvedla, že od konce listopadu 2017 však již o nezletilé nepečovala a svědčila jí povinnost hradit na ně výživné - čemuž neodporuje stav výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 44), když pod sp. zn. 71 PaNc 50/2018 proběhlo opatrovnické řízení ohledně dětí žalované, [jméno], [jméno] a [jméno] [příjmení]. Deklarovala, že nevlastnila automobil ani bankovní účet, měla toliko učňovské vzdělání, byla svobodná a žádala o prostředky na„ svátky“. Deklarovala dělnickou profesi – obsluhu kantýny pro [právnická osoba], s příjmem [částka] měsíčně, deklarovala další příjem domácnosti ve výši [částka], bez něhož by její příjem nedokázal pokrýt současně deklarované výdaje ([částka]) a současně deklarované„ interní splátky PF“ ve výši [částka]. Bylo deklarováno předložení pracovní smlouvy a výplatních pásek bez upřesnění.

8. Všechny tři smlouvy deklarují vedle úroku pevnou částkou jako další součásti celkového poplatku odměnu za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“. Tyto činnosti jsou dále rozvedeny v článku 2 smluvních podmínek.„ Zpracování zápůjčky“ tak má zahrnovat„ administrativní činnosti související s uzavřením smlouvy, zavedení zákazníka do evidenčního systému [anonymizováno], zpracování nezbytných podkladů a dokumentace“.„ Doručení zápůjčky“ pak má zahrnovat„ činnosti spojené s osobním doručením a vyplacením částky zápůjčky (případně snížené o zůstatek celkové dlužné částky dle dřívější smlouvy o zápůjčce) zákazníkovi zástupcem [anonymizováno] v místě bydliště zákazníka při podpisu smlouvy.„ Flexibilní splácení“ pak má zahrnovat„ garanci celkové ceny“, představující závazek nedomáhat se dalších poplatků při kvalifikovaném prodlení (cca do ekvivalentu 3 měsíců splácení), dále„ splátkové prázdniny“ (možnost zákazníka požádat o odklad jedné nebo více splátek při splnění určité míry dosud splacených splátek), a konečně také„ garanci neuplatnění pohledávky v případě smrti zákazníka“ (obsahující závazek nedomáhat se pohledávek za zákazníkem v případě jeho smrti). Dále je (aritmeticky nejpodstatnější) součástí celkové výše poplatku poplatek za„ administrativní činnost a komfortní splácení“ (hotovostní inkaso v deklarovaném bydliště dlužníka) a„ administrativní činnost“, ve smluvních podmínkách vysvětlená jako činnosti, zahrnující a) zpracování splátek zákazníka a aktualizaci účtu, b) činnost prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozorňování, c) podporu prostřednictvím zákaznické infolinky, d) vyhotovení kopií smluvní dokumentace při kontraktaci či při ztrátě nebo poškození, e) mimořádné přijetí splátky na pobočce.

9. Z výpisu věcí žalované u zdejšího soudu (č. l. 44) vyplynulo, že v roce 2010 čelila exekuci sp. zn. 46 EXE 1393/2010 pro jistinu [částka] (oprávněnou je [právnická osoba]). Údaj o exekučním řízení soud ověřil dotazem u soudního exekutora. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR okresní soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá přímý přístup ke stavu [příjmení]. [příjmení] [příjmení] ani neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení] (č. l. 65 a 73) sdělil, že taková exekuce byla zapsána do [příjmení] okolo [datum] a zápis dosud trvá. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 37 p. v.) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení všech tří pohledávek, podacím archem č. l. 43 i to, že jej zaslal do dispoziční sféry žalované (adresa dle smluv, dle zákaznických karet nicméně nejde o adresu výběru). Taktéž smlouvou o postoupení pohledávek (č. l. 22) a výňatkem ze seznamu postoupených pohledávek (č. l. 28-30) žalobkyně prokázala, že na ni pohledávky za žalovanou přešly. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 42) prokázal vypracování a zaslání jednoduché (neobsahující právní kvalifikaci) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., na adresu dle smlouvy (adresa dle smluv, dle zákaznických karet nicméně nejde o adresu výběru).

10. Své současné poměry žalovaná prokázala tak, že předložila potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení (č. l. 91) ze dne [datum], z něhož vyplývá, že v měsících srpen 2020 až březen 2021 čerpala dávku nemocenského pojištění v rozsahu přibližně [anonymizována dvě slova]. Kč měsíčně po zohlednění exekučních srážek ve výši přibližně [anonymizována dvě slova]. Kč měsíčně. Předložený exekuční příkaz č. l. 92 byl bez významu, neboť byl vydán již v roce 2012 a směřoval proti movitému majetku. Žalovaná předložila rozhodnutí Úřadu práce ze dne [datum] (č. l. 93), z něhož vyplývá vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti od [datum] ve výši [částka] na první dva měsíce, resp. [částka] na další dva měsíce, resp. [částka] na zbývající podpůrčí dobu. Dále žalovaná prokázala (č. l. 94), že hradí více než [anonymizována dvě slova]. Kč za služby mobilního operátora, což však dle názoru soudu značně převyšuje její ekonomickou situaci., dále že hradí (č. l. 98) [částka] měsíčně za domácí připojení k internetu a k video obsahu. Dle dokladu o platbě SIPO č. l. 99 hradí měsíčně za bydlení [částka], přičemž žalovaná zřejmě ani nehradí televizní a rozhlasové poplatky.

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem: Soud v prvé řadě neschválil navržený smír a to z následujících důvodů (které mají shodný význam i pro věcné posouzení uplatněného nároku). Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazků ze smluv o zápůjčkách ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, všech s charakterem spotřebitelských závazků. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka], [částka] a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo žalovanou a ta taková tvrzení nezpochybňovala. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle žalobního návrhu.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

13. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost obecného soudu dlužníka, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje, stejně jako zkoumání základních podmínek řízení a důvodů pro případnou modifikaci pariční lhůty. Údaj o předchozích exekuci žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) či u konkrétního soudního exekutora, soud proto údaj ověřil, jinak by nemohl činit závěr z důvodu nejistoty, zda taková exekuce v roce 2017 již nebyla ukončena. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet a k tomu předložila zákaznické karty. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, aby naplnila obecně formulované požadavky shora citovaného § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a navazující judikaturu vyšších soudů, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být nejméně dotaz do [příjmení] učiněn jako naprosté minimum toho, co může věřitel učinit, aby se ujistil, že neposkytuje prostředky k úhradě (obcházení) exekuce osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen relativně nejvyšší mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe, když exekuce vzešla z nalézacího řízení sp. zn. 10 C 355/2009 žalobkyně [právnická osoba]

14. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní výplatní pásky kontrolovala, když záznamy o předložených výplatních páskách jsou přinejmenším částečně (v případě prvních dvou úvěrů) pochybné. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Soud tak nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost listin, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Důležitější okolnosti však vyplývají ze skutečností, které byly deklarovány, ale kterým původní věřitel nevěnoval pozornost vůbec. Nebyla nijak přezkoumávána okolnost nájemního bydlení a ani okolnost soužití s partnerem a povaha a výše jeho příjmu, ačkoliv právě na něm byla úvěruschopnost žalované závislá, když její dlouhodobý příjem nepokrýval ani obvyklé výdaje domácnosti. Byl zpochybněn i údaj o části„ interních splátek PF“ a soud dospěl k závěru, že tímto způsobem bylo s největší pravděpodobností vyjádřeno, že žalované byly činěny exekuční srážky ze mzdy. S ohledem na fluktuaci žalované u jednotlivých zaměstnavatelů není bez dalšího dokazování zřejmé, zda by její výplatní pásky již mohly (krátce po nástupu u nového zaměstnavatele) být poznamenány srážkami ze mzdy, což obnáší nezbytnou přípravnou administrativu a vydání dalšího exekučního příkazu. Není tak prokázané, jak se úvěrující o srážkách ze mzdy dozvěděl (zda z listiny či ze sdělení žalované). Zákaznická karta však (pro soud nepochopitelně) nevyžaduje explicitní vyjádření případné exekuce na majetek dlužníka. To z pohledu soudu činí metodiku posouzení úvěruschopnosti právního předchůdce žalobkyně již proto ze své podstaty nedostatečnou, pokud současně nedeklaruje neexistenci záznamu v [příjmení]. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin rozhodně nelze vycházet z výše poskytnutých jistin, ale až z celkové částky, kterou má dlužník splátkami reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být již v případě prvního úvěru velmi pečlivé, neboť šlo o velmi podstatnou část (předpokládaných) ročního příjmu dlužnice, a splacení bylo zcela závislé na tom, zda dlužnice může disponovat i příjmem druhé osoby - aniž by se současně jednalo o jejího manžela a dlužnice by jednala v rámci nakládání se společným jměním manželů. Nadto žalovaná patřila k ekonomicky slabé třídě, neboť vyživovala tři nezletilé děti, bydlela v nájmu, měla pouze učňovské vzdělání, neměla automobil a dokonce ani bankovní účet. K tomu všemu pak přistupuje volba hotovostního režimu splácení (u všech tří úvěrů), za které se dlužník (v éře bezhotovostního styku a při možnosti platbami poštovní poukázkou typu A na účet na každé poště za poplatek v řádu desítek Kč) zavazuje uhradit navíc [částka], [částka] a [částka]. U dvou úvěrů jde dokonce o splácení po týdnech, což je v případě zaměstnance s měsíčním příjmem zcela zjevně neúčelné – a žalovaná také při jednání na č. l. 100 p. v. objasnila, že reálně probíhalo inkaso po dohodě s výběrčími měsíčně. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když většina legitimních příjmů je vyplácena měsíčně) a nikoliv převodem z účtu, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (…) pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Absence bankovního účtu je v ČR v 21. století pravidelným indikátorem možné probíhající exekuce. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by schopnost žalované zkoumala řádně, resp. ze zjištěných skutečností nevyvodila správný závěr. Z úřední činnosti zdejšího soudu je zřejmé, že žalovaná v době sjednávání všech tří závazků podléhala exekučnímu inhibitoriu z jedné exekuce (a podléhá dosud). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit (a zápůjčky neposkytnout, přinejmenším ne s očekáváním řádného splácení tak vysokých splátek, po značnou část trvání splátkových kalendářů navíc souběžně). Žalované přitom věřitel účtoval poplatky v řádech tisíců Kč za„ administrativní činnosti“ a nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč nebyl učiněn ani dotaz do [příjmení] (byť je pro soukromé subjekty zpoplatněn). Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takových zápůjček ve smyslu § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., v tehdy platném a účinném znění, již proto nedbalé, pochybnosti o úvěruschopnosti žalované byly již v případě nejstaršího úvěru více než důvodné, a to má za následek absolutní neplatnost závazků ze všech tří smluv o zápůjčkách bez dalšího (§ 87 odst. 1 věta první tamtéž).

15. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy, o čemž svědčí historické záznamy z nejrůznějších epoch lidské civilizace s dochovanými písemnými prameny. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalované však byla na místě opatrnost již z důvodu záznamu o probíhající exekuci, značně vysokým závazkům a volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu (nota bene týdenních) splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalované (které dlužníci v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil).

16. Z těchto důvodů soud posoudil všechny tři spotřebitelské úvěrové smlouvy (zápůjčky) za absolutně (ex tunc) neplatné. Soud tento následek promítnul do neschválení předloženého smíru, kterým se žalovaná zavazovala ke shodnému plnění, jaké bylo požadováno žalobním návrhem, což dle názoru soudu nemůže neplatné jednání konvalidovat, je-li důvod k takovému plnění výslovně (i v samotném textu smírčí dohody) odvozován od předmětných tří závazků. Právní moci takového rozhodnutí soud z důvodu procesní ekonomie nevyčkával, neboť jinak by bylo nutno jednání po provedení veškerých navržených (a potřebných) důkazů odročit jen za účelem vyhlášení rozsudku ve věci samé. Soud tak přistoupil i k rozhodnutí ve věci samé. Uplatněný nárok pak mohl posoudit jedině podle ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., z něhož žalované vyplývá povinnost vrátit toliko čerpané jistiny a úrok z prodlení dle § 1970 tamtéž. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované na jedné straně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění ([částka], [částka] a [částka]) a jejich zápočtu na obchodní úrok a souhrnný poplatek a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatné závazky, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Procesní omezení lze spatřovat jedině v příslušnosti jednotlivých splátek k jednotlivým úvěrům, tj. nebylo by možno bez procesní aktivity dlužníka nad rámec projednací zásady zohlednit případný přeplatek na jednom ze závazků na závazek další (k tomu však v této konkrétní věci ani nedošlo). S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení (který však zůstal sazbou nesnížen, snížila se však jistina, z níž byl počítán). Soud proto od čerpané jistiny odečetl u každého příslušného úvěru výši plnění, které na tento již žalovaná uhradila. V případě nejstaršího úvěru tak zůstatek jistiny činí [částka], v případě mladšího úvěru se snížila jistina z [částka] na [částka] a v případě nejmladšího úvěru se snížila jistina z [částka] na [částka] a výrokem II pak přiznal nárok toliko na příslušný zbytek jistin ([částka]), zbytek pak byl výrokem III zamítnut. Nárok na poplatky či obchodní úrok (ať již dílem kapitalizované, tak dílem běžící do zaplacení) nevznikl vůbec. Proto je soud výrokem III rovněž zamítnul v plné výši. Nárok na úrok z prodlení s odkazem na § 1970 tamtéž z jistin v celkové výši [částka] (v jednom z řádků byly sečteny dva řádky z důvodu shody v sazbě i v počátku prodlení dnem [datum]) vznikl, bylo tedy nutno původně požadovaný poměrně snížit tak, jak se snížily jeho základy (jistiny), když počátek prodlení i sazbu (s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) shledal soud jinak důvodnými. Zde je tedy původ zamítnutí nároku i co do úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částek [částka] od [datum] do zaplacení a z [částka] (zde byly sečteny dva řádky z důvodu shody v sazbě i počátku prodlení) od [datum] do zaplacení. Soud ve výrocích II a III pro zjednodušení nepřevzal údaj o úrocích z prodlení v kapitalizované výši, ale vyjádřil je od počátku období (jak uvedeno v žalobním návrhu) až do zaplacení jako běžící úroky.

17. V rámci obiter dictum soud konstatuje, že i v případě, že by neshledal důvod k absolutní neplatnosti celých závazků ze všech tří zápůjček, posuzoval by jako absolutně neplatnou část sjednaných poplatků, konkrétně s odkazem skutková zjištění v odstavci 8 shora, v částkách, odpovídajících poplatku za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a polovině poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. V případě prvně uvedeného soud nezpochybňuje právo osob sjednat si odměnu za jiné služby, jdoucí nad rámec typového závazku zápůjčky. Žalobkyně však požaduje poplatek za činnosti, které jsou převážně automatickou, resp. nezbytnou součástí sjednání tohoto typu závazku (zpracování, zakázky, předání peněz) – k tomu srovnej § 1814 písm. k) o. z., případně jde o deklaraci práv zákazníka, která jsou pevnou součástí smlouvy, resp. neoddělitelnou částí mandatorního poplatku. Takovou službu by hypoteticky bylo možno považovat za nadstandardní plnění, formulářová smlouva žalobkyně je však koncipována tak, že toto plnění je její pevnou součástí a její nacenění tak zjevně není předmětem kontraktační volnosti, ale toliko vůle věřitele prosadit si akceptaci formulářové smlouvy beze změn. Účtování tohoto dílčího poplatku proto považuje soud za obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy ohledně úročení zápůjčky a při součtu tohoto poplatku a obchodního úroku, sjednaného pevnou částkou, by se žalobkyně již dostala vysoko nad nejvýše přípustný trojnásobek sazby, obvykle (v místě a čase) poskytované u srovnatelných typů úvěrů bankami. Součástí obchodního úroku jsou náklady a rizika, spojená se zapůjčováním hotovosti, samy o sobě, a nelze je proto legitimně formulačně vyčleňovat a fakticky tak účtovat úrok vyšší, než je přípustné. Ostatně právě proto byl k ochraně spotřebitelů zaveden institut povinného uvádění sazby RPSN, která v těchto případech právě proto dosahuje alarmující výše v řádech tisíců procent. Z těchto důvodů by soud nárok na poplatky [částka], [částka] a 3 646 neshledal důvodnými v každém případě. Dále by soud shledal žalobu nedůvodnou i v rozsahu části poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. Soud akceptoval ujednání o„ komfortním splácení“ (v podmínkách dále označeném jako„ hotovostní režim splátek“), jakkoliv soud v této službě spatřuje výhodu spíše pro věřitele, resp. v možnosti zprostředkovatelů úvěru dosáhnout„ provize“ a podporovat platební morálku klientů po celou dobu trvání úvěru, zatímco hotovostní režim splácení vyhovuje spíše osobám v exekučním moratoriu se sklony k zatajování příjmů, případně s příjmy nelegitimními, resp. nezdaněnými (tím spíše v případě týdenního splácení, probíhá-li vůbec taková služba v reálné praxi po týdnech). Sjednání takové služby v jiných případech zcela jistě není učiněno na základě promyšlené ekonomické úvahy dlužníka, pokud lze splátku (i hotovostní) odeslat bezhotovostně prakticky zdarma, případě poštovní službou s podstatně nižšími náklady. Z její prakticky jednostranné výhodnosti pro věřitele je zřejmé, že je sjednána v důsledky vyšší vyjednávací síly věřitele nad potenciálním dlužníkem. Taková služba může z hlediska její podstaty reálně vyhovovat snad jen osobám se sníženou pohyblivostí, které nemají účet a nemají možnost odeslat peníze z pracoviště pošty. Vysvětlení„ oblíbenosti“ této služby v desítkách řízení stejné žalobkyně a analogických závazků jen v senátu 20C lze přičíst snad jen proaktivní snaze zprostředkovatelů úvěrů vnutit takovou službu jako neoddělitelnou součást nabídky poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž by byla naroveň postavena eventualita jiné formy úhrady (ostatně většina těchto u soudu uplatněných smluv je nazvána„ [příjmení] v hotovosti“, alternativou by tak musel být zcela odlišný smluvní formulář). Pro pasivitu drtivé většiny dlužníků by však soud pouze spekuloval o důvodech, svědčících proti projevu svobodné vůle k takovému právnímu jednání a proto z těchto závěrů negativní následek pro uplatněný nárok zpravidla nevyvozuje (není-li závazek předčasně zesplatněn, což další plnění takové služby znemožňuje). Na tom by nic nezměnila ani pozdější dohoda žalované s výběrčími, že reálně bude inkasování probíhat měsíčně, ostatně sama deklarovala, že bankovní účet neměla a jinou alternativu tak neměla. Výše uvedené se však nevztahuje na tu část příslušného poplatku, která má zahrnovat„ administrativní činnost“, neboť ta je ve smlouvě vysvětlena jako činnosti, zahrnující a) zpracování splátek zákazníka a aktualizaci účtu, b) činnost prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozorňování, c) podporu prostřednictvím zákaznické infolinky, d) vyhotovení kopií smluvní dokumentace při kontraktaci či při ztrátě nebo poškození, e) mimořádné přijetí splátky na pobočce. Ohledně administrativních činností se tak opět jedná o činnosti, které jsou běžnou součástí závazku zápůjčky, nejde o nadstandardní plnění (snad s výjimkou služeb b) a d), což jsou v okamžiku kontraktace toliko hypotetické situace) a jejich volba ani nacenění zjevně není předmětem kontraktace, ale toliko jednostranné vůle věřitele. Platí zde tedy analogická argumentace, jako v případě prvně komentovaného poplatku (tzn. jedná se o automatickou součást podnikatelských nákladů věřitele, krytých obchodním úrokem z úvěru) a soud by i zde dospěl k závěru, že přinejmenším částí tohoto ujednání je opět obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy – ohledně úročení zápůjčky. Z těchto důvodů by soud (soudcovskou úvahou) nárok na polovinu z poplatků [částka], [částka] a [částka] shledal rovněž nedůvodnými.

18. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná dlouhodobě čelí exekuci, jejíž existence si měla být původní věřitelka vědoma, pokud by splnila svou povinnost zkoumat řádně úvěruschopnost dlužnice. Je současně více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla. Poměry žalované soud zjistil a v současné době má příjem toliko z podpory v nezaměstnanosti, nebude-tedy schopna plnit ani dosavadní splátky (srážky) z dluhu, který sama vyčísluje v řádu stovek tisíc Kč. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované (před další exekucí, která její náklady jen navýší) poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, byť je soudu známo, že přibližně roční splátkový kalendář po [částka] měsíčně jí byl uložen již v řízení zdejšího soudu sp. zn. 41 C 235/2020 rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 (právní moc dne [datum]) ve vztahu k jiné pohledávce z úvěru. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což soudem stanovená splátka zřejmě umožní, pokud si zavčasu nalezne zaměstnání), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

19. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Současně však platí, že úkony žalované nelze považovat za účelně vynaložené bez dalšího, neboť včetně prvotního odporu šlo o podání, trpící vadami (neurčitá skutková tvrzení, absentující důkazní návrhy, případně nereflektující poučení soudu o potřebném rozsahu tvrzení a dokazování), nutnost nařízení jednání pak byla důsledkem smíru, který žalovaná podepsala, byť jej při jednání revokovala, jakmile byla poučena, že jej soud v případě rozporu s hmotným právem schválit nemusí, stejně jako nemusí vyhovět žalobě v plném rozsahu, nebude-li plně důvodná. Z toho důvodu soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 věta poslední o. s. ř., tak že právo na náhradu nákladů řízení nesvědčí žádnému z účastníků.