20 C 40/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 27 136,25 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 828,51 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 359,67 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 14 828,51 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek 12 307,74 Kč, 283,65 Kč, 2 349,10 Kč, úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 12 307,74 Kč od [datum] do zaplacení a úroku v sazbě 22,70 % ročně z částky 26 171,98 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy„ [anonymizována dvě slova]“ ze dne [datum], sjednané pro jistinu 30 000 Kč s úrokem 22,70 % ročně a 72 měsíčními splátkami, sjednaným s právním předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Úvěr byl zesplatněn předčasně dne [datum] pro nehrazení sjednaných splátek. Domáhala se jistiny 26 171,98 Kč, poplatků a smluvní pokuty 964,27 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 643,32 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 27 136,25 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku 2 349,10 Kč a dále v sazbě 22,7 % ročně z jistiny Kč od [datum] do zaplacení. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta, která tato věřitelka pravidelně neuvádí. Podáním č. l. 62 doplnila, že právní předchůdkyně zkoumala údaje, poskytnuté klientem a porovnala je s interními i externími databázemi a výdaje odhadla dle statistických dat.

2. Soud k projednání věci musel nařídit jednání, žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila. Žalované bylo doručeno náhradním způsobem na adresu jejího aktuálního trvalého bydliště, písemnost byla poté vhozena do označené domovní schránky. Žalovaná se k věci nevyjádřila, k jednání se nedostavila, soud jednal v její nepřítomnosti.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele na č. l. 23 [ulice] poukázkou č. l. 87 žalobkyně prokázala, že žalovaná byla příjemcem invalidního důchodu pro III. stupeň invalidity ve výši 9 563 Kč (údaj„ netto“), když údaj„ brutto“ deklaruje 11 129 Kč. Soud si vyžádal výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) od Exekutorské komory ČR a z něj ověřil (č. l. 56a), že žalovaná ke dni [datum] čelila 10 exekucím, jedné z roku 2011, jedné z roku 2012 a třem z roku 2016. Z výpisů BRKI a NRKI, které si soud rovněž vyžádal, žádné kolidující předchozí závazky nezjistil (což je s ohledem na uchovávání údajů jen po dobu 4 let od skončení úvěru a dlouhodobé exekuční inhibitorium žalované nepřekvapivé). Žádostí o úvěr č. l. 64 a rekapitulací č. l. 83 žalobkyně prokázala, že žalovaná uvedla svůj příjem z důchodu, v domácnosti deklarovala celkový příjem o 25 tis. Kč vyšší, neuvedla žádné srážky ze mzdy ani jiné splátky, ani výdaje, ačkoliv deklarovala nájemní bydlení. Je vyznačen nesouhlas klienta s „ [anonymizováno]“, což překvapivě rovněž nezabránilo poskytnutí úvěru.

4. Úvěrovou smlouvou č. l. 25 bylo prokázáno, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovaly o sjednání shora uvedeného úvěru s jistinou 30 000 Kč bez účelového určení, s měsíční splátkou 766,30 Kč, poplatky jsou upraveny ve smlouvě. Informační leták (č. l. 85), sazebník poplatků (č. l. 28) a všeobecné obchodní podmínky byly předloženy, pro věc neměly význam. Úvěrovou historií č. l. 88 a 65 až 82 bylo prokázáno, že žalovaná na závazek celkem uhradila 15 171,49 Kč. Dopisem č. l. 45 žalobkyně prokázala, že věřitel usiloval o oznámení zesplatnění úvěru dnem [datum], dopis však zaslal na adresu [adresa], která objektivně neexistuje (pravděpodobně se mělo jednat o [obec]) a nelze tak dospět k závěru, že byl odeslán do dispoziční sféry žalované, skutečné doručení prokazováno není. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 46) vypracování kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., opět však nebylo prokázáno její doručení do dispoziční sféry žalované, neboť byla zřejmě obeslána do„ [anonymizováno]“, když taková adresa není uvedena ani v úvěrové smlouvě.

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně, tím spíše ne při jistině 30 000 Kč u osoby, jejímž jediným osobním příjmem je invalidní důchod pro nejtěžší stupeň invalidity (nemluvě o tom, že již z jeho doložení vyplývala existence srážek, hraničící s jistotou váznoucí exekuce). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

8. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek (dle smlouvy 1 295 Kč). Původní věřitelku tak nelze omluvit, pokud do portfolia prověřovaných databází nezahrnula [příjmení]. V dané věci přitom žalovaná v době sjednávání závazku čelila hned pěti exekucím. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2004 proti ní byly povoleny první z mnoha následných exekucí/výkonů rozhodnutí.

9. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. V případě žalované je nedostatečnost metodiky původní věřitelky zcela zjevná. Navzdory plné invaliditě a signalizovaným srážkám z důchodu se spokojila s údaji, že žalovaná ničeho neplatí a nic nesplácí a neověřila ani tak elementární parametr, jako je stav [příjmení]. V případě žalované přitom byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce proti žalované (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení) a současně když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), když se nezajímala o reálné výdaje ani o pravdivost údaje o druhém příjmu domácnosti.

10. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce/bankéře na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Soud však mnohem více znepokojuje nezodpovědnost původního věřitele. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat banka která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

11. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud zjistil, že žalovaná uváděla zjevně nepravdivé údaje (absenci závazků, absenci nákladů bydlení), což však původní věřitelka mohla a měla odhalit a bez její spoluúčasti na jednání žalované by nemohl vzniknout dokument na č. l. 64, který má formulářový charakter, vyplňuje jej tedy pracovník věřitele a žadatel jej podepisuje biometricky, tedy prakticky ani neví, co podepisuje (a k takovému podpisu by soud beztak nepřihlížel). Ostatně žalovaná je právní laik, z dokumentu nelze dovodit, na co a jakou formou byla tázána a jak odpověděla a není vyloučeno ani to, že vycházela z dotazu na splátky, což ji nevedlo k uvedení údaje o srážkách z důchodů (byť ten vyplývá i ze samotného předloženého útržku složenky). Především ale žalovaná podléhala (pětinásobnému) exekučnímu inhibitoriu, které ji dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na absenci účelového určení úvěru, výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit), výši měsíční splátky (blížící se desetině měsíčního příjmu), nákladům úvěru v podobě poplatků, které mají zjevně charakter smluvních pokut, je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že zde probíhalo pět exekucí pro neznámo jak vysoká plnění a žalovaná byla zcela zjevně existenčně závislá na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru (snad s výjimkou hypotetické situace, kdyby příjem dalších 25 000 Kč pocházel z výdělku manžela, který by byl dlouhodobý, stabilní a sám by nečelil žádným finančním závazkům).

12. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, tím méně by takovou závislost očekával soud u zaměstnance banky, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat životní náklady žalované, které byly zamlčeny/pominuty údajem„ 0 Kč“, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalované (resp. její samotné živobytí) zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaná nadto má pouze základní vzdělání, je plně invalidní a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu, současně čelila nezjišťovaným srážkám, které jsou však v poměru k výši důchodu poměrně vysoké. Již tyto samotné okolnosti úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly a byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval značný poplatek, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

13. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

14. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 15 171,49 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 14 828,51 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 359,67 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 14 828,51 Kč od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky a smluvní pokuty) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Lhůtu k plnění soud s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. neprodlužoval, neboť žalovaná v současnosti čelí deseti exekucím a s ohledem na svůj příjem prakticky ani z vlastních zdrojů nemůže hradit tuto pohledávku z nezabavitelné části důchodu.

15. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho. Soud tak ani nemusel krátit odměnu právnímu zástupci, jehož rodina je skutečným majitelem postoupené pohledávky a využití práva na zastoupení advokátem je tak pouze předstíráno ve snaze navýšit pohledávku o náklady právního zastoupení.