20 C 403/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného Předměstí pro zaplacení 71 410,72 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Žaloba se co do , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 2,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na náhradě nákladů řízení v poměrné části , částka, , a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, , , částka, na dlužnýchsplátkách, , částka, na nákladech upomínání, , částka, na nákladech oznámení o zesplatnění, , částka, (smluvní pokuta za zrušení smlouvy), , částka, (smluvní pokuta za splátky) z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, pro nákup motocyklu, dle které se žalovaný zavázal hradit 70 měsíčních splátek po , částka, , úvěr však byl věřitelem předčasně zesplatněn dne , datum, pro nehrazení splátek. K výzvě soudu ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek doplnila (č. l. 45), že tak činila, postupovala dle své metodiky, kontrolovala NRKI, BRKI, SOLUS, ISIR, CEE a další databáze, podrobně vysvětlovala, co která databáze znamená (ačkoliv sama zřejmě neví, že mezi NRKI a BRKI je rozdíl a společný výpis neposkytuje společnost, kterou označila). Uvedla, že zjistila náklady na bydlení , částka, , splátky dalších úvěrů , částka, , dle NRKI zjistila , částka, . Žalovaný měl uvést 3 vyživované osoby, svobodný stav, měl doložit dvě výplatní pásky za leden a únor 2023 s příjmem v průměrné výši , částka, . Již tyto údaje determinovaly výsledek řízení, žalobkyně však na svém procesním stanovisku setrvala.

2. Dokonce ještě připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit trestného činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká trestného činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) či § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pouze původní věřitel ví, zda i vůči němu probíhá či neprobíhá obdobné a vždy několik let trvající řízení, které postihlo většinu jeho přímých konkurentů. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně neustále uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, sama velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást účastníky, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím.

3. Soud věc rozhodl při jednání, žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila již v návrhu. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno do vlastních rukou dne , datum, . Žalovaný se v řízení nijak nevyjádřil, k jednání nepřišel a soud jednal v jeho nepřítomnosti. V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně u spotřebitelů podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích přesto mimosoudně vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o obchodním zastoupení č. l. 13 žalobkyně prokázala, že společnost , právnická osoba, , je oprávněna jednat jejím jménem při sjednávání úvěrových závazků se spotřebiteli. Formulářem č. l. 22, úvěrovými podmínkami č. l. 25, sazebníkem č. l. 31 a úvěrovou smlouvou č. l. 18 žalobkyně prokázala, že zprostředkovatel se žalovaným usiloval o sjednání spotřebitelského úvěru na nákup motocyklu v ceně , částka, , který měl být splacena 70 měsíčními splátkami po , částka, (, částka, z kupní ceny žalovaný uhradil při sjednání smlouvy). Žalovaný měl bydlet v obecním bytě, být ženatý (zde tedy jiný údaj), se třemi vyživovacími povinnostmi, s čistým příjmem , částka, měsíčně a za celou domácnost údajně , částka, , výdaji na bydlení , částka, a se splátkami jiných úvěrů , částka, . Jsou doloženy kopie dvou výplatních pásek č. l. 49 p. v. až 51 s příjmy , částka, a , částka, , exekuční srážky ani jiné znepokojivé údaje zde uvedeny nejsou. Jsou zde i výplatní pásky , jméno FO, za shodné měsíce s příjmy , částka, a , částka, . I zde je tedy soud svědkem faktickému poskytování úvěru třetí osobě. Poskytnutí jistiny , částka, dne , datum, je prokázáno potvrzením č. l.

33. Přehledem č. l. 32 žalobkyně prokázala, že žalovaný již uhradil , částka, . Dopisem č. l. 34 žalobkyně prokázala, že ke dni , datum, úvěr zesplatnila. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 36) vypracování i zaslání (č. l. 36 p. v.) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

5. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu a příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti, natož osobě, která by bez vyššího příjmu partnera vůbec nebyla schopna nic dalšího hradit. Nemluvě o rozporu mezi přiznanou výší splátek a zjištěnou věřitelem jen z NRKI, kde byl žalovaný již při kontraktaci usvědčen (přinejmenším) z podhodnocení svých závazků. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI i BRKI (č. l. 53). Vyplývá z něj, že již dne , datum, žalovaný sjednal úvěr s , právnická osoba, ., s jistinou , částka, (sic!) a měsíční splátkou , částka, , když v březnu 2023 takto dlužil přes 1 milion Kč. Tento závazek je zdejším soudem řešen ve sp. zn. , spisová značka, . Shodného dne dále u téže banky sjednal kontokorentní úvěr s rámcem , částka, , který ale zřejmě fakticky čerpal až v dubnu 2023. Je tedy zjevné, že žalobkyně ve skutečnosti měla přístup k SOLUS či BRKI (nerozlišuje tedy, ze které databáze právě čerpá), neboť jde o bankovní úvěry, které nejsou uvedeny v NRKI. Soud tak nezjistil splátku ani , částka, , jakou deklaroval žalovaný, ani , částka, , jakou deklarovala žalobkyně (č. l. 46 p. v.), ale částku mezi těmito dvěma. Motivace spotřebitele k uvádění nepravdivé skutečnosti zde pro soud není významná, je-li i jednání věřitele zjevně obdobně významně protiprávní.

6. K osobě žalovaného soud zjistil následující. U zdejšího soudu proti němu byly vedeny exekuce již v letech předchozích, v roce 2018 však byla poslední exekuce vymožena a v rozhodné době se tak zřejmě v exekučním inhibitoriu nenacházel (soud proto ani nedotazoval databázi CEE). Dle zprávy č. l. 43 byl žalovaný k lednu 2025 bez zaměstnavatele, nepodniká a nepobírá žádný důchod od , právnická osoba, .

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (resp. z obsahu důkazu, který předložila sama žalobkyně), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Prokázány tak byly jen úhrady dle č. l. 32.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Sazba v předmětné věci není excesivní, i tak je však dvojnásobkem běžné bankovní sazby, nemluvě o sankčních ujednáních.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Údaj z NRKI (CNCB) je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť zachycuje jiné nebankovní spotřebitelské úvěry klienta a žalobkyně do nich nepochybně má přístup, ostatně sama tam údaje poskytuje. Náklady ověření stavu této databáze se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Žalobkyně však zjevně registr BRKI kontrolovala, ač jej deklaruje jako NRKI (která však obsahuje výlučně nebankovní závazky).

11. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila vyplněnou úvěrovou smlouvu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu).

12. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny případně kontrolovala, pouze jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela, s výjimkou výplatních pásek žalovaného a (zřejmě) manželky. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl vysloveně nepravdivé skutečnosti, jakkoliv výše splátky nebyla uvedena přesně. Ostatně žalovaný je právní laik a podobu formuláře a tedy otázek stanovil věřitel. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozího enormně vysokého závazku (který si lze v situaci žalovaného představit prakticky jen jako hypoteční úvěr, případně úvěr pro oba manžele) pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na konstatovanou výši dosavadních splátek , částka, a údajné náklady bydlení , částka, je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný byl zjevně existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti. Je tedy otázkou, zda takový úvěr měl dostat žalovaný, či spíše jeho manželka (či oba dva). Nebylo už možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, ani počet či věk vyživovaných osob. Úvěruschopnost žalovaného je zjevně založena na příjmu (zřejmě) manželky. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. V tomto případě by soud považoval za adekvátní přinejmenším prohlášení druhé osoby či její přistoupení k závazku. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, když splátky na předchozí závazek již převyšují polovinu dělnického příjmu žalovaného a to lze nepochybně považovat za strop toho, co lze z dlouhodobého hlediska považovat za udržitelné poměry. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují a byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Zde by pak žalobkyně zjistila, jaký je skutečný rozsah závazků žalovaného, zjistila by nečerpaný druhý úvěr (který činil předmětný úvěr víceméně nadbytečným) a mohla se více zajímat o účel nákupu motocyklu do domácnosti se třemi vyživovacími povinnostmi. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

13. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není.

14. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

15. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení. Krátit bylo nutno i samotnou sazbu úroku z prodlení, neboť přinejmenším věřiteli (který měl spotřebiteli poskytnout službu ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru) mělo být v okamžiku kontraktace zřejmé, že úvěr je neplatný a je tedy splatný. Nelze tak připustit, aby věřitel dosáhl lepšího postavení (následně vyšší sazby) předstíráním platnosti závazku a jeho prohlášením za splatný. Spotřebitel tak má povinnost vrátit plnění teprve po doručení návrhu soudem. Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která byla s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době doručení, tedy 12 % ročně, nikoliv 14,75 % ročně. Současně tedy soud krátil úrok i v období od , datum, do , datum, . Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (59,52 % při kapitalizaci příslušenství, o které šlo v rámci dokazování především, ke dni vyhlášení rozsudku) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (19,04 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze čtyř mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a čtyř paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, (3x), resp. , částka, (1x) ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s podáním žalobního návrhu a s účastí na jednání, které nepřesáhlo 2 hodiny trvání. Na cestovních náhradách náleží požadovaných 6 náhrad za 6 zameškaných půlhodin na cestě dle § 14 advokátního tarifu á , částka, . Na náhradě za užití vozidla na trase o celkové délce 210 km (dle mapy.cz) vozidlem s normovanou spotřebou dle technického průkazu č. l. 6.2 litru nafty na 100 ujetých km pak náleží dále , částka, (dle vyhlášky č. 475/2024 Sb.). Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, a , částka, . Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za doplnění žaloby o povinná tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. samozřejmě samostatná náhrada nepřísluší, nejde o účelný úkon, neboť jde o pouhé odstraňování vad původní žaloby.

17. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2023 a 2024 již 3 exekuce. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť násobně převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).