20 C 405/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované fakticky bytem adresa žalované pro zaplacení 40 400 Kč s příslušenstvím,

I. Řízení se co do kapitalizovaného úroku 7 528,40 Kč, úroku 12 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení a úroku 16,32 % ročně z částky 19 522,16 Kč od [datum] do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 16 400 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 2 617,68 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 16 400 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně 940 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částek 8 000 Kč, 402,81 Kč, 1 795,21 Kč, úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 2 700 Kč od [datum] do zaplacení, úroku 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, 16 000 Kč, 1 750,71 Kč, 4 084,67 Kč, úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 10 422,16 Kč od [datum] do zaplacení, úroku 8,25 % ročně z částky 19 522,16 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou 20 000 Kč, kterou se s navýšením o úrok 4 000 Kč,„ odměnu za administrativní činnost“ 4 000 Kč a„ poplatek za hotovostní inkaso splátek“ 8 000 Kč žalovaná zaváhala vrátit v 60 týdenních splátkách po 600 Kč. Žalovaná již měla celkem zaplatit 10 900 Kč. Žalobkyně se tak domáhá 19 522,16 Kč na jistině, 5 577,84 Kč na poplatcích, 9 766,40 Kč na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 24,57 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 3 279,32 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení. Dále ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] (soud je uvádí v chronologickém pořadí, zatímco právní zástupce je již tradičně záměrně uvádí anachronicky), sjednaném s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou 10 000 Kč, kterou se s navýšením o úrok 2 000 Kč,„ odměnu za administrativní činnost“ 2 000 Kč a„ poplatek za hotovostní inkaso splátek“ 4 000 Kč žalovaná zaváhala vrátit v 60 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná již měla celkem zaplatit 2 700 Kč. Žalobkyně se tak domáhá 10 000 Kč na jistině, 1 900,03 Kč a 3 399,97 Kč na poplatcích, 3 661,88 Kč na kapitalizovaném úroku a dále běžícím v sazbě 20,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení, 1 491,88 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále běžícím v sazbě 8,25 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení.

2. Již tradičně musel soud právního zástupce žalobkyně (který je dle obsahu statutu svěřenského fondu skutečným majitelem žalobkyně) upozornit, že se domáhá nároku v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen„ ZSÚ“), na což reagoval částečným zpětvzetím v rozsahu I. výroku shora.

3. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

4. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Výslovné absence vážného důvodu nesouhlasu žalované s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (ne-) nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž).

5. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla pouze obecná tvrzení s tím, že vše zjištěné vyznačila právní předchůdkyně v zákaznické kartě. Zda zkoumala externí evidence (při poplatku 4 000 Kč a 2 000 Kč za současného uvedení existence jedné exekuce to soud považuje za imperativ), neuvedla. Doplňujícím podáním uvedla, že zkoumala [příjmení], NRKI a BRKI, nemá však tehdejší výpisy k dispozici. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat. Stejně nevěrohodným se jeví ve světle rozhodnutí [obec] národní banky ve sp. zn. S-Sp [číslo] CNB/573 (veřejně dostupné) ze dne [datum], kterým byla této věřitelce udělena pokuta 3 mil. Kč právě za porušování povinnosti dle § 86 ZSÚ. Soud si proto výpisy opatřil sám, byť pouze aktuální. Jinak žalobkyně pouze zrekapitulovala údaje, uvedené v zákaznických kartách, což soud nežádal.

6. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud však po ní pátral a z jiných řízení se podařilo zjistit údaje o současném pobytu v [anonymizováno] u pana [příjmení]. Zde si žalovaná písemnost dne [datum] převzala do vlastních rukou, ale nijak se nevyjádřila.

7. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v každém dalším případě doručování i v každém jiném řízení adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (v tomto řízení k tomu zcela výjimečně došlo). Žalovaná by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými – jak by tomu bylo i v projednávané věci, kde však míra porušení povinností dosáhla dokonce úrovně neplatnosti absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). V tomto řízení však soud především zohlednil skutečnosti, které musí zkoumat z úřední povinnosti – byť ani na to nemůže žalovaná spoléhat, neboť rozhodovací praxe mezi jednotlivými soudními senáty (soudci) je mírně řečeno nejednotná.

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 37 (i když žalobkyně předložila k postoupení jedné z pohledávek i další důkazy – smlouvu, seznam postoupených pohledávek a potvrzení o úhradě). Dle zákaznické karty č. l. 30 žalovaná uvedla, že od roku 2016 bydlí jinde, než má trvalé bydliště, konkrétně„ u pana [příjmení]“, se spolubydlícím, je svobodná, nemá vyživovací povinnosti (dle registru obyvatel nicméně má od roku 2008 dítě), pracuje na dobu určitou jako dělník v [právnická osoba], s příjmem 13 324 Kč měsíčně a její měsíční výdaje jsou pouhých 3 100 Kč za bydlení a 5 000 Kč na ostatní, což mělo být ověřeno osobně, nájemní smlouvu, pracovní smlouvou a výplatními páskami (nic z toho k důkazu předloženo navzdory poučení nebylo). Žalovaná výslovně připustila jednu exekuci (č. l. 31 p. v.). Dle úvěrové smlouvy č. l. 28 žalovaná v hotovosti přebrala 20 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 36 000 Kč, složených z úroku, poplatku za zpracování úvěru, za komfortní a flexibilní splácení v týdenních splátkách, které s ohledem na výsledek řízení není nutno rozepisovat. RPSN činila 206,15 %. Jakým způsobem probíhalo vymáhání sděleno nebylo, obvykle je však dlužník doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru.

9. K následnému úvěrovému závazku platí následující. Dle zákaznické karty č. l. 34 žalovaná uvedla, že od roku 2016 bydlí jinde, než má trvalé bydliště, konkrétně„ u pana [příjmení]“ v [obec], se spolubydlícím, je svobodná, nemá vyživovací povinnosti, pracuje na dobu určitou jako dělník v [právnická osoba], s příjmem již pouze 10 933 Kč měsíčně a její měsíční výdaje jsou pouhých 3 100 Kč za bydlení a 5 000 Kč na ostatní, což mělo být ověřeno osobně, nájemní smlouvu, pracovní smlouvou, bankovními výpisy a výplatními páskami (nic z toho k důkazu předloženo navzdory poučení č. l. 52 a doplňujícímu vyjádření č. l. 60 nebylo). Žalovaná výslovně připustila jednu exekuci (č. l. 35 p. v.). Dle úvěrové smlouvy č. l. 32 žalovaná v hotovosti přebrala 10 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 18 000 Kč, složených z úroku, poplatku za zpracování úvěru, za komfortní a flexibilní splácení v týdenních splátkách, které s ohledem na výsledek řízení není nutno rozepisovat. RPSN činila 206,15 %.

10. Jakým způsobem probíhalo vymáhání sděleno nebylo. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 38) vypracování i zaslání (č. l. 40) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu žalované, neuvádí však„ bytem u p. [příjmení]“, jak by dle zákaznické karty měl (kolonka„ C/O“) a nebylo tedy doručeno do dispoziční sféry účastníka. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 61 402,36 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž je přiznán zlomek takového požadavku.

11. S obecnými tvrzeními ohledně splnění povinnosti věřitele dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. se soud přirozeně nemohl spokojit, zvláště pokud nejsou ničím prokazována – než zákaznickou kartou, vyplňovanou zprostředkovatelem úvěru. Dle přehledu řízení u zdejšího soudu č. l. 48 a 49 žalovaná čelila exekucím například v roce 2011, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017, 2019 a ještě předtím výkonům rozhodnutí. Soud proto vyžádal výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“), aby bylo zřejmé, které exekuce (pokud dosud trvají) byly zapsány kdy. Takto soud z [příjmení] (č. l. 69a) zjistil, že žalovaná měla před datem lednem 2020 nejméně 8 prováděných exekucí (zda jich v roce 2020 nebylo více by bylo mnohem obtížnější zjistit, ani v dokumentech takových řízení u zdejšího soudu není vždy založeno oznámení o případném skončení exekuce). Pro úplnost soud konstatuje, že si rovněž vyžádal výpis NRKI (CNCB), z něhož na č. l. 55 vyplývají úvěry ze dne [datum] (který trval v době poskytnutí starší zápůjčky) a z [datum] (který trval v době poskytnutí mladší zápůjčky) a žalovaná byla v dubnu 2020 v prodlení 58 dnů s částkou 3 332 Kč. Jak se poskytnutí úvěru s RPSN 206,15 % osobě v takové situaci slučuje se zákonnými povinnostmi (a omezení) věřitele by bylo otázkou jiného řízení, nicméně původní věřitel je v insolvenci.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání implicitně tvrdí žalobkyně, pokud se věřitelka spokojila s lustrací v insolvenčním rejstříku. Zákaznická karta této věřitelky se sice nedotazuje na vzdělání, vlastnictví účtu či automobilu (jako je tomu u [právnická osoba], jejíž závazky uplatňuje žalobkyně především), zato se dotazuje na případné exekuce. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Ostatně ani soudy se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají ostatní aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci si věřitel nechal přislíbit zaplacení násobku měsíčního příjmu spotřebitele v průběhu 14 měsíců, prověření poměrů by tak mělo dosahovat poměrné vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat ani případné pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek (2 000 Kč a 4 000 Kč). Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2011 proti ní byla povolena první z mnoha následných exekucí. V projednávané věci však především žalovaná připustila exekuci (byť pouze jednu), neprověření stavu [příjmení] je v takové situaci zcela nepřijatelné.

15. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy – zde pracovní smlouva, nájemní smlouva, výplatní pásky, výpisy z účtu). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních.

16. V případě žalované byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné probíhající exekuce (a jejich parametry) proti žalované, resp. když dostupné údaje současně vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud se spokojila s údaji od žalovaného a ověřila toliko insolvenční rejstřík (tj. bezplatně). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací (tvrdí, že tehdejší výpisy kontrolovala), než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o tuto překážku poskytnutí úvěru vůbec kdy zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná. Soud však žalobkyni nedůvěřuje, že by k lustraci příslušných evidencí došlo, a i pokud by se tak stalo, zjevně z nich nebyly vyvozeny žádné důsledky, když žalovaná byla před načerpáním druhého úvěru v prodlení s jiným závazkem. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání.

17. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, výplatní pásku ani výpisy z účtu ani k výzvě soudu nepředložila. Ze zákaznické karty nelze usuzovat ani na to, zda údaj o jediné exekuci pochází od žalované, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel vůbec nezapsal, byť svědčili proti poskytnutí úvěru. Lze pochybovat, že by z výpisu účtů, výplatních pásek či z nájemní smlouvy nevyplynulo, že žalovaná má vyživovací povinnost a nejméně 8 exekucí. Ostatně žalovaná je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Především žalovaná podléhala exekučnímu inhibitoriu, které ji dle § 44a exekučního řádu opravňuje (coby nepodnikatele) toliko k uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku, což sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým (natož absurdně vysokým jako v projednávané věci) navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná měla až podezřele nízký příjem, nadto na dobu určitou bez upřesnění, již tak nezvykle nízký příjem se za 3 měsíce dokonce o čtvrtinu snížil, zjevně podhodnocené životní náklady, exekuci (jejíž parametry nebyly zkoumány) a věřitel se vůbec nezajímal o skutečné výdaje s bydlením, které při soužití s panem„ [příjmení]“ mohly být nízké, ale také nemusely. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však zejména projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti (zjevně však pouze maskují úrokové navýšení úvěru, ostatně částky jsou zcela zjevně aritmeticky proporcionální k jistině a poplatek za 60 výběrů nemůže být ospravedlněn jako dvojnásobný jen proto, že je vybíráno 600 Kč namísto 300 Kč), nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí již první zápůjčky ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o dalších„ službách“, která představují tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud.

18. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

19. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), první splátka byla vybrána v den poskytnutí či den poté a podobně. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Pravidelně je u těchto zápůjček poskytnut po cca 3 měsících další a další podobný úvěr. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

20. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (který nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

21. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 2 700 Kč a 10 900 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 16 400 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 2 617,68 Kč a dále v sazbě 8,25 % ročně z částky 16 400 Kč od [datum] do zaplacen). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý III. výrok shora).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize, žalovaná má jednu vyživovací povinnost a zdejší soud vůči žalované povolil již několik exekucí, aktuálně jich probíhá 11. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije a dojde k exekuci dvanácté. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Ostatně právě proto žalobkyně pohledávky v průmyslovém měřítku skupuje a neodpouští dlužníkům dokonce ani takové plnění, o kterém ví, že je ve výslovném rozporu se zákonem (§ 122 odst. 4 ZSÚ pro úvěry, u nichž k prodlení došlo po dubnu 2020). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

23. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle IV. výroku hradit žalované ničeho.