20 C 406/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 39 936,05 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 29 666 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 10 270,05 Kč, 2 880,75 Kč, úroku 18,15 % ročně z částky 39 936,05 Kč od [datum] do zaplacení a části úroku z prodlení v sazbě 3,5 % ročně z částky 39 936,05 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 2 407 Kč, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], dle níž poskytla žalovanému na financování nákupu zboží 56 225 Kč, které se žalovaný zavázal hradit ve 24 měsíčních splátkách po 2 951 Kč. Uhradil však pouze část splátek, úvěr byl věřitelem zesplatněn předčasně a požadováno je 37 472,70 Kč na jistině, 700 Kč na poplatcích, 923,35 Kč na smluvních pokutách, 840 Kč na pojistném, 2 880,75 Kč na kapitalizovaném úroku v období od [datum] do [datum] (tedy 502 dní!) a dokonce dále běžícího v sazbě 18,15 % ročně od [datum] do zaplacení. Dále se domáhala úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z 39 936,05 Kč od [datum] do zaplacení.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po žalovaném více nepátral (s výjimkou dotazu č. l. 68 na Okresní správu sociálního zabezpečení Teplice), neuspěl totiž již v řízení sp. zn. 120 C 14/2022. Ostatně žalovaný čelí několika dalším řízením z predátorských spotřebitelských úvěrů (viz přehled řízení žalovaného u zdejšího soudu na č. l. 69) a lze si jen obtížně představit, že by jeho pasivita vůči soudu plynula z absence povědomí o všech těchto závazcích a probíhajících řízeních.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Ostatně výsledek tohoto řízení je více než návodný, žalovaný se tak pasivitou zřejmě připravuje o možnost zásadním způsobem ovlivnit celkovou výši svých pohledávek.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle registru obyvatel č. l. 14 má žalovaný stávající trvalé bydliště registrováno již od srpna 2020. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 41 ze dne [datum]. Dle smlouvy o postoupení pohledávek č. l. 22 a násl. nicméně dále vyplývá (zejm. strana 23 přílohového seznamu na č. l. 40), že byly postoupeny obě pohledávky žalovaného, tedy i ta z revolvingového úvěru, odpovídající návrhu v řízení sp. zn. 25 C 368/2022 zdejšího soudu samostatným návrhem o čtyři dny dříve než bylo zahájeno toto řízení. Smlouvou č. l. 43 bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání dvou závazků, vedle revolvingového úvěru (který je předmětem jiného řízení a již o něm bylo pravomocně rozhodnuto jiným soudcem) dále o úvěr k financování nákupu„ výpočetní techniky“ v neskromné výši 56 225 Kč, které měly být spláceny ve 24 měsíčních splátkách po 2 951 Kč, včetně pojistného. Ve shodné smlouvy byl zároveň žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s rámcem 30 000 Kč s úrokovou sazbou 23,76 % p. a. Ve smlouvě je uvedeno, že žalovaný je nájemník, má příjem 22 000 Kč měsíčně, náklady domácnosti činí 8 000 Kč a nemá žádné finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.“). S tím ostře kontrastuje listin č. l. 58„ informace o bonitě klienta“, dle které žalovaný již čerpal 5 úvěrů od dvou poskytovatelů, dlužil celkem 456 742 Kč a celkem splácel 9 944 Kč. Dle údajné lustrace v [příjmení] (č. l. 59) nebylo zjištěno nic. Informační formulář č. l. 47 a leták č. l. 49 byly pro řízení bez významu, stejně jako rámcová smlouva č. l. 50, produktové podmínky č. l. 53, všeobecné obchodní podmínky č. l. 61 a sazebník č. l.

57. Historií úvěru č. l. 55 bylo prokázáno, že žalovaný čerpal 56 225 Kč a celkem na splátkách uhradil 26 559 Kč. Bylo doloženo písemné odstoupení od smlouvy věřitelem dle dopisu ze dne [datum] (č. l. 63). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 64) vypracování i zaslání (č. l. 65) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, současně mu zasílal i druhou písemnost – zřejmě předžalobní výzvu, uplatněnou v souběžném řízení, ostatně obě jsou datovány dnem [datum].

5. Soud si pro úplnost zjištění vyžádal i výpis NRKI (CNCB) a zjistil (č. l. 73), že všechny následné spotřebitelské úvěry žalovaný čerpal až po předmětném úvěru. Soud však nemá k dispozici tehdejší výpis a uzavřené úvěry, starší 4 let, databáze neuchovává. Obdobně je tomu tak i dle databáze BRKI (CBCB) na č. l. 79.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 26 559 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předloženého výpisu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud pomíjí, že žalobkyně požadovala plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., což činí pravidelně a zřejmě testuje pozornost soudu při vědomí, že není původním věřitelem a nemůže se tak zřejmě dopustit přestupku ve smyslu § 154 odst. 1 písm. g) tamtéž.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž v prvé řadě platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Zde věřitel ostatně zjistil, že údaje od žalovaného (resp. soud neví, kdo ovlivnil údaj v úvěrové smlouvě) jsou hrubě nepravdivé, přesto tuto zjevně nepominutelnou skutečnost ignoroval.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování obou úvěrů, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let). Původní věřitelka si přitom byla vědoma, že žalovaný má pět předchozích závazků a splácí dlouhodobě téměř 10 tis. Kč, tedy téměř polovinu svého příjmu, nadto tuto skutečnost zřejmě v žádosti zamlčel. Přesto úvěry poskytla.

10. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila smlouvu, v níž jsou poměry zachyceny, i lustrace databází. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

11. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o zjištěném rozporu mezi údajem o absenci předchozích závazků a zjištěným předlužením, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skladbu těchto závazků a detailní poměry a elementární schopnosti hospodaření žalovaného, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Původní věřitelka se také prostřednictvím svého bankéře/obchodního zástupce zřejmě na vyplňování zákaznické karty/smlouvy sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

12. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Nákup výpočetní techniky v ceně přes 50 tis. Kč se však soudu nejeví jako racionální jednání takřka v žádném případě, pokud by žalovaný např. nebyl specialistou v oblasti výpočetní techniky či počítačový grafik a takové zařízení by nepotřeboval k obživě. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiné závazky s měsíční splátkou v takové výši, že byl existenčně závislý na relativně nízkých životních výdajích (o nichž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího, než že nepřevyšují 9 tis. Kč). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou pro závěr roku 2020 nápadně nízké, natož ani samotný příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalovaného rovněž zcela závislá. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovali, a to i kdyby se jednalo o úvěr jediný, nikoliv dokonce spojený s revolvingovým úvěrem, dle něhož bylo žalovanému k libovolné spotřebě poskytnuto ještě dalších 30 000 Kč (které zcela zjevně potřeboval na úhrady předchozích úvěrů). Vše výše uvedené je jednotlivě samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout a nelze žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí předmětného úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Osud druhého úvěru byl svěřen jinému řízení a v tomto řízení jej již nelze žádným způsobem ovlivnit, než pouhým konstatováním, že došlo k diametrálně odlišným procesním výsledkům. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

13. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat banka, která je zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které zdaleka nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

14. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

15. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 26 559 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § [číslo] a [číslo] tamtéž nárok pouze na zbývající část, tedy 29 666 Kč s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Vy zbytku soud žalobu II. výrokem shora zamítnul. Pokud se týká sazby úroku z prodlení, soud nepřiznal požadovaných 11,75 % ročně, neboť splatnost nastala již následujícím dnem po načerpání jistiny z absolutně neplatného závazku, přičemž o důvodech absolutní neplatnosti museli vědět oba účastníci. Žalobkyni tak nepřísluší vyšší sazba, než tehdy platná sazba 8,25 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., proto soud zamítal i rozdíl sazeb (3,5 % ročně).

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (59,5 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (19%) účelně vynaložených nákladů řízení. Právní zástupce se v tomto řízení výslovně domáhal částky 12 488 Kč, za jeden úkon právní služby si účtoval 2 700 Kč (bez daně). Soud však nejprve musel určit, nakolik tyto náklady již nebyly vyčerpány v řízení sp. zn. 25 C 368/2022, kde totožná žalobkyně (a totožný právní zástupce) uplatnila proti žalovanému nárok z téže úvěrové smlouvy, avšak v rozsahu revolvingového úvěru. V takovém řízení již byl vydán rozsudek, kde bylo na náhradě nákladů řízení pravomocně přiznáno žalobkyně k rukám právního zástupce 3 464 Kč (z toho soudní poplatek 1 286 Kč). Nároky byly uplatněny v rozestupu pouhých několika dnů ([datum]). Nutno podotknout, že tato žalobkyně a tento právní zástupce takto postupují zcela pravidelně a neštítí se podat relativně souběžně i podstatně více nároků, nadto v situaci, kdy již samotná kumulace tolika úvěrů by automaticky měla vést k závěru o absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti a je tedy pouze otázkou, zda se takovým chováním snaží právní zástupci uměle navyšovat náklady, či spíše maskovat právní vady uplatňovaných nároků.

17. V daném případě soud náklady posuzoval tak, jako by byly uplatněny oba nároky souběžně, tedy odlišně od návrhu advokáta. Odměna za úkon právní služby by tak činila 4 020 Kč dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif Soudní poplatek by činil 2 883 Kč. Soud tak přiznal odměnu pouze ve výši dvou a půl násobku mimosmluvní odměny a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s jednoduchou výzvou k plnění a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 883 Kč. Výzva k plnění je sice obsáhlejší, ale právní rozbor zjevně postrádá, neboť uvádí neurčité floskule, zatímco jednotlivé nároky odbývá obecným odkazem na občanský zákoník, což představuje triviální a formulářový obsah, který nekoresponduje s obsahem následně podané žaloby. Za takové podání přirozeně nenáleží plná mimosmluvní odměna, čehož si advokát musí být vědom. Za uplatnění obou nároků jedinou žalobou by tak příslušelo 16 132,50 Kč, když ustanovení o snížené odměně dle § 14b advokátního tarifu by s ohledem na jistinu převyšující 50 000 Kč již nebylo možno aplikovat. Od takové částky pak soud odečetl odměnu, která již byla přiznána v řízení sp. zn. 25 C 368/2022 – 3 464 Kč. Ze zbylých 12 668,5 Kč pak přiznal 19 %, tedy 2 407 Kč. Náhrada nákladů řízení je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

18. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a žalovaný může svým závazkům dostát zřejmě již pouze oddlužením. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měl žalovaný reálnou příležitost usilovat o oddlužení, než do dluhové pasti zabředne ještě více, případě již překročí tenkou hranici mezi snahou o průběžné splácení a trvajícím úvěrovým podvodem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, jde o částky mimo možnosti žalovaného a beztak by musel postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což zde není reálné), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).