20 C 408/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno 1976 trvale bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 13 663,56 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 4. 11 2024, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, ., s jistinou , částka, a splatností 30 dnů. Žalovaný měl uhradit , částka, . Uhradil však pouze , částka, a , částka, (úhradu poplatků za odklad splatnosti si jako vždy soud musel domyslet, resp. je předpokládat a zjistit). Domáhala se , částka, s úrokem z prodlení z , částka, od , datum, do , datum, , z částky , částka, od , datum, do zaplacení (sazby 15 % ročně), úroku z prodlení , částka, , úroku , částka, , nákladů s uplatněním , částka, a , částka, na smluvní pokutě.

2. Jako vždy se právní zástupce, kterého soud považuje za skutečného vlastníka žalobkyně, domáhal i plnění v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., soud už proto nemohl vydat platební rozkaz. Kogentní omezení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně/advokát dlouhodobě ignoruje a zřejmě nepovažuje za právně problematické lákat tato plnění z nic netušících spotřebitelů – v průmyslovém měřítku. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek nic neuvedla, což je další důvod nevydání platebního rozkazu v této věci.

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno do vlastních rukou. Žalovaný z datové schránky podnikatele (ID w85m72s) uvedl, že s věřitelem jedná a chtěl mu závazek uhradit a nemá jinou možnost, než jej uznat. Rád by však věděl, kam se poděly úhrady , částka, .

4. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání. Již na první pohled na parametry úvěru je zjevné, že jde o plnění v hrubém rozporu s dobrými mravy. Po zajištění výpisu NRKI/BRKI je pak zřejmé, že se jedná o lichvu. Současně soud dotazem na původního věřitele zjistil, že žalovaný uhradil i další plnění – poplatky za odklad splatnosti (naznačené již v dodatku smlouvy). Každý jednotlivý z těchto tří důvodů je překážkou, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť závazkový vztah utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, přijatých k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání. Ostatně právě tímto směrem se snažila žalobkyně vydat poté, co obdržela podání žalovaného a sama podáním č. l. 74 ze dne , datum, , aby soud zjistil, zda žalovaný mínil svým podáním závazek uznat.

5. Ani ochota žalovaného vyhovět uplatněnému nároku (trvající pravděpodobně jen do okamžiku, kdy jako právní laik před soudem poprvé vyrozumí, že může u soudu uspět i bez advokáta, že nalézací řízení může skončit i jinak, než plným vyhověním žalobnímu návrhu a že autonomie vůle stran není v tomto podnikání bezbřehá), nemůže ničeho změnit na případné absolutní neplatnosti právního jednání, z něhož taková platební povinnost vzešla. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí. Obdobně by soud postupoval i v případě, že by navržený smír vzešel z protiprávního činu (v této souvislosti má soud na mysli zejména lichvu ve smyslu § 218 trestního zákoníku, případně jakékoliv jiné jednání s charakterem trestného činu, přestupku či jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy). V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplnění povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a žalovaný by se tak podpisem smíru ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž a soulad navýšení úvěru (zejm. RPSN) s dobrými mravy však přinejmenším potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní a je třeba provést dokazování v plném rozsahu. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že může být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ, a to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Hrubý rozpor úroku s dobrými mravy je očividný již ze skutkových tvrzení návrhu. I když tedy v tomto řízení o výsledku rozhodly především skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně a rozhodovací činnost soudců je mírně řečeno nejednotná.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Již dopisem původního věřitele ze dne , datum, (č. l. 40) bylo prokázáno, že žalobkyně může předmětnou pohledávkou disponovat. Předložila však i další důkazy postoupení. Smlouvou č. l. 26, podepsanou ze strany žalovaného dne , datum, (elektronicky), bylo prokázáno ujednání úvěru s jistinou , částka, se splatností 30 dnů, přičemž jako navýšení je sjednáno 8 295,61 % RPSN a jako poplatek , částka, při včasném zaplacení a , částka, při nevčasném (jde o zastřenou smluvní pokutu). Není zřejmé, zda touto sazbou sankcionuje i klienta, který za odklad splatnosti uhradí excesivní poplatek, sjednaný na 6. straně smlouvy (, částka, za 5 dní, , částka, za 30 dní apod.), na výsledek řízení to však nemá vliv. Jsou upraveny i další excesivní poplatky, které zastírají charakter smluvní pokuty (, částka, za předání inkasní agentuře a , částka, za práci inkasní agentury, 500 - , částka, za „inspektorský výjezd“ a podobně). Dodatkem smlouvy č. l. 30 je prokázáno, že žalovaný měl uhradit dále , částka, za prodloužení splatnosti, , částka, na úroku a , částka, na sankcích v souvislosti s prodloužením splatnosti (celkem tedy , částka, ). Přestože je z takového dokumentu zřejmé, že žalovaný nebyl schopen splatit původní závazek, je v dokumentu obsažena věta „Vydlužitel prohlašuje, že nedošlo ke změně jeho finanční situace.“7. Dokladem č. l. 31 je prokázáno, že žalovaný dne , datum, uhradil původnímu věřiteli , částka, a je tak zřejmé, že obchodní vztahy mezi nimi začaly podstatně dříve, než byl sjednán předmětný úvěr. Dokladem č. l. 32 je prokázána výplata předmětné jistiny , částka, žalovanému. Jsou doloženy čtyři lichevní upomínky původního věřitele č. l. 35 až 38. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 42) vypracování i zaslání (č. l. 44) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného (adresa dle smlouvy). V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku (soud však beztak žádnou náhradu nákladů řízení nepřiznával).

8. Pokud soud v minulosti u tohoto původního věřitel vyzýval žalobkyni k doplnění tvrzení ohledně § 86 ZoSÚ, byla předložena zákaznická karta, ale žádný důkaz k původu tam uváděných údajů. Takovou procesní výzvu v této věci tak soud považoval za neúčelnou. Soud si je z desítek řízení o nárocích této žalobkyně již dobře vědom, že tyto úvěry jsou pravidelně poskytovány v dlouhých sériích se stupňujícími se jistinami/splátkami/poplatky. Vyzval proto především původní věřitelku (č. l. 48), aby ověřil, zda předmětný úvěr není jen navýšením předchozího úvěru, k rekapitulaci plateb, které mezi ní a žalovaným proběhly v minulosti, neboť předmětná úvěrová smlouva je zjevně toliko zastírajícím právním jednáním k dlouhodobému úvěrovému vztahu. Toto jednání je v současnosti hlavním způsobem, jakým nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů poskytují predátorské až lichevní úvěry ve snaze vyhnout se soudnímu přezkumu dříve zajištěných zisků, jakmile je potenciál spotřebitele poskytovat excesivní příslušenství vyčerpán. Nejinak tomu bylo i v tomto případě, když původní věřitel sdělil (č. l. 65) dne , datum, , že již existovaly následující úvěry, jistiny a uhrazená plnění:1) č. , hodnota, z , datum, pro , částka, na 30 dní s úhradou , částka, dne , datum, ;2) č. , hodnota, z , datum, pro , částka, na 30 dní s úhradou , částka, dne , datum, ;3) č. , hodnota, z , datum, pro , částka, na 30 dní s úhradou , částka, dne , datum, ;4) č. , hodnota, z , datum, pro , částka, na 30 dní s úhradou , částka, dne , datum, .Tyto úvěry nelze oddělovat tak, jak se o to snaží původní věřitel a žalobkyně, neboť spolu zjevně souvisejí a předmětný úvěr je toliko navýšením jistiny. Pravidelná kumulace různých věřitelů umožňuje uskutečňovat prodlevy mezi doplacením a opětovným čerpáním, neboť spotřebitelé takto „pendlují“ mezi analogicky jednajícími poskytovateli predátorských úvěrů. Žalovaný na předchozích úvěrech v průběhu 12 měsíců čerpal , částka, a již zaplatil , částka, . Jakého dalšího věřitele do postupného čerpání a doplácení žalovaný zapojil v tomto případě, se soudu jeví nepodstatné. Na předmětném úvěru tak žalovaný čerpal , částka, a uhradil již , částka, (, částka, , , částka, , , částka, , , částka, ).

9. Senát 20C zdejšího soudu si dále neváhá výpisy úvěrových registrů opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI i BRKI. Z nich vyplývá (č. l. 50), že žalovaný byl v průběhu celého roku 2022 masivně předlužen. Soud vyjmenovává závazky žalovaného, trvající v průběhu roku 2022 a začátku 2023:a) , právnická osoba, ., z , datum, , s jistinou , částka, (hypoteční úvěr);b) , právnická osoba, ., ze , datum, s jistinou , částka, ;c) , právnická osoba, ., ze , datum, kontokorentní s úvěrovým rámcem , částka, ;d) , právnická osoba, ., z , datum, , kontokorentní s úvěrovým rámcem , částka, ;e) , právnická osoba, ., z , datum, kontokorentní s rámcem , částka, ;f) , právnická osoba, ., z , datum, , s jistinou , částka, ;g) , právnická osoba, ., ze , datum, s jistinou , částka, (na vozidlo);h) , právnická osoba, ., z , datum, , s jistinou , částka, ;i) , právnická osoba, ., z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;j) , právnická osoba, , z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;k) , právnická osoba, ., z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;l) , právnická osoba, ., z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;m) , právnická osoba, , z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;n) , právnická osoba, , z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;o) , právnická osoba, ., z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;p) , právnická osoba, , z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;q) , právnická osoba, ., z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;r) , právnická osoba, , ze , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;s) , právnická osoba, , z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;t) , právnická osoba, ., z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;u) , právnická osoba, , z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;v) , právnická osoba, ., z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;w) , právnická osoba, ., z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;x) , právnická osoba, , ze , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;y) , právnická osoba, , z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;z) , právnická osoba, , z , datum, lichva s úvěrovým rámcem , částka, ;{) , právnická osoba, ., z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;|) , právnická osoba, , z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;}) , právnická osoba, , z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;~) , právnická osoba, ., ze , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;) , právnická osoba, , z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;€) , právnická osoba, , z , datum, s jistinou , částka, a lichevním navýšením;Je tak zřejmé, že není podstatné, z čích prostředků žalovaný hradil příslušenství na předchozí úvěry původní věřitelky v této věci, neboť jde toliko o „letadlo“, provozované s vědomím všech zúčastněných subjektů, které následně spotřebitel splácí z nejmladších a o historii „očištěných“ úvěrů (přestože jsou tito věřitelé pravidelně v trestních řízeních proti spotřebitelům považování za „poškozené“). To o výsledku řízení rozhodlo bez potřeby dalšího. Výpis z Centrální evidence exekucí („CEE“) si soud pro zjevnou nadbytečnost již neopatřoval. Motivace spotřebitele čerpat další úvěry zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní. Model podnikání, provozovaná zejména výše jmenovanými věřiteli, je přitom protiprávní již v samotném základu podnikatelského záměru, který s exploatací spotřebitelů daleko za úroveň exploatace, na níž se formovala porevoluční judikatura ohledně lichvy, zjevně systematicky počítá, s vědomím faktické beztrestnosti hromadného počínání několika desítek subjektů. V této věci lze navíc dle zkušenosti senátu 20C počítat s následným zpětvzetím žaloby žalobkyní, aby odůvodnění tohoto rozsudku sprovodila ze světa (a následně mohla opět na žalovaném tutéž pohledávku vymáhat).

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec čerpaných , částka, a úhradě , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. důkazů, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo žalovaného. Ten nicméně některé z úhrad rovně uplatnil (, částka, ). Přesto soud ověřil, zda se nejednalo o „sériové úvěrování“, neboť na podvodnou konstrukci úvěrování původní věřitelky nelze přistoupit, zvláště pokud současně systematicky a v průmyslovém měřítku a prakticky beztrestně porušuje nejméně tři další kogentní omezení na ochranu spotřebitele (§ 86 a § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 o. z. excesivním úročením/poplatkem).

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

13. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Zde původní věřitel překročil opakovaně všechny krajní meze a trestní oznámení proti němu ze strany soudu je jediným logickým vyústěním výsledku dokazování.

14. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Právě tak je tomu i v tomto případě. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ.

15. V projednávaném případě žalobkyně ani tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, a pokud soud věřitele vyzve, vzorové podání procesní situaci nemění. Lustraci registrů netvrdila, ty jsou přitom stěžejním způsobem, jakým tito věřitelé mají postupovat a postupují. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem).

16. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává (nebo by zadávat mohla, avšak alibisticky tak nečiní), není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené a nesouvisející skutečnosti, což je přesně účelem tohoto jednání ze strany predátorských věřitelů, kteří si tímto řetězením smluv doslova pojišťují zisky proti případnému soudnímu přezkumu. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Přitom se jedná o povinnost věřitele, nikoliv spotřebitele, jehož má tento institut chránit. I aktuální výpisy ovšem stačily k zamítnutí žaloby, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Ostatně sama tou dobou žalovaného exploatovala obvyklým úvěrovým schématem a ani žalobkyni, která její pohledávky této věřitelky a několika obdobně jednajících prostřednictvím advokáta skupuje a uplatňuje v průmyslovém měřítku, o tom rovněž není třeba přesvědčovat.

17. V projednávané věci však soud především zjistil, že žalovaný byl obětí lichevních schémat několika věřitelů, podnikajících obdobným modelem, jako původní věřitelka (ostatně tento způsob podnikání je svým způsobem franšízován, zřejmě ze strany , právnická osoba, ). S ohledem na obscénní navýšení takového úvěru je zřejmé, že pokud se původní věřitelka blíže nezaobírala stavem kteréhokoliv z těchto základních dlužnických registrů (kam sama své údaje zadává či přinejmenším zadávat může tak, jako desítky jejích konkurentů), poskytnutí jakéhokoliv dalšího úvěru s lichevními parametry je nepřijatelné. S ohledem na ochotu čerpat úvěr s tak vysokým úrokovým navýšením v řádu téměř 10 tis. % RPSN, nelze vycházet z údajů od spotřebitele bez elementárního ověření, nemluvě o příjmech a výdajích žalovaného, o kterých nebylo tvrzeno vůbec nic. V projednávané věci je navýšení tak vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje naslepo, k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, a současně ignoruje své povinnosti ověřovat poměry a zohledňovat kritické faktory (péče o nezletilé, rodičovská dovolená, závislost na příjmech třetí osoby, exekuční inhibitorium) totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. U tohoto věřitele nejde o žádnou spekulaci soudu, ale z veřejně dostupného rozhodnutí České národní banky ze dne , datum, (sp. zn. S-Sp-2019/00478/CNB/573) lze vyčíst, že používala subjekty , právnická osoba, Broker, a. s., a , právnická osoba, , které úvěry obdobného druhu agresivně propagují i na sociálních sítích s přísliby, které povinnosti dle § 86 ZSÚ už v principu vylučují („úvěr bez zkoumání historie“ apod.).

18. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného (na kterou advokáti těchto věřitelů rádi v podáních soud upozorňují) soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Nadto žalovaný úvěry splácel. Zde žalovaný splácel a není tak důvodu považovat jej za cokoliv jiného, než oběť lichevních praktik s nízkou finanční gramotností (kterou prokazuje až do současnosti). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, nepochybně má přístup ke klientským datům z příslušné doby. Soud je však více zaujat jednáním původní věřitelky a žalobkyně, neboť zatímco u žalovaného nezná jeho motivaci k přibírání dalších lichevních závazků, u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná. Soud již takových případů postupně shromáždil několik.

19. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém těchto lichevních úvěrů (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně (natož excesivně) vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Tento věřitel (a prakticky žádný nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů) rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé a to již proto, že žalovaný byl v hluboké ekonomické katastrofě – na což se tento věřitel ani původní věřitel dlouhodobě vůbec nedotazuje. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru a zjištěné okolnosti musely být dostatečným důvodem k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…) a odmítnutí dalšího úvěru. Je tedy zřejmé, že pokud by původní věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. Vzhledem k RPSN v řádu téměř 10 tis. % nemůže žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

20. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

21. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Zde soud nezjistil, že by částka , částka, neodpovídala reálně vyplacenému plnění, když i pokusy o kamufláž s touto okolností soud v posledních letech od úvěrujících zaznamenává – zejména pokud na sebe úvěry téhož věřitele bezprostředně navazují. Jistina však sloužila k podpoře splácení předchozích úvěrů i zde, pouze se věřitel spolehnul na další věřitele žalovaného.

22. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše , částka, , obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Naposledy obdržela , právnická osoba, , rozhodnutím ze dne , datum, sankci , částka, za jednání v letech 2018 a 2019. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku za odklad, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

23. Soud se tak již prakticky nemusel zabývat případnou neplatností dalších jednotlivých ujednání smlouvy. Jelikož však soud shledal tomu všemu nadřazený důvod (absolutní) neplatnosti, mohl by přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na prokazatelně čerpanou jistinu. Zde byla ovšem žaloba nedůvodná v celém rozsahu.

24. Nicméně musel se vypořádat s rozdílem mezi jistinou a již uhrazeným plněním. Současně považuje za vhodné (přinejmenším z edukativních důvodů) v rámci obiter dictum zmínit následující: Podle § 575 o. z. platí, že má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle § 576 tamtéž platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 577 tamtéž platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Podle § 548 odst. 2 tamtéž platí, že podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podle § 1813 tamtéž platí, že má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1814 tamtéž platí, že zvláště se zakazují ujednání, která (…) f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran, h) odkládají určení ceny až na dobu plnění, i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit, (…). Podle § 1815 tamtéž platí, že k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 110 odst. 2 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že obsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, která je nižší, než odpovídá informaci o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, snižuje se celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit, tak, aby odpovídala zápůjční úrokové sazbě uvedené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Podle § 1800 odst. 2 o. z. platí u adhezních smluv, že obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

25. S odkazem na § 575 o. z. soud uzavírá, že předchozí čtyři úvěry, které žalobní návrh samozřejmě nezmiňuje, mají spolu s předmětným závazkem podle svého skutečného obsahu charakter jediného úvěru, který byl postupně navyšován. A to navzdory přestávkám v jejich poskytnutí. Původní věřitelka si na základě úvěrových registrů (ať už se o ně zajímala či nikoliv) musela či měla být vědoma, že žalovaný si rád kdykoliv sjedná jakýkoliv další úvěr, který mu nabídne. Obdobně, jako drogově závislý neodmítne dávku drogy zdarma či závislý hráč neodmítne půjčku od kasina, aby mohl pokračovat ve hře. Již poskytnutá plnění, která věřitel inkasoval a tímto způsobem si je „pojistil“ proti případné redukci při přezkumu (ať již soudním či ze strany finančního arbitra), je nutno zohlednit. I předchozí úvěry mají zjevně lichevní charakter, navýšení je prakticky totožné u všech úvěrů tohoto věřitele a výrazný přeplatek , částka, na předchozích 4 úvěrech, který věřitel získal skrze žalovaného od jiných věřitelů, je nutno zohlednit i v tomto řízení. Soud tak žalobkyni nepřiznal nárok ani na rozdíl mezi jistinou a úhradami, počítanými věřitelem na předmětný závazek. Jak ale již soud výše uvedl, lze očekávat, že dojde ke zpětvzetí žaloby dříve, než rozsudek nabyde právní moci a věřitel se pokusí výsledek tohoto řízení zvrátit.

26. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Těmi jsou v tomto případě zejména excesivní poplatky za odklad splatnosti (s platební neschopností žalovaného je přitom předem počítáno a jedná se o hlavní zdroj zisku věřitele) a horentní poplatky za nejrůzněji pojmenované činnosti v prodlení dlužníka. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žaloba zcela neúspěšná, soud tedy s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat právo na náhradu nákladů řízení žalovanému. Tomu však dle obsahu spisu s řízením žádné takové nevznikly, tomu odpovídá II. výrok shora. Soud tak již v tomto řízení nemusí hodnotit advokátovu předžalobní upomínku, požadujícím násobně vyšší plnění na úrovni lichvy, kterou by nebylo možno pro hrubý rozpor s dobrými mravy vůbec zohledňovat.