20 C 409/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , a. s., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované doručovací adresou Anonymizováno pro zaplacení 52 808,22 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9 940 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od 1. 6. 2024 do zaplacení, a to vše do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbývající částky se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení 198 Kč, a to do 28 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 11. 7. 2024, zaplacení 52 808,22 Kč, úroku 848,44 Kč, úroku 9,49 % ročně z 60 280,32 Kč od 22. 5. 2024 do 4. 6. 2024, úroku 14,75 % ročně z 60 280,32 Kč od 1. 6. 2024 do 4. 6. 2024, úroku 9,49 % ročně z 52 308,22 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení, úroku 14,75 % ročně z 52 308,22 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení, z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 25. 1. 2021, sjednané na portálu zonky.cz s jistinou 160 000 Kč, která byla pro nehrazení splátek (á 3 716 Kč) učiněna předčasně splatnou dne 22. 5. 2024. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že byl lustrován NRKI i BRKI, IR a CEE, byly využity částky normativních nákladů. Soud žalobkyni před konáním prvního jednání poučil, že z obsahu spisu již vyplynulo, že poměry žalované byly ekonomicky neudržitelné. Na to reagovala doplňujícím podáním ze dne 10. 2. 2025 (č. l. 49), že věřitel si byl vědom příjmu 10 850 Kč na rodičovském příspěvku, bydlení vdané osoby u rodičů se dvěma vyživovacími povinnostmi, byl ověřen výpis bankovního účtu žalované za říjen 2020 až leden 2021, z neurčitě pojmenovaných úvěrových registrů (žalobkyně si dlouhodobě plete BRKI a NRKI a domnívá se, že jedno obsahuje i druhé a nereaguje na několikeré upozornění soudu v několika předchozích řízeních) byly zjištěny splátky tří úvěrů ve výši 3 860 Kč měsíčně. Tuto bilanci opět obhajovala jako poměry úvěruschopného klienta.

2. Soud nařídil jednání, neboť žalobkyně s jiným postupem nesouhlasila již předem. Přesto se z něj omluvila. Dostavila se k němu žalovaná, bylo jí doručeno do vlastních rukou. Ovšem pouze proto, že po ní nejprve soud aktivně pátral a zjistil její doručovací adresu telefonicky.

3. Uvedla, že se s manželem dostali do finančních problémů, on i do exekucí. Některé úvěry dle registru BRKI či NRKI jí nebyly povědomé, nevylučovala, že šlo o jednání manžela, používali společný účet a o finančních problémech zprvu nevěděla. Splácela, dokud mohla, důkazní návrhy neměla, v současnosti podniká, o splátky nežádala.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv jiném soudním řízení, kde jinou adresu pro doručování rovněž neuplatní, evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes 100 Kč za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Mnoho spotřebitelů pak nevědomky plní nároky, které by i při laické procesní obraně vůbec plnit nemuseli.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 14, informačním letákem (který je za smlouvou a neplní tedy svůj účel) č. l. 18 a potvrzením o poměrech žalované č. l. 13 ze dne 25. 1. 2021 bylo zjištěno, že úvěr je sjednán žalobkyně skrze službu Zonky poskytovatele , právnická osoba, ., následně sloučené fúzí se žalobkyní (což by smlouva se spotřebitelem zřejmě vůbec nemusela zmiňovat). Žalované měl být po splnění povinnosti dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. poskytnut částečně „účelově vázaný úvěr“ k refinancování jiného úvěru dle úvěrového registru, jsou uvedeny všechny tři zjištěné úvěry s celkovou splátkou 3 860 Kč měsíčně. Poměry nedávají početní smysl, pokud nespoléhají na příjem jiného člena domácnosti, neboť je uveden příjem 10 850 Kč, výživné 3 000 Kč jako vedlejší příjem (není uvedeno, komu výživné náleží), dvě vyživovací povinnosti a bydlení u rodičů/rodinných příslušníků a celkové výdaje 15 000 Kč. Příjmy „ostatních členů domácnosti“ mají údajně činit 21 150 Kč. Jistina činila 160 000 Kč, úrok 9,49 % ročně, 54 měsíčních splátek po 3 716 Kč doplňuje jednorázový poplatek za poskytnutí úvěru 3 200 Kč. Další ujednání nemají na výsledek řízení vliv.

6. Je přiložena zpráva CNCB (č. l. 22), z níž zřejmě vyplývají i bankovní úvěry („B0x“), což je zřejmě důvodem pojmových zmatků žalobkyně. Který subjekt takto zmatečně označené výpisy poskytuje, není soudu známo. Vyplývá z ní bankovní úvěr ze 4. 12. 2020 a ukončení 20. 11. 2022. Soud se tedy výpisu blíže nevěnuje, neboť zjevně pochází z pozdější doby (obsahuje například hned u prvního záznamu datum ukončení úvěru v roce 2022) a nejedná se o zjevně podklad z doby sjednání úvěru (soud doufá, že se nejedná o projev záměrného předkládání důkazních návrhů s nepravdivou legendou, což zmiňuje v kontextu § 347a trestního zákoníku – maření spravedlnosti).

7. Žalobkyně doložila výpis z účtu žalované (č. l. 51 až 64) za období části října 2020 až prosince 2020. Z něj vyplývá příjem 10 800 Kč z rodičovského příspěvku. Patrné jsou i další drobné příchozí platby, které odpovídají sdělení žalované, že se zabývá focením. Věřitel však s takovou informací vůbec nepracoval, nijak částky nekvantifikoval, neověřil, že náleží žalované a nezahrnul je ani do své úvahy. Skutečné výdaje domácnosti samoživitelky se dvěma vyživovacími povinnostmi takové příjmy ani zdaleka nemusely pokrývat.

8. Dle bilance č. l. 28 (nazvané nepochopitelně „splátkový kalendář“) je prokázáno, že žalovaná na úvěr uhradila celkem 150 060 Kč (což zahrnuje i poplatek 3 200 Kč, sražený z úvodních tří splátek).

9. Je doložena upomínka č. l. 30 ze dne 22. 5. 2024. Listiny č. l. 31 a 32 jsou zjevně vystaveny dodatečně (27. 5. 2024), nejsou tedy způsobilým důkazním prostředkem skutečností, které jsou v nich vyznačeny (vyplacení jistiny a potvrzení o sjednání závazku).

10. K poměrům žalované bylo soudem zjištěno dle zprávy Úřadu práce č. l. 37 a 38, že aktuálně žádnou sociální dávku nepobírá.

11. Soud si vyžádal aktuální výpis z registru CBCB (BRKI), neboť žalobkyně předložila výpis NRKI (CNCB) na č. l.

22. Z aktuálního výpisu (č. l. 44) vyplývá, že žalovaná měla sjednán kontokorentní drobný úvěr s , právnická osoba, ., ze dne 12. 12. 2016, který trval až do roku 2023. Dále měla sjednán úvěr z kreditní karty s , právnická osoba, ., ze dne 12. 12. 2016, s rámcem 10 000 Kč, který byl doplacen někdy okolo prosince 2020. Dále měla sjednán úvěr s , právnická osoba, ., ze dne 4. 12. 2020, která zanikl 28. 2. 2021 zřejmě doplacením částky okolo 75 930 Kč. Pozdější úvěry zde soud neuvádí, nemají již vztah k předmětnému nároku.

12. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad na pozdější úvěr 150 060 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z provedeného důkazu (č. l. 28) neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradila více) v řízení tížilo žalovanou a ta ničeho protichůdného v tomto ohledu netvrdila.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

14. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina s ohledem na poměry žalované tak vysoká (šestnáctinásobek jejího měsíčního příjmu), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Výživné pak nelze do příjmů dlužníka započítávat, pokud současně není zohledněno vyživování nezletilých dětí (u žalované dokonce dvou). Pokud pak sám věřitel uvede, že spotřebitel má měsíční výdaje 15 000 Kč, je zřejmé, že udělal zásadní (přinejmenším početní) chybu.

15. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE). Žalobkyně výpis předložila, vyplývá z něj prakticky totéž, co v současnosti – předlužení žalované s nízkým příjmem, zjevně na rodičovské dovolené. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

16. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila skutečné poměry žalované, zejména skutečné výdaje na živobytí a zejména bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), respektive když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Tvrzení žalobkyně, že lustrovala NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. V tomto řízení však byly rozhodné jiné skutečnosti. Příjem žalované odpovídal jedině rodičovskému příspěvku. Žalobkyně navrhla v předchozím obdobném dovodit úvěruschopnost rovněž z faktu, že bylo zpočátku na úvěr řádně spláceno. Ani to by v tomto případě nebylo splněno, již první splátka byla po splatnosti (č. l. 28). Skutková verze žalované (problémy v soužití s manželem) se ostatně potvrdila v souběžném řízení sp. zn. , spisová značka, , kde soud rozvedl manželství žalované, která má dvě nezletilé děti (mladší narozeno 2019), manžel v současnosti podstupuje oddlužení. Důkazy k poměrům žalované svědčí o akutní finanční nouzi. Ostatně na č. l. 13 sama žalobkyně uvedla, že v domácnosti jiný příjem nebyl. V tomto případě se tak nejspíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, byť částku 15 000 Kč ani není nutné v kontextu jejích nedostatečných příjmů přezkoumávat. Nezohlednila, že žalovaná deklarovala dvě vyživovací povinnosti. Zjištěné skutečnosti byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, druhý úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. A po doplnění potřebných zjištění by úvěr rovněž nemohl být poskytnut, leda snad „humanitární“ s úrokem na úrovni bazální inflace a s podstatně nižší splátkou alespoň v prvních letech dítěte. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí tohoto úvěru již ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

17. Soud pak nemohl i přes relativní procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a náklady z identického závazkového vztahu. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

18. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Žalobkyni lze alespoň přičíst k dobru skutečnost, že nejedná způsobem jako platformy julu.cz či bankerat.cz, které nechávají sjednat úvěry přímo s investorskou fyzickou osobou, čímž připraví dlužníka o spotřebitelskou ochranu, podporují sjednávání lichevních úroků 60, resp. 70 % ročně, inkasují podstatně vyšší zprostředkovatelský poplatek předem (v případě julu.cz) je dokonce srážen z jistiny a do procesu vymáhání pak zapojují advokáty a dokonce i rozhodce, kteří se na zkáze dlužníka dále přiživují. Nicméně žalovaná nebyla schopná hradit ani úvěr s 9,49 % ročně a měsíční splátkou 3 656 Kč – byť se o to zjevně snažila.

19. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 150 060 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 9 940 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (ovšem v sazbě 8,25 % ročně z této částky od 1. 6. 2024 do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny a ve zbytku sazby, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

20. Krátit bylo nutno i samotnou sazbu úroku z prodlení, neboť oběma stranám (či přinejmenším profesionálnímu věřiteli s povinností dle § 86 ZSÚ) mělo být v okamžiku kontraktace zřejmé, že úvěr je neplatný a je tedy již splatný. Žalovaná byla v prodlení již s první splátkou. Nelze tak připustit, aby věřitel dosáhl (odkazem na § 1958 odst. 2 o. z.) lepšího postavení (následně vyšší sazby) předstíráním platnosti závazku a jeho prohlášením za splatný až mnohem později (zatímco drtil žalovanou nad její majetkové poměry). Věřitel tak činil za účelem inkasování příslušenství, nepochybně se tedy jedná o zneužití práva se zištným a protiprávním úmyslem. Z takového stavu nemůže následně těžit v situaci, kdy je pozdější úroková sazba pro spotřebitele krajně nepříznivá a věřiteli tak opět garantuje zisk z původně protiprávního a amorálního jednání. Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která byla s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době kontraktace, tedy 8,25 % ročně, nikoliv 15 % ročně. K úplnému nepřiznání úroku z prodlení s odkazem na liberační hypotézu § 1970 o. z. („ledaže dlužník není za prodlení odpovědný“) soud nepřistoupil, avšak pouze a jen proto, že současně nešlo o úvěr s lichevním příslušenstvím, jaké by zde bylo prakticky od všech nebankovních úvěrových společností a jednání žalobkyně lze sice hodnotit jako správní delikt (který postihuje Česká národní banka), nikoliv však jako lichvu (§ 1796 o. z. a § 218 trestního zákoníku).

21. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť zpravidla převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je také více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaná jej ani nežádala. Věřiteli pak poskytl v nákladovém III. výroku lhůtu shodně dlouhou, aby mohlo dojít k započtení vzájemné pohledávky.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu (včetně kapitalizace příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalované právo na poměrnou část účelně vynaložených nákladů (66 %). O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. Celková částka těchto nákladů na straně žalované pak sestává z paušální náhrady za účast na jednání soudu, i žalované za to přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proto žalované musí žalobkyně dle III. (nákladového) výroku shora uhradit právě 198 Kč, ve shodné pariční lhůtě jako má hradit žalovaná žalobkyni část žalovaného plnění dle I. výroku.