20 C 412/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 58 161 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 17 095 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 3 599,81 Kč, dále v sazbě 9 % ročně z částky 13 184 Kč od [datum] do zaplacení a v sazbě 8,5 % ročně z částky 3 911 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 20 533 Kč, 2 267,09 Kč, části úroku z prodlení v sazbě 1 % ročně z částky 21 113,91 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 9 % ročně z částky 7 929,91 Kč od [datum] do zaplacení, 14 953,44 Kč, úroku v sazbě 29 % ročně z částky 21 113,91 Kč od [datum] do zaplacení, 20 533 Kč, 3 004,14 Kč, části úroku z prodlení v sazbě 1,5 % ročně z částky 15 763,37 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky 11 852,37 Kč od [datum] do zaplacení, 12 183,47 Kč a úroku v sazbě 29 % ročně z částky 15 763,37 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovanou pro původní jistinu 30 000 Kč, které se žalovaná zavázala hradit v 60 týdenních splátkách po 843 Kč a celkem tak uhradit navíc 20 533 Kč. Uhradila však pouze 16 816 Kč (do postoupení pohledávky), resp. původní jistinu 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala hradit 60 týdenních splátek po 843 Kč a celkem tak uhradit navíc 20 533 Kč. Uhradila však pouze 26 089 Kč (do postoupení pohledávky). Proto se žalobkyně domáhala plnění jak v I. a II. výroku shora. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznické karty.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Nereagovala ani emailovou zprávu, telefonický kontakt již není aktivní.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými, v dané věci však dokonce absolutně, viz dále), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky bylo dostatečně prokázáno již dopisem č. l. 27 od původního věřitele, totéž prokazuje smlouva č. l. 20 s výňatky seznamu postoupených pohledávek č. l. 25 a 26. Soud má nicméně pochybnosti ohledně použité adresy [adresa], poté již nikoliv. Není tak vyloučeno, že žalovaná byla klientem žalobkyně i po mnoho předchozích let a adresa je zastaralým údajem z databáze žalobkyně. Ostatně starší z úvěrů je refinancováním jiného závazku, o němž soudu nebylo nic sděleno (zápůjčka [číslo]).

5. Zákaznickou kartou č. l. 29 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná uvedla jako adresu trvalého pobytu i adresu výběru své tehdejší trvalé bydliště ([ulice a číslo] v [obec]), je vyznačeno, že bydlí v nájmu, je svobodná, s jednou vyživovací povinností, s učňovským vzděláním, bez automobilu, vznikly jí neočekávané výdaje, je bez kreditní karty, má bankovní účet, je zaměstnaná jako servírka s měsíčním příjmem 19 800 Kč a výdaji 8 000 Kč měsíčně, vůči žalobkyni již splácí 1 897 Kč měsíčně, třetím osobám 4 900 Kč měsíčně. Jako náhradní kontaktní adresa žadatele je uveden jiný byt na shodné adrese. Je vyznačeno předložení pracovní smlouvy na dobu neurčitou a výplatních pásek za leden až březen 2018 Smlouvou o zápůjčce z téhož dne bylo prokázáno, že žalovaná převzala 22 825 Kč, 7 175 Kč bylo zaplaceno na závazek ze zápůjčky [číslo] zavázala se uhradit v 60 týdenních splátkách navíc 5 366 Kč na úroku, 11 540 Kč na částce„ za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ a 3 627 Kč na částce„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Z tabulky umořování č. l. 32 vyplývá chaotická výše týdenních splátek a celková úhrada 26 089 Kč.

6. Zákaznickou kartou č. l. 33 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná uvedla jako adresu trvalého pobytu i adresu výběru své tehdejší trvalé bydliště ([ulice a číslo] v [obec]), je vyznačeno, že bydlí v nájmu, je svobodná, s jednou vyživovací povinností, s učňovským vzděláním, bez automobilu, je bez kreditní karty, má bankovní účet, je zaměstnaná jako servírka u jiného zaměstnavatele, než před třemi měsíci, s nemožností ji zastihnout na zapsaném kontaktním telefonu, s měsíčním příjmem 20 500 Kč a výdaji 8 500 Kč měsíčně, vůči žalobkyni již splácí 3 794 Kč měsíčně, třetím osobám pak nic - proškrtnuto. Jako náhradní kontaktní adresa žadatele je uveden jiný byt na shodné adrese. Je vyznačeno předložení pracovní smlouvy na dobu neurčitou a výplatních pásek za květen a červen 2018 Smlouvou o zápůjčce z téhož dne bylo prokázáno, že žalovaná převzala 30 000 Kč a zavázala se uhradit v 60 týdenních splátkách navíc 5 366 Kč na úroku, 11 540 Kč na částce„ za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ a 3 627 Kč na částce„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Z tabulky umořování č. l. 36 vyplývá chaotická výše týdenních splátek a celková úhrada 16 816 Kč.

7. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 37) vypracování i zaslání (č. l. 39) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., opět však na adresu [adresa], poté již nikoliv. Pro výsledek řízení to však nemělo významu (viz III. nákladový výrok).

8. Dle sdělení OSSZ Teplice č. l. 43 žalovaná není zaměstnána, nepodniká a nepožívá žádný důchod. Dle registru obyvatel (č. l. 43) má stále jen jedno dítě ([číslo]) a je svobodná. Dle přehledu řízení žalované u zdejšího soudu tato čelí nebo čelila od roku 2020 již 8 exekučním řízením se souhrnem jistin 520 tis. Kč. Z činnosti zdejšího soudu vyplynulo, že žalovaná čerpala úvěr od [právnická osoba] s jistinou 16 000 Kč dne [datum], o nároku soud rozhodl rozsudkem číslo jednací 20 C 243/2020-42. Dále je zdejšímu soudu znám úvěr od [právnická osoba], s jistinou 100 000 Kč a měsíční splátkou 3 057 Kč ze dne [datum] (č. l. 45), který rovněž nebyl splácen a byl projednáván ve sp. zn. 18 C 49/2020. Konečně pak soud disponuje i úvěrovou smlouvou od [právnická osoba], ze dne [datum] (č. l. 46), dle které žalovaná čerpala jistinu 8 500 Kč, měla do 30 dnů uhradit 10 803,40 Kč, což neučinila a soud věc projednával pod sp. zn. 25 C 131/2020.

9. Zdejší soud proto logicky prohloubil šetření poměrů žalované a vyžádal si výpisy BRKI a NRKI. Z NRKI (CNCB) na č. l. 53 vyplynulo, že žalovaná dále čerpala úvěr od [právnická osoba], ze dne [datum] s jistinou 20 000 Kč, který měl být splacen jedinou splátkou 24 600 Kč a již od února 2018 byla žalovaná v prodlení. Vedle obou předmětných úvěrů pak dále výpis obsahuje úvěr od [právnická osoba], jak výše, když v lednu 2021 již byla žalovaná 797 dnů po splatnosti. Z výpisu BRKI (CBCB) na č. l. 56 pak vyplývá úvěr od [právnická osoba], ze dne [datum] s jistinou 395 000 Kč a měsíční splátkou 5 441 Kč, když od května 2018 byla žalovaná po splatnosti.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 16 816 Kč a 26 089 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek.

14. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Zkoumání externích databází není tvrzeno, proto soud žalobkyni k doplnění pro neúčelnost ani nevyzýval (ostatně činil tak v předchozích řízeních). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

15. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila ostatní pohledávky žalované (které žalovaní v zákaznických kartách uvádí toliko částkou – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení). Pokud žalovaná v první žádosti připouštěla existující závazky vůči jiným věřitelům v rozsahu 4 900 Kč a v žádosti o necelé tři měsíce později již 0 Kč, již to mělo vyvolat potřebu přezkoumání těchto okolností. Starší úvěr dokonce sloužil ke splacení předchozího úvěru u téhož věřitele. Nejen tedy, že původní věřitelka zcela zjevně neučinila dostatek k přezkoumání úvěruschopnosti, ačkoliv si již prvním úvěrem nechala slíbit navýšení 30 000 Kč na 50 533 Kč za pouhých 60 týdnů (což zcela zjevně představuje lichevní parametry úvěru), ale ani jí dostupné údaje zjevně nevyhodnotila správně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), když z příjmu 19 800 Kč připustila navýšení celkové splátky 6 797 Kč o dalších cca 1 500 Kč měsíčně, přestože se jednalo o samoživitelku v dělnické profesi s učňovským vzděláním v nájemním bytě, kterou postihly neočekávané výdaje. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, když původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela a je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

16. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Údajům na zákaznických kartách soud nedůvěřuje, neboť je vyplňují obchodní zástupci (které soud nezřídka rovněž projednává jako předlužené dlužníky) a pokud soud v minulosti tuto žalobkyni vyzýval k doložení takových listin, vždy se mu dostalo informace, že listiny původní věřitel neuchovává. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla (přinejmenším v první žádosti) nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. V zásadě lze uvažovat i o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit, resp. ze splátky cca 3 600 Kč měsíčně za každý z předmětných úvěrů) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již měla jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že byla existenčně závislá na skutečných měsíčních výdajích (o nichž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího, než že činí poměrně těžko uvěřitelných 8 000 Kč za domácnost samoživitelky s jedním dítětem). Ostatně úvěr s těmito parametry si žalovaná nemohla dovolit prakticky v žádné situaci, neboť při započtení všech nákladů činí úroková sazba cca 57 % ročně, což je velmi blízko judikaturou v trestních věcech rozpoznávané lichevní sazby 60 % ročně. Pokud měla žalovaná hradit měsíčně cca 3 600 Kč, je zcela nepřijatelné, aby nebankovní věřitel nezkoumal ani databázi NRKI, která právě takovým subjektům slouží jako přehled jiných nebankovních úvěrů. Z této databáze přitom v případě obou zápůjček vyplývalo prodlení nejméně s jedním předchozím úvěrům ([právnická osoba]), pravděpodobně však rovněž s úvěrem od [právnická osoba] Nemluvě o dalším úvěru, který by žalobkyně zjistila z databáze BRKI, kde měla žalovaná hradit 5 441 Kč měsíčně.

17. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částce 8 000 Kč nápadně nízké, ani ostatní závazky, když aktuální výpis NRKI již zjevně neobsahuje veškeré tehdejší závazky, když nejméně jeden tam neuvedený zdejší soud aktuálně projednává jako neuhrazený (č. l. 46). Ostatně ani údaji o příjmu nelze bez důkazu důvěřovat. Žalovaná nadto měla pouze učňovské vzdělání, pracovala v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. V neposlední řadě pak výše jejích splátek, když dluh ani další věřitel nebyly nijak specifikovány, již v případě mladšího úvěru dosahovaly třetiny jejího vlastního čistého příjmu. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. V případě druhého úvěru pak údaji o žádných externích splátkách nebylo možno důvěřovat bez ověření (a zcela zjevně šlo o nepravdivý údaj). K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Z pohledu soudu však jde o zjevně obcházení omezení výše úrokového navýšení úvěru a dlužník pravděpodobně vůbec neměl možnost volby jiného splácení (což je zjevné již z toho, že bankovní účet žalovaná měla). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího.

18. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

19. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům, a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

20. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

21. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 16 816 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 13 184 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 2 811,98 Kč a dále v sazbě 9 % ročně z částky 13 184 Kč od [datum] do zaplacení). Redukce tak doznala i sazba úroku z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení s vrácením plnění již následujícím dnem po načerpání jistiny z absolutně neplatného závazku a tehdejší sazba činila 9 % ročně. Soud proto zamítal i úrok z prodlení v rozdílu těchto sazeb. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora). Jistina druhého uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 26 089 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 3 911 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 787,83 Kč a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky 13 183 9114 Kč od [datum] do zaplacení). Redukce tak doznala i sazba úroku z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení s vrácením plnění již následujícím dnem po načerpání jistiny z absolutně neplatného závazku a tehdejší sazba činila 8,5 % ročně. Soud proto zamítal i úrok z prodlení v rozdílu těchto sazeb. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá energetická, inflační a uprchlická krize a zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2020 až 2022 již 8 exekucí. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť (zpravidla) převyšuje míru inflace a tím spíše pak většinu zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem (který je skrze svěřenský fond skutečným vlastníkem žalobkyně). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

23. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho. Soud tak již nemusel redukovat náhradu nákladů řízení na straně žalobkyně s ohledem na skutečnost, že předmětnou pohledávku vlastní svěřenský fond (rodiny) právního zástupce a lze tak dovozovat, že pohledávku nabyl pouze z toho důvodu, aby dosáhl zisku z odměny za právní zastupování, což představuje zneužití práva na zastupování advokátem.