20 C 42/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalované: Jméno žalované , narozená 3. 8. 1994 trvale bytem Adresa žalované pro 34 871,63 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 29 990 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 250 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 4 881,63 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 29 990 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 1 363 Kč, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 17. 12. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 8. 6. 2023, kterou považuje za revolvingovou s platební kartou s možností navýšení limitu až na 150 000 Kč. Žalovaná čerpala jen do výše 29 990 Kč a domáhá se tak této jistiny, poplatků 1 000 Kč, smluvní pokuty 1 500 Kč, pojistného 459,60 Kč a úroků 1 922,03 Kč. Dále se domáhala úroku z prodlení jak ve II. výroku shora. Smlouvu žalovaná sjednala s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., žalobkyně pohledávku zakoupila.

2. Soud po žalované pátral, neboť v minulosti měla u zdejšího soudu několik exekučních řízení (obdobných návrhů s obdobnými důvody pro absolutní neplatnost bylo u zdejšího soudu uplatněno v krátkém časovém úseku více). Na adrese trvalého bydliště však převzala písemnost do vlastních rukou dne 1. 4. 2026. Nevyjádřila se. Jejího vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí.

3. Soud u těchto nároků pravidelně shledává hrubé porušení řádné péče při zkoumání schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“), k čemuž je povinen dle § 121 o. s. ř. přihlížet. V této věci tomu opět nebylo jinak. I pokud se jako v tomto případě výjimečně jedná o věřitele, který nepoužívá lichevně vysoké navýšení jistiny či jiné praktiky s obdobným výsledkem (tj. enormním navýšení nákladů spotřebitele v důsledku úvěru), má nezodpovědné poskytnutí úvěru a jeho relativně přijatelné navýšení na rozpočet spotřebitele podobně devastující účinky. Zde ostatně obligatorní skutková tvrzení k zákonné povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZoSÚ opět zcela chyběla a již proto soud nemohl vydat platební rozkaz a věc byla převedena do senátu soudce. Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud i u daného (původního) věřitele již opakovaně odhalil (§ 121 o. s. ř.), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, vydal platební rozkaz nebo schvaloval smír, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19).

4. Soud již z přehledu řízení žalované u zdejšího soudu (č. l. 77) pojal obavu, že žalovaná podléhala v době čerpání úvěru mnohonásobnému exekučnímu inhibitoriu, vzhledem ke stavu zápisů v rejstříku soudu byl i samotný výpis z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) nadbytečný, např. exekuční řízení sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, vede zdejší soud jako probíhající i ke dni vyhotovení rozsudku (v rejstříku ISAS není zpráva od soudního exekutora o skončení exekuce. Exekuce sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, byly zastaveny z důvodu marnosti vymáhání. Výsledek řízení byl již tím determinován (zejména pokud se jedná o revolvingový úvěr, kde může spotřebitel dosáhnout limitu závratných 150 000 Kč).

5. Právní zástupce soud takřka zaskočil v předchozí obdobné věci po poučení o nedostatcích zkoumání úvěruschopnosti částečným zpětvzetím, při kterém vzal žalobu částečně zpět a domáhal se již jen toliko jistiny. S upuštěním od požadavku na úrok z prodlení se zdejší soud prakticky nesetkává, dokonce i rozhodovací činnost zdejšího odvolacího soudu (který má vesměs za to, že i věřiteli, který nesplnil své zákonné povinnosti, náleží úrok z prodlení i bez zaslání výzvy k vrácení toliko jistiny úvěru, jako „právo na výdělek“) je v tomto ohledu více než nejednotná a pro soud prvního stupně zcela nesrozumitelná. V dalších řízeních (a v tomto) z požadavku neslevil.

6. V tomto řízení se žalobkyně písemně vyjádřila (č. l. 57, k jednání se pak již nedostavila) tak, že (jako v předchozí věci) nevyžádaně na 4 stranách popisoval kontraktační proces, k úvěruschopnosti uvedl na jediné straně, že původní věřitel zkoumal SOLUS a CRIF. Prokazoval to však pouze formulářem původního věřitele, který zaškrtl tato dvě zkoumání (lustraci CEE nikoliv!), což nepředstavuje důkaz, ale pouhé tvrzení původního věřitele. Potvrdila k dotazu soudu, že žalovaná na úvěr neuhradila ničeho, tedy ani z jakéhokoliv jiného důvodu, než splátka úvěru (což soud po zkušenostech s nebankovními poskytovateli úvěrů a postupníky již zásadně vždy výslovně ověřuje).

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle zprávy původního věřitele ke zkoumání úvěruschopnosti č. l. 44/64 byl kontrolován občanský průkaz (ani to však není prokazováno), dále registry SOLUS a CRIF, žalovaná měla uvést příjem ze zaměstnání 23 500 Kč měsíčně, náklady bydlení 10 000 Kč, nulové splátky, nulovou vyživovací povinnost, nic není zatrženo jako ověřené.

8. Žádnou lustraci k důkazu však soudu nepředložila. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že pro takové úsilí obligatorní tehdejší výpisy úvěrových registrů již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství a limit nelze poskytnout bez značné míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalované (od společnosti , právnická osoba, .). Z něj (č. l. 36) vyplývá, že jiný věřitel v posledních 4 letech stejnou chybu, jako , právnická osoba, ., neučinil, a žalovaná jiný úvěr nemá (totožný závěr soud učinil v řízení , spisová značka, a i další podobnosti úvěrů zcela neznámých spotřebitelů jsou doslova zarážející). Z obsahu řízení sp. zn. , spisová značka, (žalobkyně , právnická osoba, , jejich zn. , Anonymizováno, ) je však patrné, že předchozí úvěry žalovaná měla, přinejmenším pravděpodobně lichevní úvěr od , právnická osoba, – notoricky známého predátorského věřitele, rozvíjejícího hned několik typů lichevních schémat, zejména u osob v exekučním inhibitoriu. Senát 20C dá podnět exekučnímu soudu k přezkoumání zákonnosti tohoto exekučního titulu, vzešlého z rozsudku pro uznání. I takový úvěr, které jsou notoricky lichevní (a dle smlouvy č. l. 74 také skutečně je – RPSN 70,96 %), v NRKI již nefiguruje. Z řízení sp. zn. 25 , právnická osoba, /2021 vyplývá, že se domáhala příspěvku na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matky – lze tedy pochybovat i o absenci vyživovací povinnosti. Dle registru obyvatel č. , tel. číslo, . , Anonymizováno, má žalovaná , Anonymizováno, , narozeného v roce , Anonymizováno, .

9. Soud z opatrnosti ověřoval, že žalovaná není obětí jiného typu lichevní exploatace (což je u jiných žalobců doslova pravidlem), proto u původního věřitele ověřil, že neměla jiný úvěr a nehradila ničeho dalšího. Dle sdělení č. l. 40, 43 a 47 původní věřitel jiné úvěry popřel, stejně jako jakékoliv plnění od spotřebitele.

10. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 27, byly doloženy i další důkazy postoupení (č. l. 12, 17, 61). Úvěrovou smlouvou č. l. 18 je prokázáno, že původní strany usilovaly o úvěr s limitem 30 000 Kč (resp. 150 000 Kč) a úrokem 22,78 % ročně (a stejnou RPSN) a měsíční splátkou 1 700 Kč (včetně pojistného 150 Kč), když první čerpání žalovaná vypotřebovala na koupi nespecifikovaného produktu Apple u prodejce/zprostředkovatele , právnická osoba, Všeobecné pojistné podmínky č. l. 22 neměly na výsledek řízení vliv. Dle úvěrové historie č. l. 28 žalovaná čerpala 29 990 Kč a neuhradila ničeho, poskytnutí jistiny doložila žalobkyně platbou č. l.

60. Dopisem č. l. 24 bylo prokázáno odstoupení od smlouvy původní věřitelkou dne 2. 10. 2023. Byla doložena upomínka původního věřitele č. l. 26, požadující celkem 42 590,29 Kč. To samozřejmě zcela vylučuje, aby taková výzva založila prodlení žalované s plnění pouze poskytnuté jistiny (resp. zboží za takovou cenu).

11. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 29 vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požaduje uhradit plnění ze závazku, který považuje za platný, nikoliv tedy pouhou poskytnutou jistinu z absolutně neplatného úvěru (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ) – upomínka tak ani nezakládá počátek prodlení spotřebitele (tj. s odkazem na § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ nezakládá nárok na úrok z prodlení). Jde o částku 43 656,60 Kč, tedy o cca 50 % více, než na co měl věřitel nárok. Soudní řízení tak muselo proběhnout i proto, aby se spotřebiteli dostalo soudní ochrany a taková předžalobní upomínka paradoxně žalovanou odpovědnosti za konání soudního řízení zbavuje.

12. Soud si vyžádal metodiku k plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ od původního věřitele, když z četných předchozích řízení je zjevné, že i když tento věřitel (, Anonymizováno, , s. r. o.) nebyl dosud postižen Českou národní bankou za porušování zákona č. 257/2016 Sb. ve smyslu ochrany spotřebitele při poskytování nebankovních úvěrů, jedná prakticky totožně jako jeho přímý konkurenti (kteří již postiženi byli). Dle metodiky č. l. 48 a násl. je zjevné, že se počítá s ověřením příjmu spotřebitele, porušeno tak bylo již toto. Ostatní příjmy, i když jsou podmínkou úvěruschopnosti, se dokonce neověřují výslovně nikdy. S automatickou lustrací CEE se počítá jen u produktů „, Anonymizováno, “ a , Anonymizováno, “, k úvěru žalované původní věřitelka uvedla (č. l. 47), že se nazývá „, Anonymizováno, )“. Tuto lustraci tedy dokonce neprovedla v souladu se svou metodikou. Taková metodika je zcela zjevně nedostatečná a doslova vyhovuje klientům v exekučním inhibitoriu, kteří již proto delší dobu na žádný úvěr nedosáhli! Žalované přitom bylo poskytováno zcela zjevně (cenou) luxusní zboží.

13. K osobě žalované lze dále konstatovat, že dle č. l. 33 není zaměstnána, nepodniká a nečerpá žádný důchod.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

15. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak někteří věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

16. Údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování úvěru, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když má rozvinutou historii exekučních řízení. V tomto ohledu je nepochopitelné, jak může původní věřitelka považovat za správné provést jen některé lustrace registrů, k čemuž se zjevně uchyluje (v tomto řízení byly dle zprávy zvoleny jen registry SOLUS a CRIF), aniž by bylo jakkoliv odůvodněno, proč ostatní předtištěné varianty (zde CEE, ISIR, CRIBIS) vynechává. Osoba bez úvěrů přitom může být buď oním ideálním klientem (bez úvěrové zátěže), nebo naopak osobou v exekučním inhibitoriu tak tíživém, že jej odmítají i lichevně jednající společnosti – což je právě případ této žalované (stejně jako žalované v řízení sp. zn. , spisová značka, či žalovaného ve sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, ). Vynechání lustrace CEE se v tomto případě jeví jako fatální selhání úsudku úvěrujícího. Tyto pohledávky jsou zřejmě postupovány proto, že se věřitel obává pokračovat v jejich vymáhání a zvyšovat tím riziko, že u něj bude provedena kontrola ze strany České národní banky (kterou senát 20C tímto bude iniciovat).

17. S ohledem na vícečetné exekuční inhibitorium žalované není třeba blíže rozvíjet obsah povinnosti dle § 86 ZoSÚ v dalších souvislostech (šetření a ověření příjmové a výdajové stránky života spotřebitele) a jak tyto věřitel naplnil, či spíše nenaplnil. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Resp. zda své zboží prodají i těm osobám, které je nemohou uhradit v hotovosti. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Zde ostatně nebylo prokazováno vůbec nic (a žalobkyně se neúčastí u nařízeného jednání o beneficium takového procesního poučení při jednání sama připravila (sama přitom na nařízení jednání již v návrhu trvala!). Zjevně se pouze snaží motivovat soudce k nekritickému vyhovění, pod implicitní hrozbou procesních komplikací a obsazení jednacího dne. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. V předchozí analogické věci zjištěný nedostatek v absenci kontroly CEE vedl právního zástupce k závěru, že není třeba se zbývajícími částmi zkoumání zabýval a domáhal se jen nesplacené jistiny. V dalších a v tomto řízení překvapivě nikoliv. Žádné lichevní schéma soud v tomto případě nezjistil, zejména tedy ne předchozí úvěry mezi týmiž účastníky, jistina byla ostatně nesporně čerpána na nákup luxusní elektroniky (s ohledem na příjem žalované) a u tohoto věřitele se soud neobává ani dalších zapovězených praktik (souběžné úvěry, excesivní poplatky za odklad splatnosti, přidružené quasislužby, pomine-li soud závislou pojistnou smlouvu). Na samostatné zprostředkovatelské smlouvy (uplatňované samostatnými návrhy jinými subjekty) rovněž soud u nároků tohoto věřitele nenarazil. Proto soud neměl důvod nepovažovat jistinu 29 990 Kč za reálně poskytnutou (prodejci zboží pro žalovanou). V daném případě tak nebyla jistina žádnými úhradami snížena, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok na celých 29 990 Kč.

18. S odkazem na § 1970 tamtéž by jistině měl odpovídat i úrok z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (např. ve věci sp. zn. , spisová značka, /, spisová značka, ) již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud takové jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů) či (v případech zjevné lichvy) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele takový dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za své závěry o úmyslech svému závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je první legální a legitimní výzvou žalované k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalované s plněním dluhu. Výzva č. l. 24, 26 a 29 na zaplacení 43 656,60 Kč takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru na zjevně luxusní zboží, hrubě neodpovídající poměrům a situaci žalované. S tím, že své úvěry poskytuje i osobám v exekučním inhibitoriu nepochybně počítá, ostatně jen senát 20C jej v posledním roce při tomtéž přistihl nejméně 4x. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který učinil dosti proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal. Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu, a stejně neobhajitelné jsou i případné lichevní parametry závazku či hrubý rozpor s dobrými mravy – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažností jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, (následované např. ve sp. zn. , spisová značka, ) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalované dalšími důkazy. Žalovaná je předlužena, zřejmě je z minulosti obětí lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.), má vyživovací povinnost, podléhá vícečetnému exekučnímu inhibitoriu a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené osobě a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec (a stejně tak nemá za to, že by měl od podrobného odůvodňování těchto základních skutečností upouštět právě proto, jak nejednotná a nelogická je rozhodovací praxe soudů).

19. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

20. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (64,97 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když o příslušenství se v úvěrových věcech tvrdí a dokazuje především – což dosavadní justiční praxe nezohledňovala), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části (29,94 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 700 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy, s podáním žalobního návrhu a s částečným zpětvzetím (pouhé doplnění tvrzení by nebylo samo o sobě účelným úkonem, neboť ta mají být již součástí žalobního návrhu). Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 318 Kč a jeho doplatku 330 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

21. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v desítkách dalších žalob stejného žalobce (např. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ) a právního zástupce jen u zdejšího soudu, když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Formulářově pojatá přitom mohla být i tvrzení ke splnění povinnosti § 86 ZoSÚ, když je předkládán stále stejný formulář s nevyžádanými elaboráty a tvrzení na něm beztak nejsou nikdy nijak prokazována.

22. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že je předlužena, podléhá exekucím a má vyživovací povinnost. Spor o přiměřenou dobu ve smyslu § 87 odst. 2 tamtéž pro neúčast stran při jednání nevznikl (žalobkyně na přítomnost při jednání rezignovala), proto soud rozhoduje dle stavu dokazování. Její celková majetková situace dostatečně vyplývá z důkazů jak výše, byla ostatně již přezkoumána dvěma soudními exekutory, kteří shledali marnost exekučního vymáhání, zatímco ostatní exekuce pro nikoliv závratné částky nebyly ani po několika letech skončeny. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Úmysly žalované při sjednání úvěru soud nemá jak zkoumat. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije – a to zcela výjimečně s ohledem na to, že nesplácela ani původní úvěr a pravděpodobnost nehrazení je vysoká. Sankce ztráty výhody splátek je v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu § 87 ZoSÚ skutečně výjimečná a případné neplnění spotřebitelem dle soudem určené lhůty k plnění je zpravidla teprve důvodem k postupu dle odst. 2 tamtéž. Předžalobní výzva od žalobkyně nemá žádné právní účinky, neboť vyzývala k podstatně většímu plnění a uváděla spotřebitele nadále v omyl dovozování, že je úvěr platný. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé stanovil takovou výši splátky, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), které odpovídají jejím dlouhodobým poměrům (kdy pravděpodobně bude mít obtíže dosáhnout byť jen minimální mzdy a dlouhodobě bude omezena na nezabavitelné částkami – s čímž původní věřitel měl povinnost počítat – místo toho se pokoušel vydělávat na osobě v exekučním inhibitoriu a jeho omluvou pro takové počínání má sloužit pouze to, že se v jejím případě bezdůvodně a nelogicky rozhodl nelustrovat registr CEE), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem – který má dokonce shodné sídlo, jako jeho klient a soud se tak obává, že stav Evidence skutečných majitelů nemusí vystihovat vztah advokáta a žalobkyně, jak se stává v praxi těchto úvěrů obvyklé (a k čemuž ekonomickým tlakem nutí největší faktoringové společnosti, vlastněné advokáty, postupně i svou veškerou konkurenci). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, zejména tedy soud neshledal, že by zatím žalovaná nebyla schopna hradit vůbec nic, aby lhůtu k plnění neukládal vůbec žádnou (což je přípustný výsledek těchto řešení, pro právnickou veřejnost však zatím poměrně „nestravitelný“). Žalovaná by měla postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Ačkoliv je zdejší soud prvního stupně i za toto poučení kritizován, důvody uváděny nejsou a realita trestních stíhání spotřebitelů je odlišná. Soud prvního stupně však uvítá pouze právně věcné a přesvědčivé vypořádávání svých argumentů.

23. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).