20 C 428/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného evidenčně Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení příslušenství Anonymizováno

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému na náhradě nákladů řízení ničeho.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, příslušenství z „revolvingové“ úvěrové smlouvy , právnická osoba, , sjednaných mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . Z úvěrů se domáhala jen kapitalizovaného úroku , částka, a dále v sazbě 14,7 % ročně z jistiny , částka, od , datum, do zaplacení (kogentní omezení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně/advokát dlouhodobě ignoruje a zřejmě nepovažuje za právně problematické lákat tato plnění z nic netušících spotřebitelů – v průmyslovém měřítku) a úroku z prodlení , částka, a dále z jistiny , částka, od , datum, do zaplacení v sazbě 8,5 % ročně. Důvod požadování jen příslušenství a rozpor v obou jistinách nebyl soudu ani k dotazu při jednání nijak objasněn., právnická osoba, povinnosti zkoumat úvěruschopnost se již tradičně vůbec nevyjádřila. Ostatně další úvěr ze dne , datum, uplatnila v řízení zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, již dne , datum, a dále ve sp. zn. , spisová značka, dne , datum, . Soud tedy žalobkyni již tradičně vyzval k doplnění nezbytných skutkových tvrzení ke splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

3. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání (byť jej soud výslovně nežádal a postačilo by vyjádření u jednání, kam se žalovaný dle očekávání beztak nedostavil a lhůta k jeho případné přípravě by beztak nebyla zachována, i kdyby ji žalovaný mínil využít) č. l. 76 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, kontroloval NRKI, BRKI, SOLUS a další a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, úvěry poskytl. Žalovaný deklaroval dělnický příjem , částka, , uvedl čistý příjem domácnosti u rodičů , částka, , byly zjištěny úvěrové splátky , částka, u původního věřitele a , částka, u jiného. Ke skutečnosti, že soud i nadále považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, se již soud pro nadbytečnost nedotazoval, v minulosti se z odpovědi právního zástupce toliko dozvěděl, že právní zástupce není statutárním orgánem žalobkyně ani za ni není oprávněn jednat. Pokud se soud v předchozím řízení sp. zn. , spisová značka, dotazoval na konsolidované úvěry, doplňovala tvrzení, ovšem místo požadovaných údajů ke konsolidovaným úvěrům opakovala svá tvrzení k úvěrům předmětným. Dalším vyjádřením ze dne , datum, pak žalobkyně uvedla, že údaje k úvěrům konsolidovaným k dispozici nemá a znovu zdůraznila, že pokud banka úvěry poskytla, musela úvěruschopnost klienta vyhodnotit řádně - k čemuž může soud pouze poznamenat, že v minulosti již České národní bance oznamoval několik tranší klientů, kterým bylo touto bankou postupně poskytnuto několik úvěrů v řádech stovek tisíc Kč, aniž by byla povinnost dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. adekvátně splněna, a projednaná věc byla zařazena do tranše následující., právnická osoba, projednání věci soud musel nařídit jednání, s jiným postupem žalobkyně nesouhlasila. Žalovaného se v předchozím řízení podařilo kontaktovat na tel. , tel. číslo, , uvedl, že je v SRN, ale do ČR jezdí, nesdělil jinou adresu, než stávající evidenční, požádal ale o zaslání informativní kopie na emailovou adresu , e-mail, , čemuž soud vyhověl a použil ji i v této věci. K věci se však přesto nevyjádřil, k jednání se opět nedostavil a soud věc projednal v jeho nepřítomnosti.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

6. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 55, předložila však i další důkazy postoupení. Dle registru obyvatel (č. l. 9) má žalovaný evidenční bydliště teprve od , datum, . Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 15) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů.

7. Dle žádosti o úvěr č. l. 84 a vyjádření banky č. l. 81 žalovaný žádal o úvěr s limitem , částka, . Z předchozího řízení vyplynulo, že souběžným úvěrem žádal konsolidaci dvou předchozích úvěrů s dosavadními splátkami , částka, . V analogickém vyjádření banky v předchozím řízení se uvádělo uvádí, že celková splátka je tak nižší, již však neuvádělo, že souběžně poskytovala další úvěr s další splátkou. Vedle toho si byla vědoma dalších dvou úvěrů žalovaného (č. l. 96 v předchozím řízení, resp. č. l. 83 v tomto) s měsíčními splátkami , částka, a , částka, . Žalovaný ve formuláři žalobkyně, podepisovaném formou SignPad (vyplňoval jej tedy pracovník věřitele), na č. l. 84 deklaroval bydlení u rodičů, učňovské vzdělání, svobodný stav, zaměstnání na dobu neurčitou s příjem 30 tis. Kč měsíčně od AGC Flat Glass Czech, a. s., a celkový příjem domácnosti , částka, . Historie tohoto úvěru je na č. l. 99 a násl. Soud vyzval již v předchozím řízení žalobkyni k předložení výpisu běžného účtu žalovaného v období tří měsíců před poskytnutím tohoto úvěru, což soud považuje za zcela samozřejmý podklad věřitele pro hodnocení bonity klienta, ta odkázala na nutnost vyzvat původního věřitele, který soudu poskytl výpisy až do září 2019. V tomto řízení byly předloženy výpisy od ledna 2019 do května 2019 (č. l. 85 až 93). Před čerpáním tohoto úvěru z nich vyplývá mzda žalovaného , částka, , , částka, a , částka, , splátky úvěrů po , částka, a , částka, (tj. , částka, ). V únoru 2019 je zde 8 plateb ve prospěch Payu Spolka Akcyjna (, částka, ), v březnu 2019 již 10 plateb (, částka, celkem), v dubnu 2019 rovněž 10 plateb (, částka, celkem).

8. Smlouvou č. l. 25 žalobkyně prokázala, že dne , datum, usilovala o sjednání úvěru se žalovaným s limitem revolvingu , částka, , splácených po , částka, včetně pojištění schopnosti splácet (, částka, . O současném sjednání úvěru na , částka, se musel soud dozvědět vlastním přičiněním, resp. z předchozího řízení. Ke smlouvě byl předložen informační leták č. l. 78.

9. V předchozím řízení dle odůvodnění rozsudku č. l. 96 a násl. soud dospěl k závěru, že žalovaný vykazoval známky herní závislosti a i výpisy do května 2019 k takovému závěru postačovaly. Z historií běžného účtu žalovaného tedy původní věřitel měl informaci o četných a stále se navyšujících platbách skrze platební službu, notoricky známou ve spojení s nebankovními úvěrovými závazky a různými webovými službami, včetně online sázkových her, což bude zřejmě případ žalovaného, který příchozími platbami od , právnická osoba, ., zřejmě odčerpával prostředky ze svého herního účtu, např. výhry ze sázek. I pokud taková informace není známa soudcům (senát 20C zdejšího soudu se nad bezpočtem výpisů účtů dlužníků s těmito souvislosti již setkal mnohokrát), bance tyto souvislosti nemohou být neznámé, pokud míní povinnost posuzování schopnosti klientů úvěry splácet vážně a záměrně neignoruje rozšířenost sázkových her a mnohdy s tím spojený problém herní závislosti. V současné době (č. l. 95) je zjevné, že žalovaný je současně obětí predátorských lichevních úvěrů notoricky známých nebankovních úvěrových společností, které úvěrové registry používají právě opačným způsobem, než by dle představ České národní banky a soudní moci měly. Tento věřitel ostatně žalovaného úvěroval ještě dne 3. 9 2019, což rozhodně nesvědčí o vysokém standardu plnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., jak se snažil právní zástupce/postupník soud v doplňujícím podání ubezpečit.

10. Teprve po poučení soudem a po vlastním šetření soudu (k němuž je soud povinen bez ohledu dlouhodobé a zcela pomýlené pokusy vykládat příslušné unijní a transponované právo restriktivním způsobem) začaly být patrné i další okolnosti. Předně již z návrhu ve věci zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, dále vyplývá, že mezi týmiž účastníky byl dále sjednán již dne , datum, kontokorentní úvěr s rámcem , částka, k běžnému účtu žalovaného a je žalováno na jistině , částka, , když úvěr byl zesplatněn dnem , datum, . Dále z návrhu ve věci zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, vyplývá, že mezi týmiž účastníky byl dále sjednán téhož dne, jako projednávaný konsolidační úvěr (tj. , datum, ) ještě druhý úvěr a to revolvingový s rámcem , částka, (!!!), z něhož bylo žalováno , částka, na jistině. Soud si přirozeně musel opatřit alespoň aktuální výpisy CNCB a CBCB, když žalobkyně tvrdí, že žalovaný byl v době poskytování úvěru lustrován, ale tvrzení neprokazuje (než listinami č. l. 83, které nemají objektivní charakter a ani žádnou vypovídací hodnotu), což ostatně tato žalobkyně dosud neučinila nikdy a to ani u úvěrů od jiných věřitelů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti.

11. Z aktuálního výpisu CBCB/CNCB (BRKI/NRKI) na č. l. 63 vyplývá poskytnutí všech úvěrů jak výše, tedy kontokorentního (ten je ve skutečnosti zřejmě až z , datum, ), dále obou ze dne , datum, (, částka, a , částka, ), dále úvěru ze dne , datum, (, částka, ). Soud tedy ani z tohoto výpisu nezískal informace o dvou předchozích, konsolidovaných úvěrech, na které byl čerpán úvěr ze dne , datum, s jistinou , částka, . Dne , datum, čerpal žalovaný úvěr od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , měsíční splátkou , částka, a v květnu 2019 dlužil , částka, . Žalobkyni musí být tak jako soudu dobře známo, že se jedná o predátorsky jednajícího věřitele, který poskytuje prakticky pouze lichevní úvěry (soudě dle všech dosud projednaných nároků tohoto věřitele senátem 20C zdejšího soudu). Následných 17 dalších úvěrů soud neuvádí, neboť nemají vliv na projednávanou věc, osvětlují však retrospektivně jednání žalovaného, který zjevně nejednal v dobré vůli, že bude schopen čerpané prostředky vracet. To však nijak nesouvisí s povinnostmi věřitele, jehož úmysly dlužníka nijak nevyviňují a které navíc jednání jakéhokoliv dlužníka předcházejí, neboť tento věřitel zjevně postupuje na základě dlouhodobé úvěrové politiky a kumulace úvěrů s neobhajitelně vysokými jistinami krajně rizikovým klientům je (dle praxe senátu 20C zdejšího soudu) u tohoto pravidlem.

12. Soud si dále musel u původní věřitelky vyžádat (v předchozím řízení mezi týmiž účastníky na č. l. 167) údaje o konsolidovaných úvěrech, které žalobkyně nebyla schopna poskytnout. Tato podáním ze dne , datum, (č. l. 169) zaslala úvěrovou smlouvu ze dne , datum, (č. l. 170) k jistině , částka, , která byla sama o sobě konsolidační k předchozímu úvěru č. , č. účtu, , kde žalovaný dlužil , částka, . Druhá konsolidovaná smlouva (č. l. 174) je k revolvingovému úvěru ze dne , datum, s rámcem , částka, . Žádná z těchto smluv v aktuálním výpisu CBCB (BRKI) nefiguruje, neboť již od roku 2019 uplynuly 4 roky „skartační“ doby. Pro účastníky i soud jde o notorietu, neboť takové důkazy byly provedeny v předchozím řízení.

13. Dle výpisů z úvěrového účtu č. l. 29 až 53 žalovaný na závazek celkem uhradil , částka, .

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předložených důkazů (byť mají subjektivní charakter), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen tyto úhrady, současně byly prokazovány bankovními výpisy od původní věřitelky.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Banka by si toho měla být vědoma lépe než kdokoliv jiný. V projednávané věci je poskytovaná jistina (u obou souběžných úvěrů) tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

17. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Zde však původní věřitel měl všechny potřebné informace (o rizikovosti klienta ve věku 25 let) k dispozici i ze své vlastní činnosti, aniž by musel nahlížet do jakékoliv externí databáze.

18. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila jednu žádost. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou (nebankovnímu) věřiteli schválila Česká národní banka, v případě banky jde ryze o zodpovědnost každé banky. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

19. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že nezohlednila zcela zjevnou bezúčelnost čerpání prostředků žalovaným a indicie patologického jednání (které před poskytnutím druhého předmětného úvěru již bylo zcela zjevné), resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně právní předchůdkyně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, neboť se také prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování žádosti sama podílela a současně zná veškeré předchozí závazky za žalovaným a také je otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do žádostí budou zapsány. Účel prostředků však beztak zkoumán nebyl, ačkoliv to soud při poskytování , částka, a , částka, považuje za naprosto nezbytné. V prvé řadě by měl být sankcionován věřitel, tedy strana nabídky, než sám spotřebitel. Jen obtížně lze hodnotit, nakolik se na patologickém jednání žalovaného podepsala obscénně nekritická přístupnost úvěrů od této banky, která nekvalifikovanému dělníkovi poskytuje úvěry za podmínek, o kterých si mnohem bonitnější klienti seriózních bank mohou doslova nechat jen zdát.

20. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých dalších údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Věřitelka měla dobrý přehled o většině předchozích závazků i o hospodaření žalovaného, byť stránku výdajovou neověřovala (a žalovaný zjevně více operoval s hotovostí). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti (dalšího) konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším navýšením jistiny i příslušenství, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek a předchozích úvěrů je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný zjevně postupně čerpal další a další jistiny, aniž by se věřitel zajímal k čemu a zda se jedná o udržitelné chování. Před poskytnutím druhého úvěru již měla mít povědomí o tom, že žalovaný provozuje úvěrové i herní „letadlo“ a že každé další prostředky žalovaný opět jen prosází, aniž by měl v úmyslu zahájit období ekonomické střídmosti a splácení. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat skutečné životní náklady žalovaného, ani způsob jeho bydlení (u rodičů), natož pak další příjem domácnosti, jehož nositelé si počínání žalovaného vůbec nemuseli být vědomi. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Reakci rodičů, kteří se dozvědí o nezodpovědném hospodaření potomka, nelze tak jednoduše předvídat a vyloučit, zda naopak nepovede k bezdomovectví klienta. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval sice průměrného příjmu, postupně jej však zjevně utápěl v transakcích, které s největší pravděpodobností svědčí o intenzivním sázení s negativní bilancí (soudu je zřejmé, že existují sázející, kteří dosahují kladné bilance, mnohem častější jsou však naivní sázející, kteří uvěří podvodným společnostem, nabízejícím za úplatu sázkové tipy, přeceňují své vlastní schopnosti, upadají v kognitivní klamy sázkařů apod.). V neposlední řadě se jednalo již o druhou konsolidaci úvěrů, přičemž z vývoje závazků bylo zřejmé, že žalovaný neustále navyšuje požadavek na jistinu, což neomlouvá ponechání splátky ve shodné výši za cenu prodloužení úvěru. Takové jednání připomíná kognitivní zkreslení při sázení i na straně samotné banky. Již tato samotná okolnost (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovala, nemluvě o nebankovním závazku, o který se měla věřitelka zajímat tím více.

21. Byl zda dostatek důvodů ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu, tedy bez dalšího upřesnění, prověření výdajové stránky či nepodmínění dalšího čerpání stanovením účelu, nemohl poskytnout. Je zcela nepochopitelné poskytnout konsolidační úvěr a tentýž den poskytnout spotřebiteli takto rizikových poměrů revolvingový úvěr s rámcem , částka, . Dle závěru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů (k úvěru ze shodného dne, projednávaném ve sp. zn. , spisová značka, , kde došlo k vydání rozsudku pro uznání, se v tomto řízení nelze vyjadřovat) ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

22. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat regulérní banka, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

23. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které (zejména u této věřitelky) nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu, které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě a které nebyly sjednány v úvěrové smlouvě, ale až v navazujících a spotřebitelem nepodepisovaných dokumentech. Stejně tak se soud nemusel zabývat rozporem části nároku s omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., které tento advokát požaduje u všech nároků, tedy i těch, kde k prodlení došlo po dubnu 2020, stejně jako těch, které byly po dubnu 2020 sjednány. To byl ostatně důvod, proč soud nevydal platební rozkaz a přistoupil k výběru doplatku soudního poplatku.

24. Soud by nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

25. V daném případě však soudu nebylo sděleno, proč se žalobkyně domáhá jen příslušenství, s touto situací se u ní dosud nesetkal. Lze pouze spekulovat, zda jde o důsledek vylákání plnění jistiny od žalovaného (v poslední době se stále častěji objevují notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti, sjednané zástupcem s plnou mocí, na což bude muset zákonodárce reagovat podobně, jako již reagoval na hojně zneužívané exekutorské zápisy) či jsou důvody jiné. V každém případě však u neplatného úvěru nelze dovodit nárok na obchodní úrok a ten musel být zamítnut bez dalšího. Zbývá tak dořešit otázku úroku z prodlení. Zde soud dovozuje, že k prodlení nemohlo dojít dle představ věřitele/postupníka, neboť žalovanému se nedostalo řádného plnění služby věřitelem ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž sám dlužník se vysloveně protiprávního jednání, z něhož by sám musel dovozovat neplatnost čerpaného úvěru, nedopustil. K prodlení tak mohlo dojít nejdříve doručením žaloby od soudu, případně až posouzením povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť takového práva se spotřebiteli dříve či později má dostat. Soud tak rozhodoval na základě aktuálního procesního stavu, který byl determinován nejistotou soudu (i substituujícího právního zástupce žalobkyně) ohledně skutečnosti, zda již jistina byla či nebyla uhrazena. Soud tak nemohl dovodit ani nárok na úrok z prodlení a žalobu tedy zamítal v celém rozsahu.

26. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Tomu však dle obsahu spisu s řízením žádné takové účelně vynaložené náklady nevznikly a tomu odpovídá II. výrok (nákladový) shora. Soud se tak již nemusel zabývat ani faktem, že právního zástupce žalobkyně považuje za 100 % vlastníka žalobkyně a právní zastoupení je tak spíše zneužitím práva na zastupování advokátem, než-li autentickým výkonem takového práva, zřízeného ve prospěch advokátního stavu.