20 C 43/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného fakticky bytem adresa žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částek: [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], úroků z prodlení v kapitalizované výši [částka], úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného úroku [částka], úroku v sazbě 23,66 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku v sazbě 23,66 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení dlužného plnění ze smluv o„ půjčkách“ [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednaných s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinami 25 000, resp. [částka]. Konkrétně se domáhala [částka], resp. [částka] na jistinách, [částka] na souhrnném poplatku (u mladšího úvěru byl již zcela uhrazen), [částka], resp. [částka] na kapitalizovaných obchodních úrocích v sazbě 23,66 % ročně do [datum], resp. [datum] a dále do zaplacení z jistin [částka], resp. [částka], a na úrocích z prodlení [částka], resp. [částka] do [datum], resp. [datum] a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % ročně. Uvedla, že žalovaný do podání žaloby uhradil pohledávky částkami [částka], resp. [částka]. V prvém případě uhradil na pevně sjednaný úrok [částka] a na administrativní poplatek [částka], ve druhém případě na pevně sjednaný úrok [částka] a na administrativní poplatek [částka], které tak žalobkyně měla za plně uhrazená a zbývající plnění započetla na ostatní nároky. Již v žalobním návrhu řádně uvedla skutková tvrzení ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek, uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného, získal od něj informace o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, půjčku poskytl.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své evidenční adresy nenahlásil a na té je dlouhodobě nedosažitelný. Soud nicméně adresu faktického pobytu žalovaného zjistil z úřední iniciativy (nikoliv z procesní povinnosti, ale proto, aby se žalovaný u tak zásadního předmětu řízení nepřipravil o všechna svá práva jen proto, že jsou mu lhostejné základní občanské povinnosti). Na adrese [ulice a číslo] v [obec] převzal žalovaný návrh do vlastních rukou dne [datum], nevyjádřil se však. Ostatně v minulosti již čelil nebo čelí 14 exekučním řízením, jeho nezájem tak zjevně nelze přičítat pouze nerozvážnosti nepoučeného. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

4. Zákaznickou kartou č. l. 32 ze dne [datum] prokázala, že žalovaný uplatnil vedle svého trvalého bydliště jinou adresu výběru ([ulice a číslo] v [obec], 3. patro), uvedl nájemní bydlení od března 2016, společnou domácnost s manželkou, středoškolské vzdělání, zaměstnání na hlavní pracovní poměr řidiče důlního velkostroje u [právnická osoba], od roku 1983, příjem [částka] měsíčně a výdaje vč. splátek úvěrů [částka] měsíčně. Smlouvou o„ půjčce“ z téhož dne (č. l. 36) žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal uhradit po načerpání [částka] celkem [částka] v 58 týdenních splátkách po [částka], navýšení sestává z pojistného na životní pojištění [částka], ze [částka] na poplatku za administrativní činnost, ve [částka] na úroku a v [částka] za hotovostní inkaso splátek. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je obsaženo až ve smluvních podmínkách na straně 3 za podpisem žalovaného, když na titulní straně samotné smlouvy je ujednáno, že vedle jistiny žalovaný uhradí na úroku pevnou částku. Současně je zde uvedeno, že„ v případě, že dojde ve smyslu článku 9.3 věty druhé těchto Smluvních podmínek k prodloužení doby trvání Smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání Smlouvy jistina úročena“. Odkaz na článek 9.3 je z pohledu soudu (známo z úřední činnosti s ohledem na desítky projednaných smluv téže žalobkyně v senátu 20C zdejšího soudu) zjevnou písařskou chybou, neboť v jiných smlouvách toto ustanovení směřuje k textu, který je obsažen v článku 9.

7. To však nemůže tížit spotřebitele, který je odkázán toliko na text smlouvy a možnosti a schopnosti průměrného spotřebitele.

5. Zákaznickou kartou č. l. 34 ze dne [datum] prokázala, že žalovaný uplatnil vedle svého trvalého bydliště jinou adresu výběru ([ulice a číslo] v [obec], 3. patro), uvedl nájemní bydlení od roku 2016, společnou domácnost s manželkou, středoškolské vzdělání, shodné zaměstnání, příjem [částka] měsíčně a výdaje vč. adekvátně zvýšených splátek úvěrů [částka] měsíčně. Smlouvou o„ půjčce“ z téhož dne (č. l. 38) žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal uhradit po načerpání [částka] celkem [částka] v 58 týdenních splátkách po [částka], navýšení sestává z pojistného na životní pojištění [částka], z [částka] na poplatku za administrativní činnost, ve [částka] na úroku a v [částka] za hotovostní inkaso splátek. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je obsaženo až ve smluvních podmínkách na straně 3 za podpisem žalovaného, když na titulní straně samotné smlouvy je ujednáno, že vedle jistiny žalovaný uhradí na úroku pevnou částku. Současně je zde uvedeno, že„ v případě, že dojde ve smyslu článku 9.7 věty druhé těchto Smluvních podmínek k prodloužení doby trvání Smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání Smlouvy jistina úročena“. Odkazované ujednání pak zní:„ Bude-li však Zákazník v okamžiku splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky v prodlení se zaplacením některé ze splátek nebo neuhradí-li poslední splátku celkové dlužné částky řádně a včas, prodlužuje se účinnost Smlouvy do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky“.

6. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 30), adresovaným na adresu výběru (č. l. 31) žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně vypracovala oznámení o postoupení obou pohledávek a již tím bylo prokázáno postoupení pohledávek na žalobkyni. Totéž bylo prokázáno smlouvou č. l. 24 a seznamy postoupených pohledávek č. l. 28 a 29. Žalobkyně prokázala právní subjektivitu svou i své právní předchůdkyně dvěma výpisy z obchodního rejstříku, tedy i předměty jejich podnikání. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 42) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. na adresu výběru.

7. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 49) vyplynulo, že v roce 2010 a 2011 čelil nebo čelí dvěma exekucím (jistiny [částka] a [částka]). Žalobkyni nemůže tížit skutečnost, že žalovaný je dle přehledu řízení u zdejšího soudu (č. l. 49) v současnosti zjevně předlužen (exekučních řízení proti majetku žalovaného zdejší soud eviduje od roku 2017 již celkem 5 a souhrn holých jistin k vymáhání činí přes 87 tis. Kč). Údaje o exekučních řízeních z let 2010 a 2011 však soud ověřil dotazem u soudního exekutora. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o stavu [příjmení] a ani [příjmení] neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Oba soudní exekutoři však sdělili (č. l. 52 a 55), že obě exekuční řízení byla ukončena již v letech 2013, resp. 2014. Dalších dotazů na konkrétní exekutorské úřady ohledně exekucí tak již zjevně nebylo třeba. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalované tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v [příjmení] či u konkrétního soudního exekutora, soud proto údaje ověřil. [příjmení] aktivitu přitom soud nečinil. Z obou zákaznických karet soud dovodil, že žalobkyně prokázala, že se dostatečně zabývala schopností žalovaného úvěr splácet, jakkoliv údaje o výdajích nejsou doloženy podkladovými dokumenty (částky však svou výší nejsou nijak neobvyklé). Soud nezjistil žádnou podstatnou nesrovnalost v tvrzeních žalovaného, když zaměstnán u tohoto subjektu v té době skutečně byl, jak vyplynulo z pátrání po pobytu č. l. 48, kde bylo spontánně uvedeno i to, že je zaměstnán od [datum] O pozdějším vývoje ekonomické situace žalovaného však v době kontraktace nemusela při zachování náležité a přiměřené péče vědět (pokud soudu nezatajila předchozí úvěr a okolnosti jeho případného splacení či konsolidace, když údaj o předchozím závazku byl specifikován jen výší splátky, nikoliv osobou věřitele), nelze ji tak z hlediska § 9 zákona č. 145/2010 Sb., v tehdy platném a účinném znění tyto skutečnosti klást k tíži.

8. Jelikož z aritmetického hlediska dosahuje v případě obou smluv míra ročního úročení jistiny (při anuitním splácení) při zohlednění navýšení o pevně sjednaný úrok a poplatek za administrativní činnosti více než 52 % ročně, soud zjistil v databázi [obec] národní banky [příjmení] úrok UK3 („ domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu – floating a fixace do 1 roku včetně“), která v dubnu 2016 činila 10,63 % ročně a v červnu 2016 činila 11,02 % ročně. Soud zvolil kategorii„ do 1 roku včetně“, neboť splátkový kalendář zněl na 58 týdnů a taková sazba má k projednávaným zápůjčkám typově podstatně blíže, než sazba pro úvěry se splátkami„ nad 1 rok do 5 let“. Odtud pak soud dopočetl, že navýšení jistiny [částka] je na dobu 58 týdnů přípustné při sazbě 31,89 % ročně pouze v rozsahu [částka] (kalkulace č. l. 61), navýšení jistiny [částka] je na dobu 58 týdnů přípustné při sazbě 33,06 % ročně pouze v rozsahu [částka] (kalkulace č. l. 62).

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem:

10. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu platně sjednali závazky ze smlouvy o zápůjčkách ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., s charakterem spotřebitelských závazků, z něhož právní předchůdce poskytnutím jistiny zápůjčky plnil, žalovaný však nesplácel řádně a včas (žalobkyně uvedla úhrady v celkové výši jak v odstavci 1 shora), v důsledku čehož marně uplynuly oba sjednané splátkové kalendáře a závazky se nejpozději uplynutím 58 týdnů staly splatné celé. Důvod k poměrnému krácení inkasního poplatku soud neshledal, když závazky (dle skutkových tvrzení) nebyly zesplatněny předčasně, důvod k poskytování této služby (jakkoliv z pohledu zájmů dlužníků absurdní). Dle formulace smlouvy jde o volitelnou službu a je na žalovaném, zda takové služby využívá či nikoliv (jakkoliv je s podivem, že tolik klientů této úvěrové společnosti i s ověřeným bankovním účtem má zájem o značně nákladné týdenní splácení namísto obvyklého měsíčního bezhotovostního či složenkou typu A, když většina legitimních zdrojů příjmů je vyplácena právě měsíčně, nikoliv týdně). Soud vychází ohledně údajů o výši dosud nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Ostatně soud byl odkázán na skutková tvrzení samotné žalobkyně i v rozsahu tvrzení o dosud splněném. V rozsahu neuhrazených jistin (avšak pouze [částka], resp. [částka]), přehledně a srozumitelně sjednaného jednorázového úroku, inkasního poplatku a úroku z prodlení, částečně kapitalizovaného za adekvátně stanovené období a částečně běžícího do zaplacení, v sazbě, která je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (ovšem počítaného z jistin [částka], resp. [částka] a tedy u druhého žalovaného závazku poměrně zkráceného jak v kapitalizované části, tak v běžící), tak mohl soud žalobě výrokem I vyhovět a žalovaného zavázat plněním.

11. Pokud se týká požadavku na zbylou část poplatků a jistin ([částka]) Kč, na kapitalizovaný úrok z prodlení v rozsahu [částka] a z jistiny [částka] od [datum] do zaplacení a na obchodní úroky kapitalizované ve výši [částka] a v sazbě 23,66 % ročně z částek [částka], resp. [částka] do zaplacení, soud shledal, že ujednání o poplatku je absolutně neplatné samo o sobě a ohledně obchodního úroku je obě smlouvy jsou koncipovány způsobem, který navozuje dojem, že úrok je omezen absolutní částkou, a tedy v případě prodlení již dále pohledávka o úrok nenarůstá. Proto je výrokem II shora jako nedůvodné zamítnul.

12. Poplatek [částka], resp. [částka] totiž zcela zjevně představuje další skrytou složku úroku, tj. odměnu věřitele za poskytnutí peněz dlužníkovi, nikoliv však poplatek za konkrétní službu, která by představovala volitelné, nadstandardní plnění. Takto vágně pojmenovaný poplatek zjevně zahrnuje zcela samozřejmé a nepominutelné činnosti (včetně povinného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., resp. 86 zákona č. 257/2016 Sb.), které musí úvěrující poskytnout/vykonat vždy a dlužník se jich nemůže„ zříci“. Takový poplatek uměle navyšuje skutečné náklady spotřebitelského úvěru pro dlužníka a přitom nezakládá nárok na žádné protiplnění věřitele vůči spotřebiteli. V tomto ohledu zjevně koliduje s dobrými mravy a s nevyjmenovaným zakázaným ujednáním spotřebitelských smluv ve smyslu § 1814 a 1815 o. z., pro což by bylo možno jej považovat za již proto absolutně neplatný. Administrativní poplatek zcela jistě nelze legitimně vybírat za činnost, která je podstatou samotné finanční služby, provozované za zisk z úroku – provozní náklady podnikatele včetně prověření úvěruschopnosti klienta, kontraktace a poskytnutí jistiny, a nepředstavuje tedy dodatkovou službu pro dlužníka (jako je v projednávané věci např. soudem akceptovaný poplatek za hotovostní inkaso, jakkoliv je pro soud oblíbenost této služby i u dlužníků s bankovním účtem nepochopitelná). Podle § 1814 písm. k) o. z. dále platí, že zvláště se zakazují ujednání, která (…) přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě, (…). Má-li spočívat administrativní činnost i v plnění dalších povinností věřitele (např. v povinném zkoumání schopnosti dlužníka úvěr splácet dle § 9, resp. § 86 obou zákonů o spotřebitelském úvěru), jde s odkazem na citované ustanovení rovněž o zakázané ujednání ve spotřebitelských smlouvách, neboť přenos nákladů na splnění takové povinnosti věřitele (zde formou zpracování zákaznické karty na náklady dlužníka) lze rovněž považovat za přenos důkazního břemene (společně s obdobně podstatným břemenem – platbou za takovou službu). Poskytovatel spotřebitelských úvěrů je sice oprávněn požadovat vyšší úrokovou sazbu, než bankovní domy či jiné úvěrové společnosti, avšak i tato sazba (tak jako smluvní volnost závazků) má své legitimní hranice, dané historickou zkušeností s pauperizací celých sociálních tříd, a dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze akceptovat více, než trojnásobné navýšení takové sazby. S tímto poplatkem by skutečný roční úrok převyšoval v obou případech 52 % ročně a soud tak nutně zkoumal i to, zda se nejedná o soudy neakceptované trojnásobné překročení úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami, porovnávaje sazbu s údaji v databázi [příjmení] [příjmení]. Shodný procentuální výsledek naznačuje, že i administrativní poplatek (poplatek za hotovostní inkaso je procentuálně stanoven dokonce explicitně, viz čl. 2 smluvních podmínek) je odvozován procentuálně od výše jistiny, což rovněž svědčí o zastřeném právním jednání, resp. skryté části obchodního úroku, k čemuž soud nepřihlíží již s odkazem na § 555 odst. 2 občanského zákoníku.

13. Takto soud shledal, že žalovaný u prvního ze závazků (dle jejich anachronického pořadí dle žaloby) nemohl požadovat na obchodním úroku více, než 33,06 % ročně, resp. 31,89 % ročně, a přeplatil tak na úroku a poplatku [částka], u druhého úvěru [částka]. Přestože žalovaný v řízení nevystupoval aktivně, soud přihlédl k již uhrazenému plnění, započítanému věřitelem na tento poplatek, neboť shledal jejich absolutní neplatnost s účinky ex tunc. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatné závazky, by totiž dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 o. z., které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 o. z. platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost ujednání o nároku na úrok a administrativní poplatek nad rámec [částka], resp. [částka] možno dále plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení (který zůstal sazbou nesnížen, snížila se však jistina, z něhož byl v případě druhého závazku počítán). Soud proto od zbylých nároků (poplatků, případně zbylých jistin) odečetl výši plnění, které již žalovaný na úroky a administrativní poplatky uhradil ([částka], resp. [částka]), aniž by v takovém rozsahu šlo o platné ujednání, na které by bylo možno platby započíst.

14. Pokud se týká obchodního úroku 23,66 % ročně nad rámec pevně sjednané částky [částka], resp. [částka] až do zaplacení, ani na tyto nebylo možno dlužníkem plnit (a započíst na ně přeplatky, ačkoliv taková sazba již sama o sobě dobrým mravům neodporuje). Dlužník totiž může na základě textu ujednání obou smluv ohledně základních parametrů zápůjček oprávněně očekávat, že pohledávka již nebude v případě prodlení navyšována jinak, než v rozsahu zákonem stanoveného úroku z prodlení. Z ujednání čl. 1 smluvních podmínek v případě obou smluv nevyplývá, že tam uvedená sazba mohla přivodit následek pokračujícího úročení nad rámec sjednaného splátkového kalendáře. Soudu není jazykovým ani systematickým výkladem obsah těchto ujednání (v případě starší smlouvy i s ohledem na zjevně chybný odkaz, který však z pohledu spotřebitele nelze vykládat jinak, než důsledně) zřejmý, neboť z nich lze dovodit spíše opačný následek, než jakého se žalobkyně (v této věci, a nepochybně i v tisících či desetitisících analogických řízení před soudy v rámci celé ČR) domáhá, tím méně pak může takové ujednání tížit spotřebitele, vůči němuž musí být veškerá ujednání činěna srozumitelně (§§ 1811 a 1812 o. z.), ale i dle obecných ustanovení o obsahu právních jednání (§§ 556 a 557 o. z.), když spotřebitel (nepodnikatel) obsah smluvních podmínek nemůže při kontraktaci nijak ovlivnit (z praxe soudu ostatně vyplývá podezření, že nemůže ve skutečnosti ovlivnit ani způsob bez-/hotovostního splácení). Ustanovení § 1811 odst. 1 o. z., stanoví, že veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Ustanovení § 1812 odst. 1 o. z., stanoví, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Ustanovení o prodloužení platnosti smlouvy a s tím spojené neúročení jistiny v případě prodlení s „ některou ze splátek nebo poslední splátky“ lze nejlépe vyložit právě v neprospěch požadavku na požadavek žalobkyně na úročení jistiny do zaplacení nad rámec pevně sjednaného úroku. Bylo-li úmyslem žalobkyně dovozovat takový následek argumentem a contrario (tedy pro případ, že dlužných splátek je více než jedna a v takovém případě se jistina má dále úročit), nejde o srozumitelné ujednání se spotřebitelem, který není povinen vykládat text smluvních ujednání se zvládnutím výčtu, obsahu i vzájemných vztahů jednotlivých způsobu interpretace právního textu, k čemuž je povinen soud, orgán veřejné moci či osoba s kvalifikovaným právnickým vzděláním.

15. V rámci obiter dictum soud konstatuje, že u smluv, sjednaných po [datum] by se již uplatnila výslovná úprava § 110 odst. 2 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb., dle které platí, že obsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, která je nižší, než odpovídá informaci o zápůjční úrokové sazbě, snižuje se zápůjční úroková sazba tak, aby odpovídala celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, uvedené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Podle odst. 4 tamtéž pak dále platí, že bylo-li sjednáno, že spotřebitel bude plnit ve splátkách, zohlední se změny vyplývající z odstavců 1 až 3 poměrně v jednotlivých splátkách. Věřitel na žádost spotřebitele vypočte novou výši splátek a sdělí ji spotřebiteli.

16. V navazujících smluvních podmínkách uvedená pasáž, vysvětlující míru úroku při té či oné době splácení, již nemůže spotřebitele tížit ani proto, že z ní významově nevyplývá, zda jde o ujednání i následného úročení, či pouze o vysvětlující ustanovení vzhledem k povinnosti uvádět ve spotřebitelském úvěru sazbu RPSN (pro jejíž transparentní výpočet je nezbytné znát i úrokovou sazbu úvěru) či z jiného důvodu, který je znám jen původnímu věřiteli. Ujednání o úroku pevnou částkou a zároveň sazbou 23,66 % ročně (resp. 23,72 % ročně jak vyplývá z obou smluv) je tak ve zjevném vzájemném rozporu a pouze původní věřitel ví, proč se historicky rozhodl maskovat ve smluvních dokumentech skutečnou úrokovou sazbou konstrukcí pevné částky„ úroku“ (a„ poplatku“, jak zdůvodněno výše). Na ujednání o výši úrokové sazby je v rámci téhož článku napojeno ujednání dle výše uvedených dvou odstavců, není tak žádné opory pro argumentaci, že by se spotřebitelem bylo ujednáno úročení obchodním úrokem do zaplacení. Formulace ujednání„ formulářové“ smlouvy je ryze záležitostí žalobkyně, pokud tedy sama zvolila formulaci jednorázově stanoveného úroku, vedle něhož nadto požaduje jiné jednorázově stanovené poplatky, nelze takové smluvní ujednání současně považovat za srozumitelné a jasné ujednání o pokračujícím úročení sjednanou roční sazbou, nadto uvedené v toliko obchodních podmínkách a nikoliv v textu samotné smlouvy. V této souvislosti i nadále platí závěry, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3512/11, dle jehož odůvodnění je absolutně neplatné ujednání ohledně povinnosti, která je sjednána toliko v rámci obecných obchodních podmínek, k nimž žalovaný nepřipojuje svůj podpis, a jako běžný spotřebitel očekává, že ujednání obsahují toliko technické smluvní klauzule, nikoliv podstatnou platební povinnost, resp. v případě sazebníku není zajištěno ani to, že s ním byl žalovaný při kontraktaci seznámen. Žalovaný se platnosti těchto ustanovení v řízení nedovolal. Dále je třeba přihlédnout k odůvodnění (a právní větě) rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 ze dne 19. 6. 2018, dle kterého je uvádění takových smluvních povinností v navazujících dokumentech nepřípustnou překážkou pro to, aby se s povinnostmi spotřebitel mohl seznámit. Pokračující úročení úvěru v případě prodlení nepochybně představuje následek neplnění povinností dlužníka a taková ujednání nepochybně lze vyčlenit do obchodních podmínek. Současně je však třeba zohlednit jejich význam pro spotřebitele a podstatné platební povinnosti ponechat v textu smlouvy, aby bylo nepochybné, že s nimi byl spotřebitel seznámen.

17. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je zjevně předlužen (exekučních řízení proti majetku žalovaného zdejší soud eviduje od roku 2017 již celkem 5 a souhrn holých jistin k vymáhání činí přes 87 tis. Kč). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Žalovaný je dlouhodobě zaměstnán v dělnické profesi, lze tedy očekávat, že jediným možným způsobem úhrady bude dobrovolné splácení či další exekuce formou srážek ze mzdy. Proto soud na straně druhé z důvodu patřičné ochrany žalovaného (před navýšením pohledávky o náklady exekučního řízení) poskytl již tímto rozsudkem přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně pokud by žalovaný v řízení vystupoval aktivně a namítnul (důvodně) některou ze spotřebitelských námitek, které soud nemůže zohlednit z moci úřední, mohl být výsledek řízení podstatně odlišný. Pokud má však někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již nelze spravedlivě požadovat. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

18. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) neúspěšná, úspěch účastníků je nicméně téměř rovnocenný (rozdíl činí méně než 10 %). Soud proto dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 in fine o. s. ř. výrokem III shora nepřiznal právo náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.