20 C 43/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno ´ Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno zastoupená advokátem JUDr. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 fakticky bytem Adresa zainteresované osoby 0/1 pro zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení ve výši roční repo sazby, vyhlašované Českou národní bankou a navýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, od , datum, do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně , částka, , splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, s úrokem z prodlení ve výši roční repo sazby, vyhlašované Českou národní bankou a navýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, od , datum, do zaplacení, , částka, a , částka, , se žaloba zamítá.

III. Žalovaný není povinen platit žalobkyni poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , navýšenou o poplatek , částka, , v 53 týdenních splátkách. Žalovaný již měl zaplatit , částka, , domáhala se plnění dle výroků I. a II. shora.

2. Dále se pod původní sp. zn. 24 , právnická osoba, /2024 domáhala souběžným žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu téhož dne, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , s jistinou , částka, , navýšenou o poplatek , částka, , v 53 týdenních splátkách. Žalovaný již měl zaplatit , částka, , domáhala se plnění dle výroků I. a II. shora.

3. Soud tato řízení spojil usnesením č. l. 45 ke společnému řízení.

4. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému zaslal soud výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po žalovaném pátral (ač k tomu není povinen) a zjistil, že na adrese jak výše čerpá invalidní důchod pro III. stupeň invalidity. Žalovaný se ani tak nevyjádřil a neuplatnil žádnou námitku.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně předložila úvěrovou smlouvu č. l. 15 s podpisem žalovaného, dle které po načerpání , částka, má tyto v 53 týdenních splátkách po , částka, vrátit v celkové výši , částka, . RPSN je výslovně deklarována jako 206,8 %. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 18 a 18a (s mezičlánkem v osobě , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 35) vypracování i zaslání (č. l. 36) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, resp. na původní adresu dle smlouvy, což v roce 2023 již nebylo 11 let aktuální (č. l. 9).

6. Pokud se týká spojené věci, platí následující. Žalobkyně předložila úvěrovou smlouvu (resp. smlouvu o půjčce) č. l. 36 s podpisem žalovaného, dle které po načerpání , částka, má tyto v 53 týdenních splátkách po , částka, vrátit v celkové výši , částka, . Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 54 a 56 (s mezičlánkem v osobě , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, .). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 35) vypracování i zaslání (č. l. 58) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného, resp. na původní adresu dle smlouvy, což v roce 2023 již nebylo 11 let aktuální (č. l. 9).

7. K poměrům žalovaného vyplynulo, že dle zprávy č. l. 40 (62 ve spojené věci) je žalovaný příjemcem invalidního důchodu pro III. stupeň invalidity ve výši. Dle zprávy č. l. 66 (spojený spis) byl žalovaný v evidenci uchazečů o zaměstnání naposledy v roce 2011 a nyní žádnou sociální dávku nečerpá.

8. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud tak vycházel z tvrzení, že dosud uhradil pouze , částka, a , částka, . Povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr se na žalobkyni v té době ještě nevztahovala, ostatně jednalo se o povinnost, platnou pouze na základě Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES a jejího článku 8 odst. 1 (Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), zveřejněné až , datum, a ještě několik let bez implementace do právního řádu České republiky.

9. Pokud se týká plnění v rozsahu III. výroku shora, soud shledal nárok v takové části pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. Sjednané navýšení 2x , částka, v podobě „souhrnného poplatku“ je třeba posuzovat dle svého obsahu. Zjevně se jedná o jediné navýšení úvěru, které je skutečným důvodem poskytování takového produktu a jediným ziskem podnikatele. Podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Takové navýšení pak odpovídá v obou případech sazbě 67,92 % ročně (případně 113 % ročně při anuitním úročení/splácení). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do , podezřelý výraz, práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od dřívějších ukazatelů ARAD UK20 až UK22 (aktuálně „kontokorentní úvěry“ a „úročené úvěry z kreditních karet“).

10. Zejména se tak odvolávají na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, . Dovození přípustnosti čtyřnásobku zřejmě vychází z extenzivního výkladu formulace z odůvodnění tohoto rozsudku: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Takový výklad je však zjevně nesprávný a na ustálené judikatuře, která připouští nejvýše trojnásobek, se touto formulací ničeho nemění. Již tak je připuštění takového navýšení spotřebitelského úvěru v rámci EHS spíše výjimečně vysoké. Odkazování se na nejvyšší sazby kontokorentních úvěrů či úvěrů z kreditních karet je rovněž nesprávné, neboť nelze rezignovat na výběr správného úrokového ukazatele dle typu úvěru. Projednávanému typu úvěru odpovídala sazba běžného úvěru na dobu 1 roku bez účelového určení čerpání jistiny a ta je dlouhodobě 3x až 4x nižší, než nejvyšší sazby „kontokorentních úvěrů“ a „úročených úvěrů z kreditních karet“.

11. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu zhruba desetinásobně a proto je s odkazem na tehdy platný § 39 zákona č. 40/1964 Sb. absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a soud žádné navýšení jistiny nepřiznal. Soud by zde přihlédl k tehdejší sazbě UK11, nikoliv k sazbám jiným, vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byla půjčka typově určena a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů, nežli kategorii sběrnou („ostatní“). S odkazem na tehdy platný § 41 tamtéž lze závazek půjčky považovat v ostatním za platný, ujednání o úrokové míře však nikoliv. Ustanovení § 577 aktuálně platného občanského zákoníku nelze aplikovat, nadto s odkazem na formulaci „uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“ je zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 20 % ročně. Tento věřitel ostatně vytěžuje soudy úvěry s obdobně lichevním navýšením až do současné doby, nejde tedy o specifickou obchodní praxi let 2007 a 2008, ale o dlouhodobý obchodní model zcela bezskrupulózního uvalování lichevního příslušenství na desetitisíce spotřebitelů. Lichevního jak ve smyslu shora citovaného rozhodnutí v , podezřelý výraz, věci, tak i ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.), neboť nový občanský zákoník takové jednání od roku 2014 pojmenovává shodně.

12. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila podstatně méně, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení „souhrnným poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, či , spisová značka, . Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou. Ujednání obchodních podmínek smlouvy (čl. 5), upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, pak soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje rovněž za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný „souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částku, odpovídající navýšení o přijatelnou úrokovou sazbu, bylo by takové ujednání platné, neboť by již nevedlo k překračování přípustné míry úročení jistiny. V této věci však míru dobrých mravů překračují oba typy vyjádření úroku, tedy jak 67,92 % ročně, tak 113 % ročně.

13. K databázi ARAD soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští (troj-) násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od , datum, (resp. od roku 2008, kdy byla přijata příslušná evropská směrnice), kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce „komu“, tak v otázce „s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. Porušení takového omezení v podnikání věřitele pak nemůže zůstat bez reflexe soudní mocí. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele „průměrného rozumu“, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za „šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů v pozdější době dolehla nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od , datum, . Dále dle § 1805 odst. 2 o. z. platí, že věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží. Tato ochranná ustanovení však v projednávané věci (retroaktivně) uplatnit nelze.

14. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle ARAD nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje.

15. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným „kabinetním“ formulacím typu „taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. Bankou v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. Databáze ARAD však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného „UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok (naopak jde o hloupé opakování historických omylů jednotlivých zaniklých kultur a civilizací) a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti, včetně jejich potomků, a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent, s následkem osvobození od placení jejich zbytku. V případě insolvenčních řízení svých klientů těží z umělého navýšení svých pohledávek na úkor ostatních věřitelů, jejichž nároky jsou proporcionální výši jimi poskytnutého plnění (k tomu srov. odst. 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku země.

16. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením „právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.). O to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 419 a 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními nedostane vůbec. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

17. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit jako příčící se hrubě dobrým mravům. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ).

18. Soud proto přiznal žalobkyni nárok pouze na zbývající části obou jistin. Rovněž přiznal nárok na úrok z prodlení a to v proměnlivé podobě dle tehdy platného nařízení vlády č. 142/1994 Sb. K vypočtení aktuální částky bude zjevně třeba využít některý z komerčních kalkulátorů příslušenství, které s tímto způsobem úročení umí pracovat, neboť pro ruční výpočet jde o kalkulaci značně náročnou, přinejmenším časově, a především velmi nepraktickou. Oproti současnému způsobu jejího stanovení je však nepochybně přívětivější, pokud sazba dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v současnosti atakuje 15 % p. a. a je konzervována až do úplného zaplacení jistiny. Ve zbytku soud žalobu zamítnul.

19. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v roce 2022 již jinou exekuci pro jistinu 45 tis. Kč a dosud neeviduje záznam o jejím skončení. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Zjevně však své závazky hradit zkoušel. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

20. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná (52,2 %) téměř ve shodném rozsahu jako žalovaný (rozdíl nečiní ani 10 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žádnému z účastníků.