20 C 43/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 14 267,58 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů), s původní jistinou , částka, . Z úvěru se domáhala jistiny , částka, , kapitalizovaného úroku , částka, a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, úhrady za poskytnutí úvěru , částka, (!), úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení , částka, (!), úhrad za umožnění platit splátky v hotovosti (, částka, ), smluvní pokuty , částka, , dalšího úroku , částka, , úroku z prodlení , částka, a dále z jistiny v sazbě 15 % ročně od , datum, do zaplacení., právnická osoba, povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně již tradičně vůbec nevyjádřila (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti), důvod vyplynul z listin, které si opatřil soud. Soud sice žalobkyni již tradičně vyzval (č. l. 42) k doplnění nezbytných skutkových tvrzení ke splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., k žádnému doplnění při konaném jednání dne , datum, nedošlo. Pouze soudu v předstihu doslala kopii živnostenského listu žalovaného (č. l. 57) pro obor zednictví. Současně ji upozornil, že žalovaný již jistinu dramaticky přeplatil.

3. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci trestného činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“) či trestný čin § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento věřitel byl rovněž postižen, rozhodnutím číslo jednací 2023/125799/570 ze dne , datum, a byla mu vyměřena poměrně symbolická sankce , částka, , avšak pouze za nesprávné vyčíslování nákladů spotřebitelského úvěru. Obdobně byli postiženi i další věřitelé, jejichž úvěry tato žalobkyně v masovém měřítku skupuje a uplatňuje u soudu, naposledy , právnická osoba, , pokutou , částka, . Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení na spotřebitele (jak právní zástupce povětšinou soudu sděluje v písemném doplnění), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně občas uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, sama velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást účastníky, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně.

4. Soud v tomto řízení ani nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše. Ke shodnému výsledku (nepřiznání náhrady nákladů řízení) by vedla skutečnost, že žalobkyně uplatnila u soudu ve sp. zn. , spisová značka, jiný nárok z lichevního úvěru (od , právnická osoba, , specializující se především na osoby v exekučním inhibitoriu). Tedy praktické identická situace jako v řízení sp. zn. , spisová značka, a dalších. I zde je klientem osoba nanejvýše v dělnické profesi, která nedosahuje příjmu, aby mohla saturovat lichevní příslušenství a opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří daleko za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění s vědomím, že orgány činné v trestním řízení nestíhají lichvu u institucionálních věřitelů, neboť doslova zaspali a lichvy se dopouští celé nebankovní odvětví v doslova průmyslovém měřítku (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.)., právnická osoba, projednání věci soud musel nařídit jednání, s jiným postupem žalobkyně nesouhlasila. Žalovanému bylo doručováno především do datové schránky podnikatele, kde písemnost převzal, soud vyčerpal i další způsoby doručování. K věci se nevyjádřil, k jednání se nedostavil (omlouval se emailovou zprávou, žádal jiný termín, ale na poučení o nutnosti doložit důvod nemožnosti dostavení se již nereagoval) a soud věc projednal v jeho nepřítomnosti. Vzhledem k počtu jeho řízení u zdejšího soudu je zjevné, že své problémy přenechává k řešení jiným (bohužel i ty, které s lichvou nutně nesouvisejí).

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

7. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 29, předložila však i další důkazy postoupení. Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 18) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.

8. K poměrům žalovaného v době kontraktace soud neměl žádné listiny. V současnosti zřejmě nepodniká (alespoň se tak Okresní správa sociálního zabezpečení , adresa, domnívala, žalovaný přitom živnost obnovil dříve), není zaměstnán a nečerpá žádný důchod (č. l. 35), vzhledem k poštu exekucí zřejmě přešel do „ilegality“. Dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu čelil exekucím pod sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, a většina z nich je soudem vedena jako neskončená.

9. Nebyla předložena žádná žádost o úvěr, zřejmě v důsledku poskytnutí úvěru v režimu „podnikatele“, s uvedením IČO , IČO, . Tyto formuláře se ostatně pravidelně nedotazují ani na to, zda klient nečelí exekucím (jinak než „srážky ze mzdy“), což je absurdní a svědčí to o úmyslu věřitele exploatovat neúvěruschopné a ekonomicky zoufalé osoby. Formulace „řádné splácení exekučně vymáhaných pohledávek ANO/NE“ na tomto závěru nemůže ničeho změnit, i kdyby byla vyplněna (což v obou případech není).

10. Dle úvěrové smlouvy č. l. 25 věřitel se žalovaným mínil sjednat úvěr s navýšením o , částka, , splatný 14 měsíčními splátkami po , částka, . Soud již projednal desítky úvěrů od tohoto věřitele a smlouvy pro spotřebitele se prakticky neliší, ať již vnější podobou, tak parametry navýšení. Úrok měl činit , částka, , ovšem poplatek za poskytnutí úvěru , částka, , náklady vyhodnocení případu (které zjevně neproběhlo vůbec) , částka, a poplatek za hotovostní inkaso v místě bydliště (což věřiteli umožňuje obcházet exekuční inhibitorium dlužníků) , částka, . Žalovaný uvedl odlišnou adresu pro doručování/výběr splátek: , adresa, v Teplicích. Dle přehledu plateb č. l. 28 žalovaný uhradil , částka, (což skutkovým tvrzením návrhu neodporuje, byť tuto skutečnost výslovně neuvádí, zmiňuje pouze datum poslední úhrady , částka, ).

11. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 30) vypracování i zaslání (č. l. 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

12. Žalobkyně žádné zkoumání schopnosti spotřebitele úvěr splácet netvrdila, natož aby předložila výpis z úvěrových registrů. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez příslušné míry opatrnosti. Zde je však zřejmé, že žalobkyně vsadila na model úplného obcházení této povinnosti tím, že úvěry poskytuje osobám s živností a vydává je tedy za podnikatelské úvěry. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI a NRKI. Dle něj (č. l. 38) je zřejmé, že žalovaný již byl obětí predátorského úvěru od společnosti , právnická osoba, (v říjnu 2021 dlužil , částka, ). Současně však měl i několik bankovních úvěrů. Od roku 2024 měl úvěr s dlužnou jistinou v roce 2023 přes 1,25 mil. Kč od , právnická osoba, ., od roku 2017 pak další úvěr, z něhož v říjnu 2021 dlužil 433 tis. Kč a byl přes tisíc dnů po splatnosti (!), od roku 2018 pak úvěr, z něhož v říjnu 2021 dlužil , částka, a byl přes tisíc dnů po splatnosti (!). Teprve červnu 2021 doplatil jiný úvěr od téže banky, kde byl rovněž přes tisíc dnů v prodlení. O úvěruschopnosti dle obou registrů tedy nemůže být řeč.

13. Z aktuálního výpisu CBCB/CNCB (BRKI/NRKI) na č. l. 53 vyplývá předchozí úvěr ze dne , datum, od , právnická osoba, , s jistinou , částka, , kde byl žalovaný v červenci 2022 v prodlení 145 dní (sic!). Nadto soudu i původní věřitelce musí být notoricky známo, že tento věřitel postupuje na základě dlouhodobé úvěrové politiky a kumulace úvěrů s neobhajitelně vysokým příslušenstvím krajně rizikovým klientům je (dle praxe senátu 20C zdejšího soudu) u tohoto rovněž pravidlem. Soud však z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu.

14. S ohledem na výše uvedené byl již výpis z Centrální evidence exekucí (CEE) nadbytečný a soud jej neopatřoval.

15. Soud po zkušenostech se sériovými úvěry, které tito věřitelé poskytují, aby simulovali poskytnutí jistiny, ačkoliv se ve skutečnosti jedná jen o změnu předchozího lichevního úvěru, vyzval (č. l. 42) původního věřitele ke sdělení případných předchozích úvěrů. Dodnes však odpověď neobdržel.

16. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a doplnění, resp. z předložených důkazů (byť mají subjektivní charakter), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Pro zamítnutí žaloby to však s rezervou stačilo.

17. Podle § 419 občanského zákoníku platí, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Např. dle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, platí, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák. ve znění do , datum, ) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Žalobkyně ničím neprokázala, že by poskytování úvěrů jakkoliv souviselo s živností žalovaného. V prvé řadě jde o úvěr s lichevními parametry (nízký úroková sazba je maskována zjevně účelovými excesivními poplatky, kterými se věřitel snaží vykazovat nízkou úrokovou sazbu i ukazatel RPSN – ač jde opět o jednání, postižitelné a pravidelně postihované ze strany ČNB). Takový úvěr se zjevně nehodí jak pro spotřebitele, tak ani pro podnikatele, neboť jeho navýšení je jednoduše absurdní a účelem podnikání není odvádět zisk třetí osobě. Dovozovat tedy, že žalovaný použitím IČO zavdal dostatek důvodů k domněnce, že úvěr čerpal na své podnikání, je absurdní. Ostatně u živnostníka lze jen málokdy rozlišit, kdy má úvěr sloužit podnikání a kdy osobní spotřebě. U účelově vázaného úvěru na pořízení pracovního vybavení, vozidla a podobně, by taková úvaha byla plausibilní. U účelově nevázané hotovosti relativně malé výše nikoliv, nota bene, pokud je žalovaný již předlužen násobně vyššími bankovními úvěry a nebankovním lichevním úvěrem (uvedeným v databázi, kam měl původní věřitel bezplatný přístup, neboť tam sám své úvěry zadává). Pokud žalobkyně založila své jednání na poskytování těchto úvěrů spotřebitelům na pouhém faktu, že jsou živnostníci, pak zcela zjevně obchází zákonné povinnosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť živnost je zcela zjevně podmínkou nutnou, avšak hrubě nedostatečnou. Žalobkyně si je nepochybně velmi dobře vědoma, že se pohybuje v segmentu spotřebitelů a že tímto postupem úvěruje velké množství osob, které nejednají v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně je s tím nepochybně dlouhodobě srozuměna a tento stav jí vyhovuje. Žalobkyně tedy měla povinnost zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet – a to nejen proto, že si za tuto zákonnou povinnost nechává od spotřebitelů platit (, částka, ).

18. Soud by dále dovozoval hrubý rozpor s dobrými mravy (§ 588 o. z.) a absolutní neplatnost ujednání o příslušenství jistiny. Takový závěr ani nesouvisí s charakterem úvěru a dopadá i na úvěry podnikatelské. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do trestního práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od dřívějších ukazatelů ARAD UK20 až UK22 (aktuálně „kontokorentní úvěry“ a „úročené úvěry z kreditních karet“). Ani to by však této žalobkyni neposkytovalo oporu pro předmětný požadavek na téměř 100 % ročně (s přihlédnutím k excesivním poplatkům). Zejména se tito predátorsky jednající věřitelé odvolávají na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, . Dovození přípustnosti čtyřnásobku zřejmě vychází z extenzivního výkladu formulace z odůvodnění tohoto rozsudku: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Takový výklad je však zjevně nesprávný a na ustálené judikatuře, která připouští nejvýše trojnásobek, se touto formulací ničeho nemění. Již tak je připuštění takového navýšení spotřebitelského úvěru v rámci EHS spíše výjimečně vysoké. Odkazování se na nejvyšší sazby kontokorentních úvěrů či úvěrů z kreditních karet je zpravidla rovněž nesprávné, neboť nelze rezignovat na výběr správného úrokového ukazatele dle typu úvěru. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu zhruba dvanáctinásobně a proto je s odkazem na § 588 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy a soud by již proto žádné navýšení jistiny nepřiznal. Sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) Ustanovení § 577 aktuálně platného občanského zákoníku lze aplikovat, s odkazem na formulaci „uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“ je však zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 30 % ročně. Tento věřitel ostatně vytěžuje soudy úvěry s obdobně lichevním navýšením až do současné doby, nejde tedy o specifickou obchodní praxi konkrétního období, ale o dlouhodobý obchodní model zcela bezskrupulózního uvalování lichevního příslušenství na tisíce spotřebitelů. Tento model zjevně přebírají i další subjekty a registry NRKI doslova přetékají řetězícími se údaji o „krátkodobých“ úvěrech společností, které tvrdí, že zkoumají úvěruschopnosti, ačkoliv poskytují úvěry osobám, jejichž registry mají desítky i stovky předchozích záznamů, nemluvě o společnostech, které s registrem NRKI raději ani nespolupracují (, právnická osoba, , , právnická osoba, , koncern CFIG a další). Lichevního jak ve smyslu shora citovaného rozhodnutí v trestní věci, tak i ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.), neboť o. z. takové jednání od roku 2014 pojmenovává shodně.

19. Příslušenství by však soud nemohl přiznat, resp. přistoupit na procesní konstrukci věřitele a pominout již uhrazené plnění, ani z dalšího důvodu – který činí absolutně neplatným celý úvěrový závazek. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru. Právě tomuto následku (stejně jako omezení dle § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ) má předcházet účelová konstrukce sjednávání „podnikatelských“ úvěrů se spotřebiteli, kteří jsou živnostníky a domnívají se, že právě uvedení IČO jim zajistí poskytnutí úvěru i v jejich ekonomicky tísnivé situace (nevědíc, že úvěr by jim byl s největší pravděpodobností poskytnut v každém případě).

20. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

21. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

22. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Takto byla postižena např. společnost , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , před několika dny konečně již i , právnická osoba, , u některých další z registru NRKI žalované jsou dle povědomí soudu řízení vedena (ostatně právě senát 20C se je snažil iniciovat, neboť prakticky všichni nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů postupují analogicky a registry NRKI svědčí o tom, že je věřitelé vůbec nepoužívají k adekvátnímu účelu). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaný úrok tak vysoký, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Účelem tohoto úvěru je však spíše inkasovat nepřiměřeně vysoké poplatky za odklad splatnosti, kterými ovšem spotřebitel neumořuje jistinu a které nejsou věřiteli v případě nutnosti následného soudního řízení v žalobách vůbec deklarovány (případně jsou dokonce maskovány stále aktualizovanou „novou“ úvěrovou smlouvou“, která před soudní mocí maskuje předchozí úvěrové vztahy účastníků). Takové jednání však sankcionuje již sama Česká národní banka, neboť dovozuje, že takový poplatek zakládá povinnost opětovně zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet (a prakticky ji současně i popírá). Za takového stavu registru nemůže společnost, která sama do takového registru přispívá a tedy z něj může i čerpat, považovat spotřebitele za bonitního k poskytnutí jakéhokoliv úvěru (než ryze bezplatného či konsolidačního).

23. V projednávaném případě žalobkyně netvrdila ani neprokázala, zda se vůbec povinností dle § 86 ZSÚ zabývala, pokud považovala úvěr za podnikatelský. Věřitelka měla mít dobrý přehled o předchozích závazcích (sama své závazky do NRKI zadává a má tak do NRKI bezplatný přístup) a zřejmě i o hospodaření žalovaného, byť stránku příjmovou ani výdajovou pravděpodobně vůbec neověřovala (jinak by si uvědomila absurditu poskytování dalšího úvěru, tím spíše úvěru s lichevními parametry). Na exekuci se výslovně neptá a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbá záměrně. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti (dalšího) konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků a exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším navýšením jistiny i příslušenství, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. RPSN ve stovkách % ročně rozhodně není žádnou altruistickou pomocí žalovanému (obchodní úrok je zcela ve stínu absurdních poplatků). S ohledem na poměry žalovaného, výši celkem splatné částky, masivní předlužení a předchozí lichevní úvěr po splatnosti je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být extrémně pečlivé a že není sjednáván podnikatelský úvěr, ale ve finanční tísni jakýkoliv úvěr.

24. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala, ač zkoumat měla, natož aby tak činila řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat skutečné životní náklady žalovaného, ani způsob jeho bydlení, další případné závazky z úvěrů a podobně. Žalovaný byl živnostníkem již předluženým, uchýlil se k lichevnímu úvěru a o jeho podnikatelské vyhlídky na zisk se tak nikdo soudný nemohl opírat, aniž by se zajímal, v čem se jeho situace změnila k lepšímu. Úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) zde byl prakticky vyloučen, resp. byl vyloučen způsobem, který by byl v souladu se zákonem.

25. Byl zda dostatek důvodů ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, věděl by, že existence IČO k vyloučení spotřebitelské ochrany nepostačuje a úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu, tedy bez dalšího upřesnění, prověření výdajové stránky, ověření CEE a NRKI/BRKI či nepodmínění dalšího čerpání stanovením účelu a poskytnutím humánního navýšení, nemohl poskytnout. Je zcela neakceptovatelné poskytnout klientovi s těmito poměry cokoliv jiného, než konsolidační a účelově vázaný úvěr s obvyklou bankovní sazbou. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení § 588 o. z. a ZSÚ z několika kumulativních důvodů nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud. Pro soud je zcela šokující, že advokát takové úvěry vymáhá v doslova průmyslovém měřítku již několik let a vůbec nedbá následků.

26. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat poskytovatel úvěrů, který je podnikatelsky zaměřen právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

27. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které (zejména u této věřitelky) nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu, které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě (ale pouze v RPSN), poplatek za hotovostní inkaso splátek nevyjímaje, což obvykle značí, že žalovaný byl považován za rizikového klienta (k lichevní exploataci). Ohledně těchto poplatků je soudu jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo jak mělo (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na (případné) týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů – což se u těchto věřitelů systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina.

28. Soud by nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Žalovaný však již jistinu přeplatil o téměř 50 %.

29. Sjednaný úvěr je tak ve smyslu § 588 o. z. v části příslušenství a dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. od počátku (ex tunc) v celém rozsahu absolutně neplatný. V daném případě tak lze přiznat s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na dosud neuhrazené plnění. S ohledem zaplacení téměř 30 tis. Kč tak bylo nutno žalobu zamítnout zcela.

30. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalovanému ničeho. Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Právní zastoupení je tak v této věci spíše zneužitím práva na zastupování advokátem, než-li autentickým výkonem takového práva, zřízeného ve prospěch advokátního stavu, a soud by žalobkyně beztak přiznával jen náhradu, odpovídají nezastoupenému účastníkovi řízení.