20 C 430/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , a. s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Ph.D. sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 14 310 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek , částka, , , částka, , , částka, , úroku z prodlení v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úroku v sazbě 29,49 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne , datum, (č. , tel. číslo, ), dle níž žalovaný načerpal , částka, , zavázal se hradit 45 týdenních splátek po , částka, , uhradil však pouze , částka, a úvěr se stal nejpozději dnem , datum, splatným celý. Domáhala se z něj , částka, na jistině, , částka, na „poplatku“, , částka, na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále v sazbě 8,5 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení, , částka, na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 29,49 % ročně z jistiny od , datum, do zaplacení. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěry poskytl. K tomu předložila zákaznickou kartu.

2. Současně připomenula soudu, že uvedením nepravdivých údajů by se spotřebitel mohl dopustit , podezřelý výraz, činu. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout, že to obdobně platí pro věřitele i jeho právního zástupce, pokud se týká , podezřelý výraz, činu lichvy, případně pro původního věřitele, pokud se týká správního deliktu dle § 122 zákona č. 257/2016 Sb. či § 248 odst. 2 alinea třetí , podezřelý výraz, zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Soud zde však není od toho, aby se „zalekl“ případných důsledků jednání stran pro strany samotné, ale aby posoudil skutečnosti, prokazované účastníky řízení, případně skutečnosti, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-, datum, /) vyplývá, že to jsou velmi často v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat , podezřelý výraz, oznámení, nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele.

3. Soud již žalobkyni nevyzýval k vyjádření, proč se domáhá příslušenství v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., neboť tak činí systematicky a zjevně se nejedná o pouhý ojedinělý omyl. Stejně tak nevyzýval právního zástupce žalobkyně k vyjádření, zda je 100 % vlastníkem žalobkyně, neboť to dle názoru soudu vyplývá z obchodního rejstříku a ze zakladatelské listiny svěřenského fondu, který žalobkyni vlastní. Konečně pak nevyzýval žalobkyni ani k doplnění obvyklých vágních tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost klienta, když již ze soudem vyžádaných registrů NRKI a CEE vyplynulo, že by jakékoliv vyjádření nemohlo výsledek řízení změnit.

4. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Bylo mu doručeno náhradním způsobem na adrese trvalého pobytu a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (Česká pošta, s. p.) nenalezl označenou domovní schránku. Žalovaný nereagoval ani na informativní kopii na emailovou adresu dle zákaznické karty.

5. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. , právnická osoba, účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Drtivá většina účastníků, žalovaného nevyjímaje, si to však neuvědomuje.

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 28 (žalobkyně však předložila i smlouvu o postoupení a seznam postoupených pohledávek). V oznámení si neváhala říci o celkem , částka, bez příslušenství. Použila kontaktní adresu ze zákaznické karty.

7. Zákaznickou kartou č. l. 24 ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalovaný požádal o úvěr s měsíční splatnosti v 12 splátkách, deklaroval „spolubydlení“, základní vzdělání, svobodný stav, vlastnictví automobilu, jednu vyživovací povinnost, příjem profese řidiče , částka, měsíčně. Jako výdaje uvedl , částka, měsíčně, splátky jiných úvěrů žádné, bez bankovního účtu, měl předložit pracovní smlouvu na dobu neurčitou a dvě výplatní pásky (které žalobkyně nepředložila a nic nad rámec zákaznických karet ani k výzvě soudu nikdy nepředloží). Úvěrovou smlouvou č. l. 25 však bylo žalovanému poskytnuto , částka, , za což si věřitel nechal slíbit navýšení o , částka, ve 45 týdenních splátkách po , částka, . Rozklad navýšení zahrnuje , částka, na úrok (44 % ročně!) a , částka, za poplatek za zpracování úvěru (předtištěno), , částka, za komfortní poskytnutí a splácení a , částka, za flexibilní splácení (aniž by formulářová smlouva obsahovala možnost takové služby nesjednávat). Dle rozkladu č. l. 27 na tento úvěr žalovaná uhradil , částka, , tedy pouze první splátku.

8. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 30) vypracování i zaslání (č. l. 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. rovněž na kontaktní adresu žalovaného dle zákaznické karty (, adresa, ).

9. Soud se po vyšších desítkách obdobných řízení nemohl s údaji v tomto rozsahu spokojit. Žalovaný dle přehledu řízení u zdejšího soudu čelil nebo čelí od roku 2019 dosud 14 exekucím. Soud si proto vyžádal i výpisy NRKI (CNCB) a CEE (Centrální evidence exekucí). Z výpisu NRKI (č. l. 50) vyplynulo, že je zde aktuálně jen předmětný úvěry. Z výpisu CEE (č. l. 47) vyplynulo, že před sjednáním úvěru čelil nejméně 6 exekucím, které jsou zde ještě ke dni výpisu (, datum, ).

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrady , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a listiny č. l. 27), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém návrhu naznačuje žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí , podezřelý výraz, zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je požadované navýšení tak vysoké (až je absolutně neplatné a dokonce překračuje i míru skutkového znaku , podezřelý výraz, činu lichvy), že by prověření poměrů mělo dosahovat vysokého stupně, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného) a žalovaný je zjevně v mnohonásobném exekučním inhibitoriu, aby bylo zřejmé, že jedná ve finanční tísni.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Náklady ověření stavu takových databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován obscénně vysoký administrativní poplatek (, částka, ). Údaj z CEE je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v rozhodné době proti němu byly povoleny první z mnoha následných exekucí.

14. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznické kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. , právnická osoba, soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika.

15. V případě žalovaného však byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila případné exekuce, které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení. Je otázkou, jak interpretovat kolonku „externí/interní splátky“, pokud předchozí úvěr není splácen, nebo je již exekučně vymáhán. Zde se přitom jednalo o osobu, deklarující spolubydlení. Jelikož nelze akceptovat nevědomí o předchozích závazcích mezi účastníky, nutně platí, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Totéž vyplývá i z toho, že se spokojila s vágními údaji o výdajích, které jsou zjevně podhodnocené a nerealistické a nemohou vystihnout poměry řidiče s vyživovací povinností ani v případě, že hradí někomu jen polovinu obvyklého nájmu. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného , podezřelý výraz, oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v registrech učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány. Ostatně právě on vnutil žalovanému týdenní splácení, což samo o sobě v poměrech této věřitelky značí obavy o dobytnost a snahu o krácení ostatních věřitelů žalovaného přednostním inkasováním v místě pobytu dlužníka. Absence bankovního účtu není důvodem, aby dlužník nemohl zasílat za zlomek nákladů splátky např. poštovní poukázkou (samozřejmě nikoliv týdně).

16. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých ověřených údajů při posuzování bonity žalované vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaný je právní laik a není vyloučeno, že vycházel z formuláře, který se nedotazuje na závazky, které spláceny nejsou, na exekuce či obdobné ukazatele. Pravidelně však věřitelka poskytuje klientům za horentní poplatky možnost „komfortního splácení“, ačkoliv tito (v jiných případech) pravidelně deklarují, že bankovní účet mají, a navázané „služby“ jsou s ohledem na výši plnění zcela zjevně předražené a jednostranně výhodné jen pro věřitele, když spotřebitel by neměl být nucen hradit poplatek za odklad splátek nezodpovědně poskytnutého úvěru. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatné částky (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být velice pečlivé a to již proto, že žalovaný v exekučním inhibitoriu. Úvěr s takovým navýšením však nelze poskytnout osobě v exekučním inhibitoriu omluvitelně nikdy, ostatně absolutně neplatná by byla i sazba 44 % ročně, ta však nezahrnuje poplatky, které zjevně maskují navýšení podstatně vyšší (demaskované RPSN 107 %).

17. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy a rozhodně tedy nepovede k akceptování tvrzení bez důkazu, na čemž je obchodní spolupráce žalobkyně a této právní předchůdkyně zjevně po celá léta založena. V tomto případě se však současně projevila jejich neochota opatřit si adekvátní podklady za poplatky, které přitom směle vybírají, současně shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex , právnická osoba, nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalovaného, které jsou absurdně nízké, tehdejší stav závazků BRKI/NRKI, natož pak obsah výplatních pásek žalovaného, z nichž pravděpodobně vyplývaly srážky ze mzdy. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučovaly. Přesto si věřitel nechal slíbit plnění s takovým navýšením, že to prakticky nelze ponechat bez podání , podezřelý výraz, oznámení, aby bylo vyloučeno, že si zprostředkovatel byl dobře vědom důvodů, pro které by neměl poskytnout úvěr ani v sazbě, která by nebyla absolutně neplatná (okolo 30 % ročně). Všechny tyto okolnosti byly samy o sobě dostatečným důvodem přinejmenším ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

18. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Obdobně je s podivem, jak směle uplatňuje advokát (který sám připouští přinejmenším částečné vlastnictví žalobkyně) nárok v přímém rozporu se zákonem (č. 257/2016 Sb.) v desítkách tisíc řízení.

19. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k úrokovým sazbám 44 % (deklarovaným), resp. k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak o to dramatičtěji přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a současně i , podezřelý výraz, činu lichvy (cca 60 % ročně), a to jak ve smyslu občanskoprávním (§ 1798 o. z.), tak i , podezřelý výraz, (§ 218 tr. zákoníku). Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

20. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

21. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanou úhradou uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši , částka, a dále v sazbě 8,5 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

22. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“). Jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění. Současně však platí, že žalovaný je masivně předlužen, čelí nejméně 12 exekucím a kdyby právě tento závazek hradit chtěl, musel by postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Soud však nemá žádný důvod předpokládat, že by žalovaný mínil hradit dobrovolně, lhůtu k plnění tedy neprodlužoval.

23. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).

24. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (56,65 % při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud jí tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal na úhradu poměrné části (13,3 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, . Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Krácení na úroveň nákladů nezastoupeného účastníka (neboť právní zástupce je ve skutečnosti vlastníkem pohledávky a právní zastoupení advokátem pouze předstírá ve snaze zneužít tohoto privilegia advokátního stavu) by žalovanému v tomto případě výhodu nepřineslo, soud se jím proto nezabýval.

25. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše.