20 C 51/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 10 473 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalované náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], dle které žalované poskytla 12 500 Kč se splatností pouhých 22 dnů na účet č. [bankovní účet], které měla žalovaná vrátit s poplatkem 4 063 Kč a žalovaná dosud uhradila pouhých 14 840 Kč, což bylo započteno i na smluvní sankce. Domáhá se tak dále smluvní pokuty v rozsahu 6 250 Kč a poplatků 5x 500 Kč za písemné upomínek, proto k doplacení dle žalobkyně zbývá 10 473 Kč. Pokud soud žalobkyni vyzval k prokázání jejich odeslání, sdělila (č. l. 38), že jiný důkaz, než své interní záznamy nemá, neboť šlo o obyčejná psaní. Doplnila listiny ke zkoumání úvěruschopnosti.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud jí doručil náhradním způsobem a žalovaná se nevyjádřila ani k věci samé.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. K poměrům žalované bylo zjištěno, že v insolvenčním rejstříku má záznam a od roku 2013 podstupovala oddlužení (č. l. 28), v roce 2019 podmínky oddlužení splnila (veřejně dostupný insolvenční rejstřík). Dle výpisu NRKI (CNCB), který si soud vyžádal (č. l. 32) není předmětný závazek v registru, žalobkyně tak zjevně s tímto registrem nespolupracuje. Soud v něm nicméně neobjevil závazky, které by předmětnému předcházely (skartační lhůta pro skončené závazky činí v těchto databázích 4 roky – notorieta z předchozích řízení). Dle výpisu BRKI (CBCB), který si soud vyžádal (č. l. 35) žalovaná v současnosti nemá žádné bankovní závazky ani před méně než 4 lety takové neskončily. Dle formuláře od žalobkyně žalovaná deklarovala jediné bydliště, rozvedený stav, péči o jedno dítě, bydlení v podnájmu, příjem 25 199 Kč z profese učitelky v mateřské škole, kde učí méně než rok na dobu neurčitou, výdaje domácnosti 10 000 Kč. Dle registru obyvatel č. l. 39 má žalovaná nezletilého syna ([číslo]).

5. O podnětu soudu k [obec] národní bance (č. l. 30, 42) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto (dle stavu veřejně dostupné databáze pravomocných rozhodnutí), rozhodnutí bylo ke dni [datum] nepravomocné a napadené rozkladem.

6. Dle smlouvy o zápůjčce č. l. 11 ze dne [datum] se jedná o závazek úvěru, neboť jistina se poskytuje až účinností smlouvy. Za poskytnutí jistiny 12 500 Kč se splatností 22 dnů měla žalovaná uhradit celkem 16 563 Kč, leda by jistinu vrátila včas a v rámci„ marketingové akce“. K výzvě soudu žalobkyně nesdělila, zda se jednalo o„ marketingovou akci“. Úroková sazba tak činí 2 969 % ročně. Soudu není známo, zda tvrzená úhrada 14 840 Kč sestává i z poplatků za odklad splatnosti dle čl. 2, kterými se predátorsky postupující poskytovatelé spotřebitelských úvěrů snaží v současnosti obcházet omezení plateb od spotřebitelů. Žalobkyně však tvrdila, že úhradu započetla na jiná plnění. Smlouva byla uzavřena prostředky elektronické komunikace na dálku, žalovaná poskytla emailový i telefonický kontakt. Všeobecné podmínky č. l. 13 na výsledek řízení neměly dopad. Byla prokázána potvrzovací transakce 1 Kč (č. l. 17 p. v.) z účtu žalované, byla prokázán převod jistiny na účet žalované č. [bankovní účet] dne [datum]. Bylo prokázáno vypracování 5 upomínek č. l. 18 až 22, není z nich zřejmá, na jakou adresu je věřitel mínil odeslat. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 23) vypracování i zaslání (č. l. 24) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (adresa dle smlouvy).

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více, než 14 840 Kč) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud shledal, že závazek je absolutně neplatný hned ze dvou samostatných důvodů – nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti a neplatného ujednání o navýšení jistiny pro hrubý rozpor s dobrými mravy.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Což zejména platilo pro žalovanou, která se teprve v roce 2019 oddlužila. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Zde však věřitel zjevně vycházel pouze z údajů od dlužníka, případně neprokázal, zda a jak případně údaje od dlužníka ověřoval, ač k tomu byl soudem výslovně vyzván (č. l. 29).

11. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

12. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o nadměrném navýšení závazku s parametrem lichvy, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila podstatné údaje pro posouzení skutečných poměrů dlužnice. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit. Ostatně žalovaná je právní laik a je na věřiteli, o co se bude zajímat. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatné částky (zda měla žalovaná naději na nulový poplatek v rámci„ marketingové akce“ žalobkyně soudu ani na přímý dotaz neprozradila – č. l. 30 p. v.) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná měla vyživovací povinnost, bydlela v podnájmu a právě prodělala oddlužení splátkovým kalendářem. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarovaný příjem, absenci závazků ani životní náklady žalované, které jsou v částce 10 000 Kč nápadně nízké (ostatně nedává valného smyslu, proč by si žalovaná za takových podmínek půjčovala 12 000 Kč, pokud by měla disponibilních 15 tis. Kč). K tomu všemu pak dále přistupuje splatnost pouhých 22 dní, což svědčí o značné finanční tísni dlužníka, který se zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč, což je samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval excesivní poplatek (byť je zřejmé, že skutečným smyslem takového poplatku je pouze koncepce bezúročnosti úvěru (nadto nazývané zápůjčka), nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého bez dalšího.

13. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

14. Druhým, výše avizovaným samostatným důvodem absolutní neplatnosti závazku, je výše poplatku samotného. Navýšení o třetinu jistiny za pouhých 22 dnů představuje takové navýšení, jaké by při roční splatnosti ve 12 měsíčních splátkách (po 1 333 Kč) znamenalo úrok 33,3 % ročně, který je sám o sobě více než trojnásobkem pro obdobné úvěry (bez účelového určení), poskytované v srpnu 2020 bankami. Zde se však jedná o splatnost pouhých 22 dnů se shodným navýšením. O to dříve může věřitel přistoupit k vymáhání, k čemuž v předmětné věci zjevně také došlo, když od žalované již dle svých tvrzení získal 14 840 Kč. Takové navýšení násobně převyšuje hranici navýšení, rozpoznávané v judikatuře Nejvyššího soudu jako jeden ze skutkových znaků lichvy. Zda se jedná podle svého obsahu o smluvní pokutu, soudu nebylo umožněno posoudit, když žalobkyně nesdělila, zda žalovaná vůbec měla či neměla nárok na slevu v rámci„ marketingové akce“. Podle § 577 o. z. platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. V judikatuře vyšších soudů se objevuje doktrína, konstatující, že u tak výrazného navyšování odměny z jistiny je zjevné bez dalšího, že věřitel by k poskytnutí úvěru za násobně nižší odměnu nepřistoupil a není tak možno přistoupit k redukci úroku dle tohoto ustanovení. I když by soud v tomto případě postupoval tak, že věřiteli přiznal nárok na sazbu, odpovídající ekvivalentu tehdy platného úroku z prodlení namísto sjednané sazby, výsledek řízení by to neovlivnilo, neboť žalovaná již jistinu i jakékoliv přijatelné navýšení již uhradila. V důsledku požadavku na tak vysoké navýšení by pak rovněž bylo v hrubém rozporu s dobrými mravy, aby žalobkyni svědčil nárok na smluvní pokutu z jistiny 6 000 Kč, nota bene v maximální zákonem přípustné výměře, a na (skryté) smluvní pokuty za upomínky, které částkami 500 Kč zjevně z větší části suplují další (a již nepřípustnou - § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb.) smluvní pokutu. Věřitel, který požaduje nepřípustně vysoké (absolutně neplatné) plnění, se současně nemůže domáhat následků jeho včasného nesplacení, tím spíše, pokud dlužník již poskytl plnění, které již jistinu a její přijatelné navýšení saturovalo.

15. K oběma důvodům neplatnosti pak soud konstatuje, že nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

16. Pro oba důvody neplatnosti pak platí, že žalobkyně již obdržela veškerá plnění, na která měla nárok, žaloba proto byla zamítnuta v celém rozsahu.

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by (procesně pasivní) žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalované ničeho.