20 C 60/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částek [částka], [částka], úroku v sazbě 6,35 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum] (překlenovací úvěr ze stavebního spoření), sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], pro jistinu [částka] na pořízení bytu. Úvěr byl pro neplacení splátek za měsíce duben 2020 až únor 2021 zesplatněn věřitelem ke dni [datum]. Takto se domáhala [částka] na jistině, [částka] na poplatcích, [částka] na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 6,35 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení z jistiny od [datum] do zaplacení.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, na adrese trvalého pobytu jí bylo doručeno náhradním způsobem.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo dostatečně prokázáno již oznámením původní věřitelky č. l. 29 s podacím archem odeslaných zásilek, duplicitně pak i smlouvou č. l. 17 s předávacím protokolem č. l. 26 a dohodou č. l. 22 p. v . Potvrzením zaměstnavatele žalované ze dne [datum] (č. l. 45) bylo prokázáno, že tato jako dělnice v prádelně pracovala s dlouhodobým čistým měsíčním příjmem [částka], dle pracovní smlouvy č. l. 49 a dodatku č. l. 48 p. v . na této pozici pracovala již od roku 2000 Dohodou č. l. 47 p. v . a výpisem z katastru nemovitostí č. l. 50 bylo prokázáno, že žalovaná mínila jistinu úvěru použít na [anonymizována dvě slova] [adresa] s [anonymizována dvě slova] m čtverečných se zahradou ve [anonymizováno] ([obec] u [anonymizováno]) za kupní cenu [částka], zahrnující dále zahradu o výměře [anonymizováno] m čtverečných (neobvykle nízká cena za nemovitosti v době, kdy taková transakce podléhala platbě daně z převodu nemovitosti, není předmětem tohoto řízení). Žádostí o úvěr ze dne [datum] na č. l. 45 p. v . bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala příjem z výše uvedeného zaměstnání jako jediný příjem své domácnosti s tím, že je svobodná, bezdětná a bydlí u rodičů. Uvedla, že jiné závazky nemá, pouze splácí u skupiny [anonymizováno] [částka] měsíčně. Dle vyhodnocení této žádosti ze shodného dne (č. l. 51) a kontrolního listu č. l. 54 byl úvěr schválen s měsíční splátkou [částka] s tím, že žalovaná měla dlouhodobý rating„ 4“. Dle informačního letáku č. l. 53 činila výsledná splátka toliko [částka] Smlouvou č. l. 31 a informačním letákem č. l. 42 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná, bytem v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec] požádala o úvěr ze stavebního spoření ve výši [částka] po splnění podmínek vkladu ([částka] měsíčně) na stavební spoření s úrokovou sazbou 6,35 % ročně. Všeobecné podmínky a úvěrové podmínky pro výsledek řízení neměly význam. Dle výpisů úvěrového účtu č. [bankovní účet] na č. l. 55 až 60 žalovaná jistinu úvěru čerpala dne [datum] a uhradila žalovaná (nebo jiné osoby v její prospěch – [jméno] [příjmení], [jméno] [celé jméno žalované]) do [datum] celkem 68 splátek po [částka], celkem tedy [částka]. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 61) byla žalovaná vyzvána k úhradě přes zesplatněním úvěru, dopisem ze dne [datum] (č. l. 62) byl úvěr ke dni [datum] zesplatněn. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 63) vypracování i zaslání (č. l. 64) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

4. Dle aktuální zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] na č. l. 67 žalovaná není oficiálně zaměstnána a nečerpá žádný důchod. Dle registru obyvatel (č. l. 9) měla žalovaná do roku 2015 jako obecný soud Okresní soud v Mělníku a do roku 2020 pak Okresní soud v Kladně. U zdejšího soudu pak zatím čelí jediné exekuci (sp. zn. 69 EXE 5098/2021 pro jistinu [částka]).

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník v tehdy platném a účinném znění, s charakterem spotřebitelského závazku.

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

7. V projednávaném případě žalobkyně i bez výzvy soudu prokazuje, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila žádost i hodnoticí formulář s vyznačením listin, které jí byly předloženy. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

8. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny (kt. je v daném případě vzhledem k poměrům žalované enormní) a jejího požadovaného navýšení.

9. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu [příjmení] se pohybují v řádu desítek Kč. V daném případě však i bez těchto podkladů bylo možno dospět k odlišnému závěru, než k jakému dospěla původní věřitelka.

10. V případě žalované totiž byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učinit i v současnosti (soud tak nečinil, přístup do [příjmení] má pouze ve formě dotazů na Exekutorskou komoru ČR, která dodnes bezplatný dálkový přístup soudům nezřídila, jakkoliv jí to zákon ukládá). Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány a především do jaké míry byly ověřovány. Z pohledu soudu je celá transakce (reálná kupní cena domu) jen stěží uvěřitelná, to pro výsledek řízení však mají význam toliko poměry dlužnice a přiznaná výše jistiny, nikoliv již ostatní okolnosti transakce, v níž byla jistina použita, byť by i to mělo zodpovědného věřitele zajímat, nota bene spjatého s renomovanou bankou.

11. Soud nicméně nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti. S ohledem na měsíční splátky a dlouhodobý a jediný deklarovaný příjem žalované je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, neboť je zcela nepochybné, že byla existenčně závislá na jiném příjmu domácnosti (o němž nebylo zjišťováno ničeho bližšího), jinak by jí na živobytí zbývalo méně než 5,7 tis. Kč. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Není vyloučeno, že věřiteli byly známy i další okolnosti, které nebyly zaznačeny (např. že se jedná o koupi nemovitosti pro užívání širší rodinou, či o nějakou formu velmi, ale opravdu velmi výhodné investice a následného pronájmu), to však nemůže zvrátit výsledek tohoto řízení ani v případě, že by se tak tvrdilo a prokázalo. V tomto případě se spíše projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost tvrzení o absenci jiných příjmů žalované, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat životní náklady žalované a nezbytný další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá, zejména pokud by se odstěhovala od rodičů a měla nést náklady provozu velkého rodinného domu. U dalších příjmů je přitom třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je trvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazků dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaná nadto pracovala několik let v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahovala skutečně minimálního příjmu a povinnost měsíční splátky, kterou na sebe přijala na několik let, je zcela zjevně neúměrná jejím poměrům. Již tato samotná okolnost úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučuje. Je tedy zřejmé, že pokud by původní věřitel postupoval obezřetně (či spíše transparentně), úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

12. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná (či spíše třetí osoby v její prospěch) dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku (ten se pro absenci platného závazku uplatní po většinu období hrazení – od [datum] navzdory snahy o sjednání závazku v době platnosti a účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěru možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

13. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku) nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (z takto nižší jistiny). Ve zbylé části (část jistiny, úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

14. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o značně vysokou částku, u které nelze předpokládat jednorázovou úhradu, a to jak s ohledem na absenci zaměstnání, tak jednu aktuálně probíhající exekuci, tak i s ohledem na (neprokázaný) předpoklad, že žalovaná může (od dalších dvou okresních soudů, které byly donedávna obecnými soudy žalované) čelit i dalším exekucím, a proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měla reálnou příležitost případně řešit svou situaci oddlužením či refinancováním. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Pokud má někdo nést tíži případného splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaná sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to nelze spravedlivě požadovat (ostatně podniká v oblasti skupování a vymáhání pohledávek.

15. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.