20 C 61/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka] s úrokem 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka], [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a [částka] s úrokem 29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným pro původní jistinu [částka], které se žalovaný zavázal hradit 60 týdenních splátek po [částka] a celkem tak uhradit navíc [částka]. Uhradil však pouze [částka] (do postoupení pohledávky), resp. původní jistinu [částka], které se žalovaný zavázal hradit 60 týdenních splátek po [částka] a celkem tak uhradit navíc [částka]. Uhradil však pouze [částka] (do postoupení pohledávky). Proto se žalobkyně domáhala plnění jak v I. a II. výroku shora. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla (podání ze dne [datum] č. l. 52), že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. K tomu předložila zákaznické karty, výpis z živnostenského rejstříku k žalovanému a další listiny.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem (poté byla obálka vhozena do označené domovní schránky). Soudu tedy není známo, zda se o řízení skutečně dozvěděl, pouze, že má na dané adrese stále označenou poštovní schránku. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky bylo dostatečně prokázáno již dopisem č. l. 28 od původního věřitele, totéž prokazuje smlouva č. l. 20 s výňatky seznamu postoupených pohledávek č. l. 26 a 27.

4. Zákaznickou kartou č. l. 30 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého pobytu i adresu výběru svou aktuální adresu jak shora, je vyznačeno, že bydlí v nájmu, je svobodný, bezdětný, s učňovským vzděláním, bez automobilu, jiných závazků či kreditní karty, má bankovní účet, je živnostník s měsíčním příjmem [částka] a výdaji [částka] měsíčně, aniž by bylo vyznačeno předložení jakýchkoliv podkladů. Jako náhradní kontaktní adresa žadatele je uvedeno [ulice a číslo] v [obec], budova s cukrárnou a sídlem jiných firem. Smlouvou o zápůjčce z téhož dne bylo prokázáno, že žalovaný převzal [částka] a zavázal se uhradit v 60 týdenních splátkách navíc [částka] na úroku, [částka] na částce„ za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ a [částka] na částce„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Z tabulky umořování č. l. 33 vyplývá chaotická výše týdenních splátek.

5. Zákaznickou kartou č. l. 34 ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný uvedl jako adresu trvalého pobytu i adresu výběru svou aktuální adresu jak shora, je vyznačeno, že bydlí s rodiči, je svobodný, bezdětný, s učňovským vzděláním, bez automobilu, jiných závazků či kreditní karty, má bankovní účet, je živnostník s měsíčním příjmem [částka] a výdaji [částka] měsíčně (a dále se splátkami předchozího úvěru). Jako předložené podklady jsou vyznačeny živnostenský list z roku 2017, bankovní výpisy za tři předcházející měsíce a tři faktury (bez uvedení jejich povahy) za tři předcházející měsíce. Jako náhradní kontaktní adresa žadatele je uvedeno [ulice a číslo] v [obec] – [obec] (!). Smlouvou o zápůjčce z téhož dne bylo prokázáno, že žalovaný převzal [částka] a zavázal se uhradit v 60 týdenních splátkách navíc [částka] na úroku, [anonymizována dvě slova] na částce„ za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení“ a [částka] na částce„ za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“. Z dokumentu č. l. 55 vyplývá, že žalobkyně zprostředkovala (jako postník) žalovanému současně životní a úrazové pojištění. Z tabulky umořování č. l. 37 vyplývá jediná a zpozdilá splátka. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 38) vypracování i zaslání (č. l. 40) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

6. Dle sdělení OSSZ Teplice č. l. 43 a výpisu č. l. 45 a 54 je žalovaný stále evidován jako živnostník, není zaměstnán. Dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu tento čelí nebo čelil od roku 2020 již 6 exekučním řízením se souhrnem jistin [anonymizována dvě slova]. Kč.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka] a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a přehledů umořování), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

9. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznické karty s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

10. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.

11. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Náklady ověření stavu těchto databází se pohybují v řádu nejvýše desítek Kč a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda by údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe, když již v roce 2020 proti němu byly povoleny první z mnoha následných exekucí.

12. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála přinejmenším tím, že v případě první zápůjčky vůbec neověřila optimistické tvrzení tehdy jednadvacetiletého žalovaného o výši jeho příjmu z podnikání, který s ohledem na jeho vzdělání, věk, obor podnikání, lokalitu i místo bydliště působí poměrně nápadně. Není vyloučeno, že se jedná o příjem bez zohlednění výdajů, ale ani to, že se jedná o zcela vyfabulovaný údaj. Stejně tak byla opatrnost na místě i v případě druhé zápůjčky, kde (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního/expertního algoritmu) bylo deklarováno bydlení u rodičů (již tedy ne v nájemním bytě), aniž by se však změnily údaje o adrese v žádosti, ačkoliv se již tak neobvykle vysoký deklarovaný příjem zvýšil o 50 %. Vyznačené doklady nebyly předloženy, přestože soud žalobkyni poučil o důkazním břemenu (z desítek předchozích řízení je soudu známo, že právní předchůdkyně takové listiny žalobkyni neposkytuje). Soudu tak není zřejmé, co bylo patrné z výpisu účtu žalovaného (pravidelně se však soud diametrálně rozchází v hodnocení těchto výpisů s hodnoceními věřitelů), natož co bylo obsahem„ faktur“ za tři měsíce. Údaj o příjmu žalovaného i absenci významných výdajů tak soud považuje za neprokázaný a nepochybně značně nepravděpodobný.

13. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje do ní budou zapsány.

14. V projednávaném případě žalobkyně netvrdila ani neprokazovala (starší zápůjčka), že by původní věřitelka vůbec nějaké podklady kontrolovala, v případě pozdější zápůjčky neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit, byť má soud o tvrzeném příjmu značné pochybnosti. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již s ohledem na všechny parametry poměrů žalovaného, vyjma (neprokázané) výše jeho nadprůměrného příjmu. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně a vyloučila, že se jedná o (poměrně křiklavý) úvěrový podvod. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy a zpravidla vyžaduje i jejich prokázání jinak, než pouhou vyplněnou žádostí. Soud zde ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost nápadně optimistických tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam, natož nápadnosti ve změně údajů v případě druhé zápůjčky (nastěhování zpět k rodičům bez uvedení změny adresy navzdory vysoce nadprůměrnému příjmu…). Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované poměry, příjmy ani životní náklady žalovaného. K tomu všemu pak dále přistupuje volba výplaty v hotovosti a hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc několik tisíc Kč. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách a nikoliv převodem z účtu (který žalovaný dvakrát deklaroval) či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, zápůjčky by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně, resp. neuchoval podklady svého rozhodnutí. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost obou závazků bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

15. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě (dramaticky) přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů i lichvy. Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele). Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště, a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům, a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů. Zde může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2 občanského zákoníku, které by zde nepochybně došlo uplatnění.

16. Soud však nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazků obou zápůjček možno plnit toliko na jistiny a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

17. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami přeplacena a soud tak mohl pouze zamítnout návrh na jakékoliv plnění ze smlouvy [číslo] (zamítavý II. výrok shora). Jelikož však žalovaný nepochybně hradil účelově určené splátky (za jejichž inkasování strany sjednávaly zvláštní poplatek a žalovaný v řízení netvrdil, že by k plnění této služby reálně nedocházelo) dle jednotlivých splátkových programů vždy na konkrétní úvěr, nemohl soud přeplatek zohlednit u druhého samostatného nároku. Takovou aktivitu mohou vyvinout pouze sami účastníci, soud nemůže dva samostatné nároky v rámci dodržování zásady projednací„ směšovat“ a mohl tak pouze zamítnout návrh na jakékoliv plnění ze smlouvy [číslo].

18. V případě pozdější zápůjčky byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka] ponížena, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část [částka], a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení). Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

19. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2020 až 2022 již 6 exekucí. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu) a nadto, i když žalobkyně nezískala nárok na obchodní úrok, i samotný úrok z prodlení představuje určitý nárok, který lze považovat za výhodnou investici, neboť převyšuje míru většiny zajišťovacích investičních produktů, které zhodnocením míru inflace zpravidla ani nepřekračují. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění (a odměna za zastupování v jiných řízeních) je důvodem postoupení pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

20. V rámci obiter dictum soud konstatuje, že i v případě, že by neshledal důvod k absolutní neplatnosti celých závazků obou zápůjček, posuzoval by jako absolutně neplatnou část sjednaných poplatků, v částkách, odpovídajících poplatku za„ zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a polovině poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. V případě prvně uvedeného soud nezpochybňuje právo osob sjednat si odměnu za jiné služby, jdoucí nad rámec typového závazku zápůjčky. Žalobkyně však požaduje poplatek za činnosti, které jsou převážně automatickou, resp. nezbytnou součástí sjednání tohoto typu závazku (zpracování, zakázky, předání peněz) – k tomu srovnej § 1814 písm. k) o. z., případně jde o deklaraci práv zákazníka, která jsou pevnou součástí smlouvy, resp. neoddělitelnou částí mandatorního poplatku. Takovou službu by hypoteticky bylo možno považovat za nadstandardní plnění, formulářová smlouva žalobkyně je však koncipována tak, že toto plnění je její pevnou součástí a její nacenění tak zjevně není předmětem kontraktační volnosti, ale toliko vůle věřitele prosadit si akceptaci formulářové smlouvy beze změn. Účtování tohoto dílčího poplatku proto považuje soud za obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy ohledně úročení zápůjčky a při součtu tohoto poplatku a obchodního úroku, sjednaného pevnou částkou, by se žalobkyně již dostala vysoko nad nejvýše přípustný trojnásobek sazby, obvykle (v místě a čase) poskytované u srovnatelných typů úvěrů bankami. Součástí obchodního úroku jsou náklady a rizika, spojená se zapůjčováním hotovosti, samy o sobě, a nelze je proto legitimně formulačně vyčleňovat a fakticky tak účtovat úrok vyšší, než je přípustné. Ostatně právě proto byl k ochraně spotřebitelů zaveden institut povinného uvádění sazby RPSN, která v těchto případech právě proto dosahuje alarmující výše v řádech stovek procent. Z těchto důvodů by soud nárok na poplatky 4 916 a [částka] neshledal důvodnými v každém případě. Dále by soud shledal žalobu nedůvodnou i v rozsahu části poplatku za„ administrativní činnost a komfortní splácení“. Soud akceptoval ujednání o„ komfortním splácení“ (v podmínkách dále označeném jako„ hotovostní režim splátek“), jakkoliv soud v této službě spatřuje výhodu spíše pro věřitele, resp. v možnosti zprostředkovatelů úvěru dosáhnout„ provize“ a podporovat platební morálku klientů po celou dobu trvání úvěru, zatímco hotovostní režim splácení vyhovuje spíše osobám v exekučním inhibitoriu se sklony k zatajování příjmů, případně s příjmy nelegitimními, resp. nezdaněnými (tím spíše v případě týdenního splácení, probíhá-li vůbec taková služba v reálné praxi po týdnech). Sjednání takové služby v jiných případech zcela jistě není učiněno na základě promyšlené ekonomické úvahy dlužníka, pokud lze splátku (i hotovostní) odeslat bezhotovostně prakticky zdarma, případě poštovní službou s podstatně nižšími náklady. Z její prakticky jednostranné výhodnosti pro věřitele je zřejmé, že je sjednána v důsledky vyšší vyjednávací síly věřitele nad potenciálním dlužníkem. Taková služba může z hlediska její podstaty reálně vyhovovat snad jen osobám se sníženou pohyblivostí, které nemají účet a nemají možnost odeslat peníze z pracoviště pošty. Vysvětlení„ oblíbenosti“ této služby v desítkách řízení stejné žalobkyně a analogických závazků jen v senátu 20C lze přičíst snad jen proaktivní snaze zprostředkovatelů úvěrů vnutit takovou službu jako neoddělitelnou součást nabídky poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž by byla naroveň postavena eventualita jiné formy úhrady (ostatně většina těchto u soudu uplatněných smluv je nazvána„ [příjmení] v hotovosti“, alternativou by tak musel být zcela odlišný smluvní formulář). Pro pasivitu drtivé většiny dlužníků by však soud pouze spekuloval o důvodech, svědčících proti projevu svobodné vůle k takovému právnímu jednání a proto z těchto závěrů negativní následek pro uplatněný nárok zpravidla nevyvozuje (není-li závazek předčasně zesplatněn, což další plnění takové služby znemožňuje). Na tom by nic nezměnila ani pozdější dohoda žalované s výběrčími, že reálně bude inkasování probíhat měsíčně. Výše uvedené se však nevztahuje na tu část příslušného poplatku, která má zahrnovat„ administrativní činnost“, neboť ta je ve smlouvě vysvětlena jako činnosti, zahrnující a) zpracování splátek zákazníka a aktualizaci účtu, b) činnost prevence kumulace neuhrazených splátek prostřednictvím upozorňování, c) podporu prostřednictvím zákaznické infolinky, d) vyhotovení kopií smluvní dokumentace při kontraktaci či při ztrátě nebo poškození, e) mimořádné přijetí splátky na pobočce. Ohledně administrativních činností se tak opět jedná o činnosti, které jsou běžnou součástí závazku zápůjčky, nejde o nadstandardní plnění (snad s výjimkou služeb b) a d), což jsou v okamžiku kontraktace toliko hypotetické situace) a jejich volba ani nacenění zjevně není předmětem kontraktace, ale toliko jednostranné vůle věřitele. Platí zde tedy analogická argumentace, jako v případě prvně komentovaného poplatku (tzn. jedná se o automatickou součást podnikatelských nákladů věřitele, krytých obchodním úrokem z úvěru) a soud by i zde dospěl k závěru, že přinejmenším částí tohoto ujednání je opět obcházení ustanovení o povinnosti zachovávat dobré mravy – ohledně úročení zápůjčky. Z těchto důvodů by soud (soudcovskou úvahou) nárok na polovinu z poplatků 3 538 a [částka] shledal rovněž nedůvodnými.

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho. Soud se tak ani nemusel zabývat otázkou případné majetkové účasti právního zástupce žalobkyně na obchodním jmění či zisku žalobkyně, které je v konfliktu s obsahem práva na náhradu účelně vynaložených nákladů za právní pomoc advokáta.