20 C 69/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím, částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 7 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do [částka], [částka], [částka], úroku 26,28 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka], [částka], úroku v sazbě 19,96 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, [částka], úroku z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], sjednanými žalovaným a žalobkyní, jako věřitelem, s úvěrovým rámcem [částka], resp. Konkrétně požaduje uhradit jistinu [částka], poplatky [částka], náklady vymáhání [částka], smluvní pokuty [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 8,25 % ročně z jistiny [částka] od [datum] a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 26,28 % ročně z jistiny [částka] od [datum]. Žalovaný dle žalobkyně čerpal [částka], na závazek již uhradil [částka] (z toho nic nebylo započteno na úrok z prodlení). Jelikož bylo zjištěno, že mezi účastníky byl návrhem ze dne [datum] (původně k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 a zdejšímu soudu postoupeným pro místní nepříslušnost) zahájen další spor o plnění ze spotřebitelského úvěru, soud se svolením předsedy příslušného senátu 24C věci usnesením ze dne [datum] (č. l. 59) spojil ke společnému řízení. Z druhého uvedeného úvěru [číslo] ze dne [datum] s původní jistinou [částka] požaduje uhradit jistinu [částka], náklady vymáhání [částka] a smluvní pokuty [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 8,25 % ročně z jistiny [částka] od [datum] a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] a dále do zaplacení v sazbě 19,96 % ročně z jistiny [částka] od [datum]. Žalovaný již na závazek uhradil [částka] (původní jistina tedy byla přeplacena). V obou případech k povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka uvedla, že žalovaný byl skórován na základě údajů o jeho příjmových a výdajových poměrech a to jak dle klientem sdělených údajů, tak nahlédnutím do externích úvěrových registrů (bez specifikace).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem v obou návrzích souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, nevyjádřil se ani k návrhu, soud po jeho pobytu pátral (ač k tomu není povinen), jinou adresu však nezjistil a žalovanému bylo doručeno na trvalém bydlišti náhradním způsobem. Dle zprávy Policie ČR je žalovaný pravidelně kontrolován na území [obec], údaj o adrese ([ulice a číslo] v [obec]) však pochází z roku 2019. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Ve vedoucí spisové značce k revolvingovému úvěru: Z úvěrové smlouvy č. l. 16 ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný si sjednal hotovostní úvěr s jistinou [částka] (splatný 48 měsíčními splátkami po [částka] s celkem splatnou částkou [částka]), formou„ opt-out“ pak v závěru téhož dokumentu i revolvingový úvěr s rámcem [částka] při úroku 26,28 % ročně se splátkami v minimální výši 4 % dlužné částky spolu s dalšími poplatky. Ke svým poměrům uvedl měsíční příjem [částka] od zaměstnavatele [právnická osoba] od června 2015, kontaktní adresu ([anonymizována tři slova], [PSČ] [obec]) odlišnou od trvalého bydliště (jak v záhlaví shora). Dle úvěrové historie č. l. 25-29 žalovaný vyčerpal jistinu [částka], celkem (tedy včetně poplatků, smluvních pokut a obchodních úroků) uhradil [částka]. Oznámení o zesplatnění ze dne [datum] (č. l. 30) je adresováno na trvalé bydliště, shodná adresa je na podacím archu č. l.

31. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím archem (č. l. 33) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. Obě písemnosti však byly zaslány na trvalé bydliště, nikoliv na výslovně sjednanou doručovací adresu dle smlouvy a nebylo tak prokázáno doručení do dispoziční sféry žalovaného. Ve spojené věci bylo úvěrovou smlouvou č. l. 15 ze dne [datum] prokázáno, že se žalovaný zavázal po načerpání [částka] při úročení sazbou 19,96 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po [částka] celkem [částka]. I v této smlouvě uplatnil kontaktní adresu ([anonymizována tři slova], [PSČ] [obec]) odlišnou od trvalého bydliště (jak v záhlaví shora). Ke svým poměrům uvedl měsíční příjem [částka] od zaměstnavatele [právnická osoba] od května 2015. Úvěrovou historií č. l. 16-17 bylo prokázáno, že jistinu [částka] načerpal jednorázově dne [datum] a celkem již uhradil [částka]. Oznámení o zesplatnění ze dne [datum] (č. l. 18) je adresováno na trvalé bydliště, shodná adresa je na podacím archu č. l.

21. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím archem (č. l. 20) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. Obě písemnosti však byly zaslány na trvalé bydliště, nikoliv na výslovně sjednanou doručovací adresu dle smlouvy a nebylo tak prokázáno doručení do dispoziční sféry žalovaného. V rámci pátrání po pobytu žalovaného bylo zjištěno, že ve výkonu trestu byl naposledy v září 2010 (č. l. 51), dle zprávy OSSZ Teplice (č. l. 36) měl být i nadále zaměstnán u [právnická osoba], avšak tento zaměstnavatel soudu sdělil (č. l. 39), že zde žalovaný pracoval do června 2019. Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 40) vyplynulo, že exekuci čelil od roku 2009, žádnou další však zdejší (obecný) soud žalovaného nepovolil. Ani aktuálně žalovaný nemá proti sobě vedenu žádnou exekuci (výpis [příjmení] ze dne [datum] na č. l. 68 a 69).

4. Jelikož k tvrzením o zaměstnání žalovaného v roce 2015 nebyl předložen žádný důkaz, soud tuto skutečnost ověřil sám dotazem na tehdejšího zaměstnavatele a ten podáním ze dne [datum] (č. l. 56) potvrdil, že žalovaný u nich pracoval od [datum] do [datum] jako dělník, s bydlištěm v [obec]. Dle přehledu příjmu žalovaný poprvé dosáhl čistého výdělku až v srpnu 2015 a to [částka] (v tomto měsíci žádné srážky ze mzdy), dále pak v září 2015 mu bylo vyplaceno [částka] (po srážce [částka]), v říjnu 2015 pak [částka] (po srážce [částka]), v listopadu 2015 pak [částka] (po srážce [částka]) a prosinci 2015 již pouze [částka], neboť byl v pracovní neschopnosti, na dorovnání pak dále [částka].

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelských závazků. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a jejich vydání na pospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika dalších samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle znalostního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav v Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) či v jiných registrech učinit i v současnosti.

7. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu a ověření tehdejšího zaměstnavatele (není-li důkaz předložen samotnou žalobkyní), jedná se o elementární činnost (obecného) soudu (žalovaného), spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti – což odůvodňuje ověření údaje o zaměstnavateli. V rámci pátrání tak soud oslovoval i tehdejšího zaměstnavatele, při té příležitosti ověřil i tehdejší příjem žalovaného. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalovaném lépe, když v minulosti již exekucím, resp. výkonům rozhodnutí čelil, především ale čelil mnoha trestním řízením. V projednávané věci však byl podstatný příjem ze zaměstnání.

8. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Již s ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistin nelze vycházet z jistin, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a v případě pozdějšího závazku tím více, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou [částka]. Žalovaný nadto v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. Údaj o zaměstnání a dosahovaném příjmu žalovaného tak vedle jeho dosavadní platební morálky a případných závazků tak byl naprosto klíčový a měl být důsledně ověřen. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by původní věřitelka schopnost žalovaného zkoumala řádně, neboť žalovaným deklarované údaje se neshodují se skutečností. Výše řečeno bylo samo o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 9 odst. 1 tehdejšího zákona o spotřebitelském úvěru (…) a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (…).

9. Soud pak zjistil, že v případě mladšího úvěru ze [datum] se údaj o zaměstnání nepotvrdil vůbec, neboť žalovaný oproti údaji„ zaměstnán od 5/ 2015“ u toho zaměstnavatele začal pracovat až od [datum], výše skutečné mzdy však ještě nemohla být známa (nanejvýš mzda tabulková) a reálně pak žalovaný v tomto měsíci dosáhl příjmu [částka]. Pokud věřitel na základě zahájeného pracovního procesu teprve 13 dní před poskytnutí úvěru, tedy aniž by dlužník mohl předložit byť jen jedinou výplatní pásku, poskytne jistinu [částka] s navýšením celkem splatné částky na [částka] při měsíční splátce [částka], zcela nepochybně si nepočíná obezřetně. Nadto se hned v následujícím měsíci uplatnily značně vysoké srážky ze mzdy a je tedy zřejmé, že nejde o jediné zanedbání obezřetnosti, které žalobkyni tíží (byť soud nezná konkrétní důvod/původ těchto srážek). V případě pozdějšího (revolvingového) úvěru, který je třeba dát do kontextu se současně poskytnutým spotřebitelským úvěrem s jistinou [částka], navýšeným na celkem splatných [částka], pak rovněž neodpovídá údaj„ zaměstnán od 6/ 2015“ (již nahlédnutím do předchozí úvěrové smlouvy by byl věřiteli zřejmý rozpor v měsíci zahájení zaměstnaneckého poměru žalovaného), ani údaj o výši příjmu, když žalovaný reálně dosáhl v listopadu 2015 pouze na [částka] (po srážce [částka]) a prosinci 2015 již pouze [částka], neboť byl v pracovní neschopnosti a na dorovnání dále obdržel [částka]. Je tedy zřejmé, že věřitel údaje od žalovaného vůbec neověřoval z výplatních pásek a nejspíše ani telefonicky u zaměstnavatele, jinak by zjistil, že prakticky celý prosinec 2015 byl žalovaný v pracovní neschopnosti a následující den po sjednání úvěrové smlouvy mu pracovní poměr skončil. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, oba úvěry by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez ověření příjmu a odhalení nesrovnalostí) nemohl poskytnout. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou úvěrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] 2010 Sb. již proto nedbalé a má za následek neplatnost obou závazků bez dalšího.

10. Z těchto důvodů soud posoudil obě spotřebitelské úvěrové smlouvy za absolutně neplatné. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění ([částka] a [částka]), zápočtu na obchodní úrok, smluvní pokuty a poplatky a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazků obou úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úroky z prodlení. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu [částka], přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a 2993 občanského zákoníku) nárok pouze na zbývající část [částka] (ohledně výše čerpané jistiny soud vyšel z prokázaného údaje na č. l. 29 p. v. a skutkové tvrzení ohledně nepatrně nižší částky považuje za omyl v psaní), a s odkazem na § 1970 tamtéž i na snížený úrok z prodlení. Počátek prodlení však nastal až s náhradním doručením žaloby soudem, neboť žalobkyně i její právní zástupce doručovali na odlišnou adresu, než byla smluvně sjednána a má tedy přednost. Prodlení tak nastalo až dnem [datum] a to pouze z přiznané jistiny. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky a smluvní pokuty) byla žaloba nedůvodná (zamítavý výrok II shora). V případě mladšího úvěru došlo zjevně k přeplatku (jistina [částka], uhrazeno [částka]) a zde byla žaloba nedůvodná v celém rozsahu. Jelikož však žalovaný nepochybně hradil účelově určené splátky dle jednotlivých splátkových programů vždy na konkrétní úvěr, nemohl soud přeplatek zohlednit u druhého samostatného nároku. Takovou aktivitu mohou vyvinout pouze sami účastníci, soud nemůže dva samostatné nároky (byť spojené ke společnému řízení) v rámci dodržování zásady projednací„ směšovat“ a mohl tak pouze zamítnout návrh na jakékoliv plnění ze smlouvy [číslo] (zamítavý výrok II shora).

11. Lhůta k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. byla soudem prodloužena jen mírně, s ohledem na náhradní doručování, s ohledem na celkem splatnou částku by však jakékoliv další prodlužování lhůty k plnění bylo zcela zjevně nepřiměřené, neúčelné a toliko by znevýhodňovalo věřitele ve vztahu k ostatním věřitelům žalovanému. Pokud se žalovaný o tomto závazku nedozví, či jej bude ignorovat, procesní vítězství pravděpodobně velmi záhy zmaří vznikem náklady (poměrně zbytečného) exekučního řízení v řádu vyšších jednotek tisíc Kč.

12. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v převážné míře neúspěšná, úspěch žalovaného však byl nepatrný (pod 10 % celkového poměru), proto soud s odkazem na § 142 odst. 2 věta poslední o. s. ř. rozhodl způsobem ve výroku III shora.