20 C 71/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem tamtéž proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 143 312,05 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 124 326,65 Kč, a to vše ve splátkách po nejméně 5 180 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 18 985,4 Kč, 4 252,17 Kč, úroku 12 % ročně z částky 143 312,05 Kč od 2. 10. 2025 do zaplacení a úroku 12 % ročně z částky 141 512,05 Kč od 2. 10. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 7 360 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 29. 1. 2026, domáhala zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 25. 10. 2024 s jistinou 140 500 Kč, který se stal pro nehrazení splátek předčasně splatným dne 28. 6. 2025. Pohledávka byla postoupena původní věřitelkou, právnická osoba., na žalobkyni. Ta se domáhala 137 168,55 Kč na jistině a 4 343,50 Kč na úrocích, 1 800 Kč na poplatcích, 4 252,17 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení do 1. 10. 2025 a od následujícího dne v sazbě 12 % ročně do zaplacení a obchodního úroku v sazbě 12 % do zaplacení (jak ve výrocích I a II shora). Tvrzení k povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek tento právní zástupce opět neuvedl, nebyl tedy ani vydán platební rozkaz. Neměl by však být vydán ani tak, neboť skutková tvrzení tohoto věřitele se ukazují být ohledně plnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen „ZoSÚ“, pravidelně nepravdivá nebo hrubě nedostatečná. Vydání platebního rozkazu by však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení, která postupuje dle odlišných procesních kritérií. Senát 20C by tedy v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti.

2. Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů, jakkoliv tomu většina právnické veřejnosti i nadále odmítá věřit). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud u příslušného (původního) věřitele již opakovaně odhalil (§ 121 o. s. ř.), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Tento původní věřitel lichevní úvěry neposkytuje, nezodpovědné poskytnutí úvěru s vysokou jistinou (či několik běžných úvěrů v řadě) však může vést k obdobnému výsledku – a následnému pádu spotřebitele do úvěrů lichevních. Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Přičemž dovozování možnosti spotřebitele vzdát se procesní ochrany tak, jak to vyplývá z ustanovení § 1815 o. z. u „toliko“ zneužívajících ustanovení, nelze u absolutně neplatných právních jednání ze žádného střízlivého výkladu závazkového a spotřebitelského práva dovozovat a uplatní se naopak obecný režim ochrany ve smyslu § 1812 odst. 2 o. z.: K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.

3. Soud nařídil k projednání věci jednání a vyzval žalobkyni k prokázání splnění povinností zkoumat schopnost spotřebitelů splácet poskytovaný peněžitý závazek (§ 86 ZoSÚ). Žalobkyně podáním č. l. 55 a 91 návrh doplnila obvyklým podáním, že věřitel získal údaje od spotřebitele, zjistil, že je nemá exekuci, uvedla výdaje 0 Kč a náklady nájemního bydlení 7 000 Kč, které banka převedla na normativní částku výdajů 18 964 Kč. Pracovala s údajem o příjmu 25 467 Kč od spotřebitele, který ověřila na účtu. Uvedla splátku 2 670 Kč a refinancovaný revolvingový úvěr u právnická osoba., který měl být částí úvěru (v rozsahu 10 500 Kč) doplacen. Nové splátkové zatížení tak mělo činit jen 5 446 Kč celkem. Kontrolován byl rejstřík CBCB (BRKI), CEE, ISIR. O CNCB (NRKI) se tvrzení nezmiňují a není tak jasné, zda věřitel podléhá shodnému omylu, jako část subjektů (mylně tvrdí, že NRKI je součástí BRKI), jak by svědčilo uvádění úvěru od právnická osoba., s kódem „Anonymizováno“, který právě odpovídá NRKI databázi, či zda ji opravdu nelustruje (dále je nicméně rozvedeno, že soud v NRKI zjistil i další úvěr, o kterém se původní věřitel nezmiňuje vůbec).

4. Soudu se žalovanou podařilo kontaktovat, bydlí prakticky vedle budovy soudu. Přislíbila účast při jednání, k prvnímu se dostavila. Ačkoliv soud následně odročoval jen a pouze z důvodů na straně žalované, k druhému jednání se bez jakékoliv omluvy nedostavila, nedodala dokonce ani písemně vzor s vyplněnými osobními poměry, který jí soud předal. V den jednání nepřijala ani telefonický hovor. Zavinila tak odročení a zmařila soudu část jednacího dne pro zcela zbytečné jednání (a navýšila tím tak i náklady řízení, které částečně hradí). Jiné senáty zdejšího soudu by v takové situaci účastníka řízení penalizovaly pořádkovou pokutou, senát 20C tak činí jen výjimečně. V současnosti je již žalovaná obětí lichvy od jiných věřitelů (Anonymizováno spisová značka; právnická osoba Anonymizováno právnická osoba; právnická osoba). Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji doktrinálně zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Zda je tato situace (a péče o dvě nezletilé děti) důvodem pohrdavého postoje žalované k soudu, není zřejmé. Nutno dodat, že žalovaná se mimo jiné zapletla s věřiteli, kteří využívají inkasní agentury právnická osoba, Anonymizováno/Anonymizováno právnická osoba, právnická osoba. Dále např. Anonymizováno IČO IČO) z jejíž produkce vymáhání lichevních pohledávek lze citovat: „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“.

5. Ze zkušenosti senátu 20C ostatně vyplývá, že s cca 5 úvěry od těchto lichevně jednajících věřitelů je pro člověka běžného rozumu extrémně obtížné těmto požadavkům bez profesionální právní pomoci konstruktivně čelit a nejčastěji tak propadají naučené bezmoci a další komunikaci se vyhýbají, tedy i písemnostem soudu. Dokonce i schopnost spotřebitelů zorientovat se v čerpáních a úhradách po typicky rozsáhlé lichevní historii je krajně nepravděpodobná a vyžadovala by doslova mimořádné organizační schopnosti, neboť každý věřitel a několik inkasních agentur každého věřitele využívá k tíži spotřebitelů různé platební metody a různé platební dispozice. Ostatně i osoby, které svou situaci chtějí řešit oddlužením, poměrně často narazí na insolvenčního správce, který rovněž lichevní pohledávky nepopře a poté se spotřebitel oddlužuje splácením lichvy. Po několika letech neustálé devalvace podoby a společenské škodlivosti lichvy senátu 20C již nezbývá, než vypracovávat doslova naučná odůvodnění rozsudků a snažit se toto paradigma prolamovat. Z odborné literatury stojí za to odcitovat následující stať „V této souvislosti si musíme znovu uvědomit, že úmyslné vyvolávání situací vedoucích k likvidaci slabších účastníků občanskoprávních vztahů prostřednictvím lichvy, zvlášť pokud se ho lichvář dopouští opakovaně a soustavně, je jednáním velmi nebezpečným a dojde-li k jeho obecnému rozšíření, může to skončit až destabilizací celého společenského a právního systému. Z trestněprávního hlediska je totiž objektů zasažených lichvou více: 1. majetek a majetková práva dlužníka, 2. svoboda rozhodování dlužníka v ekonomických aktivitách, 3. zájem na hospodářské stabilitě společnosti a zachování hranic spravedlnosti a slušnosti v občanskoprávních vztazích. Lichva je naprosto unikátní v tom, že negativně zasahuje dotčeného jednotlivce i společnost, v níž je uskutečňována a jako roušku pro svoji existenci přitom používá prostředků vymezených zákonem a zdánlivě dovolených. Není-li včas přesně pojmenována, vymezena a postižena, zneužívá lichvář státní mocenské mechanismy k prosazení vlastních ekonomických zájmů na úkor svých obětí (čili kompromituje celý společenský systém, protože používá k legalizaci jím páchaného bezpráví jeho legislativní nedokonalosti a sociálního nevědomí). Mělo by proto být jak v zájmu jednotlivců, tak v zájmu celé společnosti, aby byla lichva pranýřována, mimo jiné, i na poli trestního práva prostřednictvím trestních předpisů.“ (Koudelka, Ladislav, Lichva: trestný čin a společenský jev, Praha, Wolters Kluwer, 2014, kapitola 5.2.5). Civilní soudnictví v České republice bohužel zůstává k tomuto apelu převážně hluché a neustále jsou ke škodě obětí lichvy používány procesní instituty (schvalování smírů, rozsudky pro uznání a pro zmeškání, platební rozkazy, nezkoumání úvěruschopnosti) či je dokonce obhajováno právo systematicky predátorsky jednajících věřitelů a jejich právních zástupců na přiměřený zisk. Senát 20C zdejšího soudu se naopak domnívá, že by tyto subjekty měly čelit nejen symbolické pokutě od ČNB, za porušování povinností dle zákona č. 257/2016 Sb., ale především trestnímu postihu za poskytování úvěrů s lichevními parametry osobám ve zjevné finanční tísni (kterou nezřídka sami věřitelů cíleně vyvolávají předchozími iteracemi lichevního schématu – „úvěry“).

6. Senát 20C je pravidelně za tuto procesní iniciativu kritizován, nicméně tradiční doktrína občanského soudního řízení sporného (poznamenaná stále i porevolučním znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) v žádném případě není plně připravena na ochranu spotřebitele vůči systematické lichvě. Pouhá zásada projednací, uplatňovaná jako bezvýjimečné pravidlo, je zcela zjevně nesprávným a přepjatě formalistickým přístupem, který nemůže nijak ochránit oběti lichvy před většinou současných lichevních schémat (které nejsou pouhým příslušenstvím jistiny a navíc požadovaným v tomtéž řízení). Senát 20C tedy neváhá důsledně využívat jak informace, které má z předchozí úřední činnosti, resp. z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.), tak i informace, které získá z důkazů, opatřených postupem dle § 120 odst. 2 věta první o. s. ř. (Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.), neboť jde pravidelně o důkazy, které měl věřitel povinnost zkoumat (zde sám tvrdí, že CBCB lustroval!) či jsou mu známy, ale odmítá chybějící skutková tvrzení doplnit a prokázat je. Dle ustálené judikatury vyšších soudů má soud povinnost zkoumat splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, což v kontextu podkladů, které předpokládá metodika plnění této zákonné povinnosti příslušného žalobce/věřitele, zakládá doslova povinnost soudu získat a zkoumat jejich obsah – bez ohledu na neochotu věřitele tyto listiny předkládat (a inkriminovat se). K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Anonymizováno ve sp. zn. spisová značka, z něhož lze výmluvně citovat: Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (srov. rozsudky ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. spisová značka, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. spisová značka). Ústavní soud pak zdůraznil v usnesení ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, že ze zákonné povinnosti účastníka „označit důkazy k prokázání svých tvrzení“ (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných, než účastníkem navržených důkazů; naopak ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. soudu takovou možnost poskytuje v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo“. Taková potřeba může vyvstat též v souvislosti s hodnocením důkazů (§ 132 o. s. ř.). Právě tak extrémní procesní situace, jako je ochrana spotřebitele (zjevně slabší strany) před zanedbáním důležité veřejnoprávní povinnosti či (v četných dalších řízeních) před lichvou (která se stala u nebankovních spotřebitelských úvěrů fakticky masovou eventualitou), která úzce souvisí s povinností soudu prověřit splnění komplexní povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, je mimořádně vhodnou příležitostí k uplatnění těchto postupů, tvořících zákonnou výjimku z projednací zásady, které nemohou zůstat prázdnými a nikdy nevyužitelnými ustanoveními. Okresní soud nemůže ovlivnit fakt, že je v současnosti spotřebitelskými úvěry doslova zavalen a tyto výjimečné postupy se tak aktuálně v rámci senátu týkají vyšších desítek řízení ročně. Výjimečnost nespočívá v četnosti, která je koneckonců důsledkem laxního přístupu justice k tomuto společenskému fenoménu, ale v míře ostentativního pohrdání právním řádem těmito žalobci a jejich advokáty.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

8. Žalobkyně (dodatečně) předložila zprávu k úvěruschopnosti č. l.

91. Zpráva je však zjevně vytvořena až dodatečně, cituje totiž judikaturu z roku 2025. Zřejmě tedy vznikla pro účel tohoto řízení (v předchozím řízení se soud mylně domníval, že vznikla u příležitosti navýšení úvěru a že by mohlo jít o vyslovené falsum, soud ani nenapadlo). Zpráva odkazuje na lustraci CBCB a byl zjištěn jediný nebankovní úvěr („L03“), který by mohl odpovídat právě vyplácenému právnická osoba. Jiné úvěry nezjistila. Pokud však banka současně skutečně lustrovala jen CBCB (tedy BRKI), pak nelustrovala CNCB (NRKI) a nemohla zjistit případné nebankovní úvěry, které jsou pro rozlišení bonitního spotřebitele od zoufalé oběti lichvářských úvěrů naprosto zásadní. Soud se pravidelně setkává s neznalostí rozdílu mezi BRKI a NRKI a slýchá, že jedna databáze obsahuje i druhou. Např. to vytrvale uvádí právní oddělení Anonymizováno Anonymizováno, a. s., bez ohledu na to, kolikrát jí soud objasní opak a zašle odkaz na vyjádření samotného tvůrce takové databáze. Skutečností je, že tyto dvě samostatné databáze lze získat na společném výpisu od třetí strany. Pokud tedy není specifikován konkrétní zdroj přístupu, nelze z údaje „CBCB“ dovozovat, že obsahoval NRKI (a naopak). Soudu žádný výpis ani předložen nebyl, listina č. l. 91 je zjevně falsem, pokud je vydávána za důkaz ke splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ dne 12. 10. 2024. Je současně dlouhodobě zřejmé, proč tato žalobkyně k návrhům podklady k povinnosti dle § 86 ZoSÚ systematicky nepřikládá a doufá, že soud bude v rozporu s kogentními ustanoveními k ochraně spotřebitele vydávat platební rozkazy či jinak vyhoví. Pravidelně totiž nabývá velmi problematické nároky, které soud mnohdy shledává lichevními a tedy současně konstatuje, že advokát, který je uplatňuje, se na lichvě podílí (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.). Úvěry od právnická osoba., přirozeně lichevní charakter nemají, i tak je však zjevné, že tato banka postupuje na třetí subjekty vysoce problematické pohledávky, zatímco ty méně problematické si ponechává a uplatňuje je sama (zřejmě kvůli eliminaci reputační odpovědnosti při kontrolní činnosti ČNB, která může sankcionovat jen poskytovatele úvěru, nikoliv postupníka).

9. Zde žalovaná uvedla výdaje 0 Kč a nájemné 7 000 Kč, banka stanovila výdaje normativní částkou 18 964 Kč. Takovou částku lze kvitovat, je jistě realističtější, než údaj od spotřebitele.

10. Soud žalobkyni již v předchozím řízení poučil, že s ohledem na charakter původní věřitelky soud trvá na předložení výpisu z účtu žalované – ne vždy je předkládán. Zde předložen byl za období července 2024 až září 2024 (č. l. 74 – 87). Vyplývá z něj mzda žalované 24 518 Kč, 27 221 Kč a 24 663 Kč, rovněž občasné využívání zálohové služby Anonymizováno. Příjem žalované by tedy zřejmě na splácení cca 5 tis. Kč měsíčně stačil, pokud by soud akceptoval normativní výdaje dle banky. Z výpisu však vyplývají i další skutečnosti, které banky zcela standardně zohledňují, nejen v rámci povinností AML. Vyplývá z něj totiž pravidelné využívání sázkových služeb, žalovaná při jednání připustila, že měla problém s hráčskou závislostí a sázela u Anonymizováno (výběry Anonymizováno to v rozsahu transakcí jednotek tisíc Kč měsíčně na příchozích platbách (odchozí platby nelze spolehlivě přiřadit, neboť je používána platební služba PayU S.A., kterou využívají stovky poskytovatelů služeb). Nelze z něj naopak spolehlivě určit výši nákladů bydlení, probíhají zde transakce s dalšími osobami (dle žalované sestra a tehdejší přítel). V neposlední řadě jde o účet u jiné banky, k právnická osoba., žalovaná migrovala teprve v souvislosti s žádostí o úvěr. I to má vést věřitele ke zvýšené opatrnosti, neboť nejde o klienta, u kterého zná jeho dlouhodobou historii. Žalovaná sama uváděla historii exekucí, což s ohledem na její dřívější bydliště v adresa - východ (č. l. 7) může znamenat, že zdejší soud přehled o takových řízeních vůbec nemá (a v CEE již skončené exekuce soud rovněž nenalezne). I to ukazuje, jak nepostradatelný je důkazní prostředek autentickým dobovým výpisem dlužnických registrů.

11. Lustrace registrů nebyla (zřejmě nedůsledností právního zastupování) ani tvrzena, pouze z důkazů vyplývaly údaje z „CCB“ či „CBCB“. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu (bez zajištění nemovitostí) nelze poskytnout bez vysoké míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalované (od společnosti právnická osoba.) – č. l. 94.

12. Ten má již v současnosti 25 stran. Za zmínku jistě stojí, že bankovní úvěr od právnická osoba., který měl zůstat žalované souběžně s předmětným úvěrem, má svou velmi dlouhou historii – postupného navyšování jistiny prakticky každý měsíc. Žalovaná se s dalším úvěrem neobrátila na svou banku, ale na banku jinou. I to svědčí o velmi znepokojivém trendu a neschopnosti žalované hospodařit s vlastním příjmem. Původní věřitelku však ani to neodradilo, či nevedlo k účelovému vázání poskytované jistiny a dala žalované 130 000 Kč k libovolné dispozici. Následné lichevní úvěry od nebankovních společností žalovaná čerpala až po předmětném úvěru, což předmětný úvěr v posouzení soudu neovlivňuje, názorně to však demonstruje, jaké jsou důsledky selhávání věřitelů při plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Co však předmětný úvěr ovlivňuje, je záznam o úvěru z kreditní karty od právnická osoba., ze dne 11. 10. 2024, s rámcem 155 000 Kč, z něhož bylo již v prvním měsíci čerpáno 50 571 Kč. Žalovaná při jednání tento úvěr připustila. Soud nemá jistotu, zda takový úvěr byl ke dni 24. 10. 2024 již v registru NRKI zanesen. To však v každém případě procesně tíží žalobkyni, která výpis z NRKI nepředložila. Pokud by věřitel zjistil čerpání takového úvěru, předmětný úvěr by nepochybně musel odmítnout a žalovaná by zjevně nebyla schopna plausibilně vysvětlit (jinak, než herní závislostí či ještě horšími důvody), proč si krátce po takovém úvěru bere další úvěr na samotné hraně svých ekonomických možností (které dále ovlivňují dvě vyživovací povinnosti, přičemž není zřejmé, zda se o ně věřitel při stanovování normativní částky výdajů vůbec zajímal).

13. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, Anonymizováno právnická osoba., Anonymizováno, právnická osoba., právnická osoba., koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS. Pokud by žalovaná měla byť jen na krátkou dobu živnost, pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. spisová značka a spisová značka Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat.

14. Pro výsledek tohoto řízení je podstatné, že bez předložení tehdejšího výpisu BRKI a NRKI, případně alespoň SOLUS či REPI, nelze posoudit, v jaké situaci se žalovaná z hlediska úvěrových závazků v říjnu 2024 nacházela a tedy ani zda původní věřitel řádně splnil svou povinnost dle § 86 ZoSÚ. Žalovaná připustila, že měla dva úvěry od právnická osoba. (na další úvěry se soud výslovně neptal). Ani případný (obvyklý) argument, že své závazky dlouho splácela, který soud pravidelně slýchá, je s ohledem na její úvěrovou historii naprosto nepřípadný. Své závazky zjevně splácela čerpáním dalších úvěrů a navyšováním jistiny, dokud tento neudržitelný postup nevyhnutelně „neimplodoval“. Žalobkyně při druhém jednání zmínila, že žalovaná ukončila své zaměstnání dohodou a pokud by tak neučinila, nepřišla by o zdroj příjmu. Z dokazování je však zřejmé, že ani zdroj příjmu nepostačoval ke zvládnutí trajektorie utrácení a přibírání úvěrů, které již před předmětným úvěrem možnosti žalované přesahovaly.

15. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 40, byly však předloženy i další důkazy postoupení, včetně indiskrétního seznamu dalších spotřebitelů. Zkrácený výpis z obchodního rejstříku k žalobkyni je soudu předkládán vždy, soud však také vždy konstatuje, že na základě informací z předchozích řízení především považuje právního zástupce za skutečného majitele žalobkyně v rozsahu 100 % (před Českou advokátní komorou připustil jen přímé vlastnictví akcií v rozsahu 23 %, v pohledu na svěřenský fond se pohled soudu od pohledu právního zástupce diametrálně odlišuje). K tomu viz odůvodnění nákladů řízení.

16. Úvěrovou smlouvou č. l. 25 je prokázáno, že žalovaná a původní věřitelka usilovaly o úvěr s jistinou 140 500 Kč, úrokem 13,99 % ročně a měsíční splátkou 2 476 Kč, z toho 10 500 Kč je určeno na úhradu úvěru právnická osoba. (o druhém a podstatně vyšším úvěru téhož věřitele se smlouva nezmiňuje). Ceník č. l. 29/65 neměl na výsledek řízení vliv (v důsledku právního posouzení dle § 87 ZoSÚ). RPSN měla činit 15,15 %. Při řádném splácení měl úrok v důsledku odpuštění posledních 12 splátek činit jen 11,42 % ročně (RPSN 12,52 %) – fakticky jde o formu smluvní pokuty, ovšem v jakési reverzní podobě, kdy je součástí úroku, s rozvazovací podmínkou.

17. Dle úvěrové historie č. l. 50 a násl. žalovaná po načerpání 140 500 Kč postupně uhradila 16 173,35 Kč (rozdíl tedy činí 124 326,65 Kč).

18. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 47) vypracování i zaslání (č. l. 49) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požaduje uhradit plnění ze závazku, který považuje za platný (152 786 Kč), nikoliv tedy pouhou poskytnutou jistinu z absolutně neplatného úvěru (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka) – upomínka tak ani nezakládá počátek prodlení spotřebitele (tj. s odkazem na § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ nezakládá nárok na úrok z prodlení). Taktéž je dle výsledku dokazování zjevné, že krátká lhůta k jednorázovému splnění závazku odporuje právu spotřebitele na vrácení ve lhůtě přiměřené jeho poměrům (§ 87 ZoSÚ) a předžalobní výzva je tak i z tohoto ohledu nezpůsobilá vyvolat účinky k tíži spotřebitele. Soudní řízení tak muselo proběhnout i proto, aby se spotřebiteli vůbec dostalo soudní ochrany před lichvou a taková předžalobní upomínka paradoxně žalovanou odpovědnosti za konání soudního řízení zbavuje.

19. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

21. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. K tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18: Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

22. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zástupci úvěrujícího muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu, případné vyživovací povinnosti a případné předchozí závazky. Vynechání kteréhokoliv z těchto aspektů kompromituje veškeré následné závěry. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Ostatně postoj České národní banky vyplývá z nedávno publikovaného Dohledového sdělení č. 1/2026 ke zkušenostem získaným v oblasti posuzování úvěruschopnosti v rámci dohledové činnosti nad nebankovními poskytovateli spotřebitelského úvěru, včetně využití automatizovaných modelů, které konstatuje obsáhlý seznam nedostatků těchto metodik, resp. zásadních chyb při jejich nesprávném (automatizovaném) užívání. Dostupné zde: https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/dohledova-uredni-sdeleni-a-benchmarky/. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

23. V projednávané věci je poskytovaná jistina i měsíční splátka tak vysoká, že by prověření poměrů mělo vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Žalovaná měla sice nezanedbatelný příjem (okolo 25 tis. Kč měsíčně), sama věřitelka však minimální náklady odhadovala na 18 964 a obě splátky (2 670 Kč z úvěru jiné banky a 2 476 Kč z předmětného úvěru) tak již zjevně byly na samé hraně zvládnutelnosti, neřkuli udržitelnosti. Zcela však absentuje ověření skutečných výdajů na bydlení, které mohou být i podstatně vyšší, ve zdejším okrese i sociální nájemní bydlení se zálohami běžně atakuje 20 tis. Kč. Absentuje ověření počtu vyživovacích povinností. Absentuje zohlednění zjevných znaků excesivních sklonů k hazardnímu hraní. Absentuje zohlednění způsobu, jakým žalovaná dospěla k souběžnému úvěru jiné banky. A absentuje zjištění úvěru z kreditní karty od právnická osoba., ze dne 11. 10. 2024, s rámcem 155 000 Kč – přičemž to, zda již k 24. 10. 2024 figuroval či nefiguroval v NRKI, tíží žalobkyni, která dobový autentický výpis NRKI k důkazu nepředložila. Takto laxní přístup banky při poskytování úvěru s jistinou 130 000 Kč k volnému užití osobě s velmi nízkou dělnickou mzdou bez jakéhokoliv zajištění nepochybně nelze akceptovat a je otázkou, proč tato banka někdy postupuje až úzkostlivě striktně, zatímco jindy takto laxně. Jednotlivé výše uvedené okolnosti jsou samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 ZoSÚ (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…).

24. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, SOLUS, REPI, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně rovněž nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS, REPI či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru BRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Bez NRKI však takové zkoumání postrádá smysl, neboť nebankovní úvěry jsou ještě rizikovější okolnost, než úvěry bankovní. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích úvěrech, které jsou konsolidovány a mají svou významnou historii čerpání, navyšování a splácení, či predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Již tedy samotné nepředložení tohoto výpisu (NRKI) je samo o sobě dostatečným důvodem k dovození nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, pokud lze o předchozí bezdlužnosti spotřebitele v daném řízení jinak pochybovat. A to nepochybně v tomto případě lze, když již z výpisu účtu vyplývá obava, že dlouhodobě prodlužovala splatnost jiného úvěru, postupně navyšovala čerpanou jistinu, aniž by zahájila splácení z legitimního zdroje příjmů, vykazovala známky hráčské závislosti a navíc čerpala dva týdny před předmětným úvěrem další obdobně vysoký úvěr (resp. rámec revolvingu, z něhož někdy v průběhu října načerpala okolo 50 tis. Kč), který sama žalovaná bance nezmínila (od toho je však věřitel povinen lustrovat úvěrové registry a nespoléhat v takto klíčové oblasti na upřímnost spotřebitelů).

25. I údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Lustrována by měla být i tato databáze – a to imperativně vždy. Ani to nebylo tvrzeno, natož prokazováno. Žalovaná nicméně uvedla, že exekuce měla doplacené, jinak by nezískala účet u banky, proto tato okolnost v řízení roli nesehrává a soud ji uvádí jen pro úplnost.

26. Tito věřitelé, resp. právní zástupce často operují s právními větami judikatury, vytrženými z příslušných skutkových okolností. Např. s dovozením úvěruschopnosti z faktu, že úvěr byl nějakou dobu úspěšně splácen. To však může platit jen v případě úvěrů, kde je prokázáno, že tak spotřebitel činil z legitimních zdrojů – nikoliv tedy čerpáním dalších úvěrů, jak je tomu i v této věci, dokud se tento model „úvěrového letadla“ nevyčerpal. Z aktuálního výpisu NRKI a BRKI je zřejmé, že to, co mělo být v době poskytování úvěru pouhou obávanou hypotézou, se beze zbytku naplnilo a žalovaná se ocitla ve spirále lichevních úvěrů a nezodpovězenou otázkou (procesní vinou žalobkyně) zůstalo pouze to, zda si to žalovaný přivodila neuváženými výdaji, závislostí na hazardních hrách či zda se stala obětí lichevních úvěrů. Nebyla by první ani poslední zaměstnanec, který postrádá ekonomickou gramotnost, soud v předchozích řízeních totéž zjistil u několika zaměstnanců bank či vysokoškolsky vzdělaných osob v exponovaných profesích.

27. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Nejvýše by bylo možno uvažovat o účelovém vázání jistiny, zejména tedy na konsolidaci nezjištěného dalšího úvěru od právnická osoba. To však zjevně nebylo záměrem žalované. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení ZoSÚ již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

28. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení (resp. důkazu č. l. 38) samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Jelikož se však věřitel po spotřebiteli nedomáhal jen plnění z neplatné smlouvy, ale trval na platnosti závazku, který spotřebitel objektivně nebyl schopen splácet, nemá nárok ani na úrok z prodlení (viz dále). Žalované tak zbývá k úhradě pouze 124 326,65 Kč a takto soud výrokem I shora rozhodl.

29. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

30. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše a nepochybně je nevyčerpává ryze procesní ustanovení § 142a o. s. ř. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (např. ve věci sp. zn. spisová značka/spisová značka) již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud každé takové jednotlivé jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů) či (v případech zjevné lichvy, což není projednávaný případ) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele takový nepřiměřeně navýšený dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za své závěry za pouhý odhad úmyslu závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je tak první legální a legitimní výzvou žalovanému k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalovaného s plněním dluhu. Výzva č. l. 47 na zaplacení 152 786 Kč takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který jednal nezodpovědně. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který následně klienta odprodává k další exploataci (právním zástupcem, který skrze svěřenský fond zastupuje sama sebe – v doslova průmyslovém měřítku). Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažností jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry (jak krátce po sjednání tohoto úvěru přihodilo i žalované), když přitom tato plnění bez vlastního prospěchu odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky (právnická osoba.) a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, či přinejmenším reputační ostudě. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalované dalšími důkazy. Žalovaná je předlužena, má dvě vyživovací povinnosti, a na rozdíl od žalobkyně soud neklade za vinu žalované zanechání zaměstnání ve směnném provozu (který objektivně poškozuje lidské zdraví), a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel má nyní závazek proti masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

31. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 ZoSÚ („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, a zdejší soud vůči žalované povolil 2 exekuce. Sama připustila, že pokud si nenalezne zaměstnání, nebude pravděpodobně schopna hradit ničeho. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. Dojde tak k právě tomu následku, kterým věřitelé úsudek a svobodnou vůli své oběti dosud paralyzovaly – hrozbou exekuce. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Současně však zmařila prokázání svých poměrů, když na jednání, které bylo odročeno jen kvůli tomu, se doslova vykašlala a nezaslala ničeho ani písemně (přestože dostala dotazník k vyplnění). Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Žalovaná zřejmě mohla dosáhnout splátek i nižších, netvrdila a neprokázala však nic dalšího, ačkoliv soud jí poskytl možnost doslova přívětivou. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který neváhá exploatovat spotřebitele např. nároky od lichevně jednajících společností (právnická osoba, právnická osoba) vůči klientům v exekučním inhibitoriu – nemůže tedy očekávat doslova žádné „slitování“. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala po zbytek řízení nepochoopitelně pasivní a neposkytla tedy soudu žádné další potřebné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor uspokojení pohledávky v běžné lhůtě (kterou takto soud stanovil na 2 roky). Zjevně však své závazky hradit zkoušela. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a jistě propracovanou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry (u lichevních úvěrů, které žalovaná následně sjednala) a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

32. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z převážné části úspěšná (70,18 % - při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když právě příslušenství je stěžejním předmětem dokazování a je nezbytně třeba jej v tomto kontextu zohledňovat), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalobkyni – 40,36 %.

33. Celková výše těchto nákladů jednak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 6 860 Kč a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným účastí na obou jednáních, která nepřesáhla dvě hodiny trvání. Podání č. l. 90 je projevem spontánního odstraňování nedostatku (který provází prakticky všechny návrhy tohoto advokáta a je zjevně projevem snahy nejprve protlačit co nejvíce nároků rozkazním řízením a jejich nedostatky řešit až u zbytku), kterým je absence tvrzení dle § 86 ZoSÚ u úvěru vždy. Podání č. l. 114 je jako obvykle činěno krátce před jednáním, soud jej nežádal a je zjevně snahou uměle navyšovat náklady řízení. Generování těchto podání těsně před nařízeným jednáním (kdy je soud obvykle nemůže stihnout zaslat protistraně se zachováním lhůty 10 dnů k přípravě na jednání), kterého se hodlá osobně účastnit, je doslova samoúčelná snaha o navyšování nákladů řízení. Takové podání je zjevně neúčelné a náhrada za něj advokátovi nepřísluší. Ostatně advokát se jednání účastnil a příslušný přednes měl především učinit tam.

34. Účtování odměny za podání ze dne 23. 2. 2026 je projevem skutečně nepřijatelného jednání advokáta, který velmi dobře ví, že generování těchto podání těsně před nařízeným jednáním, kterého se hodlá osobně účastnit, je samoúčelná snaha o navyšování nákladů řízení. Takové podání již nelze včas administrativně zpracovat na straně soudu, natož zaslat protistraně, natož zachovat její lhůtu 10 dnů k přípravě na jednání. Takové podání je zjevně neúčelné a náhrada za něj advokátovi nepřísluší. Ostatně advokát se jednání účastnil a příslušný přednes měl především učinit tam.

35. Za úkony do podání návrhu soud dále přiznává náklady jen ve výši, odpovídající nezastoupenému účastníkovi, k důvodům viz dále. Jelikož žalobu vypracoval a podal sám žalobce, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka, odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Za přípravu a převzetí náhrada nepřísluší, neboť jde o pohledávku žalobkyně, viz dále. Ani za předžalobní výzvu náhrada nepřísluší, neboť je právně nezpůsobilá vyvolat v ní požadovaný účinek, jelikož se zakládá na mylné okolnosti – na předpokladu platnosti absolutně neplatného úvěru. Pokud by se dle ní osoba řídila, nic by to neměnilo na tom, že by se jednalo o protiprávní stav, porušující kogentní ustanovení, dokonce veřejného práva.

36. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 166 Kč (dvěma platbami dle č. l. 8 a 51). Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

37. Pokud se týká nároku právního zástupce na odměnu za zastupování žalobkyně (mimo substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem), platí následující: Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. spisová značka) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti Jméno žalobkyně., na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. spisová značka Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. spisová značka, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

38. Pokud se soud v jednom z předchozích řízení (např. sp. zn. spisová značka) dotázal právního zástupce na vlastníka 70 akcií společnosti, dostalo se mu (jako již poněkolikáté) vyhýbavé odpovědi, zmiňující, že právní zástupce žalobkyně nezastupuje jako její statutární orgán. Z odpovědi a kontextu dané situace je však implicitně zřejmé, že právní zástupce zcela záměrně nezodpovídá to, nač byl soudem tázán. Ze záznamu v obchodního rejstříku k osobě žalobkyně vyplývá, že tato byla založena v roce 2005, jejím jednatelem byla již v době vzniku advokátka, a právní zástupce se stal jejím jediným jednatelem v roce 2009 a byl jím až do října 2013. V tomto období byl advokát také jediným společníkem žalobkyně. V letech 2013 až 2015 byly jediným společníkem dvě obchodní společnosti, registrované v Kyperské republice, u nichž skutečného vlastníka soud nezná, aby se pak jediným společníkem a posléze po změně právní formy na akciovou společnost stala společnost právnická osoba., v níž právní zástupce až do současnosti působí již od roku 1997 a k níž byl v roce 2014 až 2015 dokonce veden jako jediný akcionář. Od 1. 3. 2017 do 29. 5. 2018 pak byl jako jediný akcionář žalobkyně veden opět právní zástupce, v této době se základní kapitál společnosti snížil z 52 mil. Kč na 2 199 600 Kč a od té doby je evidován pouze údaj o 70 emitovaných akciích (kmenových na jméno v listinné podobě). Krátce poté (10. 7. 2018) udělila žalobkyně právnímu zástupci plnou moc. Skutečný majitel žalobkyně (tituly před jménem jméno FO a jméno FO) byl odhalen teprve v lednu 2022, tedy nepochybně opožděně. Je překvapivé, že tuto skutečnost právní zástupce soudu nesdělil ani v podání ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 80 odkazovaného věci), kdy již svou zákonnou povinnost splnil, přestože právě na tuto skutečnost byl soudem výslovně tázán. Ani aktuální (11. 12. 2025) nahrazení osoby svěřenské správkyně jméno FO soudu neznámou jinou osobou (čímž se advokát úspěšně snažil o zastavení řízení o odstranění nesrovnalosti v Evidenci skutečných majitelů) nemůže takové pochyby rozptýlit, když dosavadní série právních opatření vedla vždy k témuž závěru – účelovému jednání advokáta, který zneužívá právo na právní zastupování advokátem. Ostatně v mezidobí byl i tento údaj znepřístupněn (dokument ve sbírce listin je uzamčen) a soud k již k němu opět nemá přístup. Struktura vztahů nebyla zveřejněna, není tak zřejmé, kolik z těchto akcií vlastní ta či ona osoba, právní zástupce však v průběhu roku 2017 a 2018 byl 100 % vlastníkem společnosti navzdory poměrně pestrým dosavadním změnám, včetně důvěru nebudící účasti společností, registrovaných na Kypru, kde lze více než předpokládat komplikované či nulové možnosti soudu při zjišťování skutečných vlastnických vztahů. Stejně tak není zřejmé, v jakém rodinném či majetkovém vztahu byla osoba jméno FO k právnímu zástupci. V minulosti soud obdobné dotazy formuloval i ohledně případných rodinných příslušníků právního zástupce (aby bylo předejit situaci, kdy je vlastníkem blízký rodinný příslušník právního zástupce a soudu to nebylo nad rámec jména takové osoby sděleno), ani nikdy předtím však právní zástupce soudu osobu vlastníka nesdělil. Tato skutečnost však tíží právního zástupce, který soudu informaci záměrně odpírá a skutečný stav i přes výzvu soudem neprokazuje, nikoliv tedy žalovaného.

39. V řízení sp. zn. spisová značka pak soud zjistil od České advokátní komory, že právní zástupce deklaroval, že je vlastníkem pouze 23 % akcií žalobkyně. Dále soud zjistil, že údaj o vlastnickém právu jméno FO a jméno FO je snad nedokonalostí právní úpravy, neboť se jedná o pouhé správkyně svěřenského fondu. Důvod, proč jsou v evidenci skutečných majitelů i v tento okamžik jako nepřímí skuteční majitelé zapsány (pouze) jméno FO a jméno FO, ačkoliv společnost je ve vlastnictví svěřenského fondu Soukromý svěřenský fond Anonymizováno IČO IČO, jehož zakladatelem i obmyšleným je advokát tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, zdejšímu soudu není znám a podal podnět k odstranění této nesrovnalosti. Mezitím soud (na rozdíl od veřejnosti vratně) ztratil přístup i do Evidence skutečných majitelů a čeká na přidělení oprávnění...

40. Např. podle § 2 písm. c) zákona č. 37/2021 Sb. platí, že pro účely tohoto zákona se rozumí (…) skutečným majitelem každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání, (…). Soud má za to, že z notářského zápisu ze dne 19. 1. 2022 (veřejně dostupná listina v Evidenci svěřenských fondů) je zřejmé, že svěřenský fond Soukromý svěřenský fond Anonymizováno IČO, je zřízen k uspokojování potřeb rodiny zakladatele, kterým je právě advokát. Z čl. 7.1 statutu svěřenského fondu (dále jen „statut“) vyplývá, že za života zakladatele nelze vyplatit obmyšleným jakékoliv plnění. Zjevně se tak jedná o majetkovou hodnotu, která bude majetkové potřeby jiných osob, než zakladatele, plnit až po jeho úmrtí, tedy v obdobné podobě, jako přechod majetku děděním. Dle článku 15.3 statutu je svěřenský fond zřízen pouze na dobu dvou let a v případě neprodloužení jeho existence je majetek vydán zakladateli (čl. 15.7 statutu). Je tedy zřejmé, že se s největší mírou pravděpodobnosti jedná o dočasné opatření, které koresponduje s častými změnami vztahů k žalobkyni, kde advokát několikrát byl výlučným vlastníkem žalobkyně (v různých obchodních formách), případně zde vystupují různé právnické osoby, založené v zahraničí. Advokáta je tedy zcela zjevně možno považovat za nejpravděpodobnějšího skutečného majitele nejen oněch 23 % akcií, ale rovněž tak zbývajících 77 % akcií. Soudu není znám osobní či příbuzenský vztah advokáta a dvou správců svěřenského fondu (tedy ani jméno FO, narozené 8. 3. 1944, natož pak její nástupkyně), avšak již z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, je zřejmé, že obě správkyně svěřenského fondu mají k advokátovi dlouhodobě blízký (přinejmenším) obchodní vztah. Ostatně dle veřejně přístupného obchodního rejstříku tituly před jménem jméno FO s advokátem působí dále v orgánech společnosti právnická osoba., IČO IČO, a právnická osoba., IČO IČO, které advokát vlastní (pokud komora vyžaduje doložení těchto tvrzení, dovoluji si odkázat na veřejně dostupnou část Obchodního rejstříku a Evidence skutečných majitelů). Obě správkyně jsou oprávněny jednat jen společně (čl. 6.4 statutu), proti vůli jméno FO, u které soud předpokládá přímý příbuzenský vztah k advokátovi, resp. její neznámé nástupkyně, tak zřejmě nelze existenci svěřenského fondu prodloužit. Ostatně správcovstvím svěřenského fondu jim byla svěřena správa majetku advokáta, což nepochybně svědčí o značném stupni vzájemné důvěry všech tří. Význam možnosti přechodu svěřenského fondu na investiční společnost v režimu zákona č. 240/2013 Sb. (pozn.: advokát je výlučným vlastníkem společnosti s IČO IČO, která tuto definici bez dalšího splňuje), je bez dalších zjištění, resp. vyjádření advokáta, nejasný a rozhodnutím správců tak může rozhodování o majetku svěřenského fondu kdykoliv přejít na blíže neupřesněnou právnickou osobu (investiční společnost), což opět relativizuje zdánlivou definitivnost přechodu majetku advokáta na třetí osobu, ospravedlňující jeho tvrzení, že žalobkyni vlastní toliko v rozsahu 23 %.

41. Základním majetkem svěřenského fondu vedle částky 50 000 Kč (čl. 3.1 statutu) je zjevně (přinejmenším) obchodní závod žalobkyně. Tato společnost přitom nakupuje pohledávky značné hodnoty a podniká ve skutečně masivním měřítku, neboť uplatňuje pohledávky hned několika ekonomicky silných institucionálních věřitelů a přinejmenším z pohledu zdejšího soudu prakticky nemá konkurenci. Nadto statut počítá s možností přechodu svěřenského fondu do výlučné zprávy investiční společností. I z toho je zřejmé, že skutečným účelem svěřenského fondu nemusí být trvalé odevzdání majetku ve prospěch třetích osob, ale spíše pokračování v dosahování zisku obchodní činností a toliko dočasné převedení významné majetkové položky mimo přímé vlastnické právo advokáta. Tvrzení advokáta v tom smyslu, že je vlastníkem žalobkyně v rozsahu toliko 23 %, je i pro tyto důvody přinejmenším zjevně neúplné. S takovým vyjádřením advokáta se zjevně nelze spokojit a je zjevné, že advokát je skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 100 %, přičemž tuto skutečnost advokát se zjevně zištným motivem před soudy systematicky zastírá a je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů. I pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání.

42. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Soud se přitom neopírá pouze o nápadnou okolnost toho, že spisová značka právního zástupce je ve všech řízeních tohoto právního zástupce a (nejen) této zastupované právnické osoby kratší (Anonymizováno a tedy nejspíše původnější, než spisová značka samotné společnosti (Anonymizováno). V projednávané věci je tomu podobně, nicméně jedná se o méně častý typ pohledávky a signatury jsou zde výjimečně stejné – bez sufixu (Anonymizováno. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s vymáháním poplatků, které bez jakékoliv volitelné protihodnoty (služby) účelově navyšují pohledávku nad rámec sjednaného a již tak limitně vysokého úroku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost apod. u úvěrů právnická osoba, a dalších). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než 10 tis. řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) statisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

43. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Uvedené platí dokonce do té míry, že advokát neváhal do letošního roku plošně žalovat nároky, o kterých je přinejmenším srozuměn s tím, že mohou být v rozporu se zákonem (tedy s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) a je-li na takovou skutečnost soudem upozorněn, bez dalšího bere žalobu částečně zpět. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

44. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. spisová značka se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

45. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

46. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno. To se však netýká substitučního zastupování při obou jednáních, kdy zastupováním byl pověřen jiný advokát a náklady ve výši mimosmluvní odměny za zastupování advokátem tak skutečně vznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.