20 C 73/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně. v likvidaci, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného pro 23 457,60 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 2 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 12 948,93 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,5 % ročně z částky 10 199 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení, a 508,67 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 25. 2. 2026, zaplacení plnění z úvěrové „revolvingové“ smlouvy č. hodnota ze dne 26. 5. 2025, dle níž žalovanému poskytla jistinu 10 000 Kč celkem (jedinou platbou), kterou se žalovaný zavázal vrátit do 17. 11. 2026 („konec kreditového rámce“) s navýšením mimo jiné o denní úrok 1,066 % (je procesně nadbytečné uvádět další údajně sjednaná plnění – obvyklé poplatky za službu „klidné spaní“ a „presto“ apod., neboť již sám úrok je v hrubém rozporu s dobrými mravy, je absolutně neplatným ujednáním, směřuje k exploataci či prodlení a další navýšení pak jen plní shodný účel). Žalobkyně se vyjádřila k povinnosti zkoumat úvěruschopnost, uvedla, že lustrovala i databázi NRKI (CNCB) i BRKI (CBCB). Takový důkaz však nikdy nepředkládá. Dále ISIR, CEE a databázi neplatných dokladů. Úvěr nazývá revolvingovým, rámec měl činit 35 500 Kč. Domáhá se 10 000 Kč na jistině, 199 Kč za vyplacení tranše, 12 749,93 Kč na smluvním úroku (sic!) a 508,67 Kč na smluvní pokutě. Poplatku za službu „Presto“, za službu „Klidné spaní“ ani za službu „Informační SMS servis“ se nedomáhá. Dále úroku z prodlení z jistiny 10 199 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení.

2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

3. Soudu je však již z předchozích řízení známo, že skutečně zaplacené plnění od spotřebitele je ve skutečnosti řádově vyšší, proto v každé další věci tuto eventualitu ověřuje, neboť žalobkyně se zjevně snaží, aby se soudy na základě neúplných informací na této formě exploatace podílely. Například ve sp. zn. spisová značka soud odhalil podobné žalobní tvrzení, vyzval žalobkyni ke sdělení skutečné výši plateb a zjistil, že žalovaná osoba neuhradila pouze „9,84 Kč na jistině“, ale celkem 2 146,79 Kč, když zbývající plnění si žalobkyně započetla na (absolutně neplatné) úroky, úroky z prodlení, poplatky a jiné příslušenství. Žaloba tak deklarovala 218x nižší plnění od spotřebitele, než odpovídalo skutečnosti. Ve sp. zn. spisová značka soud odhalil podobné žalobní tvrzení, vyzval žalobkyni ke sdělení skutečné výši plateb a zjistil, že žalovaná osoba neuhradila pouze „1 046,22 Kč na jistině“, ale celkem 43 128,65 Kč, když zbývající plnění si žalobkyně započetla na (absolutně neplatné) úroky, úroky z prodlení a poplatek za vyplacení tranší úvěru. Žaloba tak deklarovala 41x nižší plnění od spotřebitele, než odpovídalo skutečnosti. V předchozí věci sp. zn. spisová značka tvrdila, že žalovanou osobou bylo uhrazeno „na jistinu“ 0,57 Kč, na výzvu však již nesdělila, kolik bylo uhrazeno ve skutečnosti a soud proto žalobu zamítnul celou. právnická osoba tomto řízení požadované částky v této výši nevyvolávají dojem, že by žalovaný již částečně hradil. Soud vyzval žalobkyni, aby uvedla všechny platby (bez ohledu na to, za jaká plnění je považuje – neboť jsou prakticky vždy absolutně neplatná), které od žalovaného obdržela (č. l. 51 p. v.), advokátka žalobkyně však soudu poskytla výslovné ujištění, že žalovaný nic neuhradil (pokud by se to ukázalo nepravdivým, soud i v této věci podá trestní oznámení). Ani upomínka č. l. 41 neindikuje prodlužování původní splatnosti.

5. Právní zástupkyně žalobkyně doplnila tvrzení (aniž by ji k tomu soud vyzýval) vzorovým podáním ze dne 13. 7. 2026 (č. l. 79), uvedla, že postupovala dle metody „jine_CreditwothinessMethodology.pdf“, získala od žalovaného informace o osobních poměrech, součtem příchozích transakcí na účtu žalované dospěla k ověření příjmu částkou 19 500 Kč měsíčně (žalobkyně dlouhodobě nijak nereaguje na výtky, že tento postup je doslova absurdní, ostatně ignoruje i příslib pracovat s NRKI, který dala České národní bance ve snaze snížit ukládanou sankci). A vypsala databáze, které lustrovala – a kde v rozporu s tvrzeními v návrhu není vůbec uvedeno BRKI ani NRKI. Opět se tedy advokátka dopustila vědomě nepravdivých tvrzení (v návrhu) a tuto skutečnost bude soud oznamovat České advokátní komoře. V návrhu uváděla lustraci NRKI a BRKI, zatímco v doplnění již opět uvádí jen získání údajů od spotřebitele, a lustraci CEE, ISIR, Registr neplatných dokladů MVČR, Registr TelcoScore, Registr hledaných osob PČR, Registr Starostové, Katastrální rejstřík a „sankční seznamy“. I nadále se tedy žalobkyně vyhýbá uvádění, že by lustrovala NRKI/BRKI, zřejmě ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti za lichvu ve smyslu § 218 trestního zákoníku, neboť úvěry pravidelně (soudě dle desítek řízení v senátu 20C, kde soud viděl výpisy NRKI/BRKI konkrétních osob, kterým žalobkyně poskytla úvěr po dlouhé předchozí řadě jiných úvěrů s lichevními parametry od jiných poskytovatelů) poskytuje masivně předluženým obětem předchozí lichvy. Přitom z veřejně dostupného rozhodnutí České národní banky číslo jednací S-Sp-2021/00216/CNB/573 je patrné, že v roce 2020 probíhala kontrola poskytovaných spotřebitelských úvěrů z roku 2020 a v dubnu 2021 žalobkyně podávala námitky. Dne 29. 3. 2023 jí byla uložena pokuta 1,5 mil. Kč za nedostatky v oblasti povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitelů. Ze sankčního rozhodnutí lze citovat: Dne 31.5.2021 zaslal účastník řízení vyjádření spolu s harmonogramem opatření k nápravě, ve kterém bylo uvedeno, že účastník řízení upraví vnitřní předpis Posuzování pravidel úvěruschopnosti a dále, že začne využívat Nebankovní registr klientských informací (obsahuje informace o bonitě a důvěryhodnosti klientů nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů). A přesto soudu k úvěru z roku 2025 opět předkládá na č. l. 33 „Obecné principy posuzování a filosofie Společnosti“, kde lustraci NRKI (ani BRKI, která navzdory pomýleným statím mnoha věřitelů není součástí NRKI, ale bývá na společném kompilátu od třetích stran) opět neuvádí a pouze rozvláčně a pateticky rozepisuje obecné fráze o údajném souladu své metodiky s požadavky ČNB a zákona č. 257/2016 Sb., které přitom dlouhodobě nenaplňuje ani tato metodika, ani jednání žalobkyně. O aktivní snaze žalobkyně vyhýbat se možnosti dovození, že si byla při poskytování úvěrů s dramaticky lichevními parametry vědoma enormního předlužení svých klientů tedy nemá soud nejmenší pochybnosti. Zakládání dalších společností, poskytujících shodné úvěry (zejm. Anonymizováno právnická osoba., Anonymizováno právnická osoba.), je pak zřejmě přípravou osob, stojících za žalobkyní, na prakticky nevyhnutelné odnětí licence k poskytování nebankovních úvěrů, jakmile bude pravomocně skončena druhá kontrola společnosti (první se „chlubí“ ve shora uvedeném dokumentu s tím, že proběhla 27. 1. 2021) případně až dosáhne likvidací toho, čeho dosáhnout chce (v současnosti čelí rovněž vlně neúspěchů v řízeních před Finančním arbitrem).

6. Soudu se nepodařilo kontaktovat žalovaného, muž na čísle tel. číslo popřel, že by byl žalovaným. Věc by tedy soud opět projednal v nepřítomnosti obou účastníků, právní zástupci žalobkyně (a obecně i právnická osoba.) se z jednání omlouvají. Proto soud postupoval dle § 115a o. s. ř., jednání nenařizoval a rozhodl dle listinných důkazů. Tedy i těch, které si soud musel opatřit u třetích osob, když žalobkyně je nikdy sama nepředkládá, byť v žalobě tvrdí, že jimi v rámci plnění povinností dle § 86 ZoSÚ disponovala). Jak má soud procesně reagovat na takto nepochopitelné jednání advokátů, dosavadní judikatura uspokojivě neřeší. Soud však nemůže na tato početná řízení plýtvat jednacími dny, kde následně není nikdo přítomen.

7. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. To platí zejména pro tuto advokátku a další spolupracující advokáty, kteří před soudy systematicky zatajují plnění, která věřitel na úvěr již přijal, aby dosáhli přiznání neoprávněně vysokého plnění (i to bude předmětem oznámení k České advokátní komoře). Senát 20C však s odkazem na § 121 o. s. ř. těmito okolnostmi v dalších řízeních není zaskočen. Takový postup senátu 20C však bohužel není v soudní praxi pravidlem – což ostatně důvodem, proč si stále tolik subjektů (a advokátů) dovolí uplatňovat před soudem takto právně i morálně nepřijatelné nároky a rozvíjet procesní techniky, umožňující zapojení soudní moci do lichevních schémat.

8. V tomto řízení nebyl (omylem?) předložen obligátní redukovaný výpis pouze příchozích transakcí (je předložena pouze listina č. l. 15, kde žalobkyně tvrdí, že něco zjistila – příjem 19 500 Kč). Pokud byl v přechozích věcech předložen výpis příchozích plateb a ten byl následně konfrontován se skutečným (úplným) výpisem od Kontomatik, převážně z něj vyplynulo jen další nepřijatelné jednání žalobkyně, neboť originální výpis překlápěla do výstupu „identifikované příjmy“, ačkoliv v originále má přístup ke všem údajům, které figurují na standardním bankovním výpisu. Žalobkyně si tedy je vědoma povahy jednotlivých plateb, které soudu bez jakéhokoliv označení (kromě data a částky) předkládala. Po četných předchozích řízeních, kde si soud na základě redukovaného výpisu vyžádal úplný (originální) výpis, který žalobkyni usvědčil z přinejmenším klamavého jednání a naprosté nekompetentnosti v plnění povinností dle § 86 ZoSÚ (platby byly často např. čerpáním jiných lichevních úvěrů, mzdou třetí osoby, výběrem herního konta apod.), si soud rovnou vyžádal výpis od právnická osoba. (č. l. 57). Ostatně s ohledem na četné praktiky, které již tato skupina advokátů vůči soudu implementovala (a které budou hromadně oznámeny České advokátní komoře), lze pouze očekávat, že výpisy soudu přestane předkládat (v některých řízeních na výzvy soudu vůbec nereaguje) úplně, či je začne upravovat, opět nebudou úplné a soud bude opět klamán. A ukázalo se, že stav účtu žalovaného (o kterém žalobkyně tvrdí, že jej měla k dispozici a soud tedy v žádném případě neopatřuje důkazy, které by nebyly tvrzeny, natož aby nevyplývaly ze spisu!) opět svědčí především o neúvěruschopném klientovi. Vykazuje známky dlouhodobé herní závislosti na elektronických sázkách, dotovaných postupným čerpáním nebankovních úvěrů (18. 5. 2025 právnická osoba., 10 000 Kč; 19. 5. 2025 a 22. 5. 2025 právnická osoba/Anonymizováno právnická osoba., 10 000 Kč/4 000 Kč). Žalobkyně následně dodala úplný výpis (č. l. 80), se shodným obsahem (byť soud jednotlivé řádky neporovnává).

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně předložila výpis posouzení úvěruschopnosti (č. l. 13), dle něhož bydlel žalovaný v domácnosti sám, za půjčky vydával 500 Kč, za bydlení vydával 5 000 Kč, další nezbytné výdaje měl 300 Kč a ostatní zbytné výdaje 1 000 Kč (co tyto položky znamenají soud samozřejmě neví). Žalobkyně vypočítala minimální výdaje na 8 010 Kč. Uvedl příjem 20 000 Kč (není vůbec uvedeno z čeho), žalobkyně však ověřila výši čistého měsíčního příjmu žalovaného v částce 19 500 Kč, jak rozvedeno výše.

10. Již zde je patrné, že celé zkoumání je pouze bezobsažným vyplněním údajů, které nejsou reálně vyhodnocovány, neboť se zcela jistě nelze spokojit s takovým rozporem údajů. Nelze ověřit příjem, a zjištění výše výdajů ponechávat na tvrzení spotřebitelů. Výdaj za bydlení 5 000 Kč je krajně nevěrohodný, odpovídal by snad jen osobnímu vlastnictví bytu/domu, nájmu družstevního bytu členem družstva či pobytu v azylovém domě. Způsob, jakým věřitel i samotný příjem ověřuje, je více než bizarní, což se ukazuje ve více řízeních o nárocích této žalobkyně. Příjmy žalovaného byly v předchozím řízení byly údajně zjištěny z bankovního výpisu, předloženo však bylo jen jakési prohlášení věřitele. Šlo totiž o seznam příjmových transakcí, který jen málokdy může vystihovat reálnou situaci, tím spíše, pokud se jedná o desítky drobných částek měsíčně. Službu má poskytovat společnost Anonymizováno, soud tedy ani nemá jak ověřit obsah výpisu. Dospět na základě těchto údajů k příjmu spotřebitele, je více než bizarní, u těchto věřitelů však obvyklé. V této věci zřejmě došlo k témuž – je předloženo subjektivní vyjádření věřitele č. l.

15. Je zcela zřejmé, že takový výpis (ale ani výpis konkrétních došlých částek, který byl předkládán v předchozích návrzích žalobkyně) nemůže prokázat započitatelný příjem, a takové položky nelze bez dalšího považovat za příjem. Žalobkyně používá slovo „příjem“ v nejširším slova smyslu (infantilně?), smysl má však samozřejmě pouze započitatelný příjem, tj. v tomto případě udržitelný a legitimní příjem. Opět se tedy ukazuje, jak absurdní je metodika žalobkyně, kterou lze zneužít (a pravidelně je právě k tomu zneužívána) k dovození prakticky čehokoliv u kohokoliv. Stejně tak se ukazuje, proč žalobkyně skutečný obsah výpisů účtu před soudy maskuje výběrem pouze na příchozí transakce a zakrytí i jejich povahy a zjištěný stav nemohl věřitele k důvěře, že poskytuje úvěr bonitnímu spotřebiteli, nota bene aby mu poskytl úvěr predátorský, lichevní. Opět se prokázalo, že žalobkyně měla co před soudem skrývat, neboť příjem počítala zřejmě z excesivně četných herních transakcí, jistin dalších nebankovních úvěrů (přinejmenším Anonymizováno právnická osoba., přitom poskytuje úvěry výhradně s lichevními parametry), případně z tajemných položek „vyplata“ od právnická osoba., která např. na č. l. 59 p. v. přišla 6 platbami v jediný den (1 000 Kč, 2 000 Kč, 2 500 Kč, 1 500 Kč, 3 000 Kč, 1 500 Kč). Jde o společnost z adresa, kde byl provedeny i další transakce účtu a je otázkou, zda tedy účet nevyužívá i další osoba. Tím se však má zabývat především věřitel, než poskytne úvěr. Takový výstup z kontroly účtu žalovaného by měl vést spíše k obavě z nekalé činnosti, než k poskytnutí úvěru. Na tomto místě soud opakuje, že tomuto věřiteli nemá soud nejmenší důvod bez důkazu věřit cokoliv podstatného pro výsledek řízení, neboť opakovaně ignoruje své zákonné povinnosti, soudu opakovaně (prostřednictvím advokáta) vědomě lže a dopouští se lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.).

11. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného (od společnosti právnická osoba.). Tvrzení žalobkyně (od kterého v doplnění ustoupila) v návrhu, že lustrovala NRKI nebylo ničím (objektivního charakteru) prokazováno, neodpovídá to ani její vlastní metodice – dle č. l. 33 (čl. 2.2 „Obecných principů posuzování a filosofie Společnosti“), doplňujícím podáním to sama vyloučila. Nutno dodat, že v těchto „omylech“ zjevně nejedná náhodně, naopak se cíleně snaží přimět soudní úředníky v rozkazním řízení k vydávání platebních rozkazů tím, že její skutková tvrzení působí „uvěřitelně“. Přitom obvykle již jen tento výpis stačí k prokázání, že jsou tvrzení žalobkyně (sepsaná advokátkou) lživá a výsledek řízení byl již tímto důkazem determinován (žalobkyně totiž pravidelně poskytuje úvěry osobám, které jsou již dlouhodobou obětí lichevních schémat jiných obdobně jednajících věřitelů, z nichž velkou část zastupuje jako advokát sám vlastník žalobkyně – tituly před jménem jméno FO). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud soud čistě v rámci argumentace vůbec připustí, že dává smysl zkoumat úvěruschopnost pro absolutně neplatný úvěr s lichevními parametry). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registr (č. l. 48). Žalovaný čerpal úvěr od právnická osoba., ze dne 18. 5. 2025 s jistinou 10 000 Kč a se zjevně lichevními parametry (navýšení za měsíc o 1 932 Kč – jde tedy zřejmě o půjčku Kamali, kterou senát 20C pravidelně shledává lichevní hned z několika samostatných důvodů) a nejméně jeden úvěr od Anonymizováno právnická osoba. (dříve právnická osoba), která je senátu 20C notoricky známá jako predátorský věřitel, rozvíjející sériová i paralelní lichevní schémata až desítek „úvěrů“. Jiné úvěry z výpisu nevyplynuly. I tak je zřejmé, že žalovaný již nebyl úvěruschopný (natož aby byl úvěruschopný pro úvěr s lichevními parametry).

12. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. úvěry s lichevními parametry od Anonymizováno Jméno žalobkyně., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, Orange Jméno žalobkyně., Anonymizováno, s. r. o., právnická osoba., právnická osoba., koncernu Anonymizováno a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS. Pokud by žalovaná měla živnost, pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. spisová značka a spisová značka Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat.

13. Vlastníkem žalobkyně je advokát tituly před jménem jméno FO, který zastupuje i ve věcech lichevních úvěrů okolo modelu společnosti Anonymizováno Jméno žalobkyně. (ostatně je mu znám i pojem „balónové půjčky“, který je vysvětlován na č. l. 35). Měl by tedy být prokazatelně schopen údaje z NRKI posoudit shodně, jako senát 20C, který již projednal vyšší desítky až stovky nároků těchto věřitelů a vždy se jednalo o lichevní úvěry. Své úvěry přitom do této databáze zapisuje, proto je opravené tvrzení žalobkyně, že s NRKI nepracuje, pro soud nevěrohodné, neboť si lze jen stěží představit, že své úvěry do registru zapisuje, ale údajům tam zapsaným jinými se „brání“. Důvod je soudu zřejmý – obrana nevědomostí pro případ trestního stíhání pro trestný čin lichvy.

14. Konstatování obsahu dalších důkazů je pro výsledek řízení již nadbytečné a je zjevné, že posouzení úvěruschopnosti bylo opět jen předstíráno, nebo přinejmenším bylo k parametrům poskytované predátorské smlouvy zcela zjevně nepřiměřeně povrchní, nevěrohodné a zjevně neúplné. Z jakých transakcí žalobkyně dopočítala příjem 19 500 Kč zůstalo nejasné, žádná z položek na výpisu účtu (ať již bankovního či ze služby Kontomatik) ji k tomu zjevně neopravňovala. Senát 20C se nedomnívá, že lze pojmově uvažovat o splnění povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ pro úvěr s lichevními parametry, žalobkyně však nesplnila svou povinnost řádně ani pro úvěr s obvyklými parametry. Samotná úvěrová smlouva a balastní dokumenty (informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním údajů, údaje o poskytovateli úvěru, všeobecné obchodní podmínky, předpis denních splátek, obecné principy posuzování a filosofie Společnosti) je nepřehledná a pro soud dílem nesrozumitelná, tím méně by se mohlo jednat o jasná a srozumitelná ujednání se spotřebitelem, kterými by mohl být vázán. Smlouva je záměrně obsáhlá. Úvěr je nazýván revolvingovým, splátka je nazývána „denní splátkou“, ačkoliv může být hrazena i jen měsíční („splatnost první denní splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru“...), je sjednáno datum doplacení úvěru dnem 17. 11. 2026, což rovněž odporuje charakteru „revolvingu“. Stejně tak mu odporuje i poplatek za čerpání 1,99 % či minimální částka čerpání 500 Kč. Především mu ale odporuje ujednání, že čerpání je podmíněno žádostí a schválením věřitelem (odst. IV/3) a zjevně tedy jde o rámcovou úvěrovou smlouvu a při každém (podstatném) čerpání je poskytován samostatný úvěr (a tedy by měla být i znovu zkoumána úvěruschopnost). Podstatou těchto smluv je (vedle obscénního úroku) pravidelně stejně obscénně vysoký poplatek za odklad splatnosti, výše odměny je však nedohledatelná a pravděpodobně je sdělována diskrétně ve webovém rozhraní, kde k němu v době soudního řízení nemá přístup ani žalovaná, ani soud. Smyslem takového lichevního schématu je přijímat platby od spotřebitele, které následně nejsou v případě nalézacího či vymáhacího řízení věřitelem vůbec uváděny a spotřebitel neví, že by se mohl domáhat jejich započtení proti své platební povinnosti. Obchodní podmínky připouštějí „prodloužení doby kreditního rámce vždy o 540 dní“, což je v kontextu RPSN 1 990,61 % více než znepokojivé. Tato smlouva by tedy neobstála z mnoha samostatných důvodů i v případě, že by její platnosti nebránilo již nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr.

15. Dle seznamu čerpání č. l. 16 žalovaný načerpal pouze 10 000 Kč. Dle upomínky č. l. 41 ze dne 25. 9. 2025 měl být žalovaný v prodlení 92 dní a dlužit 24 647,62 Kč.

16. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 42) vypracování i zaslání (č. l. 43) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 29 844,54 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán nejvýše zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Soud kvituje, že tato výzva nepožaduje zaplacení ekvivalentu tří mimosmluvní odměn (což činil advokát tituly před jménem jméno FO, tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO a soud to byl nucen oznámit České advokátní komoře, která již ve věci prvně jmenovaného schválila dohodu na vině a trestu). Vystupováním formálně nespřízněné advokátky s vlastníkem žalobkyně (tituly před jménem jméno FO) je zřejmě řešen dosavadní problém, při němž u advokáta, který žalobkyni vlastní, nemohl být oprávněný ani nárok na náhradu nákladů řízení ve formě „přípravy a převzetí“ (vlastní pohledávky) a ze shodného důvodu ani žaloby, neboť šlo o zjevné zneužívání práva na zastupování advokátem (v doslova průmyslovém měřítku, neboť jen u zdejšího soudu jde o tisíce řízení). S ohledem na zamítnutí většiny žalovaného plnění však nemusel přiznávat advokátovi ani to, proto vztah advokátky k žalobkyni nebylo třeba v tomto řízení blíže zkoumat. Zkoumání by však nebylo složité, neboť webová prezentace této advokátky (www.Anonymizováno.cz) odkazuje u pohledávek žalobkyně na inkasní agenturu právnická osoba. – a nic víc. Požadovaná odměna je zde ale rovněž nepřijatelná, neboť ji počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu. Advokát se domáhá nároku, který zcela zjevně hrubě odporuje dobrým mravům, porušuje kogentní právní předpisy k ochraně spotřebitele, uvádí klamavá či přímo lživá skutková tvrzení, záměrně balancuje na hraně skutkových znaků lichvy - a Česká advokátní komora je navzdory oznámením zcela nečinná.

17. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Tvrzeny nebyly žádné úhrady. V současnosti je však obvyklé, že (zejména u úvěrů, uplatňovaných tímto advokátem) spotřebitelé ve skutečnosti již plnění uhradili, ať již na konkrétně uplatněnou smlouvu (ale na plnění, která dle ujednání absolutně neplatné smlouvy náleží jen na úhradu příslušenství), či na smlouvy bezprostředně předcházející, tvořící součást lichevního úvěrového schématu, které má zůstat soudu/finančnímu arbitrovi utajeno. V několika předchozích řízeních bylo zjištěno, že původní věřitel plnění přijal, advokát/postupník žádná neuváděl. Zde je původním věřitelem přímo žalobkyně, soud tak nemohl vynutit součinnost u třetí osoby. Žalobkyně nicméně v této věci soudu odpověděla a platby výslovně vyloučila. Soud usiloval, aby se žalovaná o nároku dozvěděl, měl příležitost svá práva uplatnit a případné platby sdělil. Soud si zajistil výpis z účtu i za dobu po čerpání úvěru, transakce mezi žalobkyní a žalovaným však nedohledal (v praxi těchto věřitel se však díky diskrétnímu webovému rozhraní uplatňují různé platební metody a ne vždy lze utajované platby zjistit). Zůstal však nedostupný. Soud neměl důvod v této věci prověřovat, zda žalobkyně opět nezatajuje plnění, vylákaná ze spotřebitele lichvou a rozhodl za předpokladu, že žalovaný neuhradil ničeho.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

19. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ tedy musí být na věřiteli.

20. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro Anonymizováno Jméno žalobkyně., nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Dokonce i právnická osoba., u svého Indexu odpovědného úvěrování varuje až před úvěry s „trojciferným navýšením“, což je zjevné selhání úsudku neziskového subjektu, které má za cíl chránit spotřebitele, ačkoliv tímto pomáhá legitimizovat část úvěrů s lichevními parametry. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). 21. adresa smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

22. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch, především ke zvolení ideálního „mixu“ lichevní metody pro konkrétního dlužníka, jeho chování, sklony a situaci. V dokumentu „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti právnická osoba.“ je zjevné, že toto posouzení má za hlavní účel stanovení „počtu doporučených prodloužení“, když právě výběr poplatků za prodloužení je jednou z metod lichevní exploatace, která zanechává (pro případ nalézacího řízení před soudem) nejméně stop. Zde věřitel měl údaje o odkázanosti žalované na dávky státní sociální podpory, což samo o sobě vyvolává finanční tíseň, a zřejmě i sklony k hazardnímu sázení. Za formu zneužití je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. Zde věřitel měl k dispozici výpis z účtu, kde mohl a měl identifikovat legitimní zdroj příjmu – kterým byly dávky státní sociální podpory. Ani to v praxi nebrání věřitelům vystupovat v postavení poškozených úvěrovým podvodem, senát 20C však má za to, že obětí podvodu nemůže být osoba, která je srozuměna s tím, že je kontrahováno na základě nepravdivých údajů a dokonce pravdivé údaje mnohdy zná. Ve věcech této žalobkyně a tohoto advokáta se však zdá, že jim žádné opatrnosti není třeba. Ze všech lichevně jednajících nebankovních úvěrových společností, které advokáti okolo tituly před jménem jméno FO zastupují, se tato žalobkyně zdá jako nejméně vázáná zákonnými povinnostmi a její úvěry soud pravidelně nachází až na samém konci znepokojivě dlouhé historie lichevních úvěrů – neboť jak současná epidemie lichevních úvěrů odhaluje – i na předlužené osobě lze dlouhodobě vydělávat. A to i s pomocí soudní moci, kde lze uplatnit nárok na plnění z posledního úvěru, zamlčet přijaté platby od dlužníka (ať již částečně, či v podobě poplatků za odklad splatnosti úplně), případně dokonce simulovat poskytnutí jistiny, ačkoliv byla podmíněna doplacením předchozího úvěru (s neméně lichevními parametry). V této věci se však potvrdilo jen lichevní schéma v podobě zanedbání povinnosti dle § 86 ZoSÚ a excesivního příslušenství, tedy neobvykle malého počtu schémat.

23. V předchozí věci sp. zn. spisová značka shodného postupníka (jen jiného původního věřitele, který však sjednává obdobně nepřijatelné úroky a jedná skrze webové rozhraní) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od právnická osoba, dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Exeair“/“Externí agentura inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „Anonymizováno.cz“ (IČO IČO) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, dvěma výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát jméno FO dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Tak jako v této věci, následně shodný advokát vyzýval k v předžalobní výzvě rovněž k zaplacení lichevně navýšeného plnění a shodně se domáhal i nákladů právního zastoupení (k tomu dále). Toliko k situacím, kdy je žalobkyní požadováno „pouze bezdůvodné obohacení“ a mnohdy tak ani není přikládána úvěrová smlouva, když k odčerpání příslušenství došlo již v předchozích iteracích lichevního schématu. Zde se však především domáhá plnění dle smlouvy, na bezdůvodné obohacení žalobní tvrzení odkazují jen eventuálně.

24. Spotřebitel nemůže nést veškerou zodpovědnost za jednání věřitelů, kteří povinnost ve smyslu § 86 ZoSÚ proměnili ve svou výhodu a parametry úvěru nastavují oproti veřejně inzerovaným parametrům úvěrů tak, že méně bonitní klienti získávají úvěr s násobně vyšším úrokem - ačkoliv by jim měl být úvěr odmítnut. Stejně tak spotřebitel nemůže nést tíhu potřeby orientace v bezpočtu způsobů, kterým poskytovatelé úvěrů maskují svůj obchodní zisk, ať již před ukazatelem RPSN, před spotřebitelem samotným, nebo dokonce i před soudy, pokud neuvádějí předchozí úhrady na závazek. Přehlížení těchto souvislostí nemůže vést k pohrdavému přistupování k „těm, co neplatí dohodnuté závazky“. Jednak zpravidla již ani z dlužnických registrů není známo, zda aktuální závazky nejsou výsledkem zoufalé snahy uhradit závazky předchozí, již z registru vymazané či podléhající skartační době. Nelze tak snadno rozlišit úvěrového podvodníka od oběti systémové lichvy, natož jejich kombinace. Současně se jedná o podobně necitlivý přístup, jakého se v minulosti veřejná moc dopouštěla k drogově závislým (kteří již nejsou kriminalizováni za držení drogy v množství k osobní spotřebě) či k obětem sexuálního násilí (které již nejsou viněny za vyzývavé oblečení či za nedostatek obrany). právnická osoba čeká změna paradigmatu ohledně osob, které nejsou schopny hradit úvěrové závazky, které jsou lákavě inzerovány jako všem snadno dostupné řešení jakékoliv potřeby a posléze vymáhány způsoby podobně rafinovanými, jako podvodné nabídky, které dnes a denně odčerpávají celoživotní úspory ekonomicky produktivním osobám, které nedisponují schopností (či ji v důsledku změny zdravotního stavu ztratily) prohlédnout manipulativní podvodné schéma s využitím prostředků elektronické komunikace. A to i proto, že podstatná část tohoto businessu s chudobou je založena na kapitálu, pocházejícím z Ruska či zemí, se kterými je spojováno maskování ruského kapitálu. Není tedy vyloučeno, že Česká republika záměrně přehlíží celou větev hybridní války, která je neméně úspěšná, jako šíření dezinformací a rozklad důvěry ve veřejné instituce. Předlužené osoby jsou pak náchylné nejen k placení, ale i k jiným formám plnění.

25. V projednávané věci je příslušenství jistiny tak vysoké (je mnohonásobně za hranicí hrubého rozporu s dobrými mravy a judikatorní hranicí pro trestný čin lichvy), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Navíc pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky), na což současná právní praxe zjevně zapomíná. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Zde se spokojil s nepodloženými údaji o příjmech a výdajích, ignoroval údaje, ze kterých vyplývalo, že i žalovaný zřejmě nemá legitimní zdroj příjmu, excesivně sází (nebo to přes svůj účet umožňuje jiné osobě) v elektronických sázkových hrách, své jednání financuje zejména nebankovními úvěry, a povaha „výplat“ by si žádala doplňující šetření. Současně pokud (v návrhu) deklaruje, že kontroloval stav NRKI, pak lže buď ohledně provedení lustrace, či ohledně toho, že její stav umožňoval považovat žalovaného za úvěruschopného, když oběť lichevních úvěrů zjevně bonitu postrádá, sám pak spotřebiteli poskytl lichevní úvěr – pravidelně soud nachází úvěry žalobkyně na samém konci nepochopitelně obsáhlé úvěrové historie obětí lichvy). V jiných věcech z okruhu advokátů okolo tituly před jménem jméno FO, je používáno tvrzení o lustraci „CRKI“, tedy neexistující databáze, čímž má být pro účel vydání platebního rozkazu navozováno splnění zákonné povinnosti (a toliko chybu v psaní), aniž by advokát vysloveně lhal. Stávající advokátka zjevně tytu nuance nemá zvládnuté, v návrhu uvedla výslovně NRKI, jen aby v doplňujícím podání fakticky připustila, že NRKI ani nadále není zohledňováno (ač tak žalobkyně výslovně přislíbila při první kontrole České národní bance v roce 2021 do budoucna činit).

26. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Ostatně postoj České národní banky vyplývá z nedávno publikovaného Dohledového sdělení č. 1/2026 ke zkušenostem získaným v oblasti posuzování úvěruschopnosti v rámci dohledové činnosti and nebankovními poskytovateli spotřebitelského úvěru, včetně využití automatizovaných modelů, které konstatuje obsáhlý seznam nedostatků těchto metodik, resp. zásadních chyb při jejich nesprávném (automatizovaném) užívání. Dostupné zde: https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/dohledova-uredni-sdeleni-a-benchmarky/. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Metodika žalobkyně však není v pořádku a sama to při poslední kontrole vůči České národní bance připustila a slíbila nápravu – které se i v následujících letech aktivně vyhýbá. Soud se nicméně domnívá, že žalobkyně ve skutečnosti údaje z NRKI a BRKI získává, pouze tak nechce připustit, neboť je užívá pro odlišné účely, než jsou dle § 88 ZoSÚ přípustné, a vyhýbá se hypotetické možnosti naplnění skutkového znaku lichvy dle § 218 trestního zákoníku (zneužití tísně spotřebitele). Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Skutečné parametry úvěrů jsou tajeny (údaj o výši poplatku za odklad splatnosti se spotřebitel dozví jen skrze diskrétní webové rozhraní a údaj o jeho zaplacení je následně tajen v případě podané žaloby i před soudem), veřejné nabídky nejčastěji obsahují údaje o sazbách „od“, s jakými se ale soud v praxi vůbec nesetkává a projedná násobně vyšší. Standard zkoumání ve smyslu § 86 ZoSÚ by u takových úvěrů logicky měl být (pokud jej pro účel této argumentace soud navzdory absolutní neplatnosti takového úvěru připustí jako možný) násobně přísnější. Není překvapivé, že je tomu přesně naopak. Zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pro splácení úvěru s lichevními parametry je logicky vnitřně rozporné a zakládá doktrinální otázku, zda lze vůbec u úvěrů s lichevními parametry přezkoumat bonitu spotřebitele a splnit tuto zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ. Z četných řízení této žalobkyně vyplývá naopak obava soudu, že zkoumání úvěruschopnosti buď vůbec neprobíhá, nebo je (tak jako u většiny nebankovních věřitelů) ve skutečnosti využito proti samotnému spotřebiteli, který tak umožní věřiteli odhadnout, kolik mu poskytne (u jiných věřitelů případně dochází k navýšení úroku nad úroveň, kterou prezentují na svých webových stránkách či v inzerci), kolik bude považovat na příslušenství, jak nastaví parametry prodlužování či kolikrát úvěr zopakuje, než jej zesplatní a citlivé údaje o spotřebiteli prodá k využití dalším společnostem.

27. Žalobkyně se však nesmyslně spokojuje s tvrzeními spotřebitelů ohledně podstatných okolností, neověřuje je (což by si mohl dovolit jen legitimně jednající věřitel u úvěr s nižší jistinou a bez lichevních parametrů) a pokud ověřuje alespoň příjem, pak tak činí naprosto nesmyslným postupem, při kterém navíc aktivně zakrývá znepokojivé skutečnosti (a v této věci si doslova vyextrahovala jen údaj o tom, že žalovaný má příjem ve výši, jakou sám nepravdivě uvedl). Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti (natož pak samoživitelky či invalidního důchodce – s čímž se soud rovněž pravidelně setkává), neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

28. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, resp. jeho úvěruschopnost byla vyloučena osobním stavem, znepokojivými údaji na účtu (který žalobkyně cíleně zkoumala), NRKI i BRKI (pokud si právní zástupce prostuduje dokument „Informační memorandum NRKI“ na svých vlastních webových stránkách, zjistí, že jde o dvě různé databáze, provozované dvěma různými subjekty), natož pak kombinací obou, čemuž žalobkyně nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně, bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka, dle expertního algoritmu či jak je u ní obvyklé – žádné vážně míněné posuzování nečinila, když úvěry dává i osobám, které mají desítky až stovky předchozích lichevních úvěrů v NRKI, kam sama má přístup a své úvěry zadává. Současně ignorovala extrémně znepokojivé údaje o hospodaření žalovaného na jeho účtu (a pokusila se jej před soudem opět skrýt redukovaným výpisem).

29. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto hrubě nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího.

30. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vytváří, vlastní a vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

31. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k charakteru úvěru a těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatky za dodatkové služby, které údajně spotřebitelé svobodně volí, by neušly pozornosti soudu, neboť soudu je z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele. Např. „expresní vyplacení tranše“ je v době bezhotovostních převodů, kde zpracování plateb již prakticky neovlivňuje ani volba služby „okamžitého převodu“, prakticky bezobsažné. Služba spíše znamená, že věřitel proces posuzování úvěruschopnosti ještě více zrychlí, resp. vypustí (a jde tedy spíše o náklady pojištění právní odpovědnosti věřitele za protiprávní postup). Charakter „revolvingu“ je také absurdním tvrzením, když schvalování každého dalšího čerpání není revolvingovým úvěrem v běžném slova smyslu, ale spíše jakousi rámcovou úvěrovou smlouvu. Při schvalování dalšího čerpání by právě měl věřitel opět posuzovat úvěruschopnost, pravděpodobně však opět bude pouze používat údaje o spotřebiteli jen k nastavení (pro věřitele) optimálního způsobu lichevní exploatace dlužníka. Tyto lichevně jednající společnosti se pokoušejí své úvěry v posledních letech vydávat za revolvingové, neboť tím chtějí evokovat nárok na vyšší referenční bankovní úrokovou sazbu (cca 20 – 25 % ročně), byť spíše jen pro případ redukce v nalézacím řízení, než že by poskytovali úvěry se sazbami, které by jakoukoliv referenční sazbu nepřekračovaly o dva řády. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

32. Ze zkušenosti senátu 20C ostatně vyplývá, že s cca 5 úvěry od těchto lichevně jednajících věřitelů je pro člověka běžného rozumu extrémně obtížné těmto požadavkům bez profesionální právní pomoci konstruktivně čelit a nejčastěji tak propadají naučené bezmoci a další komunikaci se vyhýbají, tedy i písemnostem soudu. Dokonce i schopnost spotřebitelů zorientovat se v čerpáních a úhradách po typicky rozsáhlé lichevní historii je krajně nepravděpodobná a vyžadovala by doslova mimořádné organizační schopnosti, neboť každý věřitel a několik inkasních agentur každého věřitele využívá k tíži spotřebitelů různé platební metody a různé platební dispozice. Ostatně i osoby, které svou situaci chtějí řešit oddlužením, poměrně často narazí na insolvenčního správce, který rovněž lichevní pohledávky nepopře a poté se spotřebitel oddlužuje splácením lichvy. Po několika letech neustálé devalvace podoby a společenské škodlivosti lichvy senátu 20C již nezbývá, než vypracovávat doslova naučná odůvodnění rozsudků a snažit se toto paradigma prolamovat (za nevybíravé kritiky zdejších odvolacích senátů). Z odborné literatury stojí za to odcitovat následující stať „V této souvislosti si musíme znovu uvědomit, že úmyslné vyvolávání situací vedoucích k likvidaci slabších účastníků občanskoprávních vztahů prostřednictvím lichvy, zvlášť pokud se ho lichvář dopouští opakovaně a soustavně, je jednáním velmi nebezpečným a dojde-li k jeho obecnému rozšíření, může to skončit až destabilizací celého společenského a právního systému. Z trestněprávního hlediska je totiž objektů zasažených lichvou více: 1. majetek a majetková práva dlužníka, 2. svoboda rozhodování dlužníka v ekonomických aktivitách, 3. zájem na hospodářské stabilitě společnosti a zachování hranic spravedlnosti a slušnosti v občanskoprávních vztazích. Lichva je naprosto unikátní v tom, že negativně zasahuje dotčeného jednotlivce i společnost, v níž je uskutečňována a jako roušku pro svoji existenci přitom používá prostředků vymezených zákonem a zdánlivě dovolených. Není-li včas přesně pojmenována, vymezena a postižena, zneužívá lichvář státní mocenské mechanismy k prosazení vlastních ekonomických zájmů na úkor svých obětí (čili kompromituje celý společenský systém, protože používá k legalizaci jím páchaného bezpráví jeho legislativní nedokonalosti a sociálního nevědomí). Mělo by proto být jak v zájmu jednotlivců, tak v zájmu celé společnosti, aby byla lichva pranýřována, mimo jiné, i na poli trestního práva prostřednictvím trestních předpisů.“ (adresa, Anonymizováno, Anonymizováno: trestný čin a společenský jev, adresa, Anonymizováno, kapitola 5.2.5). Civilní soudnictví v České republice bohužel zůstává k tomuto apelu převážně hluché a neustále jsou ke škodě obětí lichvy používány procesní instituty (schvalování smírů, rozsudky pro uznání a pro zmeškání, platební rozkazy, nezkoumání úvěruschopnosti) či je dokonce obhajováno právo systematicky predátorsky jednajících věřitelů a jejich právních zástupců na přiměřený zisk. Senát 20C zdejšího soudu se naopak domnívá, že by tyto subjekty měly čelit nejen symbolické pokutě od ČNB, za porušování povinností dle zákona č. 257/2016 Sb., ale především trestnímu postihu za poskytování úvěrů s lichevními parametry osobám ve zjevné finanční tísni (kterou nezřídka sami věřitelů cíleně vyvolávají předchozími iteracemi lichevního schématu – „úvěry“).

33. Senát 20C je pravidelně za tuto procesní iniciativu kritizován, nicméně tradiční doktrína občanského soudního řízení sporného (poznamenaná stále i porevolučním znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) v žádném případě není plně připravena na ochranu spotřebitele vůči systematické lichvě. Pouhá zásada projednací, uplatňovaná jako bezvýjimečné pravidlo, je zcela zjevně nesprávným a přepjatě formalistickým přístupem, který nemůže nijak ochránit oběti lichvy před většinou současných lichevních schémat (které nejsou pouhým příslušenstvím jistiny a navíc požadovaným v tomtéž řízení). Senát 20C tedy neváhá důsledně využívat jak informace, které má z předchozí úřední činnosti, resp. z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.), tak i informace, které získá z důkazů, opatřených postupem dle § 120 odst. 2 věta první o. s. ř. (Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.), neboť jde pravidelně o důkazy, které měl věřitel povinnost zkoumat (zde sám tvrdí, že NRKI/BRKI a Kontomatik zkoumal) či jsou mu známy, ale odmítá chybějící skutková tvrzení doplnit a prokázat je. Dle ustálené judikatury vyšších soudů má soud povinnost zkoumat splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, což v kontextu podkladů, které předpokládá metodika plnění této zákonné povinnosti příslušného žalobce/věřitele, zakládá doslova povinnost soudu získat a zkoumat jejich obsah – bez ohledu na neochotu věřitele tyto listiny předkládat (a inkriminovat se). K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Anonymizováno ve sp. zn. spisová značka, z něhož lze výmluvně citovat: Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (srov. rozsudky ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. spisová značka, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. spisová značka). Ústavní soud pak zdůraznil v usnesení ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, že ze zákonné povinnosti účastníka „označit důkazy k prokázání svých tvrzení“ (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných, než účastníkem navržených důkazů; naopak ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. soudu takovou možnost poskytuje v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo“. Taková potřeba může vyvstat též v souvislosti s hodnocením důkazů (§ 132 o. s. ř.). Právě tak extrémní procesní situace, jako je ochrana spotřebitele (zjevně slabší strany) před lichvou (která se stala u nebankovních spotřebitelských úvěrů fakticky masovou eventualitou), která úzce souvisí s povinností soudu prověřit splnění komplexní povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, je mimořádně vhodnou příležitostí k uplatnění těchto postupů, tvořících zákonnou výjimku z projednací zásady, které nemohou zůstat prázdnými a nikdy nevyužitelnými ustanoveními. Okresní soud nemůže ovlivnit fakt, že je v současnosti spotřebitelskými úvěry doslova zavalen a tyto výjimečné postupy se tak aktuálně v rámci senátu týkají vyšších desítek řízení ročně.

34. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka). V této souvislosti se jeví případné citovat i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka: Souhlas poškozeného, k němuž tato argumentace směřuje a který jinak obecně právní teorie i soudní praxe považují za skutečnost vylučující trestnost činu, se totiž může uplatnit toliko za situace, když poškozený rozhoduje pouze o svých soukromých zájmech (takový souhlas se může týkat např. zničení věci). Objekt trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. je však širší, neboť nezahrnuje toliko ochranu soukromého majetku poškozeného, ale i obecnější ochranu společnosti před uplatňováním hrubě nepřiměřených podmínek pro poskytnutí plnění v závazkových vztazích, což by ve svém důsledku mohlo vést k hospodářsky neopodstatněným přesunům majetku a ke značným negativním sociálním dopadům. Z těchto závěrů lze jistě dovodit důsledek i pro pouhý procesní postoj účastníka občanského soudního řízení, který jen stěží může založit přípustnost lichvy, jakkoliv „jen“ té ve smyslu § 1796 o. z. Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Přičemž dovozování možnosti spotřebitele vzdát se procesní ochrany tak, jak to vyplývá z ustanovení § 1815 o. z. u „toliko“ zneužívajících ustanovení, nelze u absolutně neplatných právních jednání ze žádného střízlivého výkladu závazkového a spotřebitelského práva dovozovat a uplatní se naopak obecný režim ochrany ve smyslu § 1812 odst. 2 o. z.: K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

35. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci jméno FO Anonymizováno proti jméno FO, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Zde podmínka či doložka splývá s celou smlouvou, resp. komplexem smluv, neboť každé navýšení a smluvní sankce tvoří celek, stejně jako tvoří celek soubor všech ujednání se spotřebitelem a jednotlivě vůbec nevystihují ekonomickou bilanci. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Anonymizováno, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího Anonymizováno pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci jméno FO). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci jméno FO Anonymizováno Zdejší soud se s nejrůznějšími lichevními schématy těchto nebankovních věřitelů již seznámil velmi obšírně. Taková znalost soudu odpovídá § 121 o. s. ř. a není třeba ji (přinejmenším žalobkyni) dokazovat. Ostatně ani Index odpovědného úvěrování právnická osoba., neposkytuje spotřebitelům tu nejzásadnější informaci – většina jím hodnocených úvěrových produktů je postavena na absolutně neplatných ujednáních. Obdobně působí nejednotnost rozhodování českých soudů či absurdní míra anonymizace ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích, znemožňujících spotřebitelům a právnickým osobám zřízeným pro hájení práv spotřebitele se v rozhodovací činnosti soudů zorientovat (bez elitářského právního vzdělání a potřebné odborné praxe). Věřitelé pak mohou libovolně disponovat stovkami vyhovujících rozhodnutí, zatajovat ta opačná a znemožnit spotřebitelům a dokonce i odborné veřejnosti posoudit, které jsou argumentačně plausibilnější a které odpovídají přísné judikatuře vyšších soudů.

36. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci jméno FO a jméno FO proti právnická osoba., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Z ujednání smlouvy prakticky nelze vyčíst ani to, jak má probíhat splácení, zda denně či měsíčně.

37. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozí úvěry (např. pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis žalovaného na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele u těchto opakovaných („balónových“) půjček, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) a dle písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ pouze předstírá.

38. Na výše uvedeném nic nemění, že v této konkrétní věci soud současně zvažuje trestí oznámení i vůči žalovanému, který (nebo osoba, která na jeho účtu hospodaří) úvěry zjevně splácet nemíní.

39. V této věci neměl soud podezření na předchozí úvěr (tento věřitel své závazky do NRKI zadává, soud jich vídá i více, než jeden, a v tomto případě zde byl pouze jeden). Zde sice soud nezjistil, že by došlo k poskytnutí více úvěrů mezi týmiž účastníky, podle obsahu (§ 555 o. z.) se však jedná o rámcovou úvěrovou smlouvu a bylo schváleno a poskytnuto jen jedno čerpání („úvěru“). V případě více čerpání (což je u těchto úvěrů jinak obvyklé) jde právě o projev využívání „diskrétního webového rozhraní“, které těmto lichevně jednajícím věřitelům umožňuje jednat se spotřebiteli písemnou formou, aniž by po ní zůstávaly důkazy. Ani případné emailové zprávy z účtu spotřebitele (pokud je soudu předloží) již nevystihují celý proces, celý obsah vzájemné komunikace. Ta ostatně mnohdy probíhá i telefonicky, SMS zprávami či (zejména ve fázi vymáhání inkasními agenturami) v terénu ústně, prostřednictvím „inkasních inspektorů“ či „exekučních pracovníků“.

40. Proto mohl žalobkyni vyhovět v rozsahu 10 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítnul.

41. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše a nepochybně je nevyčerpává ryze procesní ustanovení § 142a o. s. ř. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud každé takové jednotlivé jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů) či (v případech zjevné lichvy) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele takový nepřiměřeně navýšený dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za své závěry za pouhý odhad úmyslu závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je tak první legální a legitimní výzvou žalovaného k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalované s plněním dluhu. Výzva č. l. 48 na zaplacení 45 262,56 Kč takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku - je dalším pokusem o lichvu, tentokráte páchanou samotným advokátem, a to nejen uplatněním lichevní pohledávky za jiného, ale současně směřující i k jeho vlastnímu obohacení (sazba odměny vychází i z lichevního navýšení jistiny). O opět platí, že motivy spotřebitele při čerpání úvěrů jsou v tomto ohledu nerozhodné a právní úprava nepočítá s tím, že by je nalézací soud měl zjišťovat, hodnotit a zohledňovat. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry (bez ohledu na to, zda si tíseň spotřebitel sám uvědomoval, nebo zda úvěr hodlal splácet). Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci (ať již žalobkyní, či po prodeji těchto údajů dalším věřitelům jiným věřitelem). Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu, a stejně neobhajitelné jsou i případné lichevní parametry závazku či hrubý rozpor s dobrými mravy – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažnosti jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění bez vlastního prospěchu odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, v případě lichvy pak následkům ještě podstatně horším. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. spisová značka (následované např. ve sp. zn. spisová značka) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalovaného dalšími důkazy. Žalovaný je předlužen, je obětí lichvy i dalších věřitelů a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky s lichevními parametry a jeho oběť tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet (a bez ohledu na to, zda bude za své úmysly úvěr nevracet potrestána v jiném řízení). Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

42. O lhůtě k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k výše uvedeným poměrům žalované. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl čtyřměsíční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). K ochraně zájmů žalobkyně soud výjimečně stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije, zejména proto, že se o rozsudku ani včas nedozví. Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který nejen, že nemá sklony k empatii s dlužníky, ale sám se chová proaktivně predátorsky a z platební neschopnosti a tísně je zvyklý získávat další výhody. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, zejména tedy zda má vůbec zájem závazek řešit splácením. Nelze se divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho oběti lichvy nejčastěji nejsou schopny. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytuje vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Zda je to případ žalovaného soud neví, takové zjištění ponechá na orgánech činných v trestním řízení.

43. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému na poměrné náhradě ničeho.

44. S ohledem na to, že nemusel přiznávat advokátovi ničeho, proto vztah advokátky k žalobkyni nebylo třeba v tomto řízení blíže zkoumat – aby soud mohl určit, zda tak jako v případě tituly před jménem jméno FO, nedochází ke zneužíváním právního zastupování advokátem (který je pro něj jen dalším prvkem lichevního schématu jeho úvěrových aktivit). Zkoumání by však nebylo složité, neboť webová prezentace této advokátky (www.Anonymizováno.cz) odkazuje u pohledávek žalobkyně na inkasní agenturu právnická osoba. – a nic víc. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.