20 C 77/2019

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno , a. s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Ph.D. sídlem tamtéž proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 45 213 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v celém zbývajícím rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na plné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení České republice – Okresnímu soudu v Teplicích v rozsahu , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , plnění z (revolvingové) úvěrové smlouvy (ke kreditní kartě) v rozsahu jak ve výroku I a II shora, sjednané dne , datum, , mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , a. s., s původním úvěrovým rámcem , částka, , následně navýšeným na , částka, (, datum, , č. l. 114) a posléze na , částka, (, datum, , č. l. 112), která byla pro nesplácení původní věřitelkou zesplatněna k , datum, . Původní smlouva z roku 2001 zanikla a v září 2007 a byla „transformována“ (č. l. 3 p. v., 64, 198, 329) na úvěr č. , hodnota, , žalovaná převzala platební kartu, aktivovala ji a dále aktivně využívala. Ohledně poplatků konstatovala (č. l. 198, 255 p. v., 329 p. v.), že změny v sazebnících byly činěny v souladu s ujednáním obchodních podmínek v čl. 49 zveřejněním bankou ve veřejně přístupných prostorách, v roce 2012 byla změna zaslána žalované i výpisem z účtu. Také obchodní úrok vyplývá ze sazebníku a žalovaná s ním byla seznámena na měsíčních výpisech ke kreditní kartě. Původní úvěrový produkt „, právnická osoba, . karta“ se k žádosti žalované transformoval do produktu „Moneycard“ (k , datum, ), čímž došlo k uznání závazku, převodu zůstatku , částka, (čímž míní vyčerpaný úvěrový kredit) na nově označený úvěrový účet, spojený s nově vydanou kreditní kartou, kterou si žalovaná sama aktivovala, aktivně ji využívala a na kterou byl dne , datum, převeden zůstatek původního úvěru , částka, (ne zcela upřesněné skladby). Doplnila (č. l. 45, 63, 162, 197 p. v.), že žalovaná závazek co do důvodu a výše dne , datum, (č. l. 63 p. v.) a , datum, (č. l. 46) uznala, uznání je nepochybné označením stran, závazku i jeho výše, žalovaná jej dlouhodobě splácela (naposledy dne , datum, ), a tím došlo k prodloužení promlčecí doby na deset let, která tak před podáním žalobního návrhu k soudu neuplynula. Před podpisem uznání závazku nemohlo k jeho promlčení dojít, když úvěr byl zesplatněn teprve v roce 2013. Žalobkyně vyúčtovala (č. l. 63 a násl.) následné čerpání z Moneycard (, datum, – , datum, ) částkou , částka, , předepsané úroky (, datum, – , datum, ) částkou , částka, , vyúčtované poplatky (, datum, – , datum, ) částkou , částka, , splácení žalovanou (, datum, – , datum, ) v částce , částka, a po zesplatnění dále (, datum, – , datum, ) v částce , částka, , a úroky z prodlení (, datum, – , datum, ) částkou , částka, . Doplnila (č. l. 329 p. v.), že úročena byla pouze jistina, ke změně původní úrokové sazby 1,65 % p. v. (19,80 % p. a.) došlo od , datum, na 25,08 % p. a. Neporozuměla, jak může soud prvního stupně přiznat část nároku (, částka, s příslušenstvím) v podobě bezdůvodného obohacení a nazvat to částečným vyhověním žaloby (č. l. 329).

2. Žalovaná se ve věci dvakrát vyjádřila ohledně svých poměrů, požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce za řad advokátů, čemuž soud usnesením ze dne , datum, (č. l. 49) vyhověl. Prostřednictvím právního zástupce se následně vyjádřila tak (zejména č. l. 57). Vznesla námitku promlčení, neboť promlčecí lhůta k uplatnění nároku plynula od , datum, po odstoupení od smlouvy a marně uplynula dnem , datum, , když k uznání závazku nelze přihlížet pro neurčitost jeho označení v textu listiny č. l. 46 užitím odlišného čísla smlouvy a pro neurčitost ohledně vyčíslení výše závazku. K promlčení ostatně mělo dojít již v době sepisu této listiny, o čemž žalovaná při podpisu nevěděla (č. l. 157 p. v.). Samotné vyčíslení závazku nebylo určité ani v samotném podaném žalobním návrhu, výše závazku nekoresponduje s tvrzením o úvěrovém rámci , částka, . Samostatně jsou promlčeny i úroky z prodlení, neboť nebyly předmětem uznání dle dohody ze dne , datum, (č. l. 338 p. v.) a tedy byly rovněž promlčeny dnem , datum, (odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, ). Původně nesouhlasila ani s tvrzením o prokázání postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni, neboť označení závazku trpí obdobnou neurčitostí jako uznání závazku žalovanou a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, . Zpochybnila rovněž platnost ujednání ohledně smluvních pokut, neupravených v textu samotné smlouvy. Namítla nemravnost úroku v sazbě 25,08 % ročně (č. l. 226) ve spojení s umožněním nesjednaného přečerpání úvěrového rámce , částka, . Namítla pozdější počátek běhu úroku z prodlení s odkazem na sjednanou dohodu o umožnění splátek, která byla plněna a od které nebylo písemně odstoupeno.

3. Soud prvního stupně již ve věci dvakráte rozhodl rozsudkem. Poprvé dne , datum, (č. l. 185), kterým žalobu v plném rozsahu zamítnul. K odvolání žalobkyně však odvolací soud tento rozsudek usnesením číslo jednací , spisová značka, ze dne , datum, zrušil a přikázal k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby (odst. 23) promlčení posoudil dle právní úpravy platné do , datum, a obsažené v obchodním zákoníku. Uvedl, že žalobkyně se v řízení nedomáhala plnění ze smlouvy č. , hodnota, (odst. 24) a konstatoval, že vztah mezi smlouvy č. , hodnota, a 1132952411 nepředstavuje kumulativní novaci, ale zcela odlišný závazek (zřejmě tedy privativní novaci ve smyslu § 570 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), kdy dluh ze smlouvy č. , hodnota, byl toliko sjednaným způsobem čerpání nového úvěru č. , hodnota, (odst. 25 až 34). Odmítnul závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti sjednaných poplatků v rozsahu , částka, pouhým odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3512/11, který je v této souvislosti nepřiléhavý. Odmítl postup soudu prvního stupně soudcovskou úvahou ve vztahu k jednotlivým nárokům jako nedostatečně odůvodněný, u nároků vzniklých do ledna 2005 i nepřípustný. Odmítl závěr soudu prvního stupně o součásti úroku z prodlení v částce , částka, dle uznání dluhu ze dne , datum, . Přikázal zdejšímu soudu, aby posoudil platnost uznání dluhu z , datum, , dále aby posoudil námitku promlčení, včetně následků na běh úroků z prodlení, aby znovu posoudil oprávněnost ujednání o poplatcích a rovněž tak aby posoudil námitku nedostatku aktivní věcné legitimace.

4. Podruhé zdejší soud rozhodl rozsudkem číslo jednací , spisová značka, dne , datum, tak, že žalované prvním výrokem uložil zaplatit , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z takové částky od , datum, do zaplacení a s obchodním úrokem 25,08 % ročně z takové částky od , datum, do zaplacení, v měsíčních splátkách po , částka, . Dalším výrokem žalobu ve zbytku zamítnul, třetím výrokem uložil žalobkyni nahradit soudu na nákladech řízení státu , částka, . Samostatným usnesením č. l. 321 dále rozhodnul o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. I tento rozsudek a usnesení žalobkyně napadla odvoláním v rozsahu II. a III. výroku a odvolací soud jej spolu s usnesením č. l. 321 svým usnesením číslo jednací , spisová značka, ze dne , datum, zrušil a vrátil zdejšímu soudu k novému rozhodnutí, neboť jej shledal nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, když zdejší soud nedostatečně vysvětlil, jak dospěl ke skutečnostem, na nichž postavil své kalkulace, nezohlednil přesun důkazního břemen z uznání závazku na žalovanou, nesprávně užil soudcovskou úvahu při výpočtu plnění a neprovedl důkaz celou listinou (obchodních podmínek). Uložil zdejšímu soudu zabývat se okolností a rozsahem uznání závazku a jeho případném vlivu na promlčení, na smlouvu vztáhne tehdy platnou právní úpravu, posoudí dopad běhu promlčecí doby na uznání části závazku a uložil vrátit žalobkyni soudní poplatek za odvolání (což zdejší soud splnil usnesením č. l. 386).

5. Pokud bylo soudu prvního stupně dále vytknuto, že na č. l. 19 provedl důkaz pouze dvěma stranami obchodních podmínek, z opatrnosti již na tomto místě uvádí, že dokument byl právě a jen v tomto rozsahu soudu předložen žalobkyní. Pokud se jednalo o obchodní podmínky dle podání žalobkyně ze dne , datum, , soud je dotiskl v zájmových pasážích a vedl jimi důkaz dodatečně (č. l. 366 p. v.), avšak pro rozhodnutí soudu neměly význam a týkali se původního úvěru z roku 2001.

6. Soud k opětovnému projednání věci nařídil jednání. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

7. Nejprve se soud zabýval závazkem z , datum, . Přestože dle odůvodnění usnesení odvolacího soudu žalobkyně tento závazek neuplatňovala, soud s odkazem na č. l. č. l. 3 p. v., 64 a 198 přezkoumal přinejmenším okolnost existence a plnění na tento závazek, neboť k němu směřovala skutková tvrzení obou účastníků a od případné absolutní neplatnosti tam sjednaných platebních povinností a jejich splnění z úvěru č. , hodnota, nelze dle soudu prvního stupně odhlédnout ani v situaci, kdy soud prvního stupně ve shodě se závazným právním názorem odvolacího soudu posoudí tento závazek jako samostatný (a tedy splněním zaniklý již v roce 2007). Žalobkyně transformací závazku (kterýžto pojem soud prvního stupně neumí definovat a pouze jej cituje) sama mínila nejprve dva závazky, když první zaniklý byl nahrazen druhým (č. l. 64), posléze pak jediný závazek (č. l. 198), který se transformoval. Existence předchozích vztahů žalované a právní předchůdkyně žalobkyně je však přinejmenším nepominutelná pro posouzení povinností věřitele z následného úvěru vůči spotřebiteli, neboť z něj přinejmenším disponoval informacemi o dlouhodobých poměrech své klientky.

8. Z dokazování listinami vyplynulo, že smlouvou č. l. 18 ze dne , datum, č. , hodnota, bylo prokázáno, že původní věřitelka poskytla revolvingový úvěr s rámcem , částka, s měsíční splátkou , částka, , splatnou poprvé dne , datum, a dále vždy k 19. dni příslušného měsíce, když v dalším smlouva odkazuje na obchodní podmínky a sazebník poplatků, které žalovaná měla převzít před podpisem smlouvy. Byl doložen sazebník z roku 2001 (č. l. 20), který nenese podpis žalované, který stanovuje obchodní úrok 2,46 % měsíčně, nestanovuje žádný poplatek za výpis účtu, za výběr hotovosti, a rovněž tak ani za vedení účtu (argument e silencio). Ze všeobecných obchodních podmínek ze dne , datum, (č. l. 314) vyplývá sjednání postupu o změnách výše poplatků tím způsobem, že věřitel je může kdykoliv jednostranně změnit a změny (v podobě sazebníku) uveřejní. Obchodní podmínky (č. l. 19) s platností až od , datum, byly přiloženy, nenesou podpis žalované a rozsahem a velikostí fontu jsou velmi obtížně čitelné (čitelnějším vyhotovením soud disponuje v elektronických přílohách návrhu). Ze žádosti, podepsané žalovanou dne , datum, (č. l. 114), vyplývá, že na formuláři věřitelky požádala o navýšení úvěrového rámce z , částka, na , částka, , jakkoliv již tehdy deklarovala věk 63 let a příjem toliko , částka, měsíčně. Ze žádosti, podepsané žalovanou dne , datum, (č. l. 112) vyplývá, že na formuláři věřitelky požádala o navýšení úvěrového rámce z , částka, na , částka, . Byly předloženy měsíční výpisy z účtu od prosince 2004 (anachronicky od č. l. 150) do září 2007 (č. l. 134), když starší výpisy žalobkyně nepředložila s tím, že ani jí již nejsou dostupné. Z těchto výpisů vyplynulo, že žalovaná úvěrový produkt aktivně každý měsíc využívala až do září 2007, kdy byl záporný zůstatek , částka, převeden na nový úvěr (tj. úvěr byl interním převodem věřitelky doplacen). Z úvěrové historie vyplývá, že byly účtovány poplatky , částka, za výběry hotovosti a , částka, za měsíční vedení účtu, které celkem činily , částka, .

9. Po právní stránce soud v této části řízení dospěl k následujícím závěrům:

10. Otázkou aktivní legitimace k zaniklému závazku z úvěru č. , hodnota, se soud blíže nezabýval (postoupení pohledávky z následného úvěru viz dále), ostatně dle závazného právního názoru odvolacího soudu (č. l. 213 – odst. 32) se jednalo o závazek splněný (prvním) čerpáním následného úvěru, žalovaná od námitky nedostatku aktivní legitimace v dalším řízení upustila (byť to nebylo nedopatřením protokolováno výslovně, případně viz závěrečný návrh v protokole ze dne , datum, argumentem e silencio) a žalobkyně sama odkazem na tento závazek započala svá skutková tvrzení v žalobním návrhu. I přes existenci závazného právního názoru odvolacího soudu ohledně právní povahy těchto závazků, má soud prvního stupně za to, že tyto závazkové vztahy spolu i nadále souvisí hodnotově (byť privativní, stále však novace) a přijetí plnění na tento závazek má za následek přípustnost posouzení oprávněnosti původní pohledávky, splacené z čerpání úvěru č. , hodnota, . Jedná se o skutečnosti spontánně tvrzené a prokazované žalobkyní, nikoliv tedy zohledňované soudem z moci úřední nad rámec zásady projednací. Byla to sama žalobkyně, která pohledávku tvrdila, prokazovala a k výzvě soudu doplnila i další potřebné důkazní návrhy. Pokud tedy soud dovodil částečnou neoprávněnost přijetí plnění na tento závazek a přičetl ji k tíži žalobou uplatněnému nároku, ani pro samotnou žalobkyni to nemůže představovat procesně překvapivou skutečnost. Právní konstrukcí, kterou ze svého vlastního podnětu změní své úvěrové produkty, nemůže dosáhnout „anulování“ právních vad přijatého plnění, které jsou zjevné a jsou v rozporu s kogentní právní úpravou a kterými by bylo postupováno v přímém rozporu s právy na ochranu spotřebitele, kterých se se spotřebitel nemůže platně vzdát (§ 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb. v tehdy platném a účinném znění) - tedy ani podpisem zdánlivě neškodného převodu úvěru na jiný úvěr.

11. V této souvislosti je třeba připomenout, že k těmto právům na ochranu spotřebitele je třeba zásadně přihlížet z moci úřední a tuto ochranu porušující ustanovení je možno soudním rozhodnutím aprobovat jen v tom případě, že se spotřebitel takového účinku sám aktivně dovolá.Již dle odstavce 41 odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ve sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne , datum, platilo (a nadále platí i pro současný občanský zákoník) následující: Ústavní soud však považuje za potřebné zdůraznit, že věcně plně sdílí názory navrhovatele, který koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, tedy koncepci porušující závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny), která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle. Aby bylo těchto ústavních předpokladů dosaženo, je nezbytné porušení zákonných pravidel, obsažených v ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku k vyvážení uvedené faktické nerovnosti, spojit s absolutní neplatností nastávající ze zákona, ke které soud přihlíží ex offo, aniž by se spotřebitel musel neplatnosti smlouvy dovolat. Tu lze zopakovat, jak uvedeno již v závěru bodu 32., že vodítkem je i to, že zákonodárce v mezidobí změnil napadená ustanovení v intencích komunitárního práva. Je zjevné, že tedy nelze činit faktického rozdílu mezi spotřebitelem, který se řízení aktivně účastní a tím, který zůstává po celé řízení pasivní, byť je z judikatury českých soudů současně patrné, že se vyslovení této logické teze justice doslova brání, neboť by se objem práce soudce znásobil (jakkoliv pouze dočasně, neboť by se záhy projevil synergický efekt na jednání soutěžitelů a ochranu všech ostatních spotřebitelů).

12. Podle § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění platném a účinném ke dni sjednání závazku – , datum, , platilo, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 3 písm. g) a h) tamtéž dále platilo, že nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která (…) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, (…) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě. Již tedy sama generální klauzule odst. 1 citovaného ustanovení dovoluje závěr, že za neplatné ujednání se spotřebitelem je třeba považovat i takový postup, kdy ceník poplatků podléhá jednostranným změnám, s nimiž je spotřebitel „seznamován“ pouze tou formou, že je věřitel toliko „zveřejní“ ve svých veřejně přístupných prostorách bez bližší specifikace a na webových stránkách. V projednávané věci přitom nedošlo k pouhé změně výše poplatků, ale k zavedení poplatků za činnosti, které byly v době sjednávání závazku bezplatné - což lze nepochybně považovat za podstatnou změnu podmínek závazku. Takový postup věřitele pak vytváří účinnou překážku pro spotřebitele (tím spíše spotřebitele v důchodovém věku, který s největší pravděpodobností neprohlíží webové stránky banky a snadno přehlédne změnu v poplatkové politice na výpisech z účtu), aby se mohl se svými novými platebními povinnostmi seznámit. Zcela neospravedlnitelné je, pokud není spotřebitel s novým sazebníkem výslovně seznámen ani formou přílohy k výpisům z úvěrového účtu, které žalobkyně předložila (a soud tedy předpokládá, že byly žalované zasílány). Pokud tedy byla sjednána úvěrová smlouva s tím, že nestanovuje žádný poplatek za výpis účtu, za výběr hotovosti, a rovněž tak ani za vedení účtu (argument e silencio), nelze se takových plnění vůči spotřebiteli platně domáhat z důvodu absence platného ujednání o jejich následném zavedení ani jejich pozdějších změnách – tj. z následně věřitelem vyhotovených sazebníků a navyšováním nově zavedených poplatků. O nutnosti prokázat případné (platné) změny soud žalobkyni v řízení opakovaně poučoval (např. č. l. 166 p. v.). Jelikož jsou však tato ujednání v každém případě stižena následkem absolutní neplatnosti, ani následné platné uznání závazku žalovanou nemůže tento nedostatek zhojit (ani vést k přesunu důkazního břemene ohledně absenci či neplatnosti ujednání takových změn na žalovanou). Stejně tak takový nedostatek nemůže zhojit obsah obchodních podmínek, které nemohou shora citovaným kogentním ustanovením tehdy platného občanského zákoníku konkurovat.

13. Námitku promlčení, pokud se týkala plnění z úvěru č. , hodnota, , soud neshledává důvodnou, neboť závazek v roce 2007 zanikl splněním a odvolací soud vyjádřil závazným právním názorem (č. l. 213 – odst. 34), že nelze posuzovat promlčení tohoto závazku odlišně od otázky promlčení závazku z následného úvěru. Pokud se však týká splněné částky , částka, , soud dospěl k závěru, že žalobkyně se přijetím tohoto plnění (formou prvního čerpání z úvěru č. , hodnota, ) částečně bezdůvodně obohatila a to v rozsahu , částka, na poplatcích. Souhrn těchto poplatků na č. l. 134 až 150 za období do splacení úvěru č. , hodnota, v srpnu 2007 činí právě , částka, . Otázkou případného účtování poplatků před prosincem 2004, ani případnou změnou úrokové sazby (konkrétní sazba z těchto výpisů explicitně nevyplývá), se soud pro absenci konkurujících skutkových tvrzení účastníků již nezabýval. Žalobkyně v podání ze dne , datum, tvrdí, že úročena byla pouze nesplacená jistina (č. l. 217 p. v.), soud se v dalším řízení již nezabýval otázkou toho, zda to odpovídá skutečnosti (aritmeticky výše úroku jednoduše odpovídá celkovému měsíčnímu zůstatku úvěru a příslušné roční úrokové sazbě, tedy včetně veškerého přirostlému příslušenství za předchozí měsíce), žalovaná opak nenamítala.

14. Pokud se týká úvěru č. , hodnota, , dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

15. Byla doložena žádost žalované ze dne , datum, (č. l. 110) na formuláři žalobkyně, z níž vyplývá, že žalovaná (tehdy s náhradním dokladem totožnosti „PH 519608“) požádala o navýšení úvěrového limitu na , částka, s tím, že na „, právnická osoba, . kartě“ činil aktuální zůstatek , částka, (strojově předtištěný údaj). Součástí je ujednání, že zákazník žádá o poskytnutí revolvingového úvěru a vydání kreditní karty s odkazem na obchodní podmínky a sazebník poplatků a ustanovení, že tyto zákazník převzal před podpisem smlouvy a smlouva bude uzavřena přijetím tohoto návrhu. Dále je součástí ujednání v tom smyslu, že zůstatek původního závazku bude převeden na závazek nový. Byl doložen dopis ze dne , datum, (č. l. 23 p. v., 113), oznamující vystavení nové platební karty, nahrazující „, právnická osoba, . kartu“, navýšení úvěrového rámce na , částka, a změny čísel účtů a smlouvy (bez jejich uvedení). Významný byl sazebník ze dne , datum, (č. l. 111), na který listina č. l. 110 ze dne , datum, pravděpodobně odkazuje (resp. časově bližší sazebník žalobkyně netvrdila ani nepředložila) a dle kterého činila úroková sazba 1,65 % měsíčně, dále roční poplatek za vedení úvěrového účtu činil (ovšem teprve od 2. roku trvání závazku) , částka, (což po zaokrouhlení odpovídá , částka, měsíčně, které ve výpisech/kalkulacích figurují), poplatek za výběr z bankomatu žalobkyně , částka, , poplatek za výběr z jiného bankomatu , právnická osoba, , částka, , poplatek za přečerpání úvěrového rámce , částka, a smluvní pokuta za pozdní platbu , částka, .

16. Následující listiny neměly pro rozhodnutí soudu podstatný význam: sazebník ze dne , datum, (č. l. 93), , datum, (č. l. 92), , datum, (č. l. 94) a , datum, (č. l. 76), když ani jedna nenesla podpis žalované, ani nenesla jiný znak jejich dodání do dispoziční sféry žalované, soud o takové důkazní povinnosti žalobkyni poučoval a ta k nim jiný důkaz nepředložila (č. l. 329 p. v.).

17. Současně byla doložena úvěrová historie od , datum, a měsíční výpisy z účtu od srpna 2007 (anachronicky od č. l. 308) do prosince 2013 (č. l. 256), z níž vyplynulo, že žalovaná úvěrový produkt aktivně každý měsíc využívala až do května 2013 (poslední čerpání výběrem z bankomatu, poslední splátka – č. l. 260 p. v.). Dále z výpisů vyplynulo postupné navyšování úvěrové jistiny. Ke dni , datum, se tak stalo ze , částka, na , částka, (č. l. 296 p. v.). Z rekapitulace úvěrového účtu č. l. 115 a násl. vyplývá, že v době takového navýšení úvěrového limitu úvěru na , částka, činil zůstatek úvěru , částka, , ihned nato překročil hranici , částka, a již nikdy až do zesplatnění (a ani do ukončení následného splácení splátkovým kalendářem) tento limit nepodkročil – což je podstatné pro následnou kalkulaci. Dále došlo k navyšování ke dni , datum, ze , částka, na , částka, (č. l. 286), dále ke dni , datum, z , částka, na , částka, (č. l. 271 p. v.) a konečně pak ke dni , datum, z , částka, na , částka, (č. l. 265 p. v.). Tím je objasněno, proč nebyly žalované účtovány poplatky za překročení úvěrového rámce , částka, již podstatně dříve, nebyly však tvrzeny ani prokázány případné tomu odpovídající žádosti žalované. Součástí výpisu z února 2011 (č. l. 283) byly dispozice ke smlouvě, z nichž vyplynulo, že žalovaná byla touto formou informována o nové úrokové sazbě od března 2011, resp. sazbách pro hotovostní čerpání (26,40 % p. a.) a bezhotovostní platby (23,88 % p. a.). Pokud se údaj o uplatnění odlišné úrokové sazby objevoval již na výpisech z účtu z ledna a února 2011, soud z takové okolnosti žádný následek k tíži nevyvozoval, neboť se jedná údaj drobným písmem pod samotným vyúčtováním, jen minimálně narušující jeho dosavadní zavedenou podobu a žalobkyně jakékoliv dřívější ujednání o změně i přes poučení (jak výše) neprokazovala. Tímto také není dotčeno, že za významný nepovažoval soud ani sazebník ze dne , datum, (č. l. 94), neboť nebylo prokázáno, že by byl součástí tohoto výpisu (o kterém soud předpokládá, že byl žalované jinak průběžně zasílán). Taktéž byl doložen úrokový lístek č. l. 21, rovněž bez podpisu žalované, který je platný až od , datum, (tj. z doby těsně před zesplatněním úvěru), pro produkt MoneyCard je v něm uvedena úroková sazba 25,08 % p. a. pro bezhotovostní čerpání (a 29,99 % p. a. pro hotovostní čerpání).

18. Pro úplnost skutkových zjištění je třeba dále zrekapitulovat, že bylo doloženo oznámení ze dne , datum, (č. l. 23) o odstoupení původní věřitelky od smlouvy č. , hodnota, s vyčíslením pohledávky na , částka, a odeslání tohoto dopisu do dispoziční sféry žalované (č. l. 131). V té době již byla žalovaná nejméně 6 měsíců v prodlení s hrazením (č. l. 256 až 260 p. v.), když poslední splátku provedla dne , datum, ve výši , částka, . Dohodou o splátkách ze dne , datum, (č. l. 46, 128) bylo prokázáno, že žalovaná bez bližší specifikace stvrdila (v této části jednostranným právním jednáním) ke dni , datum, dluh na úvěru č. , hodnota, ve výši , částka, a tento se zavázala splácet v 89 splátkách po , částka, (resp. , částka, v případě poslední), když původní věřitelka dnem , datum, (v této části dvoustrannou) dohodu o splátkách akceptovala. Dohoda výslovně podřizuje úpravu § 2053 občanského zákoníku, tj. zákonu č. 89/2012 Sb. Odvolací soud vytknul (odst. 15) soudu prvního stupně, že se v předchozím rozhodnutí nezabýval rozsahem uznání. Zde může soud prvního stupně zopakovat závěry odstavce 15 předchozího zrušeného rozsudku, byť v tomto (již třetím prvostupňovém rozhodnutí) již okolnost písemného uznání s ohledem na závěr absolutní neplatnosti úvěrového závazku nemá význam. Na dohodě je uveden občanský průkaz č. , tel. číslo, , jehož platnost soud s ohledem na dřívější skutková tvrzení žalované strany (resp. absenci autentických vzpomínek žalované na příslušná právní jednání) a společný návrh účastníků (č. l. 157 p. v.) ověřil (č. l. 160) a neshledal problematickým. Soud tak neměl důvodné pochybnosti ani o údajích, vyplněných na č. l. 46/128, pravděpodobně osobou „, Anonymizováno, “, tedy ani o částce , částka, , k níž žalovaná strana namítala, že ji bylo možno doplnit ručně po podpisu listiny. Žalovaná musela mít alespoň přibližnou představu o existenci závazku v této výši, neboť až do května 2013 aktivně úvěr dle výpisu č. l. 260 p. v. využívala a tehdejší závazek činil cca 90 tis. Kč, přičemž za každý měsíc dluh kontinuálně narůstal o nejméně 2 tis. Kč na úrocích a částka cca , částka, v lednu 2014 tomu odpovídá (poslední výpis z účtu na č. l. 256). Nic tak nenasvědčovalo skutkovému tvrzení žalované strany, že by si závazku v této výši nemohla být v okamžiku uznání závazku vědoma. Soud tak uzavírá, že uznání závazku ve výši , částka, je určité a zahrnuje i veškeré příslušenství dle průběžných vyúčtování zůstatku úvěru, byt je patrné (č. l. 124 a 256), že zřejmě došlo ve prospěch žalované k písařské chybě a pohledávku v té době věřitelka evidovala ve výši , částka, , tedy o rovné , právnická osoba, Kč vyšší. Rozdíl v této částce, představující v té době pouhý ekvivalent měsíčního úrokového přírůstku, na takovém závěru soudu nemůže ničeho změnit.

19. Postoupení pohledávky č. , hodnota, bylo prokázáno již oznámením původního věřitele č. l. 26, prokazatelně odeslaným dle podacího lístku č. l. 27 do dispoziční sféry žalované, stejně tak (tj. duplicitně) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, (č. l. 24), potvrzením o úplatě ze dne , datum, (č. l. 25) a seznamem postoupených pohledávek č. l.

17. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 30) jednoduché (navzdory délce neobsahuje právní posouzení nároku) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

20. Po právní stránce soud v této části řízení dospěl k následujícím závěrům:

21. Pokud odvolací soud posledním rozhodnutím vytknul soudu prvního stupně pominutí odůvodnění otázky oprávněnosti odstoupení od smlouvy věřitelem dne , datum, , soud konstatuje, že žalovaná poslední splátku dle č. l. 260 p. v. provedla dne , datum, a výše minimální splátky vyplývá zejména z obchodních podmínek č. l. 19 (byť začínají na straně 5 s soud neví, jaký dokument jim předchází) a má být uvedena na každém měsíčním vyúčtování, což bylo dle č. l. 256 až 308 věřitelem plněno a minimální výše měsíční splátky byla uváděna. Žalovaná tedy byla v prodlení a i dle obchodních podmínek v čl. 11.1 písm. a) na č. l. 19 p. v. byla věřitelka v takovém případě oprávněna od úvěru odstoupit.

22. Pokud odvolací soud posledním rozhodnutím uložil soudu prvního stupně posoudit otázku případného promlčení uznaného závazku (odstavce 23 až 27 na č. l. 346 p. v.), soud již výše uvedl, že uznání závazku (§ 323 zákona č. 513/1991 Sb.) považuje za určité a zahrnující veškeré dosavadní příslušenství. Žalovaná do května 2013 úvěr řádně splácela s veškerým příslušenstvím. S odkazem na § 407 zákona č. 513/1991 Sb. ve spojení s § 3036 zákona č. 89/2012 Sb. tak již dnem , datum, začala s uznáním závazku běžet nová čtyřletá promlčecí doba ohledně jistiny i veškerého příslušenství. Přinejmenším samotné uznání se však řídí § 2053 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a to s odkazem na 3073 věta poslední tamtéž, neboť formulář výslovně odkazuje na občanský zákoník, který byl již v daném měsíci účinný. , právnická osoba, . 1. 2014 žalovaná dlužila nejvýše , částka, (byť žalobkyně nereflektuje písařskou chybu a sama nadále operuje s částkou , částka, – např. č. l. 73) a dle samotné žalobkyně řádně a včas uhradila , částka, (č. l. 73). Bylo s ní výslovně dohodnuto právo plnění ve splátkách, které dle podání žalobkyně (č. l. 73 p. v. až 75) žalovaná plnila řádně a včas až do , datum, , kdy neuhradila splátku za leden 2018 a nic dalšího již neuhradila. Žaloba pak byla u soudu podána dne , datum, a tím okamžikem přestala promlčecí doba v souladu s § 402 tamtéž běžet a takový účinek stále trvá. , právnická osoba, se závazným právním názorem odvolacího soudu (odstavec 26 na č. l. 346 p. v.), který odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , je zřejmé, že byla pod sankcí ztráty výhody splátek sjednána nově splatnost celého závazku a pokud žalovaná plnila v každém příslušném měsíci do 21. dne od 21. ledna (případně února, číslovka je nejednoznačná) 2014 splátku , částka, - což činila (i s úvodním přeplatkem , částka, , případně , právnická osoba, Kč?), nemohla se před , datum, konstantně nacházet v prodlení - jak dovozuje žalobkyně, která se vedle neuhrazené jistiny dle uznání souběžně domáhá kapitalizovaného úroku z prodlení v částce , částka, od , datum, (viz kalkulace č. l. 73 p. v. a násl.) do , datum, . Žalobkyně částkou , částka, míní prodlení za dobu souběžnou se splátkovým kalendářem a tedy i jeho plnění považuje nadále za prodlení žalované s úhradou jistiny , částka, (postupně umořované), které tak nemělo dle žalobkyně být předmětem uznání závazku. Takový nárok je tedy z větší části již proto nedůvodný, neboť od , datum, do , datum, žalovaná v prodlení nebyla, jinak by sjednání práva plnění ve splátkách postrádalo právní význam, pokud by žalované vznikal nárok z prodlení bez ohledu na to, zda splátky dodržovala či nikoliv. Úrok z prodlení ze žalobou požadované jistiny , částka, by za období od , datum, do , datum, činil pouze , částka, (při sazbě 8,5 % ročně).

23. V každém případě je však nárok na úrok z prodlení ke dni podání žaloby dne , datum, s odkazem na § 397 zákona č. 513/1991 Sb. promlčen jako celek, neboť nárok na úrok z prodlení nebyl v uznání závazku uplatněn a nepočítal s ním ani splátkový kalendář a poprvé byl věřitelem uplatněn až v podané žalobě v únoru 2019. V této souvislosti je ostatně soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem odvolacího soudu (odstavce 26 a 27 na č. l. 346 p. v.), s výslovným odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, a usnesení ze dne , datum, ve sp. zn. , spisová značka, . Žalovaná byla v prodlení od června 2013 (poslední splátku na úvěr uhradila , datum, – č. l. 260 p. v.) a tehdy mohl věřitel dle § 391 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. takové právo uplatnit poprvé) a promlčecí lhůta k uplatnění nároku začala plynout. Námitku promlčení tohoto nároku žalovaná uplatnila výslovně.

24. Pokud se týká samotné jistiny nároku (s tím, že ohledně , částka, s úrokem z prodlení a obchodním úrokem již bylo rozhodnuto rozsudkem na č. l. 322 s právní mocí dne , datum, ), platí následující závěry:

25. Z tvrzení žalobkyně na č. l. 69 p. v. a násl. vyplývá, že na kreditní kartě Moneycard č. , hodnota, byly žalované od , datum, do , datum, účtovány poplatky, převyšující sjednané poplatky dle nejbližšího (žalobkyní předloženého) sazebníku ze dne , datum, (č. l. 111). Sazebník uvádí pro první rok nulový poplatek za správu úvěru, od druhého roku činí poplatek , částka, ročně (tj. , částka, měsíčně). Poplatek za výběr za bankomatu je uveden , částka, . V uvedeném období tedy bylo žalované vyúčtováno o , částka, více, než dle tohoto ceníku (včetně prvních dvou poplatků za převod z OK karty, které ze sazebníku nevyplývají vůbec). Žalobkyni v této souvislosti soud poučil (např. č. l. 226) o neunášení důkazních břemene platnosti změny sazebníků vůči žalované, neboť by musela v řízení prokázat, že s takovou změnu žalovanou seznámila. Sama žalobkyně v této souvislosti odkázala na postup nabytí účinnosti změn v sazebníku pouhým rozhodnutím banky s tím, že rozhodnutí zveřejňuje v prostorách banky a na jejích webových stránkách a na pravidelných výpisech byla informována poznámkou o aktuální výši úrokové sazby (č. l. 329 p. v.). Sazebník platný od , datum, (č. l. 312) neměl pro řízení význam. V této souvislosti soud po stránce právního hodnocení plně odkazuje na odstavce 11 a 12 shora s tím, že v tomto případě sice nedošlo až na jednu výjimku k zavedení zcela nových poplatků, zato však došlo k jejich podstatnému navýšení, a to jak v jejich kumulaci, tak u poplatku za výběr z vlastního bankomatu v řádu násobku (z , částka, na , částka, ). S ohledem na tehdejší příjem žalované (viz dále) ze starobního důchodu a časté výběry hotovosti jde o platební povinnosti významné. Žalobou uplatněná jistina tedy nebyla důvodná přinejmenším v rozsahu , částka, (viz odstavec 13 shora) a , částka, .

26. Především se ale mohl soud prvního stupně v novém řízení zabývat i okolnostmi plnění povinností bankovního věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet poskytnutý, resp. navyšovaný úvěr. Tyto závěry výsledek řízení determinovaly.

27. Na č. l. 114 je doloženo starší navýšení úvěrového limitu staršího úvěru ke dni , datum, z , částka, na , částka, , přičemž již z tvrzení žalobkyně na č. l. 65 násl. (a z rekapitulace účtu č. l. 115 až 117) je rovněž patrné, že žalovaná vyčerpala navýšení obratem (dne , datum, vybrala z bankomatu 2x , částka, ) a průběžně splácela pouze okolo , částka, a vybírala okolo , částka, a dlužná jistina se tak ani v předchozí době neumořovala. Žalovaná tehdy deklarovala příjem pouhých , částka, . Na č. l. 112 bylo prokázáno navýšení úvěrového limitu staršího úvěru ke dni , datum, z , částka, na , částka, , přičemž již z tvrzení žalobkyně na č. l. 65 násl. (a z rekapitulace účtu č. l. 115 až 117) je patrné, že žalovaná vyčerpala navýšení obratem (dne , datum, vybrala z bankomatu , částka, ) a průběžně splácela pouze okolo , částka, a vybírala okolo , částka, a dlužná jistina se tak dlouhodobě neumořovala. Žalovaná v této žádosti deklarovala příjem pouhých , částka, . Věřitelka tak dlouhodobě věděla, že žalovaná průběžně využívá celý úvěrový limit a splácí pouze nezbytnou minimální splátku, následně částečně odčerpanou i za cenu vysokého poplatku za výběr hotovosti - což s ohledem na jediný příjem žalované ze starobního důchodu okolo 6 tis. Kč měsíčně (ve výši hluboko pod tehdejším průměrem okolo 7 tis. Kč u žen) není překvapivý vývoj. Údaj o příjmu žalované je přitom v souladu s aktuálnějším zjištěním – dle sdělení ČSSZ , adresa, ze dne , datum, na č. l. 223, kdy v této době činil důchod žalované , částka, (z čehož hradí , částka, za ubytování a stravu PDSS , adresa, – č. l. 224). Z těchto údajů lze aritmeticky odhadnout i průběžně valorizovaný starobní důchod žalované mezi lety 2005 až 2020.

28. Již v odstavci 17 shora soud rekapituloval svá zjištění z úvěrové historie o postupném navyšování úvěrového rámce. Tedy že ke dni , datum, se tak stalo ze , částka, na , částka, (č. l. 296 p. v.). Dále došlo k navyšování ke dni , datum, ze , částka, na , částka, (č. l. 286), dále ke dni , datum, z , částka, na , částka, (č. l. 271 p. v.) a konečně pak ke dni , datum, z , částka, na , částka, (č. l. 265 p. v.).

29. Dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES a jejího článku 8 odst. 1 (Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), zveřejněné , datum, , bylo stanoveno, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Dle odst. 2 tamtéž bylo současně stanoveno, že členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Dle článku 23 tamtéž současně platí, že členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

30. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., v původním platném a účinném znění do , datum, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dle rozsudku Soudního dvora (, právnická osoba, ) ze dne , datum, pod zn. C-679/18, který především hodnotil následnou analogickou právní úpravu § 87 zákona č. 257/2016 Sb. a otázku následků porušení takové povinnosti věřitele, platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

31. Pokud se tedy v předchozí době soudy pravidelně potýkaly s námitkami institucionálních věřitelů v tom smyslu, že povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele poskytovaný úvěr splácet nemá za následek neplatnost absolutní, ale toliko relativní, a že takové skutečnosti musí spotřebitel sám namítat, bylo definitivně určeno, že takovým způsobem nelze příslušný komunitární předpis považovat za účinně přenesený do českého právního řádu a tuto povinnost je třeba vykládat v souladu s komunitárním právem i kdyby byla v rozporu se zněním české právní úpravy či na ní navázané judikatury českých soudů. V této věci tak soud dovozuje, že již od , datum, byla následkem nesplnění takové povinnosti úvěrujícího věřitele neplatnost absolutní, ačkoliv v původním znění nebyl následek neplatnosti stanoven výslovně a po novelizaci tohoto ustanovení nebyl výslovně uveden typ sankční neplatnosti. V tomto smyslu je třeba posuzovat povinnost původní věřitelky vůči žalované u všech tří posledních navýšení úvěrové jistiny.

32. Současně však soud dovozuje, že témuž režimu je třeba podřídit i navýšení úvěrové jistiny dne , datum, . Dle jednoho z nosných důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, ve sp. zn. III. ÚS 4129/18 platí následující: Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila - řečeno slovy judikatury Soudního dvora - úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr a tedy stát se zdrojem výdělku institucionálního věřitele je zjevně povinností, která vyplývá ze samotné povahy podnikání v oboru komerčního poskytování úvěrů spotřebitelům. Původní věřitelka byla a je regulérní bankou, jejíž znalosti daného podnikatelského segmentu nejsou omezeny aktuálně platnou právní úpravou v zemi podnikání, ale zahrnují nepochybně i znalosti ekonomického prostředí a to nejen bezprostředně českého, ale v okolních zemích. Příslušná komunitární úprava byla publikována již dnem , datum, . Ačkoliv se nejedná o základní normy komunitárního práva, u kterých by bylo možno dovodit přímý účinek horizontálního typu (tj. bez dalšího i na práva mezi bankou a spotřebitelem v daném členském statě), je zřejmé, že existence takové úpravy musela povědomím regulérních bank v rámci evropského prostoru rezonovat a jen posiluje shora citovanou argumentaci Ústavního soudu pro období let 2008 až 2010, než došlo k prvotní transpozici příslušné směrnice do českého práva.

33. Takový účinek by se mohl jevit nepřiměřeně přísným v případě běžného spotřebitele a běžného úvěru. Zde je však tímto spotřebitelem osamoceně hospodařící starobní důchodkyně ve věku 67 let (v roce 2009) s neobvykle nízkým starobním důchodem a úvěrem je úvěr z kreditní karty, typické zhruba trojnásobnou sazbou ročního úroku oproti běžnému bankovnímu úvěru. Výše již soud rekapituloval, že přinejmenším od prosince 2004 (kam sahá historie úvěrových výpisů, dostupných žalobkyni – č. l. 150) žalovaný využívala úvěr vždy do až k samotnému úvěrovému limitu a tedy nevyužívala daný úvěrový produkt k opakovanému čerpání a splácení. , adresa, toho lze situaci žalované charakterizovat tak, že byla postupným umožňováním navýšení limitu držena v tísnivé situaci bez reálné naděje na byť jen částečné splacení celkové dlužné jistiny a zároveň nucena průběžně hradit vysokou úrokovou a poplatkovou službu věřiteli. Přinejmenším od roku 2004 lze takovou ekonomickou situaci žalované nazvat doslova bezútěšnou. Již v době srpna 2009 tak žalovaná každý měsíc ze svého starobního důchodu (okolo 8 tis. Kč) hradila jen na úrocích a nevyhnutelných poplatcích (vedení účtu a přinejmenším jeden výběr v důsledku povinnosti uhradit minimální splátku přes 2 tis. Kč, s níž následně musela žalovaná dále hospodařit) přes , částka, . Je tedy zřejmé, že v takové situaci je navýšení úvěru spotřebitele i bez výslovného zákonného zákazu jednáním, které je hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť z dosavadního vývoje úvěrového případu a ze známých a jen těžko (k lepšímu) proměnných poměrů spotřebitele bylo zřejmé, že navýšení jistiny povede k jejímu rychlému odčerpání deficitně hospodařící starobní důchodkyně a prohloubení nákladů dluhové a poplatkové služby pro žalovanou. K tomu také v září 2009 došlo a až do dalšího navýšení úvěru v únoru 2011 tak žalovaná měsíčně hradila již přes , částka, , tedy zhruba desetinu svého celkového příjmu, aniž by její poměry umožňovaly zahájit byť jen velmi postupné umořování jistiny.

34. Ani následné písemné uznání takového závazku žalovanou nemůže závěr o absolutní neplatnosti závazku změnit. I pokud takové uznání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ) přenáší procesní břemena na uznávajícího, zde se jedná neplatnost absolutní, zkoumanou z úřední povinnosti a soudu známou bez jakékoliv potřebné procesní iniciativy žalované. Ta nicméně neplatnost navyšování úvěrového limitu výslovně namítala.

35. Z výše uvedeného tak soud dovozuje, že na předmětný úvěr lze hledět jako na platný nejvýše do srpna 2009, resp. do jeho (dvakrát navýšeného) úvěrového limitu , částka, . Jelikož výše dlužného zůstatku od té doby nikdy částku , částka, nepodkročila, lze za platně sjednané a platně úročené plnění považovat právě , částka, , snížených o částky , částka, a , částka, (viz odstavce 13 a 25 shora), tedy , částka, , a původně sjednaný obchodní úrok k úvěrové smlouvě č. , hodnota, , tedy 1,65 % měsíčně (19,80 % ročně), což odpovídá ročnímu úroku , částka, . K tomu náleží nanejvýš poplatek za vedení účtu, který byl sjednán ve výši , částka, za měsíc od druhého roku trvání úvěru (č. l. 111), tedy dalších , částka, ročně. Rovněž lze připustit 12x poplatek za výběr z bankomatu, neboť žalovaná musela každý měsíc vkládat minimální předepsanou splátku, následně však s těmito prostředky musela hospodařit. Tedy dalších , částka, ročně. Celkem tedy pohledávka žalované z takové části úvěru musela ročně uhradit , částka, . Již s ohledem na to soud zamítl (č. l. 384 p. v.) důkazní návrh opatrovníka žalované na zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika na dopočtení plnění z platné a případně neplatné části úvěru, neboť takový výpočet bylo možno aritmeticky provést potřeby znaleckého zkoumání.

36. Podle § 330 odst. 1 dříve platného zákona č. 513/1991 Sb. platilo, že má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství.

37. Žalovaná tak od , datum, měla hradit jak na úvěr v rozsahu , částka, s ročním přírůstkem , částka, a současně vracet bezdůvodné obohacení, vznikající z následně čerpané jistiny neplatně sjednaných navýšení úvěru. Žalovaná tak jakoukoliv průběžnou platbou dle shora citovaného ustanovení hradila nejprve na takový úvěr a teprve po jeho umoření (včetně příslušenství) na mladší pohledávky z bezdůvodného obohacení. Z přehledu splátek od žalované dle tvrzení žalobkyně (č. l. 72) od , datum, vyplývá, že když dne , datum, uhradila celkem , částka, , byl takový závazek včetně mezitím přirostlého příslušenství, dopočteného jak výše, zcela umořen. I pokud by v případném odvolacím přezkumu neobstála úvaha soudu prvního stupně ohledně redukce úvěrového rámce , částka, částkami , částka, a , částka, , úvěr by byl umořen o pouhé dva měsíce později, kdy žalovaná zaplatila dvěma splátkami dalších , částka, . Obdobný důsledek by nastal, pokud by neobstála úvaha soudu prvního stupně ohledně neplatnosti již prvního navýšení úvěrového limitu dne , datum, o , částka, , ale za neplatné by bylo posouzeno až druhé navýšení dne , datum, , učiněné již za účinnosti § 9 zákona č. 145/2010 Sb. v původním znění – pouze by k umoření došlo o několik měsíců později.

38. Již z tvrzení žalobkyně na č. l. 66 p. v. až 67 p. v. vyplývá, že na kreditní kartě Moneycard č. , hodnota, žalovaná čerpala od navýšení ze dne , datum, (z , částka, na , částka, ) až do zesplatnění ke dni , datum, částku , částka, . Dále z tvrzení žalobkyně na č. l. 72 vyplývá, že na kreditní kartě Moneycard č. , hodnota, žalovaná od , datum, do , datum, (kdy přestala splácet a v prosinci téhož roku došlo k zesplatnění) zaplatila celkem , částka, . Dále dle tvrzení žalobkyně (č. l. 73) žalovaná po zesplatnění až do , datum, uhradila v rámci sjednaných splátek dalších celkem , částka, . Z toho vyplývá, že veškeré dluhy žalované zanikly již v průběhu splácení dle dohodnutého splátkového kalendáře, tedy zhruba po zaplacení 33 tis. Kč. K úroku z prodlení se soud již vyjádřil výše (odstavec 23). O takové závěr se opírá zamítavý I. výrok tohoto rozsudku.

39. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná v rozsahu 9 % (při kapitalizaci veškerého příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. (neboť úspěch nedosáhl ani 10 %) přiznal k tíži žalobkyně právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Celková částka těchto nákladů sestává ze dvou procesních podání, která vypracovala a podala sama žalovaná (č. l. 9 a 35) a i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tomu odpovídá nákladový II. výrok shora. , adresa, k plnění oproti § 160 odst. 1 o. s. ř. soud nemodifikoval, žalobkyně je ekonomicky silná.

40. Další náklady řízení na straně žalované byly v důsledku jejího osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce přeneseny na stát (§ 140 odst. 2, § 148 odst. 1, § 149 odst. 2 o. s. ř.) a s ohledem na procesní neúspěch žalobkyně v rozsahu 91 % (§ 140 odst. 1 o. s. ř.) musí tyto státu uhradit, zatímco žalovaná zůstává s ohledem na své nepochybně neměnné osobní a majetkové poměry od takové povinnosti (v rozsahu zbývajících 9 % osvobozena). Stát přitom na odměně pro ustanoveného zástupce žalované již vynaložil , částka, (usnesení č. l. 180), , částka, (usnesení č. l. 320) a dále vynaloží , částka, (usnesení č. l. 390), celkem tedy , částka, . Poměrná část 91 % z této částky pak činí , částka, a v tomto rozsahu soud III. výrokem shora zavázal platební povinností žalobkyni. , adresa, k plnění oproti § 160 odst. 1 o. s. ř. soud nemodifikoval, žalobkyně je ekonomicky silná.

41. Soud tak již v tomto řízení nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který před Českou advokátní komorou uváděl, že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu (č. l. 351 a násl.) svědčí o opaku. Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek (převážně od predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů) a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již jen systemizace spisových značek advokáta a od nich odvozených spisových značek žalobkyně, vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše.