20 C 79/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Anonymizováno . Anonymizováno . Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 31 843 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek , částka, s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení, úroku 28,17 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a , částka, , se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, s původní jistinou , částka, (přičemž , částka, je však vypláceno zprostředkovateli úvěru), z něhož se domáhá zaplacení jistiny , částka, , kapitalizovaného úroku , částka, a úroku 28,17 % z jistiny ročně od , datum, do zaplacení (tedy zjevně v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. – dále jen „ZSÚ“), úroku z prodlení z jistiny od , datum, do zaplacení, , částka, za 3 odeslané upomínky, , částka, na smluvní pokutě za 4 neuhrazené splátky a , částka, na smluvní pokutě ze zůstatku zesplatněného úvěru.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, ale potvrdila, že na trvalém bydlišti bydlí a písemnost převzala do vlastních rukou dne , datum, . K pohledávce se vyjadřovala jen telefonicky s tím, že jí někdo vyhrožuje vězením a že by ráda plnila ve splátkách, řádnou písemnou formou soudu nic nezasílala.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalovaná uvedla ve smlouvě i v přiložených formulářích své osobní poměry s tím, že bydlí v podnájmu s výdaji , částka, , nic splácí, ale věřitel dopsal „3 100“, je bezdětná a měsíčně vydělává , částka, a v domácnosti je příjem , částka, . Uvedl i konkrétního zaměstnavatele (IČ , IČO, ). Věřitel konstatoval v Teplicích normativní náklady na bydlení , částka, a životní minimum , částka, . Byla doložena kopie nájemní smlouvy s dodatkem, která však neobsahuje údaj o sjednaném nájemném a pouze odkazuje na nepřiložený výpočtový evidenční list. Dle čestného prohlášení č. l. 31 se žalovanou žije , jméno FO, a jemu žalovaná hradí , částka, měsíčně. Byly doloženy dvě výplatní pásky za březen a duben 2023 s příjmem , částka, a , částka, , exekuční srážky ze mzdy nejsou.

4. Z externích lustrací je vyznačena pouze Centrální evidence exekucí, Insolvenční rejstřík a Katastr nemovitostí (což soud spíše znepokojuje). Je předloženo nepodepsané formulářové prohlášení o neexistenci podmínek úpadku ani hrozících úpadku, exekucí, více než jednoho úvěrového věřitele, druhou stranu tohoto dokumentu tvoří dokument „Výdaje spotřebitele“, kde je uveden výdaj na bydlení , částka, , splátky úvěrů (tedy zde je předtištěno množné číslo!) , částka, , příjem , částka, , svobodný stav a absence dětí. Podpis zřejmě nahrazuje listina č. l. 25 („záznam o vložení dokumentu do systému“), není však zřejmé, zda tím má být nahrazen podpis spotřebitele či zprostředkovatele. Totéž platí pro smlouvu samotnou. Listina č. l. 26 podepsaná je, ale zřejmě zaměstnancem věřitele. Je doložen výpis č. l. 26 s odeslanou platbou , částka, z účtu č. , č. účtu, žalovaného. Byly předloženy úvěrové podmínky č. l. 17, které zůstaly bez významu. Byl doložen informační leták č. l. 20, rovněž podepsaný jen elektronicky (č. l. 23?).

5. Bylo doloženo vyplacení částek , částka, a , částka, (č. l. 46 a 47) na účty žalované č. , č. účtu, a zprostředkovatele úvěru, tel. číslo, /, Anonymizováno, . Dopisem č. l. 48 bylo oznamováno schválení úvěru a výzva k úhradě další , částka, na účet věřitele. Výpisem úvěru č. l. 41 („bonita smlouvy“) bylo doloženo, že žalovaná na závazek uhradila celkem , částka, . Byly doloženy dvě písemné upomínky č. l. 49 a 50 s obsáhlým seznamem odeslaných upomínek, obsahujících osobní údaje stovek třetích osob. Byla doložena upomínka č. l. 53 se zesplatněním a předžalobní výzvou od právního zástupce.

6. Měly být ověřeny databáze CEE (č. l. 42), insolvenční rejstřík (č. l. 43), REPI (č. l. 44), nahlížení do NRKI (CNCB) soud nezaznamenal. Měl být předložen výpis účtu, ale soudu žádný předložen nebyl. Soud si aktuální stav CEE ověřil, žádnou exekuci žalovaná (zatím) nemá (č. l. 60). Soud si aktuální výpis NRKI (CNCB) vyžádal sám (č. l. 63), vyplynuly z něj následující skutečnosti, determinující výsledek tohoto řízení:

7. Z výpisu NRKI (CNCB) je patrné, že žalovaná se (ať již vědomě či nevědomě) stala obětí lichevních úvěrů (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním – § 1796 o. z.) následujících společností, soudu z desítek předchozích řízení notoricky známých poskytovatelů úvěrů s excesivními sazbami a systematickým zanedbáváním povinnosti dle § 86 ZSÚ. Postupně sjednala úvěry dne:8. ►, datum, se , právnická osoba, . – úvěr s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , který mohl být doplacen v prosinci 2022 ze zůstatku , částka, ;►, datum, s , právnická osoba, . – revolvingový úvěr s rámcem , částka, , zřejmě ale nebyl nikdy čerpán a v prosinci 2022 zanikl;►, datum, s , právnická osoba, – úvěr s jistinou , částka, a měsíční splatností , částka, , který zřejmě byl doplacen;►, datum, s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , zřejmě předčasně splacenou v tomtéž měsíci, přičemž navýšení mělo činit , částka, ;►, datum, s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , v květnu 2023 dlužila , částka, ;►, datum, s , právnická osoba, . – revolvingový úvěr s rámcem , částka, a měsíční splátkou , částka, , v květnu 2023 dlužila , částka, ;►, datum, s , právnická osoba, – úvěr s jistinou , částka, a měsíční splatností , částka, , který zřejmě byl doplacen o dva měsíce později;►, datum, s , právnická osoba, . – revolvingový úvěr s rámcem , částka, , zřejmě ale nebyl nikdy čerpán a v červnu 2023 zanikl;►, datum, s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou , částka, a měsíční splátkou , částka, , zřejmě předčasně splacený v tomtéž měsíci, přičemž navýšení mělo činit , částka, ;►, datum, s Credit Portal, a. s. - úvěr s jistinou , právnická osoba, Kč a měsíční splatností, který zřejmě byl doplacen;►, datum, se , právnická osoba, . – úvěr s jistinou , částka, a splatností 30 dnů a navýšením o , částka, , který zřejmě byl doplacen řádně;►, datum, s , právnická osoba, - kreditní úvěr s rámcem , částka, , v květnu 2023 již dlužila , částka, ;►, datum, s , právnická osoba, . – úvěr s jistinou , částka, , zřejmě předčasně splacenou v tomtéž měsíci;►, datum, se , právnická osoba, . – úvěr s jistinou , částka, a splatností 30 dnů a navýšením o , částka, , který zřejmě byl doplacen řádně;Ve skutečnosti tedy žalovaná měla v květnu 2023 na splátkách hradit přes 7 tis. Kč a splácet nejméně tři dlouhodobé úvěry s úhrnnou jistinou 405 tis. Kč. Povahu některých záznamů nebylo možné bez vyjádření žalované interpretovat. Lze pouze odhadovat, zda se žalovaná z lichevně navýšeného úvěru od , právnická osoba, ., musela vyplatit, proč a jakou částkou, či proč úvěr tak záhy zanikl.

9. Výpis z BRKI (CBCB) byl pro soud ještě méně srozumitelný. S , právnická osoba, ., žalovaná zřejmě postupně sjednala 24 úvěrů, nejstarší soud dohledal ze dne , datum, . Struktura těchto záznamů evokuje postupné navyšování jistiny či odkládání splatnosti, což se s povinností obezřetnosti banky příliš neslučuje. Opět lze konstatovat, že povahu některých záznamů nebylo možné bez vyjádření žalované interpretovat, v každém případě by však pohled na takový stav registru měl každého zodpovědného věřitele vést k extrémní míře obezřetnosti.

10. Smlouvou o úvěru ze dne , datum, žalobkyně prokázala, že se i přes výše uvedené zavázala poskytnout žalované , částka, , zprostředkovateli úvěru , částka, , přičemž žalovaná se zavázala splácet ve 25 měsíčních splátkách po , částka, celkem , částka, . Ve smlouvě se žalovaná dále zavázal hradit účelně vynaložené náklady, smluvní pokuty , částka, za každou splátku v prodlení a 0,1 % denně z dlužné jistiny předčasně zesplatněného úvěru.

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, resp. z předloženého důkazu – interního výpisu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

13. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak zřejmě činí žalobkyně ohledně parametrů, které jsou klíčové. Není však překvapivé, že se poskytovatelé extrémně nákladných úvěrů nezajímají o důvody, proč je spotřebitel ochoten na takové platební podmínky přistupovat a zda tak nečiní v důsledku pádu do úvěrové pasti předchozího poskytovatele obdobně predátorského úvěru Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). , adresa, smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 218 , podezřelý výraz, zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je poskytovaná jistina i reálný úrok (na samé hranici absolutní neplatnosti – 33,5 % ročně) tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“ jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak , podezřelý výraz, činu lichvy dle § 218 , podezřelý výraz, zákoníku.

14. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Za zprostředkování úvěru si přitom věřitel neváhal odčerpat z jistiny , částka, (což je postup, který nelze akceptovat, neboť odporuje smyslu úvěrové smlouvy – poskytnutí úvěrové jistiny). Podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

15. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let. Údaj z CEE je v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Soud v tomto případě dřívější exekuce nepředpokládá a tuto povinnost žalobkyně deklaruje jako splněnou a opak se neprokázal. Za naprosté minimum k ověření bonity takového žadatele o úvěr však soud současně považoval alespoň ověření stavu NRKI (CNCB), což se ostatně ukázalo být zcela zásadní.

16. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila dotazník a kopii listin, které jí byly předloženy, s výjimkou výpisu z účtu (resp. zprostředkovatel rukou zapsal na č. l. 26 „výpis BÚ“). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Žalobkyně operuje mezi nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů a musí si být dobře vědoma alespoň základních parametrů úvěrů svých konkurentů. Většinu z nich ostatně svou úrokovou sazbou v pozitivním slova smyslu zahanbuje, nicméně především si musí být dobře vědoma, že případné předlužení klienta předchozími úvěry od některého z jejích konkurentů je okolnost, kterou nemůže nechat na dobrém slovu klienta. Lze považovat za absurdní, pokud si věřitel dává práci s kopírováním nájemní smlouvy (ačkoliv z ní ani výše nájmu nevyplynula) jen aby ověřil, že spotřebitel hradí běžný nájem, avšak neobtěžuje se získat údaj z úvěrových registrů, které existuje právě pro tento účel. Žalobkyně zjevně tento aspekt svého podnikání ignoruje, neboť zjevně ani své úvěry do registru nedodává. To je však s ohledem na obsah povinnosti dle § 86 ZSÚ neakceptovatelné, zejména pokud nezískává údaje ani z žádného jiného obdobného registru (BRKI, REPI, SOLUS aj.). I aktuální výpis ovšem stačil k usvědčení žalobkyně, že své povinnosti hrubě zanedbala a stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

17. V případě žalovaného byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila stav jiných úvěrových závazků žalované (pomine-li soud čestné prohlášení č. l. 26, které vyjadřuje neobvyklou míru důvěry žalobkyně v prohlášení klienta, jehož nezná a k němuž získala vzájemně rozporuplné údaje – přinejmenším pokud se týká dalších závazků, případně tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Ostatně v čestném prohlášení nechává klienta podepsat, že má nejvýše jeden další úvěr, aby na straně druhé sama připouštěla možnost více splátek a uváděla jen jejich souhrn. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného , podezřelý výraz, oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných a ještě křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má mít o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotazy na stav evidencí (např. i BRKI/CBCB) učinit i v současnosti. Soud však na žalovanou hledí spíše jako na potenciální oběť, než na pachatele, a dle toho také bude jednat. Také se žalobkyně sama prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány, zvláště pokud tak obchodní zástupce činil s vidinou bezprostřední odměny , částka, !

18. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, zda případně kontrolovala i stav NRKI či zda při posuzování bonity žalovaného vycházela i z jiných údajů, než doložila. Soud z předložených listin ani s určitostí nemůže dovodit, zda žalovaná uváděla vysloveně nepravdivé skutečnosti, neboť je mu známo, že jednání zprostředkovatelů může být obdobně nekorektní a návodné, pokud se týká vylepšování parametrů žadatele o úvěr, za jehož sjednání má bezprostředně získat odměnu a nic dalšího se nestarat. Ostatně žalovaná je právní laik a není vyloučeno, že byla pouze neobratně dotazována. Údaj o splátce , částka, je přinejlepším zlomkem reálných splátek, zjevně však nevystihuje skutečný stav žalované, která zjevně před tímto úvěrem i po něm současně sjednávala krátkodobé úvěry a zjevně tak před sebou „valila“ břemeno dalšího závazku, s každým dalším krátkodobým úvěrem se navyšujícím a byla tedy doslova obětí lichvy společností, které se tímto způsobem chovají, aniž by čelily následkům či adekvátním postihům. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť její reálná sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině – , částka, ) okolo 37,4 % ročně je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v květnu 2023 dle databáze ARAD 9,48 % p. a. a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny, zkrácené odměnou zprostředkovatele, nelze vycházet z jistiny, ale až z částek, které má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná žila zjevně s další osobou, u které není příjem nijak ověřen a žalobkyně se na žalované chystala vydělávat absolutně neplatnou úrokovou sazbou. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Ba co více – pokud žalobkyně takto postupuje i v dalších případech (o čemž její předchozí řízení v senátu 20C svědčí), pak se může systematicky dopouštět hned dvou správních deliktů (dle § 86 a § 122 ZSÚ).

19. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila nedostatečnost metodiky zjišťování úvěruschopnosti a současně shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jistě nevyčerpávají hrazením nákladů bydlení, ani povahu a výši nepřiznané a nezjištěným způsobem konstatované splátky , částka, , natož pak další osobu v domácnosti. Tyto okolnosti samy o sobě byly dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…) a žalobkyně měla přistoupit k dalšímu zkoumání. Žalovaná zjevně pracoval v nekvalifikované profesi a dlouhodobě dosahovala průměrného příjmu.

20. V neposlední řadě se věřitel spokojil s ověřením příjmu a nákladů bydlení jako kdyby snad existoval rozumný důvod nedůvěřovat spotřebiteli, který sám uvádí, že v Teplicích platí za bydlení cca 13 tis. Kč), rezignoval však na ověření celkové výdajové stránky a vůbec neověřoval stav úvěrových závazků žadatele, tedy skutečnost, která je hned po povaze a výši příjmů tím nejdůležitějším kritériem k posuzování. Nápadné je v této souvislosti nepředložení onoho „výpisu BÚ“, který je obvykle cenným zdrojem „behaviorálních“ informací o reálných výdajích, udržitelnosti hospodaření, chování a úmyslech spotřebitele, indikátorem jeho případného závadného jednání (sázkové hry, nadměrná spotřeba, ingerence další osoby) a především často indikuje případné čerpání dalších úvěrů (kontrolní platby, čerpání jistin, splácení) – jakkoliv mnohdy takovou behaviorální analýzu poprvé učiní až soud, zatímco věřitel se spokojí s dohledáním příchozí mzdy a ostatní údaje nereflektuje. Tím méně pak věřitel mohl jakkoliv zjistit, že žalovaná již doslova bojovala se svou neschopností splácet předchozí nebankovní i bankovní úvěry, což řešila opakovaným refinancováním a prohlubováním svých problémů. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) prakticky vylučují a žalovaná potřebovala pomoc nezištnou, nikoliv dalšího věřitele, kterému by zajistila nepřiměřeně vysoký zisk. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. A po zjištění základních informací by úvěr poskytnout nesměl (natož se následně prostřednictvím advokáta domáhat u soudu příslušenství, natož příslušenství v rozporu s omezením dle § 122 odst. 4 ZSÚ).

21. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze zprostředkovatelské smlouvy, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud a k odměně , částka, soud nepřihlíží. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (který nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na zprostředkovatelskou odměnu , částka, , obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

22. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea , podezřelý výraz, zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.

23. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k reálné úrokové míře, kterou je třeba vztáhnout k poskytnuté jistině , částka, (zprostředkovatelská odměna , částka, ji již v okamžiku čerpání snížila, avšak podstatou úvěrového závazku je poskytnutí jistiny) a která by tak činila přibližně 37,4 % ročně a již by se vymykala trojnásobku sazby, poskytované v místě a čase bankami. Stejně tak se soud nemusel zabývat nezákonností požadavku na běžící obchodní úrok, požadovaný v přímém rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. To však neznamená, že soud tuto skutečnost již v rámci projednávání sp. zn. , spisová značka, neoznámil České národní bance, která má v gesci projednávání přestupkové odpovědnosti za porušení této povinnosti (§ 154 odst. 2 písm. g) ZSÚ). Právní zástupce z řad advokátů, který podanou žalobou činí za klienta (který v tomto případě s osobou advokáta nesplývá) takový úkon, by se měl zavčasu zamyslet nad tím, zda je takové jednání v souladu s povinnostmi advokáta, neboť ve vztahu k jinému advokátovi, který tak činí v násobně vyšším počtu řízení, tak soud již činí. Zde přitom advokát nesplývá s vlastníkem, zjevně tak má vůči klientovi i stavovskou odpovědnost.

24. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

25. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C 755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52) S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat na úvěr, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

26. V daném případě tak byla jistina prvně uváděného úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, , a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v sazbě 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení). Ve zbylé části (odměna zprostředkovatele, úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky a smluvní pokuty) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (61,32 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (22,64 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze dvou mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním jednoduché předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, . Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy. Za předžalobní výzvu náhrada nepřísluší, neboť nebylo účelnou prevencí soudního řízení považovat po spotřebiteli téměř dvojnásobek toho, co následně mohl přiznat soud.

28. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a žalovaná je dle obou registrů zjevně masivně předlužena. Nadto se dle sp. zn. , spisová značka, nechala přimět k podpisu smíru jiným věřitelem. Především se ale žalovaný zjevně předlužila a pravděpodobně ji čeká několik obdobných nalézacích řízení, v nichž se několik nebankovních úvěrových společností bude vymáháním a posléze případně u soudu ucházet o pohledávky včetně lichevního příslušenství a se snahou zamaskovat před soudem, jak nezodpovědné bylo poskytnutí většiny (ne-li všech) z nich. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně jeden a půl letý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku zpravidla navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušným soudním exekutorem (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku). Jinak, než pokusem o oddlužení, ostatně penzum svých závazků pravděpodobně nebude schopna vyřešit, aniž by ji narůstající příslušenství, lichvářské požadavky několika věřitelů, náklady jejich právního zastoupení a náklady exekucí, nezaměstnaly na zbytek jejího ekonomicky aktivního života.

29. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalované, zda doručení tohoto rozsudku a z její strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv.