20 C 8/2022

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované fakticky bytem adresa žalované pro zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění.

2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], sjednaném pro jistinu [částka] a poplatek [částka], společně splatných do 30 dnů, mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla, kdyby soud nezjistil její faktické bydliště a nedoručil jí tam do vlastních rukou), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. K doručenému návrhu se nevyjádřila. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky bylo dostatečně prokázáno již dopisem ze dne [datum] č. l. 24 od původní věřitelky. Smlouvou ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaná se zavázala po načerpání [částka] uhradit do 30 dnů [částka], svou identitu prokázala fotografií občanského průkazu č. l. 29 [číslo]. Dle dopisu č. l. 34 a stavu insolvenčního rejstříku žalovaná v letech 2017 a 2018 neúspěšně usilovala o oddlužení. Dle zprávy OSSZ Teplice pracuje od října 2018 u [příjmení] domova a [ulice] [anonymizováno] [obec], p. o. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 24 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 25) jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (faktická adresa dle smlouvy).

5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Žalovaná s právní předchůdkyní sjednala závazek spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, který je co do základu platným. Ohledně úvěruschopnosti žalované soud nezjistil, že by v roce 2015 její poměry vykazovaly znaky nedostatečné bonity, z tohoto pohledu soud neplatnost závazku nedovodil. Na jednorázový poplatek je však třeba nahlížet jako na skrytý obchodní úrok a zde již smluvní volnost účastníků není bezbřehá. Poplatky, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů, nelze považovat za platné ujednání. Nacenění takového poplatku zjevně není předmětem kontraktace, ale toliko jednostranné vůle věřitele.

6. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Pokud by žalobkyně vyjádřila úročení korektně, jednalo by se o úrok v řádech stovek procent, ostatně RPSN činí dle samotné žalobkyně 1 916 %. Taková úroková sazba je pak zcela zjevně nepřípustná, neboť mnohonásobně (více než čtyřnásobně) převyšuje v místě a čase obvyklé úročení u bankovních spotřebitelských půjček, jak vyplývají z databáze [příjmení] [jméno] národní banky. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit přinejmenším jako příčící se dobrým mravům (tj. dle § 580 odst. 1 o. z.) s následkem relativní neplatnosti. V projednávané věci však došlo k násobnému překročení i této míry, přičemž hranici absolutní neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy (tj. dle § 588 o. z.; resp. § 39 a 40a zákona č. 40/1964 Sb. v tehdy platném a účinném znění a contrario ve vztahu k § 3 odst. 1 tamtéž) zcela zjevně nelze (tedy ani při zohlednění individuálních okolností závazku) klást výše, než okolo hranice, kde je soudy pravidelně rozpoznáván hrubý nepoměr vzájemných plnění – lichevní úrok. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Občanský zákoník však považuje za nezbytné lichvu definovat i na úrovni obecného závazkového práva, když v § 1796 o. z. v podstatě přejímá definici, obsaženou v § 218 odst. 1 trestního zákoníku, čímž nepochybně zakládá přenositelnost závěrů i trestněprávní judikatury. Soud zde přihlédl k sazbě UK22, když sice z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byl úrok typově určen, krátkodobostí se však blíží prívě úvěru z kreditní karty. Soud proto sazbu 23,67 % p. a. připustil ve svém trojnásobku, což pro období 30 dnů u jistiny znamená navýšení o [částka]. Trojnásobné navýšení dostatečně vyjadřuje rizikovost segmentu nebankovních úvěrů, když tato rizikovost nemůže být základem pro excesivní úroky a musí být především korigována řádným zkoumáním úvěruschopnosti a případným nesjednáním úvěru, nikoliv lichvářskými praktikami na úkor spotřebitelů.

7. Soud proto žalobě vyhověl v rozsahu [částka], s odkazem na § 1970 o. z. včetně úroku z prodlení, když počátek prodlení odpovídá splatnosti úvěru a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku žalobu II. výrokem zamítnul pro nedůvodnost.

8. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části (81,64 %) úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části (63,28 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejného žalobce a právního zástupce jen u zdejšího soudu, když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy.

9. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaná je zřejmě předlužena (v roce 2020 proti ní byla povolena exekuce pro jistinu [částka], v roce 2016 dokonce pro [anonymizováno] tis. Kč). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně čtyřměsíční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně [částka]; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

10. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).