20 C 8/2024

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., zahraniční osoba registrovaná pod č. 01254524 sídlem Adresa žalobkyně , Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného fakticky bytem Adresa žalovaného Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno pro zaplacení 252 043,98 Kč s příslušenstvím Anonymizováno

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení , částka, , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, „, Anonymizováno, “ ze dne , datum, , sjednané pro jistinu , částka, skrze internetové bankovnictví, s měsíční splátkou , částka, , s úrokem 6,9 % ročně, když pro nehrazení splátek se úvěr stal předčasně splatným dne , datum, . Domáhala se , částka, , kapitalizovaného úroku , částka, a od , datum, v sazbě 6,9 % ročně z jistiny do zaplacení, úroku z prodlení , částka, a od , datum, v sazbě 15 % ročně z jistiny do zaplacení. K povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla jen velmi obecná tvrzení o lustraci v NRKI a BRKI, zjištění příjmu a porovnávání se statistickými údaji, která se ukázala na základě předložených listin jako hrubě nedostatečná a soud proto žalobkyni dvakrát vyzval k doplnění. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 78 uvedla, že žalovaný deklaroval příjem , částka, , což mělo být zkontrolováno na účtu č. , č. účtu, , nebrala v potaz jím uvedený údaj o výdajích , částka, a stanovila si výdaje normativní částkou , částka, a shledala, že navýšení splátky ze stávajících 3 450,34 na , částka, je schopen hradit. Již tato tvrzení by výsledek řízení determinovala, neboť při jistině u osoby ve věku 19 let jde o tvrzení doslova výsměšná, nemluvě o tom, že příjem na účtu žalovaného zjevně náležel jiné osobě (, jméno FO, ).

2. Žalovaný se nevyjádřil. Soud po něm pátral, zjistil, že jde o osobu bez stálého bydliště, pravděpodobně vedoucí značně neuspořádaný život s častými kontakty s policejními orgány (zpráva č. l. 155). Soud z předložených listin dospěl k závěru, který vtělil do trestního oznámení č. l. 166, neboť zde bylo několik krajně podezřelých okolností, na základě kterých měl soud pochybnost, zda by projednáním věci v nepřítomnosti žalovaného neviktimizoval oběť trestného činu. Řízení usnesením č. l. 170 ze dne , datum, přerušil. Policejní orgán dne , datum, (č. l. 177) sdělil, že vyslechl žalovaného i jeho bratra , jméno FO, , který sice užíval účet žalovaného, ten si však úvěry se žalobkyní skutečně sjednával, byť prostředky poskytl bratrovi , jméno FO, na rekonstrukci nemovitosti a bratr mu měsíčně poskytoval , částka, na splátky. V roce 2021 bydlel s dalšími sourozenci u své babičky, ta si však způsobila úraz a byla hospitalizována (a v roce 2022 zemřela). Byt připadl jeho matce, ta jej však vykázala a pak přestal úvěr splácet. Později si založil účet u , právnická osoba, ., který by měl jen pro sebe. Výplata bratra , jméno FO, byla posílána na účet žalovaného proto, že bratr měl dříve exekuce, bál se, že mu srazí z výplaty 2x, nevěděl, že to nejde, exekuce později doplatil. Policejní orgán shrnul, že tedy nic nenasvědčuje tomu, že by předmětný úvěr byl sjednán jinou osobou bez vědomí žalovaného, současně avizoval, že bude pokračovat v prověřování jiných úvěrů (s , právnická osoba, ., a , právnická osoba, ), což však nebylo důvodem přerušení tohoto řízení (ostatně soud tyto dvě společnosti považuje za predátorsky jednající systémové pachatele lichvy a nemá nejmenší zájem kriminalizovat jejich oběti z řad spotřebitelů, což policejnímu orgánu i výslovně sdělil) a soud tak má za to, že důvod přerušení odpadl, i když trestní řízení pro nezájmové skutky pokračuje. Poté i sama žalobkyně podáním č. l. 183 navrhla pokračování v řízení a doložila usnesení policejního orgánu ze dne , datum, , číslo jednací , adresa, o odložení trestní věci ohledně skutku, který soud inicioval. O nařízení jednání nežádala. Policejní šetření tak muselo nahradit pasivitu žalovaného, a jelikož odstranilo pochybnosti soudu, řízení mohlo věcně pokračovat, Anonymizováno3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud jeho pravděpodobné bydliště zjistil (sdělením policejního orgánu) a podařilo se mu doručit do vlastních rukou dne , datum, . Nevyjádřil se.

4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes , částka, za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení při prvním pokusu došlo). Žalovaný by přesto měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Ani první úspěšné doručení nezakládá povinnost soudu doručovat tamtéž, dokud sám žalovaný jinou adresu pro doručení soudu nesdělí. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne , datum, ). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Mnoho spotřebitelů pak nevědomky plní nároky, které by i při laické procesní obraně vůbec plnit nemuseli.

5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 16 a 17 ze dne , datum, (tedy z doby nezletilosti žalovaného) je prokázáno sjednání bankovních služeb (již tehdy s uvedením emailové adresy , e-mail, , což představovalo jeden z důvodů podání trestního oznámení). Byla doložena kopie občanského průkazu žalovaného (č. l. 18). Byla doložena nedatovaná žádost o úvěr s jistinou , částka, (č. l. 19) s deklarací příjmu , částka, měsíčně, bez uvedení zdroje, a opět s emailovou adresou bratra. Úvěrovou smlouvou č. l. 23 je prokázáno, že strany usilovaly o sjednání úvěru s parametry jak v prvním odstavci shora. Byly předloženy úvěrové podmínky č. l. 29, úrokový lístek č. l. 32, všeobecné obchodní podmínky č. l. 34, sazebník poplatků č. l. 43, avšak vše bez významu pro výsledek řízení.

6. Byla doložena historie úvěru č. l. 48/132, ze které soud dovodil, že žalovaný celkem uhradil již , částka, . Listina č. l. 49 je částečně v polském jazyce a není zřejmý její povaha, nejspíše se jedná o interní databázi žalobkyně a tam uvedené údaje tak svědčí pouze o vyplnění databáze údaji neprůkazného původu. Žalobkyně doložila upomínku č. l.

55. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 52, 53) vypracování i zaslání (č. l. 54) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného (na obě adresy dle smlouvy).

7. Byl doložen výpis z účtu žalovaného č. l. 90/133 za období od března 2018 do června 2023. Z něj vyplývá, že žádné vážně míněné zkoumání ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), opět neproběhlo a žalobkyně vůbec nevyhodnocovala podklady, které měla k dispozici (a sama účet vede). Na účet docházela mzda od , právnická osoba, ., která zřejmě odpovídá deklarovanému příjmu žalovaného, u každé platby je však zřetelný popis „, jméno FO, – mzdy“. Soud zaznamenal i platby od „, právnická osoba, “ z července 2019 až listopadu 2019, na které se z opatrnosti takového subjektu zeptal (č. l. 161), jen aby zjistil, že šlo o mzdy osoby , jméno FO, . Šlo však o částky do 15 tis. Kč a ani neodpovídaly údaji na žádosti o úvěr. Příčetný věřitel by si rovněž povšiml pravidelných plateb nájemného , částka, (poprvé červen 2020) či , částka, a nemohl by tak vycházet z normativních výdajů třikrát nižších. Je patrná i historie úvěrů a doplácení předchozích úvěrů, z níž vyplývá, že byla postupně navyšována jistina, aniž by nutně žalovaný cokoliv doplácel z vlastních zdrojů. Hlubší analýzy či zohledňování pozdějšího období již pro toto řízení zjevně není třeba.

8. K osobě žalovaného bylo zjištěno od Okresní správy sociálního zabezpečení , adresa, (č. l. 59), že není zaměstnán, nepodniká a nečerpá žádný důchod. Dle zprávy Úřadu práce č. l. 152 a 157 bylo zjištěno faktické historické bydliště v Aléské ulici (jak odpovídá úvěrové smlouvě). Dle registru obyvatel č. , tel. číslo, . 62/147 má adresu trvalého pobytu od roku 2007 beze změny a byl k únoru 2024 bezdětný (školné na Emu Beníškovou dle výpisu z účtu pak opět náleží k osobně jeho bratra, o jehož dceru se jedná – č. l. 148). Dle úvěrové smlouvy z jiného řízení zdejšího soudu č. l. 60 se žalovaný stal obětí lichevního úvěru od , právnická osoba, , který je zřejmě úvodním bez poplatku (i z těch jsou však inkasovány poplatky za odklad splatnosti). Z přehledu řízení u zdejšího soudu bratra žalovaného , jméno FO, (č. l. 149) vyplývá historie exekucí, sahající až k roku 2014. Dle žádosti o úvěr bratra žalovaného , jméno FO, z jiné věci zdejšího soudu (č. l. 159) od lichevně jednajícího věřitele (, právnická osoba, , kterému již dokonce byla ze strany ČNB odebrána licence k poskytování úvěrů) byla jeho zaměstnavatelem od roku 2018 skutečně , právnická osoba, . (přinejmenším tak sám deklaroval).

9. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, ISIR, NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI (č. l. 66) a NRKI (č. l. 73) a zjistil následující. Dle BRKI žalovaný od žalobkyně v předchozí době čerpal již 14 úvěrů s různými jistinami, které byly krátce na to splaceny (pokud vůbec došlo k čerpání, což z výpisu není vždy jasné). Je tedy zcela zřejmé, že docházelo k postupnému navyšování jistiny, aniž by bylo nutně spláceno z vlastních zdrojů. Z NRKI vyplývají jen pozdější úvěry (dále již zmiňovaný , právnická osoba, .).

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad , částka, ) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu (a výpisu z úvěrového účtu), neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před , datum, zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni , datum, a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od , datum, je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

13. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Žalobkyně neposkytovala úvěr jakkoliv predátorský či lichevní, úroková sazba byla více než přívětivá. To však nic nemění na tom, že svou předsmluvní veřejnoprávní povinnost hrubě porušila.

14. Soud je ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZSÚ. Zde tak nejednala žalobkyně, i ona však svým nezodpovědným jednáním přispěla k tomu, že se žalovaný k těmto predátorsky jednajícím věřitelům uchýlil, na což zřejmě nyní bude doplácet i ona sama.

15. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, věk žalovaného tak nízký a historie předchozích úvěrů tak znepokojivá, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

16. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru BRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. Zde však především žalobkyně jednala na základě své nezodpovědnosti z předchozích úvěrových případů, kdy se zjevně již zdráhala další žádosti žalovaného nevyhovět, ačkoliv kritické zamyšlení nad historií úvěrů, výpisem běžného účtu, či nejlépe nad obojím, by musel vést k nevyhnutelnému závěru, že se žalovaný (či třetí osoba) již zřídil do předlužení. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů (zejména NRKI) svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let).

17. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že soudu tvrdí nepravdivé skutečnosti, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Další navýšení jistiny však není konsolidací, ale opakováním totožné chyby. Nadto i smysluplná konsolidace by byla zatížena zjevnou neplatností i předchozích úvěrů.

18. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Právě tak tomu bylo v tomto řízení. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Zde navzdory hrazení nájemného na úrovni poloviny příjmu (o kterém si žalobkyně nedůvodně myslela, že náleží žalovanému, ačkoliv zjevně nenáležel) vycházela z částky životního minima, která je pro takový účel naprosto nevhodným kritériem a připomíná spíše jednání nebankovních lichvářů, než-li banky. Samostatnou kapitolou tvoří přítomnost závazků od věřitelů, notoricky známých pro poskytování predátorských až lichevních úvěrů, což z perspektivy praxe senátu 20C zdejšího soudu jsou v současnosti prakticky všichni nebankovní věřitelé. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích lichevních úvěrů. Zde takovou sérii úvěrů vytvořila sama žalobkyně, ač je bankou, Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.

19. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů (historie jeho úvěrů, jeho věk, výše jistiny, zjevně nepravdivý údaj o příjmu, absence věrohodného příjmu, značně vysoké životní náklady), čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání samotného žalovaného (za úvěrový podvod) soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil, v tomto řízení tak činil z obavy, zda úvěr nečerpala třetí osoba za žalovaného). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud. Soud je však více zaujat jednáním původní věřitelky a žalobkyně, neboť zatímco u žalovaného nezná jeho motivaci k přibírání dalších závazků (starší přitom zjevně splácet zkoušel), u žalobkyně je motivace jasná, informovaná a zištná. Na dodržování povinnosti dle § 86 ZSÚ přitom dohlíží Česká národní banka a pravidelně udílí pokuty (byť nedostatečně často a nedostatečně vysoké).

20. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

21. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08).

22. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne , datum, lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše pak takový závěr musí dopadat i na úvěr, umožňující spotřebitelům obracet se s nároky na vydání plnění v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele dosud ještě ani celý uhrazen není.

23. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

24. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu , částka, , přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část , částka, .

25. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. S přihlédnutím k § 87 ZSÚ a stav závazků žalovaného soud dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se na finanční tísni podílel svým nezodpovědným jednáním, kdy žalovaného doslova učil, že mu poskytne jakýkoliv úvěr, jaký si usmyslí. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Žalovaný je předlužen a i pokud snad bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předluženému žalovanému bez příjmu a ten tak není v prodlení ani v případě, že je povinen postupně jistinu dle svých možností vracet. Žalobkyně měla s nesolventností žalovaného počítat, nikoliv doufat, že případně získá nárok na úrok z prodlení (natož na obchodní úrok). Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

26. I ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

27. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (57,71 % při kapitalizaci veškerého příslušenství, o které se rovněž jednalo, ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (15,42 %) vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po , částka, a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á , částka, ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci a podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, . Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Za doplnění žaloby a ryze procesní podání samostatná náhrada nepřísluší, nejde o účelně vynaložený náklad řízení, pokud je toliko odstraňován nedostatek původního návrhu, resp. se podání týká jen vedení řízení (které soud sledováním průběhu trestního řízení, které sám inicioval, ostatně aktivně vedl a podání žalobkyně na postupu nic nezměnilo).

28. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně masivně předlužen, je zjevně nemajetný a zřejmě bez příjmu a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek ostatních věřitelů žalovaného.