20 C 8/2026

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem tamtéž proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 15 714 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částky 5 714 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky 15 714 Kč od 24. 4. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 2. 1. 2026, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy, sjednané dne 14. 1. 2025 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, soudu notoricky známé jako poskytovatel úvěrů s lichevními parametry po nikoliv řádném zkoumání schopnosti spotřebitele splácet takový úvěr. Mělo se jednak o „úvěr (při RPSN 660 % nelze takový závazek považovat za úvěr jakéhokoliv typu, ale toliko za typ lichevního schématu), mělo být čerpáno 10 000 Kč, prvních 30 dnů není úročen, poté je úročen sazbou 279,83 % ročně, tedy jednoznačně lichevní sazbou (absolutně neplatnou pro hrubý rozpor s dobrými mravy). Následně měl být navýšen o 500 Kč a splatnost měla nastat 23. 4. 2025, což žalovaný nesplnil. O úhradách se návrh nezmiňuje. Soudu jsou však lichevní schémata této společnosti známa a navýšení je pravidelně znakem vzniku opačné platební povinnosti (což se potvrdilo – č. l. 47).

2. Ve svém formulářovém návrhu k povinnosti zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr netvrdila žalobkyně vůbec nic. Takový návrh je neúplný, neboť tato povinnost je obligatorní náležitostí spotřebitelského úvěru. Takový postup je při poskytování úvěr s lichevními parametry (RPSN 660 %) tím spíše zcela zjevně nedostatečný, až absurdní, a neplatnost úvěru je determinována již tím. Vyzývat v případě těchto tvrzení žalobkyni k doplnění tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“) a především prokázání těchto tvrzení je obvykle procesně zbytečné, ostatně sama současně eventuálně počítá s přiznáním bezdůvodného obohacení v případě neplatnosti smlouvy. Soud ji však přesto vyzval k doplnění (č. l. 48). Tak jako ve většině řízení – od advokátky žádnou odpověď do dnešního dne neobdržel. Pokud by současně neplatilo, že advokát se uplatňováním takových pohledávek sám podílí na lichvě svého klienta, soud by nereagování advokáta pohoršovalo samo o sobě. Při uplatňování lichevních pohledávek to však nepředstavuje více, než zjevnou procesní taktiku při uplatňování takových pohledávek v průmyslovém měřítku.

3. Již v sankčním rozhodnutí od České národní banky ze dne 1. 12. 2023 byla společnost právnická osoba, postižena sankcí 7 500 000 Kč, mimo jiné za to, že: v období od 3.1.2019 do 14.11.2019 poskytla spotřebitelské úvěry bez toho, aniž by před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost jednotlivých spotřebitelů na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, (...) při posouzení úvěruschopnosti nepožadovala od žadatele o úvěr doložení jeho příjmů; (...) při posouzení úvěruschopnosti nezapočítala a tedy nebrala v potaz jeho závazek uvedený ve výpisu z Nebankovního registru klientských informací; (...) nezavedla a neudržovala vhodná pravidla a postupy z hlediska řádného poskytování spotřebitelských úvěrů, (...) při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů u úvěru s jednorázovou splatností měla nastaven systém posuzování příjmů žadatele tak, že nepožadovala po spotřebitelích, kteří v žádosti o úvěr uvedli příjmy ve výši nižší než 35 000 Kč měsíčně, žádné doklady pro účely ověření jimi deklarovaných informací o výši příjmu; (...) měla nastaven systém posuzování výdajů spotřebitele tak, že vycházela z částky životního minima spotřebitele navýšené o fixní částku 500 Kč za žadatele o úvěr a 100 Kč za každou vyživovanou osobu v domácnosti, násobené koeficientem dle bydliště, a neověřovala tak spolehlivě, průkazně a dostatečně deklarované výdaje spotřebitele a násobila závazky zjištěné z výpisu z Nebankovního registru klientských informací u splátkových produktů koeficientem 0,5, čímž takto zjištěné závazky ponižovala o polovinu, a při výpočtu disponibilního zůstatku spotřebitele tak nezohlednila skutečnou výši jeho výdajů (...). Je tedy velmi pravděpodobné, že tento věřitel pokračoval v protiprávním jednáním i po skončení takového správního řízení (a kdy již byly mnohé další společnosti postiženy za obdobné jednání). K neprokázaným tvrzením soud nepřihlíží a není-li schopen věřitel prokázat plnění zákonné povinnosti ani vůči soudu, pak zřejmě ani vůči České národní bance.

4. Platební rozkaz vyšší soudní úřednice zcela správně nevydala, pro chybějící tvrzení ohledně povinnosti dle § 86 ZoSÚ. Pro úplnost je třeba konstatovat, že senát 20C nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává (resp. zásadně by vydávat neměl) platební rozkazy. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem obvykle nevyplývá (vyplývá až z důkazů). Dostatečně však vyplývá z předchozích řízení této žalobkyně (§ 121 o. s. ř.), která se systematicky snaží u závazků z těchto lichevních schémat před soudem např. navozovat dojem, že se domáhá jen jistiny, případě rozumně navýšeného příslušenství (např. požaduje lichevní úrok jen za měsíc, ačkoliv předžalobní výzvou se advokát pokoušel vylákat lichevní příslušenství za několik měsíců). Pravidelně uplatňuje nároky z úvěrů, které jsou poskytovány sériově, mají lichevní parametry, a dokonce zamlčuje plnění, přijatá na poplatky za odklad splatnosti, případně uvádí jen menší část přijatých splátek. S takovým jednáním advokátů se soud v minulosti nesetkával. Takový nedostatek právního jednání ale soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. Ryze procesní hodnocení návrhů, kterými jsou systematicky porušována kogentní ustanovení soukromého (ale i veřejného) práva, by bylo přepjatým formalismem a odepřením spravedlnosti ve vztahu k ochraně spotřebitele.

5. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal. Ani to však nelze platně učinit, aniž by byl spotřebitel nejprve soudem poučen o důvodech neplatnosti právního jednání – což v pouhém rozkazním řízení nelze naplnit. Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž vždy potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Současně totiž platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal (§ 121 o. s. ř.). Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání věřitele, dlouhodobě ignorujícího povinnosti přinejmenším dle § 86 a 122 odst. 4 ZoSÚ, a překoupený Jméno žalobkyně. (obě tyto společnosti soud doslova zaplavují nároky s lichevními parametry) a může tedy i v tomto případě být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy opět beze zbytku potvrdilo.

6. V předchozí věci sp. zn. spisová značka obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od právnická osoba, dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Anonymizováno inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „IČO se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela právnická osoba, třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát jméno FO dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde navázaným na nezkoumání úvěruschopnosti, uvalení lichevní úrokové sazby 280 % ročně, sériové úvěry, poplatky za odklad splatnosti aj.).

7. Soud již na tomto místě považuje za nutné uvést na pravou míru případná tvrzení této advokátní kanceláře tak, že plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ je povinností věřitele a ten odpovídá za správnost výsledku. V této věci se soud opět obával situace, kdy advokát, původní či nový věřitel zamlčuje přijaté platby od spotřebitelů, případně je zakrývá je pod záminkou odlišného právního posouzení (a v důsledku toho tvrdí, že bylo uhrazeno na jistinu mnohem méně). Proto soud i v této věci prověřoval, zda spotřebitel něčeho uhradil. A to nejen na tento úvěr, ale i na případné úvěry předchozí, neboť tímto věřitelem používané lichevní schéma „sériových úvěrů“ není možno posuzovat jako jednotlivá právní jednání (absolutně neplatná), ale jako pokračující protiprávní lichevní schéma. Sériové poskytování úvěrů (tj. jedno z mnoha v současnosti používaných lichevních schémat) je pro tohoto věřitele typické a soud má obavu, že právě tohoto věřitele napodobují další četní nebankovní poskytovatelé úvěrů se stejným lichevním schématem. Tento věřitel v NRKI některých spotřebitelů vytváří doslova záplavu záznamů - někdy přesahující i sto záznamů. Soud vyzval původního věřitele a ten uvedl, že žalovaný čerpal pouze jeden úvěr, uhradil 500 Kč a 0,01 Kč. Žádné další případné (zamlčené) platby či přeplatky na předchozí úvěry (resp. iterace lichevního schématu „sériových úvěrů“) tak již výsledek řízení nemohly více ovlivnit a bylo procesně neúčelné se jimi zabývat (orgány státní moci by se však obecně těmito okolnostmi zabývat měly, neboť tento stav je zjevně protiprávní a zasahuje desetitisíce spotřebitelů).

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

9. Žalobkyně již v návrhu implicitně připouští, že nárok spěje k rozhodnutí dle § 87 ZoSÚ. Zejména tedy neprokazuje splnění povinnosti dle § 86 tamtéž. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy NRKI/BRKI či SOLUS již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud lze vůbec pojmově uvažovat o podmínkách poskytnutí úvěru s RPSN v řádu stovek %). Senát 20C zdejšího soudu si neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI (č. l. 40) a zjistil, že úvěru předcházel úvěr od právnická osoba., ze dne 20. 12. 2023, s jistinou 4 000 Kč, který byl doplacen právě v lednu. Lichevní parametry z registru nevyplývají, soudu je však známo, že i tato společnost poskytuje krátkodobé půjčky s několika typy absolutně neplatných ujednání s lichevním charakterem. Navzdory nízké jistině s ním byl žalovaný 4 měsíce v prodlení! Dále předmětnému úvěru předcházel úvěr od zcela nepokrytě lichevně jednající společnosti právnická osoba., přímo vlastněné advokátem tituly před jménem jméno FO a kopírující lichevní schémata klientů, které tato advokátní kancelář dlouhodobě zastupuje (a na jejichž lichvě se sama přímo podílí). Zjevně totiž operuje na základě sdílení údajů o spotřebitelích a na nekritickém přístupu k jejich zoufalé finanční situaci, udržované konkurenčními společnostmi. Byl sjednán „revolvingový“ úvěr (avšak charakter takového úvěru je jen předstírán, obsahově jde o rámcovou úvěrovou smlouvu) s limitem 49 000 Kč, kde žalovaný již v prosinci 2024 byl v prodlení, přestože měl vyčerpáno pouze necelých 8 tis. Kč. O úvěruschopnosti žalovaného tedy nelze vést seriózní úvahy.

10. Ani z takového výpisu však již nelze dovodit, zda předmětnému úvěru nepředcházely další záznamy, které byly z důvodu doplacení odstraněny. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry (v tomto rozsudku vždy přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.) od právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba, Orange právnická osoba., Anonymizováno a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS. Dále pokud je či třebas jen byl žalovaný živnostníkem, lze se dále obávat, zda není či nebyl obětí lichevního schématu „podnikatelských úvěrů“, které rovněž nejsou zanášeny do registrů a které jsou poskytovány čistě na základě existence živnosti, aniž by bylo smysluplně zkoumáno, zda s živností (a jak) souvisí. Tyto úvěry poskytuje většina společností, poskytujících úvěry spotřebitelům, a dále specializované společnosti, které licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů nemají (např. právnická osoba). Žalovaného tak v současnosti lze považovat za oběť lichevních úvěrů, byť v poměrně minuciózní míře. Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. Nadto úvěrové modely těchto věřitelů s předlužením svých klientů přímo počítají, jinak by jen stěží úspěšně vymáhali poplatky za odklad splatnosti jistiny ve výši (např.) 660 % ročně (nebo i 40 % měsíčně u jiných poskytovatelů, zastupovaných těmito advokáty okolo tituly před jménem jméno FO) a podobně.

11. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno dopisem č. l. 35 od původního věřitel. Žalobkyně poskytla smlouvy o postoupení pohledávek a navzdory právům na ochranu soukromí osob dlouhý seznam dalších dlužníků, kde soud dohledal i žalovaného. K nároku právní zástupce žalobkyně doložila dopisem (č. l. 36) vypracování i zaslání (č. l. 37) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 22 271,12 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Požaduje v ní jednak zaplacení 17 141,12 Kč na nároku samotném a jednak 5 130 Kč na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za dva úkony právní služby (na paušální částce nákladů požaduje jen 300 Kč, místo tehdy již upravených 450 Kč). Soud kvituje, že advokát již nepožaduje náhradu za tři úkony, když za takové jednání již byl tento advokát (tituly před jménem jméno FO) postižen sankcí v kárném řízení u České advokátní komory. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení již s ohledem na nevyhnutelně redukovaný výsledek. Požadovaná odměna je ale rovněž zcela nepřijatelná, když nárok na ni nevzniká před rozhodnutím soudu o jejím přiznání (a výši), kterou nadto počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu. Následek nezpůsobilosti této výzvy stíhá i advokátku, která následně podala návrh.

12. Obsah (absolutně neplatné) úvěrové smlouvy je již s ohledem na výsledek řízení bezpředmětný. Ve stručnosti lze pouze konstatovat, že jde o internetovou půjčku, pravděpodobně sjednávanou skrze internetové rozhraní či přímo aplikaci do smartphonu a dokument tedy vůbec nemusí vystihovat to, co při kontraktaci vidí spotřebitel. Tato společnost dle listin v obchodním rejstříku chlubí vývojem takové aplikace pro jednání se spotřebitelem. Úvěr je zjevně koncipován k tomu, aby spotřebitel hradil lichevní úrok a jistina zůstávala co nejdéle nesplácena. S ohledem na RPSN 660 % oproti úroku 280 % ročně zřejmě úvěr zahrnuje i další poplatky, měsíční splátka tak nebude snižovat jistinu a smlouva tak pravděpodobně vede k věčnému splácení jistiny, která se splátkami v této výši vůbec nesnižuje. I sama úroková sazba zcela zjevně daleko za hranicí hrubého porušení dobrých mravů. Zda věřitel používá lichevní schéma „excesivních poplatků za odklad splatnosti“ i u tohoto úvěru, soud z listin nezjistil. Dle vyjádření samotného původního věřitele žalovaný za něco uhradil 500 Kč a o tuto částku mu byl současně úvěr navýšen. Tímto způsobem ostatně fungují příslušná lichevní schémata „sériových úvěrů“, kde výplatou jistiny jsou uváděny v omyl soudy, že jde o reálně poskytnutá plnění spotřebitelům. Věřiteli se však nepodařilo žalovaného přimět k podstatnému a dlouhodobému navyšování, jaké soud z bezpočtu obsáhlých výpisů NRKI pravidelně vídá. Tyto postupy jsou administrovány skrze diskrétní webová rozhraní těchto věřitelů a záznamy nejsou později zpravidla k dispozici ani spotřebitelům, ani soudu (pokud v dobré víře, že se jejím obsahem nebude soud zabývat, není předložena např. SMS či emailová komunikace).

13. Dle dodatku č. l. 29 byl úvěr o měsíc později navýšen o 500 Kč, tedy o částku, kterou předtím věřitel od žalovaného přijal. Zřejmě tím došlo k prodloužení bezúročného období prvních 30 dnů. Bezúročné tedy zjevně nebylo. Výpisy č. l. 31 a 32 je doloženo vyplacení 10 000 Kč dne 14. 1. 2025 a 500 Kč dne 15. 2. 2025. Jsou doloženy upomínky č. l. 33 a 34. Všeobecné obchodní podmínky jsou pro výsledek řízení bezpředmětné.

14. V této věci soud předchozí úvěry od téže žalobkyně nezjistil, žalovaný je rovněž netvrdil, původní věřitel je výslovně vyloučil, tuto eventualitu tedy soud nemusel řešit. Pokud by byly přítomny a časově či hodnotově na sebe navazovaly, soud by je ve smyslu § 555 o. z. hodnotil jako jediný úvěrový závazek, resp. lichevní schéma, jehož jednotlivé mezikroky (iterace) v režii věřitele nelze považovat za platné právní jednání, které by mělo omezovat soud v rozhodnutí dle zásad spravedlnosti, tedy nad rámec formalisticky pojímané zásady projednací a zásady dispoziční. Předmětný úvěr či úvěry typu „Anonymizováno“ jsou více přehlednou variací tohoto schématu, neboť rovněž umožňuje opakované čerpání jistiny, nekonečné splácení jistiny v důsledku excesivního úročení a navýšení jistiny. Zda v případě úvěrů „Anonymizováno“ i poplatky za odklad splatnosti, soud (zatím) nezjistil. Co rozhoduje o tom, který typ úvěru tento věřitel poskytne kterému spotřebiteli, soud rovněž neví. Jelikož se může jednat o zcela nového dlužníka, může být tento úvěr méně záludnou eventualitou sériových úvěrů (jinde pro senát 20C nesrozumitelně nazývaných „balónové půjčky“), s nimiž se soud setkává u již masivně předlužených spotřebitelů, kteří hradí excesivní požadavky ze starších lichevních úvěrů čerpáním dalších úvěrů. Zda je to i případ žalovaného, nelze z výpisu CRIF rozpoznat, neboť nemusí obsahovat jiné typy úvěrů. Úvěr od Anonymizováno byl uplatněn pod sp. zn. spisová značka.

15. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a z důkazů. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

16. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

17. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné prakticky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. U tohoto žalovaného to platí více než u kohokoliv jiného. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

18. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro právnická osoba, či 7 500 000 Kč pro právnická osoba, nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. Úvěry tohoto věřitele mají parametry, které zavazují věřitele k maximální myslitelné míře obezřetnosti. V praxi této společnosti je tomu zcela zjevně právě naopak.

19. V projednávané věci je příslušenství jistiny tak absurdně vysoké, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného – reklama typu „pojištěná půjčka“ je v tomto ohledu zcela bezpředmětná). Pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Zkoumání NRKI, BRKI, SOLUS, EUCB, CEE a ISIR by u takového úvěru mělo být naprosto základním minimem, dále spolu s ověřením skutečných příjmů a výdajů. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku.

20. Obvykle i aktuální výpisy stačí k usvědčení věřitele z protiprávního jednání, pokud stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv úvěr. V tomto řízení tomu nebylo jinak. I kdyby však současný výpis starší úvěry neobsahoval, tak by nebylo lze považovat splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ za prokázané, pokud není poskytnut tehdejší výpis. Tito věřitelé často operují s právním větami judikatury, vytrženými z příslušných skutkových okolností. Např. s dovozením úvěruschopnosti z faktu, že úvěr byl nějakou dobu úspěšně splácen. To však může platit jen v případě úvěrů, které jednak nemají lichevní parametry (kde plnění na takové úvěry je těžením z protiprávní činnosti věřitele a nelze jej nijak a ničím legitimizovat) a jednak je prokázáno, že tak spotřebitel činil z legitimních zdrojů – nikoliv tedy čerpáním dalších úvěrů s lichevními parametry (jak je tomu i v této věci). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet (např. stále častější zprostředkovávání sázení na online platformách těm, kdo pro exekuce mají přístup zákonem zakázán) a podobně. Výstupy typu „Anonymizováno“, tedy jen příchozí transakce, jsou naprosto nezpůsobilé prokázat skutečný příjem spotřebitele, neboť nedokáží rozlišit nejrůznější další důvody, proč jsou na účet připisovány platby. Tito věřitelé podobné „berličky“ zneužívají k vykazování činnosti, simulující plnění veřejnoprávních povinností a péče řádného hospodáře, avšak umožňující páchat lichvu. Zde žalobkyně neprokázala k plnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr vůbec nic. Ostatně ani vyplněný dotazník nepředstavuje způsobilý důkaz ani v případě, že je spotřebitelem podepsán – pokud nejde o úvěr s legálními parametry.

21. V daném případě tak byla jistina úvěru deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 500 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na zbývající část 1 000 Kč.

22. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután lichevním schématem k dlouhodobé exploataci. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve sp. zn. 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalovaného dalšími důkazy. Žalovaný je předlužen, čelí exekucím a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

23. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

24. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2024 až 2026 již 4 exekuce. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl desetiměsíční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Zjevně však své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

25. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení úspěšná v rozsahu 56,94 % (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když právě příslušenství je stěžejním předmětem dokazování a je nezbytně třeba jej v tomto kontextu zohledňovat), soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl právo na úhradu poměrné části (13,88 %) nákladů řízení žalobkyni přiznat.

26. K tomu však soud důvod neshledal, neboť předžalobní výzva ani v této věci nebyla účelným pokusem o prevenci soudního řízení, a to z následujících důvodů. V prvé řadě toto řízení nemusí být nutně projevem neochoty žalovaného splnit závazek, ale především jeho neschopnosti splnit závazek z důvodů, které přinejmenším rovným dílem zavinil sám věřitel. U tohoto věřitele se soud pravidelně setkává s tvrzeními spotřebitelů, že jim věřitel ani nebyl ochoten poskytnout splátkový kalendář. Především ale věřitel požaduje (tento věřitel doslova v průmyslovém měřítku) podstatně více, než kolik mu dle práva náleží. Spotřebitel, který na takovou předžalobní výzvu nereaguje zaplacením, nemůže v důsledku toho čelit dalšímu sankčnímu následku. Nadto zde věřitel v části výzvou požadovaného plnění (tvrzenými náklady řízení) jednal jak v hrubém rozporu s dobrými mravy, tak i v rozporu s povinnostmi advokáta, když na požadování náhrady ve výši mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby v daný okamžik neměl oprávnění a odměnu stanovil i z lichevního navýšení. I touto výzvou je tak páchána lichva, tedy nejen zastupováním účastníka při jejím uplatňování, ale i požadováním přímého majetkového prospěchu lichevní povahy. Odměna by navíc náležela nejvýše ve výši snížené dle § 14b advokátního tarifu (neboť výsledkem těchto úkonů je pravidelně toliko formulářový návrh, nadto chronicky neúplný ohledně způsobilých tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Soud tak shledal, že taková předžalobní výzva je ekvivalentem nezaslané (řádné) předžalobní výzvy. Dle § 142a odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Žalobkyně tak nemá nárok na žádnou náhradu nákladů řízení.

27. Soud se tak již nemusel zabývat skutečností, že předžalobní výzvu advokáta nelze považovat za účelné splnění povinnosti dle § 142a o. s. ř., neboť se domáhala excesivního plnění, než jaké si následně troufá uplatnit u soudu. Ač se nejedná o její společnost (vlastnictví této vede dle Evidence skutečných majitelů na Ukrajinu, neznámo, zda její svobodnou či okupovanou část, předtím však vedlo Lotyšska, a není tak vyloučeno, že jde o další kapitál původem z Ruska), advokát takto omezuje u soudu uplatňované nároky i tam, kde je vlastníkem pohledávek. Zjevně si je tedy vědom, že nějaké hranice existují. Bohužel i tak se jeho jednání hrubě vymyká dobrým mravům, nejen excesivní úrokovou sazbou 660 % měsíčně a je zarážející, že takový advokát v podmínkách právního státu již několik let doslova zaplavuje soudy tisíci obdobných nároků ročně, aniž by čelil adekvátním právním následkům. Obsah webové prezentace této advokátky (akvrbkova.cz) je rovněž výmluvný a svědčí především o systematickém zapojení do lichvy.

28. V rámci obiter dictum soud konstatuje, že i kdyby poměrnou náhradu nákladů řízení soud žalobkyni přiznal, celková částka těchto nákladů (tj. před poměrnou redukcí) by sestávala jen ze zaplaceného soudního poplatku, a jelikož žalobu vypracoval a podal sám žalobce, příslušela by mu paušální částka náhrady hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sám žalobce plátcem DPH, příslušela by mu tak částka odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za předžalobní výzvu by mu odměna nepříslušela v každém případě, neboť předžalobní výzva ani v této věci nebyla účelným pokusem o prevenci soudního řízení, a to z následujících důvodů. V prvé řadě toto řízení není projevem neochoty žalovaného splnit závazek, ale především jeho neschopnosti splnit lichevně navýšený závazek z důvodů, které zavinil (nebo se snažil zavinit) sám věřitel. U tohoto věřitele se soud pravidelně setkává s tvrzeními spotřebitelů, že jim věřitel nebyl ochoten poskytnout splátkový kalendář. Především ale věřitel požaduje (tento věřitel doslova v průmyslovém měřítku) podstatně více, než kolik mu dle práva náleží. Spotřebitel, který na takovou výzvu nereaguje zaplacením, nemůže v důsledku toho čelit dalšímu sankčnímu následku. Od požadování náhrady ve výši mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby již zdejší soud tituly před jménem jméno FO zdejší soud zřejmě odradil, když byl tento uznán vinným Českou advokátní komorou a postižen sankcí 150 000 Kč. Odměna by navíc náležela nejvýše ve výši snížené dle § 14b advokátního tarifu (neboť výsledkem těchto úkonů je pravidelně toliko formulářový návrh, nadto chronicky neúplný ohledně způsobilých tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ. Soud tak shledal, že taková předžalobní výzva je ekvivalentem nezaslané (řádné) předžalobní výzvy. Dle § 142a odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Žalobkyně by tak neměla nárok na žádnou náhradu nákladů řízení. Na krácení své odměny z dalších důvodů zřejmě reaguje zapojením služeb jiného advokáta (se sídlem na shodné adrese, na jaké sídlí žalobkyně i její vlastník), neboť při dosavadním zastupování tituly před jménem jméno FO soud neuznával ani přípravu a převzetí věci, neboť advokát byl skutečným vlastníkem žalobkyně, pohledávku tedy sám nabyl s cílem obchodní zisku a příprava a převzetí věci je tak vyčerpána v rámci jeho obchodní činnosti, která s advokacií vůbec nesouvisí (a měla by dokonce být advokátovi zapovězena, neboť takto zneužívá advokátního privilegia na mimosmluvní odměnu, kterému neadvokáti v rámci faktoringu nemohou konkurovat). Z téhož důvodu soud nepřiznával odměnu za právní zastupování, ale toliko náklady nezastoupeného účastníka.

29. Pokud se totiž týkalo nároku právního zástupce na mimosmluvní odměnu za zastupování žalobkyně dle advokátního tarifu (mimo případná substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem v jiných obdobných věcech), platí následující: Advokát tituly před jménem jméno FO je dle Evidence skutečných majitelů přímým skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 79 %. Skutečného vlastníka původní věřitelky soud nezná vůbec, je zahraniční právnickou osobou. Soud si je vědom (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. spisová značka) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva žalobkyně na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. spisová značka Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. spisová značka, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

30. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Pokud činí více, pak pravděpodobně jen usiluje u mimosoudní vymáhání, přičemž předžalobní výzvy v obdobných věcech napovídají, že se jedná o podobně amorální počínání, jakým je následné uplatňování nároků u soudu. Advokát totiž požaduje ve většině případů za rok 2023 i 2024 mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby, tedy i za sepis žaloby, který jen stěží může předžalobní výzvě ve smyslu § 142a o. s. ř. předcházet. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozující zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s požadováním plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ (v předžalobních výzvách, tak jako i v této věci, v žalobách pak již zpravidla nikoliv). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než dvou tisících dvou stech řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2018 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) desetitisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

31. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč jiný právní zástupce v analogické situaci k výzvě zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity, je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a je tak důvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné, zpravidla zahraniční (až komicky působí u některých z nich uvádění údaje „česká právnická osoba“, když její skuteční vlastníci jsou osoby cizí státní příslušnosti, v některých případech z Ruska či Ukrajiny bez upřesnění, zda okupované či svobodné), při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 ZoSÚ pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

32. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Tento advokát se alespoň nesnaží své vlastnické právo skrývat, to je však jediný „pozitivní“ aspekt tohoto zastupování. Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

33. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle faktického navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (a v bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou.

34. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi uškodit. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

35. Z výše uvedených důvodů by tedy soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady řízení ani odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno. Zde advokát zřejmě učinil další krok (po vzoru některých advokátů, kteří v těchto schématech již pokročili a vztah k pohledávce zastírají sofistikovaně) a zapojil advokáta, který není s vlastníkem viditelně propojen jinak, než shodným sídlem a letitou úzkou spoluprací na pohledávkách lichevně jednajících věřitelů v doslova průmyslovém měřítku. S ohledem na jiný důvod zamítnutí nároku na náhradu nákladů řízení to v tomto řízení již nebylo nezbytné zohledňovat. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.