20 C 80/2021

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného s datovou schránkou anonymizována dvě slova pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek [částka], [částka], [částka], [částka], úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku v sazbě 19,98 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna hradit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze smlouvy o zápůjčkách [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], sjednaných žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], jako věřitelem, s původními jistinami [částka] a [částka] (soud respektuje pořadí nároků dle návrhu, byť jsou žalobkyní řazeny anachronicky). Z prvně jmenované smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % ročně z jistiny a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 19,98 % ročně z jistiny. Na tuto smlouvu již žalovaný uhradil [částka] (nic z toho nebylo započteno na úrok z prodlení). Z druhé smlouvy požaduje uhradit jistinu [částka], poplatek [částka], úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum], a dále do zaplacení v sazbě 8,05 % ročně z jistiny a obchodní úrok v kapitalizované výši [částka] od [datum] do [datum] a dále do zaplacení v sazbě 19,98 % ročně z jistiny. Na tuto smlouvu již žalovaný uhradil [částka] (nic z toho nebylo započteno na úrok z prodlení). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 50 uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od ní získal o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovanou předložené doklady, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalovaného uvádět pravdivé skutečnosti, zápůjčky poskytl. Obvyklé doklady (zákaznické karty) však právní předchůdce nedohledal od [datum] ani ke dni vyhlášení rozsudku.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud mu doručil do datové schránky, kterou žalovaný aktivně obsluhuje.

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 29) žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal uhradit celkem [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 19,98 % ročně na straně 3 smlouvy (za podpisy stran). Smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] (č. l. 31) žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal uhradit celkem [částka] v 60 týdenních splátkách po [částka]. Ujednání o výši úrokové sazby z úvěru je vyjádřeno jak pevnou částkou [částka], tak ujednáním o 19,98 % ročně ve smluvních podmínkách na straně 3 (za podpisem stran). Z výpisu věcí žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 43 až 45) vyplynulo, že v roce 2014 čelil své první exekuci (později pak dalším osmi). Údaj o nejstarším exekučním řízení (sp. zn. 45 EXE 453/2014) soud ověřil dotazem u soudního exekutora. Dálkový přístup k datům Exekutorské komory ČR soudy zřízen nemají, neboť to EK ČR soudům technicky neumožňuje a soud tak nemá informaci o tehdejším stavu [příjmení] a ani [příjmení] neuchovává záznamy o skončení exekucí po 6 měsících. Soudní exekutor JUDr. [příjmení], Ph.D. (č. l. 48) dne [datum] sdělil, že taková exekuce byla zapsána do [příjmení] okolo [datum] a vymazána po [datum], kdy bylo plnění vymoženo. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 27) žalobkyně prokázala, že právní předchůdce vypracoval oznámení o postoupení obou pohledávek, podacím lístkem č. l. 28 i to, že jej zaslal do dispoziční sféry žalovaného (adresa dle obou smluv). Taktéž smlouvou o postoupení pohledávek (č. l. 20) a výňatkem ze seznamu postoupených pohledávek (č. l. 25 a 26) žalobkyně prokázala, že na ni pohledávky za žalovaným přešly. Právní zástupce žalobkyně pak dopisem ze dne [datum] a podacím lístkem (č. l. 37) prokázal vypracování a zaslání předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., na adresu dle smlouvy (jelikož nebyly předloženy zákaznické karty, soud nemůže ověřit, zda adresa pro doručování/výběru nebyla odlišná, neboť na smlouvách jsou běžně uváděna trvalá bydliště, která se od adres výběru často liší).

4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazků ze smluv o zápůjčkách ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad [částka] a [částka]) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného (soudu je z předchozích řízení ze skutkových tvrzení zlomku aktivních žalovaných známo, že dlužníci mají k těmto závazkům„ sešit“ s evidencí výběrů splátek – žádný dlužník jej však soudu reálně dosud nepředložil). Tvrzeny tak byly jen úhrady dle návrhu. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 1. 12. 2016, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

5. Pokud se týká zjištění řízení žalovaného u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již obecný soud dlužníka disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. Jelikož takto zjištěné údaje nelze aplikovat bez doplňujícího ověření data zápisu a výmazu (resp. trvání) v [příjmení] či u konkrétního soudního exekutora, proto soud jeden relevantní údaj ověřil. [příjmení] aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Současně však nedohledala ani zákaznické karty, z nichž by bylo možno zjistit údaje, které žalovaný při kontraktaci tvrdil. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být nejméně dotaz do Centrální evidence exekucí (dále jen„ [příjmení]“) učiněn jako naprosté minimum toho, co může věřitel učinit, aby se ujistil, že neposkytuje prostředky k úhradě (obcházení) exekuce osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně rovněž nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či [příjmení], s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z [příjmení] je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z [příjmení] oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalovaném lépe, když exekuci čelil již od [datum], čemuž nepochybně předcházelo období prodlení, vymáhání a nalézacího řízení.

6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9, resp. 86 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost již z důvodu jeho nízkého věku, poměrně vysokým celkovým platebním povinnostem, záznamu o probíhající exekuci a volbě krajně nevýhodného hotovostního režimu týdenních splátek, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že pro účel soudního řízení nedisponuje zákaznickou kartou a neověřila případné probíhající exekuce proti žalovanému (které žalovaní v zákaznických kartách samozřejmě nepravdivě neuvádí a nejsou na ně překvapivě ani samostatnou kolonkou k vyplnění tázáni – jak je soudu notoricky známo z desítek předchozích obdobných řízení). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil).

7. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, jaké konkrétní listiny kontrolovala, ani z jakých údajů v zákaznické kartě vycházela. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistin, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit ([částka] a [částka]) je zřejmé, že posouzení dlužníka ve věku 22 let (tj. na začátku ekonomického života bez relevantní úvěrové historie) mělo být pečlivé. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by schopnost žalovaného řádně zkoumala, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila (což soud předpokládá, neboť předložení vyplněných zákaznických karet je u tohoto původního věřitele jinak spíše pravidlem), došla přinejmenším v případě pozdějšího úvěru k nesprávnému závěru. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů jsou zpravidla značně finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, jejich motivace k uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Soud tak nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost těchto listin, ani zhodnotit jejich obsahový význam ani v případě, že zákaznické karty s vyznačením předložení takových listiny k dispozici jsou. To však pro věc rozhodné nebylo. Již celkově splatné částky zcela zjevně kladou o to vyšší nároky na nutnost bedlivého zkoumání věrohodnosti údajů od žalovaného. K tomu pak přistupuje volba hotovostního režimu splácení, za které se dlužník zavazuje uhradit navíc [částka], resp. [částka]. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když většina legitimních příjmů je vyplácena měsíčně) a nikoliv převodem z účtu, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. (…) a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. (…). Z úřední činnosti zdejšího soudu je zřejmé, že žalovaný v době sjednávání mladšího závazku dokonce již podléhal exekučnímu inhibitoriu nejméně z jedné exekuce (a podléhal po celé dva roky). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do [příjmení], musel by takovou skutečnost zjistit (a zápůjčku neposkytnout). Žalovanému přitom účtoval poplatek [částka] za„ administrativní činnosti“, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč neučinil dotaz do [příjmení], i když je tento dotaz pro soukromé subjekty zpoplatněn. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí obou zápůjček ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., v tehdy platném a účinném znění, již proto nedbalé a má za následek neplatnost závazků z obou smluv o zápůjčkách bez dalšího (§ 9 odst. 1 věta poslední tamtéž).

8. Z těchto důvodů soud posoudil obě spotřebitelské úvěrové smlouvy (zápůjčky) za absolutně neplatné. Současně soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění ([částka] a [částka]), zápočtu na obchodní úrok a poplatek a na straně druhé od absolutní neplatnosti ujednání od počátku (ex tunc). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatné závazky, by dle soudu bylo v rozporu s § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které má přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 1 občanského zákoníku platí, že má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a úrok z prodlení (který však zůstal sazbou nesnížen, snížila se však jistina, z níž byl počítán). Soud proto od čerpané jistiny odečetl výši plnění, které již žalovaná uhradila. V případě prvního úvěru se snížila jistina ze [částka] na [částka] a výrokem I přiznal nárok toliko na příslušný zbytek jistiny, v případě druhého stejným postupem činila zbylá jistina [částka], zbytek pak byl výrokem II zamítnut. Nárok na poplatky či obchodní úrok (ať již dílem kapitalizované, tak dílem běžící do zaplacení) totiž nevznikl vůbec, neboť právní vztah mezi účastníky je třeba posoudit jako nárok na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (z plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.). Proto je soud výrokem II zamítnul v plné výši. Nárok na úrok z prodlení s odkazem na § 1970 tamtéž z jistin jak výše vznikl, bylo tedy nutno původně požadovaný z jistin [částka], resp. [částka] Kč poměrně snížit tak, jak se snížily jeho základy (jistiny), když počátek prodlení i sazbu (s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) shledal soud jinak důvodnými. Zde je tedy původ zamítnutí nároku i co do částky [částka], úroku z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku v sazbě 19,98 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

9. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná se o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný zřejmě čelí dalším exekucím (jistina jedné z nich činí 648 tis. Kč!). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Ostatně žalobkyně nesplnila povinnost dle zákona o spotřebitelském úvěru, a proto s eventualitou problematické vymahatelnosti musí počítat. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. To by však vedlo pouze k navýšení pohledávky, kterou bude žalovaný zřejmě následně hradit ve formě srážek ze mzdy/důchodů. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což soudem stanovená splátka zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle výroku III hradit žalovanému ničeho.