20 C 88/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného naposledy bytem adresa žalovaného pro zaplacení 13 756 Kč s příslušenstvím a 9 132 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 325,11 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 442,50 Kč a dále v sazbě 15 % ročně z částky 14 325,11 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 2 830 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 4 429,89 Kč, 1 678,95 Kč s úrokem 11,75 % ročně z částky 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, 160,43 Kč, úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 4 429,89 Kč od [datum] do zaplacení, 4 133 Kč, 39,07 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 15 % ročně z částky 4 133 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 331 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], domáhala plnění z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], kterou se žalovaným sjednala revolvingový úvěr s rámcem 12 000 Kč, žalovaný celkem načerpal 24 990 Kč a celkem uhradil 14 520 Kč. Domáhala se 13 756 Kč, sestávajících z 12 000 Kč na jistině, 156 Kč na poplatcích, 600 Kč na nákladech vymáhání a 1 000 Kč na smluvní pokutě, současně příslušenství (1 678,95 Kč na kapitalizovaném obchodním úroku a dále běžícím v sazbě 11,75 % ročně z jistiny 12 000 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 498,19 Kč a dále běžícím z 13 756 Kč od [datum] do zaplacení v sazbě 15 % ročně). Žalobkyni bylo nutno jako obvykle vyzvat k doplnění tvrzení ohledně povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost dlužníka před poskytnutím úvěru. Podáními ze dne [datum] (č. l. 54) a [datum] (č. l. 64) doplnila návrh tak, že soud poučila vzorovým podáním o vybraných rozhodnutích vyšších soudů (kterými se však sama zjevně neřídí, viz dále), kterými odůvodňovala výlučné použití svého statistického modelu„ [příjmení]“, deklarovala lustraci databází [příjmení], NRKI, [příjmení] a ISIR s tím, že když se do soudního řízení dostane pouze 1,5 % poskytnutých úvěrů, nelze po ní již požadovat více. Poskytla kalkulace [příjmení] k oběma úvěrům (viz dále v posouzení skutkového stavu), má za to, že částka 6 000 Kč byla omylem zapsána jako splátky jiným společnostem, ale ve skutečnosti se jedná o výdaje na domácnost.

2. Soud zjistil, že žalobkyně zvolila i v tomto případě model diskrétního uplatnění závazků žalovaného vícero souběžnými návrhy, když dne [datum] uplatnila (dokonce shodným právním zástupcem) nárok z jiného úvěru žalovaného, konkrétně z [datum] s jistinou 5 000 Kč, kterou měl žalovaný po jednom prodloužení splatnosti za poplatek 1 Kč a 495 Kč splatit v různě vysokých splátkách do 25 měsíců. Domáhala se 9 132 Kč, sestávajících z 4 999 Kč na jistině, 165 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 495 Kč za„ korunový odklad splatnosti“ (což soud považuje za záměrně matoucí ujednání, které je hrubě rozporné s dobrými mravy i v situaci, kdy je podle svého obsahu ujednání posoudí soud jako smluvní pokutu, zejména pokud takový poplatek účtuje i při splátkách, které ani 495 Kč nedosahují), 735 Kč na úrocích, 1 330 Kč na účelně vynaložených nákladech a 1 408 Kč na smluvních pokutách.

3. Soud tato řízení spojil usnesením ze dne [datum] (č. l. 47) ke společnému projednání a rozhodnutí.

4. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem, dále i na č. l. 64, a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil a bylo mu doručeno výhradně náhradním způsobem, obálka byla po uplynutí úložní doby vrácena soudu pro nemožnost vhozu do domovní schránky. Soud po něm (marně) pátral, obeslal jej informativně i na emailovou adresu dle smlouvy a do datové schránky, kterou má žalovaný ke své živnosti ([příjmení] xqemux2), žalovaný se k věci nevyjádřil.

5. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Žalovaný je však žalován jako nepodnikající fyzická osoba a v takovém případě je třeba mít na paměti, že pokud je řízení vedeno proti žalovanému v postavení fyzické osoby (nepodnikající), doručovací adresou v takovém řízení je i nadále adresa trvalého pobytu dle registru obyvatel (srov. stanovisko Ústavního soudu ve sp. zn. Plsn [číslo], nebo usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 3887/2017) ! Řešením je tak zřízení i druhé datové schránky, či výslovná úprava doručovací adresy jak shora.

6. Do té doby lze obecně konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:

8. Dle registru obyvatel č. l. 9 a 48 má žalovaný stávající trvalé bydliště od června 2020, má vyživovací povinnost k dceři, narozené v roce 2021. Dle živnostenského rejstříku č. l. 38 od [datum] žalovaný podniká ve stavebnictví ([IČO]). Dle protokolu č. l. 39 před zdejším opatrovnickým soudem dne [datum] uvedl, že v [anonymizováno] ulici bydlí v rodinném domku v pronájmu a hradí i s energiemi 8 800 Kč měsíčně, i když je zatím neobyvatelný, je v rekonstrukci a tak má zatím minimální spotřebu.

9. Pokud se týká staršího úvěru (vedoucí spisová značka), pak platí následující: Vyjádřením č. l. 21 žalobkyně prokázala, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ke dni [datum] zohlednila, že je svobodný, bydlí v podnájmu, má jednu vyživovací povinnost, je zaměstnán s příjmem 23 000 Kč, partner má příjem 8 000 Kč, splácí dle svého vyjádření jiným společnostem 6 000 Kč, prošel lustrací v NRKI (2x?), [příjmení], [příjmení], ISIR a dalších. Žalobkyně předložila vysvětlení své metodiky„ [příjmení]“ pro soudy na č. l. 22.

10. Soud si vyžádal výpis CNCB (NRKI), dle něj (č. l. 45) žalovaný čerpal pouze dva předmětné úvěry. První úvěr je i zde veden jako„ kreditní karta splátková“. Žalobkyně předložila úvěrovou zprávu (č. l. 58), pravděpodobně obsahující data z registru [příjmení]. Jako kontaktní – dodatečnou adresu zde sama uvádí [ulice a číslo] v [obec]. Figuruje zde bankovní úvěr z [datum], kde v prosinci činil zůstatek 41 700 Kč a měsíční splátka činila 1 822 Kč. Tento úvěr byl předčasně ukončen v lednu 2022, není vyloučeno, že předčasným doplacením, nicméně právě v lednu 2022 žalovaný čerpal další bankovní úvěr, s jistinou 59 223 Kč a splátkou 3 057 Kč měsíčně. Není tak vyloučeno, že se jedná o konsolidační úvěr k předchozímu. I tento úvěr byl předčasně ukončen v dubnu 2022, není vyloučeno, že předčasným doplacením, nicméně právě v dubnu 2022 žalovaný čerpal další bankovní úvěr, s jistinou 156 402 Kč a splátkou 5 525 Kč měsíčně. Není tak vyloučeno, že se opět jedná o konsolidační úvěr k předchozímu. V lednu 2022 dále čerpal bankovní úvěr z kreditní karty s limitem 50 000 Kč, i ten byl doplacen v dubnu 2022. Dále předložila obdobnou úvěrovou zprávu č. l. 67, která zjevně pochází z doby poskytnutí staršího úvěru, neboť obsahuje pouze první z výše uvedených bankovních úvěrů se splátkou 1 822 Kč měsíčně.

11. Úvěrovou smlouvou č. l. 24 ze dne [datum] prokázala, že žalovaný se dostavil do prodejny v [anonymizováno] [obec], zakoupil si smartphone [anonymizováno] za 16 990 Kč na úvěr s akontací 5 500 Kč, avšak bez uvedení parametrů splácení zbývající částky 11 490 Kč (čehož se žalobkyně v tomto řízení ani nedomáhá), když současně je poskytován revolvingový úvěr s rámcem 12 000 Kč, s úrokem 26,28 % ročně s měsíční splátkou 4 % jistiny. Z formulace„ potvrzení čerpání na nákup zboží“ a souvisejícího textu je však zřejmé, že revolvingový úvěr ve skutečnosti není„ bezúčelový“, jak uvedeno na témže listu, ale slouží k úhradě zbytku kupní ceny. Je tak zjevné, že prvek revolvingu (ospravedlňující násobně vyšší úrokovou sazbu než pro běžný spotřebitelský úvěr) se může týkat nejvýše částky 510 Kč. Zjevně se tedy jedná o jeden z mnoha způsobů obcházení maximální akceptovatelné úrokové sazby spotřebitelského úvěru, jaké soudy zaznamenávají, když tento spočívá v zastírání skutečného typu úvěru, přinejmenším v počátku, než může dojít k dalším čerpáním úvěrového limitu. Dle výpisu čerpání pak skutečně došlo dne [datum] k čerpání právě částky 11 490 Kč Celkem žalovaný čerpal 23 784,20 Kč a celkem zaplatil 14 520 Kč.

12. Dopisem č. l. 28 žalobkyně prokázala, že úvěr učinila splatným dne [datum] a dopis dle č. l. 30 odeslala do dispoziční sféry žalovaného (na adresu [ulice a číslo] v [obec], která sice nevyplývá ze smlouvy, ale vyplývá i z protokolu č. l. 39). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 29) vypracování i zaslání (č. l. 31) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř, avšak zaslal ji na adresu dle smlouvy, nikoliv na novou adresu, kterou o tři týdny dříve použila sama žalobkyně.

13. Dle veřejně přístupné databáze [příjmení] činila sazba úvěru na spotřebu (který odpovídá úvěru na nákup konkrétního spotřebního zboží) v prosinci 2021 7,91 % ročně. Trojnásobek takové sazby činí 23,73 % ročně.

14. Pokud se týká druhého úvěru, vyjádřením č. l. 62 žalobkyně prokázala, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ke dni [datum] zohlednila, že již nemá vyživovací povinnost (?!), je zaměstnán s příjmem 23 000 Kč, v domácnosti není další příjem, splácí dle svého vyjádření jiným společnostem 7 525 Kč, prošel lustrací v NRKI, CRIBIS, ISIR, v případě [příjmení] je uvedeno, že„ klient není v Solusu nebo má příznak C, Z“. Vypočetla, že při minimálních výdajích na bydlení 6 929 Kč a životního minima 4 250 Kč a interních splátek 480 Kč a externích 7 525 Kč, má disponibilních 3 362 Kč a je bonitní ke splácení 454 Kč.

15. Byl předložen informační formulář č. l. 15, který je však koncipován jako součást úvěrové smlouvy na 19 stranách textu, smlouvě tak předchází v textaci, nikoliv však časově. Úvěrová smlouva začíná teprve na straně 12, je zde rovněž uvedena adresa pro doručování [adresa], jejichž interval ani výše není uvedena, je uvedeno pouze, že má být celkem zaplaceno 6 880 Kč. Výše splátky by tedy měla činit 287 Kč měsíčně, za odklad je stanoven poplatek 495 Kč. Ve skutečnosti je však rozklad splátek ještě před samotnou smlouvou na č. l. 11 (která však není číslována a odděluje formulář od smlouvy) a splátky jsou proměnlivé výše. Jaký je však význam listiny č. l. 21, kde je odlišný splátkový kalendář se třemi splátkami po 1 489 Kč, soudu není zřejmé. Jsou upraveny i poplatky a smluvní pokuty, na výsledek řízení však nic z toho nemělo dopad. Je doložen sazebník č. l. 25, pro věc bez významu. Z historie splácení č. l. 26 a potvrzení č. l. 27 a 28 vyplývá, že žalovaný čerpal 5 000 Kč a uhradil 1 Kč. Dopisem č. l. 29 žalobkyně prokázala, že dne [datum] zaslala upomínku, dopisem č. l. 30 ze dne [datum] učinila úvěr splatným. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování i zaslání (č. l. 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř do dispoziční sféry žalovaného.

16. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání dvou závazků úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 14 520 Kč a 1 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu a provedených důkazů, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

18. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením. V projednávané věci je úrok z jistiny (u staršího úvěru) tak vysoký (absolutně neplatný), že by prověření poměrů mělo dosahovat zvýšené míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného).

19. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu a výtisk (pravděpodobně) [příjmení], obsahující jak bankovní, tak nebankovní úvěry. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila [obec] národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika.

20. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o nadměrném úroku, zastíraném neadekvátně pojmenovaným typem úvěru, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila příjem ani výdaje žalovaného, resp. když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud, stejně tak si může dotaz na stav registrů učinit i v současnosti. Původní věřitelka se také prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

21. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, že by při posuzování bonity žalovaného vycházela z dostatečných podkladů. Soud nezjistil, že by žalovaný uváděl nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit (není zřejmé, zda druhým příjmem domácnosti mínil příjem matky jeho dítěte, či např. své stávající přítelkyně, člena rodiny apod.). Ostatně již při prvním úvěru připustil splácení 6 tis. Kč jinému věřiteli. Stejně tak připustil vyživovací povinnost a podnájem. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém předchozích závazků pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením a poměrně vysokými sankcemi (kam spadají i náklady vymáhání 600 Kč), který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na podnájemní bydlení, vyživovací povinnost, ničím nepodložená tvrzení o příjmu či druhém příjmu (jehož výše u matky není sama o sobě překvapivá a odpovídá rodičovskému příspěvku, je však také vždy otázkou, zda rodiče skutečně tvoří společnou domácnost – což právě v tomto řízení nebylo splněno, viz protokol v opatrovnické věci č. l. 39) a v neposlední řadě nákupem elektroniky zjevně nad poměry žalovaného (který při splácení více než čtvrtinou svého příjmu nakupuje telefon za 17 tis. Kč) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaný již měl jiné závazky s měsíční splátkou 1 822 Kč (že by šlo o částku 6 000 Kč, jak na č. l. 21, žalobkyně podáním na č. l. 65 popřela) v takové výši, že mohl být existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). Jaké údaje a v jaké podobě uvedl zprostředkovateli úvěru sám žalovaný, přitom není známo, není tak vyloučeno ani to, že na nic z toho nebyl dotazován. Kalkulování s životním minimem a normativními náklady na bydlení je zcela zjevně neadekvátní postup, přinejmenším v poměrech zdejšího kraje, kde je třeba počítat s „ extrémy“ sociálního bydlení, částka 6 348 Kč na bydlení tříčlenné domácnosti je (i pro rok 2021) spíše úsměvná, neboť takové náklady nepochybně tvoří i zálohy na služby s bydlením spojené. Žalovaný přitom deklaroval podnájemní bydlení. Stejně tak je úsměvná částka 5 970 Kč na měsíční výdaje tříčlenné domácnosti (nota bene, pokud žalobkyně financuje žalovanému smartphone za 17 tis. Kč). Věřitel se tak spoléhá na tvrzení ohledně několika klíčových okolností (příjem žalovaného, soužití s partnerem, příjem partnera) a současně výdaje dovodil pouze normativními částkami, aniž příjmy nebo výdaje jakkoliv ověřil, s výjimkou předchozích úvěrových závazků. Je otázkou, zda jednotlivé údaje vůbec v rámci metodiky (algoritmu) ovlivňují míru potřeby dalšího zkoumání, či zda jde pouze o sběr údajů, s nimiž není dále kalkulováno.

22. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 82 zákona č. 257/2016 Sb.) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal), případně, zda prodají zboží, které je financováno. Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam. Nebylo tak možno nijak přezkoumat příjem žalovaného, skutečné životní náklady žalovaného, poměry vyživované osoby, natož pak další příjem domácnosti, na kterém již mohla být úvěruschopnost žalovaného závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Žalovaný nadto má pouze základní vzdělání, pracoval v nekvalifikované profesi a (zřejmě) dosahoval relativně nízkého příjmu. Nelze tak akceptovat, aby jedinou formou prověření úvěruschopnosti bylo nabrání nepodložených údajů, prověření absence negativního záznamu v registrech a dopočtení bilance dle normativních údajů. Soud netrvá na prověření všech tvrzení, prověření alespoň některých je však nepochybně namístě, zejména údaje o měsíčním příjmu alespoň žalovaného (písemným potvrzením zaměstnavatele, telefonátem zaměstnavateli, nahlédnutím do bankovnictví žalovaného, potvrzením o došlé mzdě od banky atd.), či zjištěním skutečných nákladů bydlení, či prověřením poměrů domácnosti např. doložením rozhodnutí o příjmu partnerky (rozhodnutím o přiznání sociální dávky, mnohdy zachycujícím i okruh společně posuzovaných osob) – jakkoliv by to v praxi nutně znamenalo, že by žalovaný neobdržel drahý telefon na počkání, nebo přinejmenším byt poskytnutí nějakého důkazu poměrů elektronicky. Žalobkyni by rovněž nemuselo uniknout, že žalovaný byl živnostník, což údaj o příjmu značně relativizuje, neboť mohl být nižší, než minimální mzda apod. sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

23. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k úrokové sazbě, která odpovídá revolvingovému úvěru, jemuž jsou však základní parametry úvěru nepřiléhavé, a těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak definitivně přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů.

24. V případě druhého úvěru pak již absence úvěruschopnosti žalovaného je naprosto zřejmá i z pouhé historie bankovních závazků. Soud sám neprověřoval databázi BRKI (CBCB), žalobkyně však sama předkládá výpis [příjmení], kde jsou obsaženy i bankovní závazky. Zde pak již byla zachycena historie tří úvěrů, postupně navyšovaných na jistinu 156 402 Kč a měsíční splátku 5 525 Kč. Současně žalobkyně nic nevyvodila z tvrzení, že žalovaný již nemá vyživovací povinnost (což nemusí být nutně lživý údaj, nepochybně však jde o neobvyklou změnu poměrů, volající po ověření), již nemá druhý příjem v domácnosti a již měsíčně splácí 7 525 Kč, tedy celou třetinu svého jediného příjmu, nemluvě o údaji, že„ klient není v Solusu nebo má příznak C, Z“, který pro soud není srozumitelný, zvláště pokud výpis sama žalobkyně předkládá (č. l. 58) a ten obsahuje zásadní údaje jak shora.

25. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

26. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami u staršího úvěru uhrazena v rozsahu 14 520 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 9 326,11 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 337,76 Kč a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení). Soud nicméně výrok s ohledem na druhé plnění níže zjednodušil, provedl kapitalizaci i pro období 3. 1. 203 až [datum] (57,49 Kč) a běžící úrok z prodlení pak přiznal v jediném řádku, se součtu obou jistin.

27. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

28. V případě mladšího úvěru byla jistina deklarovanými úhradami u staršího úvěru uhrazena v rozsahu 1 Kč, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. nárok pouze na zbývající část 4 999 Kč, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na takto snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení (v kapitalizované výši 47,25 Kč a dále v sazbě 15 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení).

29. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (56,99 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části (13,98 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 300 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku v rozsahu 916 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

30. Soudní poplatek odpovídá hypotetické situaci, kdy by žalobkyně oba návrhy uplatnila společným návrhem, nikoliv původním a pak samostatným návrhem, uplatněným o 16 dní později. Žalobkyně si souběhu věcí byla nepochybně vědoma mnohem dříve, než je postoupila k vymáhání svému právnímu zástupci. Proto soud nehledí na skutečně zaplacené soudní poplatky (800 Kč a 400 Kč), ale na poplatek, který by byl vyměřen při společném podání. Obdobně to platí i pro náklady řízení dle předchozího odstavce, kde soud přiznává odměnu v té výši, jaká by odpovídala společnému podání.

31. Za předžalobní výzvu soud náhradu přiznal, byť byla zaslaná pouze ve vztahu ke spojené věci. Ve smyslu § 142a o. s. ř. to však ani v případě nároku z vedoucí spisové značky nemělo vliv na přiznání náhrady za ostatní úkony právní služby, neboť v důsledku pasivního přístupu žalovaného k soudem doručené žalobě je zřejmé, že řízení proběhnout muselo a ostatní náklady právního zastoupení tím z hlediska účelnosti dodatečně„ konvalidovaly“.

32. Za doplnění návrhu o tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti soud naopak náhradu nepřiznává, neboť tím pouze žalobkyně odstranila nedostatek původního návrhu, který měl obsahovat důkazy k tvrzením, že poměry dlužníka zkoumala (k obsáhlému podání ohledně judikatury soud žalobkyni nevyzýval).

33. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize a žalovaný již čelí exekuci (za nehrazené výživné). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

34. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí a na rozdíl od soudu k tomu má čas mnoha let.