20 C 90/2023

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované s datovou schránkou ID anonymizováno pro zaplacení 11 131,05 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6 324,68 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 717,90 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky 6 324,68 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně 650 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částek 4 806,37 Kč, 3 308,94 Kč, 431,94 Kč, úroku z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 3 805,37 Kč od [datum] do zaplacení, úroku v sazbě 21,99 % ročně z částky 10 130,05 Kč od [datum] do [datum] a úroku v sazbě 15 % ročně z částky 10 130,05 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Co do úroku 6,99 % ročně z částky 10 130,05 Kč od [datum] do zaplacení, se řízení zastavuje.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení z úvěrové smlouvy z kreditní karty [číslo] ze dne [datum] s úvěrovým limitem 10 000 Kč a úrokovou sazbou 21,99 % ročně k účtu č. [bankovní účet], který se stal předčasně splatným dne [datum]. Žalobkyně se v rámci jistiny domáhala poplatků 1 060 Kč (2x 500 Kč za upomínky a 3x 20 Kč za oznámení o přečerpání úvěrového limitu). Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek v doplňujícím podání č. l. 62 uvedla, že má propracovanou metodiku posuzování, zkoumá registry NRKI, BRKI (kde zjistila další 4 závazky bez negativního záznamu), [příjmení], další registry, prověřila bonitu žalované i tak, že od ní získala údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřila žalovanou předložené doklady, posoudila demografická i behaviorální data (z výpisu účtu za 6 předcházejících měsíců), pracovala s výdaji žalované ve výši 21 821 Kč měsíčně a jednou vyživovací povinnost a úvěr poskytla. Žalovaná úvěr řádně 45 měsíců splácela. K tomu předložila zákaznickou kartu a další interní záznamy. Dále vzala žalobu částečně zpět v rozsahu jak ve III. výroku shora tak, aby nárok byl v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila, soud jí doručoval do její datové schránky ID 4py58hv, k doručení došlo náhradním způsobem a žalovaná se nevyjádřila (ani do doby vyhotovení rozsudku).

3. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby I. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Souhlasu žalované s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (dosud ne-) nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž).

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 15 ze dne [datum] bylo prokázáno, že účastníci usilovali o sjednání závazku úvěru z kreditní karty s úrokem 21,99 % ročně, přílohou je sazebník poplatků. Všeobecné obchodní podmínky č. l. 19 a násl., podmínky pro kreditní karty č. l. 25 a násl. a oznámení úrokových sazeb č. l. 33 neměly pro řízení význam. Odstoupením od smlouvy ze dne [datum] č. l. 35 bylo prokázáno, že žalobkyně vyvodila následky z prodlení žalované a ukončila poskytování úvěr, písemnost doručovala nikoliv na adresu dle smlouvy ([ulice a číslo] v [obec]), ale na adresu [ulice a číslo] v [obec]. Výpisem č. l. 36 prokázala skladbu žalovaného plnění a poplatků 1 060 Kč. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 37) vypracování i zaslání (č. l. 38 až 40) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.

5. Dále soud zjistil z výpisu úvěrového účtu (do spisu netištěno pro rozsah 190 stran), že od [datum] do [datum] bylo žalované na úrocích a poplatcích (2x 59 Kč), nezahrnujících poplatky 1 060 Kč, účtováno celkem 3 805,37 Kč. Před květnem 2019 nebyl úrok z důvodu včasného doplacení případného čerpání účtován. Jiné důkazy původně žalobkyně k žalobě nepřiložila.

6. V rámci doplnění tvrzení pak žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalované č. [bankovní účet] za období od dubna do září 2016 (č. l. 68, [číslo]). Z výpisu vyplývá v každém měsíci příchozí platba od [právnická osoba], ve výši 1 190 Kč, 920 Kč, 470 Kč, 1 732 Kč, 4 236 Kč a 3 844 Kč, což je jediný příjem účtu, s výjimkou vratky daně od Finančního úřadu [datum] (4 530 Kč). Dále předložila vyplněnou žádost žalované o úvěr na formuláři žalobkyně (č. l. 74), z něj vyplývá, že žalovaná byla vdaná, vlastnila dům od roku 1995, je invalidní důchodkyně s příjmem 4 000 Kč a domácnost má další příjem s osobou partnera 26 000 Kč, v domácnosti je vyživované dítě ve věku do 10 let, domácnost má výdaje 4 800 Kč měsíčně, spoří částkou 750 Kč měsíčně a„ celková výše úvěrů na kreditních kartách“ je 5 000 Kč. U všech ostatních položek (ostatní výdaje, celková výše půjček a spotřebitelských úvěrů, měsíční splátka půjček a spotřebitelských úvěrů, celková výše hypotečních úvěrů, měsíční splátka hypotečních úvěrů, celkový výše úvěrů na povolených debetech/kontokorentech) je vyplněno 0 Kč. Dále byl předložen interní formulář žalobkyně s žádostí o povolení úvěru (č. l. 72) s rekapitulací shodných údajů, s uvedením dvou revolvingových úvěrů s vyčerpáním částek 45 514,33 Kč (z 50 000 Kč) a 5 000 Kč (z 5 000 Kč), s doporučením schválení úvěru. Technický výpis těchto dvou úvěrů je dále na č. l.

79. Byla doložena kopie občanského průkazu žalované (č. l. 78). Dle výpisu lustrace BRKI/NRKI č. l. 83 žalobkyně zjistila čtyři úvěrové závazky žalované, odpovídající zjištěním soudu níže, s měsíční splátkou nejméně 3 683 Kč (stanovenou pouze ze dvou úvěrů ze čtyř), dále dva úvěry, ukončené v září 2015 (jistina 50 000 Kč) a v únoru 2016 (jistina 102 000 Kč). Dle interních výstupů č. l. 76 a 77 bylo žalované možno poskytnout úvěr až 240 000 Kč s měsíční splátkou 8 178 Kč.

7. Dle sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne [datum] (č. l. 42) je žalovaná od roku 2005 poživatelkou nespecifikovaného důchodu ve výši 10 279 Kč. Dle registru obyvatel je od března 2019 vdovou. Dle trestního příkazu zdejšího soudu číslo jednací 5 T 50/2022-44 je invalidní důchodkyní, na adrese [adresa] adresou [ulice a číslo] ve [obec].

8. Dle aktuálního výpisu CNCB (NRKI), který si soud vyžádal (č. l. 48), čelí žalovaná vedle úvěrů z doby po sjednání předmětné smlouvy revolvingovému úvěru ze dne [datum] s rámcem 30 000 Kč, který byl od dubna 2021 (dále již výpis nesahá) do března 2023 zesplatněný částkou 26 277 Kč. Jiné předchozí závazky výpis neobsahuje, z předchozích řízení je soudu známo, že tento registru (stejně jako BRKI-CBCB) údaje o skončených úvěrech uchovává jen 4 roky. Pokud žalobkyně akcentovala 45 měsíců řádného splácení, soud konstatuje, že žalovaná čerpala [datum] úvěr od [právnická osoba], na pořízení [značka automobilu] [anonymizováno] 101 505 Kč, dne [datum] úvěr od shodné společnosti s úvěrovým rámcem 40 000 Kč, dne [datum] úvěr od [právnická osoba], s jistinou 30 000 Kč, a konečně [datum] úvěr od [právnická osoba], s jistinou 20 000 Kč (pro který soud podal trestní oznámení proti věřiteli, č. l. 56). Na základě výčtu následných úvěrů lze vznést pochybnost, zda hrazení předmětného úvěru je důsledkem správného posouzení úvěruschopnosti, či bylo umožněno jen čerpáním dalších úvěrů.

9. Dle aktuálního výpisu CBCB (BRKI), který si soud vyžádal (č. l. 52), žalovaná sjednala již v září 2004 revolvingový úvěr u [právnická osoba], s rámcem 5 000 Kč, jehož historii v roce 2016 soud z výpisu nezná, avšak i v letech 2019 až 2021 byl aktivně čerpán. Dále je žalovaná vedena jako„ spolužadatel“ úvěru u [právnická osoba], ze dne [datum], s měsíční splátkou 2 325 Kč, kde dosud nesplacená jistina dosahuje cca 70 tis. Kč. Dále žalovaná čerpala revolvingový úvěr od žalobkyně ze dne [datum] s rámcem 5 000 Kč, jehož historii v roce 2016 soud z výpisu nezná, avšak i v letech 2020 až 2021 byl aktivně čerpán.

10. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad dle výpisu úvěrového účtu, které soud samostatně pro nadbytečnost nekalkuloval) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud tak přihlédl pouze k účtované částce 3 805,37 Kč a 1 060 Kč v celkové bilanci úvěru.

11. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném a účinném znění, platilo, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.).

12. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Toto ustanovení má i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. I hranice této volnosti však zjevně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

13. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, [příjmení], [příjmení]), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, [příjmení] či [příjmení], s nimiž měla žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Žalobkyně předložila obsahový výtah z databází BRKI a NRKI a soud žádnou obsahovou diskrepanci nezjistil.

14. V projednávaném případě totiž žalobkyně dostatečně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy, resp. měla k dispozici. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.

15. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované (pokud má soud reagovat na pasáž ve vyjádření žalobkyně v odst. V na č. l. 66) soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení podstatně více informací, než soud a také se prostřednictvím svého zaměstnance na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány.

16. V projednávaném případě žalobkyně prokázala, jaké konkrétní listiny původní věřitelka případně kontrolovala a z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Soud nezjistil, že by žalovaná uváděla nepravdivé skutečnosti, natož takové, které by původní věřitelka mohla a měla odhalit, pomine-li soud zjevný nesoulad v bilanci úvěrových závazků domácnosti v žádosti a dle zjištění žalobkyně v databázích (a ze své interní znalosti). V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém stávajících úvěrů pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s dalším navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. V daném případě je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé a to již proto, že žalovaná již měla jiné závazky s měsíční splátkou v takové výši, že byla existenčně závislý na dalším příjmu domácnosti (o němž soudu nebylo sděleno ničeho bližšího). Tvrzená behaviorální analýza z výpisu účtu zjevně nekoresponduje s obsahem těchto výpisů, když zde nefiguruje tvrzený invalidní důchod. Naopak zde figuruje jiný příjem od [právnická osoba], který evokuje práci na vedlejší pracovní poměr či odškodnění, o čemž z žádosti není ničeho známo. Žalobkyně tak neověřila ani tvrzený příjem žalované, ani druhý tvrzený příjem domácnosti. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalované zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru, pokud poskytla úvěr žalované, která je již nemohla splácet ze svých příjmů a v situaci, kdy již vyčerpala i své dosavadní tři (sic!) kontokorentní úvěry. V tomto případě se projevila shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat pravost, resp. věrohodnost neurčitých tvrzení, ani zhodnotit jejich obsahový význam, zejména pokud se týká příjmů žalované a jejího partnera/manžela. Nebylo tak možno nijak přezkoumat deklarované životní náklady žalované, které jsou v částce 4 800 Kč nápadně nízké, ani počet či věk vyživovaných osob, natož pak další příjem domácnosti, na kterém byla úvěruschopnost žalované zcela zjevně závislá. U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Tvrzená behaviorální analýza zjevně pominula zásadní okolnosti pohybů na účtu žalované, který zjevně nezachycuje nejpodstatnější část hospodaření domácnosti a je pouhým střípkem celkového obrazu, který měla žalobkyně detailně zkoumat, pokud chtěla, aby žalovaná splácela více, než činí její jediný příjem. Souhlas takové osoby s úvěrem je v tomto případě zcela zjevně nezbytný, spíše by ale soud očekával, že o úvěr bude žádat ten, kdo jej má reálně splácet. Žalovaná nadto má pouze středoškolské vzdělání, byla zřejmě odkázána na příjem z invalidního důchodu a dlouhodobě dosahoval skutečně minimálního příjmu. Již tyto samotné okolnosti (další) úvěruschopnost (resp. potenciál k výdělku věřitele na osobě dlužníka) vylučovaly. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, další, tedy již čtvrtý revolvingový úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.

17. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi [obec] národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Dále až soud musel žalobkyni upozornit, že se domáhá plnění v rozporu se zákonem (potud vzala žalobkyně žalobu zpět) dle § 122 odst. 4 ve spojení s § 168 odst. 1 zákona [číslo] 2016, což představuje přestupek v gesci [obec] národní banky.

18. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky a poplatky z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaná dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

19. V daném případě tak byla jistina dosavadními úhradami uhrazena v rozsahu 4 865,37 Kč, účtovaných na neplatné příslušenství, přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání předmětu bezdůvodného obohacení dle § [číslo] a [číslo] tamtéž nárok pouze na zbývající část, tedy 6 324,68 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 717,90 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z částky 6 324,68 Kč od [datum] do zaplacení. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. s analogickým užitím § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá inflační a uprchlická krize, žalovaná má příjem jen z invalidního důchodu a zdejší soud vůči ní povolil v letech 2021 až 2023 již 10 exekucí. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 (pokud se týká zastavené části řízení, což beze zbytku zavinila žalobkyně svým neoprávněným nárokem na nadměrné příslušenství) o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.

22. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaná nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku).