20 C 94/2025

Plný text

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A , narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného B pro 20 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, , a to ve splátkách po nejméně , částka, měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalovanému poměrnou náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne , datum, , zaplacení „pouhé“ jistiny (, částka, ) z úvěru ze dne , datum, až , datum, (platby , částka, , , částka, a , částka, ), sjednaného s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, Ke kontraktaci mělo dojít na webových stránkách crediton.cz, ale uzavřenou smlouvu „není schopna soudu předložit“.

2. Soud se s těmito tvrzeními nesetkává od této žalobkyně poprvé. V předchozích případech soud neměl problém smlouvu získat od původního věřitele, který ji k výzvě zaslal (samozřejmě žalovaným přímo na listině nepodepsanou). Pro soud však nebylo podstatné, zda smlouvu původní věřitel považoval za podepsanou či nikoliv, ale pouze to, zda se nejedná o lichevní schéma, což je soud povinen zkoumat z úřední moci. Smlouva v předchozích případech potvrdila, že věřitel se pokoušel vylákat lichevní úrok - 40 % měsíčně a své jednání v různém rozsahu dokonal, aniž by se to projevilo na tvrzeních o výši žalovaného bezdůvodného obohacení.

3. I v této věci soud vyzval původní věřitelku, tentokrát již pouze ke sdělení všech transakcí mezi ní a spotřebitelem. Získal tak přehled č. l. 52 a 53, z něhož vyplynulo, že před tímto závazkem („BIJENAVU“) odčerpal od spotřebitele ze závazku „BIDEJEWU“ navýšení , částka, jen 13 dní před poskytnutím první platby stávajícího bezdůvodného obohacení. Paralelně s tím však inkasoval navýšení , částka, z úvěru „BIDOKAXU“ dne , datum, a již dne , datum, poskytl , částka, („BIIUNONU“), kterých se po postoupení tatáž žalobkyně (jako v této věci) již domohla ve skončeném řízení sp. zn. , spisová značka, .

4. Soud k projednání věci v předchozích řízeních nařídil jednání a vedl dokazování. K jednání se však nedostavovala ani žalobkyně, proto soud od projednávání upustil a rozhodl postupem dle 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí. Na adrese trvalého pobytu mu bylo doručeno náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť doručující orgán (, právnická osoba, .) nenalezl označenou domovní schránku. Žalovaný je zjevně obětí lichvy v průmyslovém měřítku, má obdobných závazků u zdejšího soudu více a není překvapivé, že se jej nepodařilo kontaktovat ani senátu 20C, ostatně pokus byl činěn již ve sp. zn. , spisová značka, a i takový marginální nárok skončil exekučním vymáháním.

5. Soud nevydává rozsudky pro uznání ve věcech této žalobkyně ze shodného důvodu, jako nevydává platební rozkazy. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem nevyplývá. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného či absence vyjádření po příslušním poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl úrok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy) a může být porušena povinnost dle § 86 ZoSÚ, a to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo.

6. Současně platí, že znalost soudu toho, že ani žaloba na vydání předmětu bezdůvodného obohacení již není v současné éře „průmyslové lichvy“ neproblematická, vychází z četných předchozích řízení, kde se s těmito schématy lichevní exploatace spotřebitelů již soud setkal. Rozsudek pro uznání/zmeškání by tedy nevydal a provedl dokazování. Žalovaný se v předchozí analogické věci sp. zn. , spisová značka, k jednání nepřekvapivě dostavil (což je v praxi soudu skutečně raritní situace) a dokonce předložil vlastní důkazy, které hloubku problematiky tohoto podnikání ještě lépe nasvítily. Ostatně , právnická osoba, byla ze strany České národní banky již postižena (nejspíše jako první) sankcí , částka, s právní mocí dne , datum, právě za neplnění povinnosti dle § 86 ZSÚ již ohledně úvěrů z let 2018 a 2019. Z pozdějších řízení nevyplynulo, že by se praxe této společnosti jakkoliv změnila k lepšímu, což bohužel platí i pro ostatní věřitele (23), o kterých soud ví a kteří byli rovněž obdobně postiženi.

7. V předchozí věci sp. zn. , spisová značka, shodného původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od , právnická osoba, , dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „Exeair“/“Externí agentura inkasního řízení“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „CreditAir.cz“ (IČO , IČO, ) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela , právnická osoba, , třemi výzvami. Zde však mohlo dojít k tomu, čemu se soud snažil předejít, a tedy oklamání existencí více úvěrů, neboť v nich bylo odkazováno na název úvěru BIHUGICI, což neodpovídalo projednávanému BISIQAZO. Takovou eventualitu soud prověří následně, neboť původní věřitel , právnická osoba, , byl pověřen splněním součinnosti ve smyslu § 128 o. s. ř. zejména co do sdělení všech závazků se žalovaným, a současně byl poučen o všech následcích jejího nesplnění. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát , jméno FO, dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Toliko k tvrzení žalobkyně, že i v tomto řízení je požadováno pouze bezdůvodné obohacení.

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l.

36. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 36 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 37) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem , částka, a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Současně se advokát domáhá , částka, , což odpovídá mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby v řízení dle advokátní tarifu. Na takovou odměnu nemá právo advokát před rozhodnutím soudu o existenci (a výši) nákladů řízení, tím méně pak za úkon právní služby, který vůbec nenastal (příprava a převzetí své vlastní pohledávky, neboť advokát je současně skutečný majitel žalobkyně; podání žaloby k soudu), a taktéž i proto, že advokát zde ve skutečnosti neposkytuje právní služby, ale právní zastoupení jen předstírá (neboť jde o jeho vlastní pohledávku). Nadto odměnu vyčísluje z navýšení pohledávky, které svou výší zjevně odporuje hned několika kogentním ustanovením hmotného práva. Takové jednání advokáta zjevně nelze v právním státě akceptovat.

9. Po skutkové stránce je zřejmé, že smlouva byla sjednávána prostředky elektronické komunikace na dálku, tak jako všechny předchozí smlouvy tohoto původního věřitele. Dle č. l. 29 až 35 jí byl přidělen variabilní symbol , var. symbol, a dle č. l. kód BIJENAVU. Proč ji žalobkyně soudu nepředložila s tvrzením, že „ji není schopna doložit“ by mohl soud pouze odhadovat. Za nejpravděpodobnější považuje maskování lichvy a rezignaci na snahu doložit splnění povinnosti dle § 86 ZSÚ (není vyloučeno, že je s ní vedeno takové neveřejné řízení, neboť již uplynulo hodně času od prvního postihu a její praxe se zjevně nijak neupravila – směrem k souladu s právem na ochranu spotřebitele). Každopádně její získání cestou součinnosti v předchozích řízeních problematické nebylo. Vyplynulo z nich, že má lichevní parametry (což je u tohoto věřitele pravidlem), počítá se 40 % měsíčně. Tak tomu zjevně bylo i v předmětné věci, kde se advokát domáhal zaplacení , částka, Zřejmě měla i tato smlouva evokovat revolvingový úvěr, avšak čerpání je vždy podmíněno schválením žádosti, jde tedy o jakýsi rámcový spotřební úvěr s RPSN 5 545 %, kde věřitel usiluje o získání úroku každý měsíc, aniž by byla splácena jistina. Tím se připravuje na nevyhnutelnou platební neschopnost spotřebitele (resp. ji sama způsobuje) a obchází omezení § 122 odst. 4 ZSÚ tím, že bude následně požadovat již pouze jistinu (zde dokonce bez předkládání samotné predátorské úvěrové smlouvy).

10. Jednání věřitele tedy zjevně směřovala k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a stíhá jej následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Pokud se právní nástupce snaží takový následek zamaskovat požadováním toliko jistiny, je zřejmé, že ignorování zjištěných souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím nespravedlnost. Soud k takovému jednání přihlíží navzdory tomu, že žalobce se pokouší vylákat na spotřebiteli plnění formou práva na vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení je však dle tohoto lichevního schématu pouze předstíráno.

11. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne , datum, , (C-240/98 a C-244/98) ve věci , jméno FO, Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti , jméno FO, M. Sánchez Alcón Pradesovi, , jméno FO, Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci , jméno FO, Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne , datum, , Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne , datum, ve věci , jméno FO, Editorial a Pannon, C-243-08). Dále podle rozsudku Soudního dvora ze dne , datum, (C-377/14) ve věci , jméno FO, a , jméno FO, proti , právnická osoba, ., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru.

12. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Zde jde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že předstírá (faktickou i právní) neexistenci právního jednání, nikoliv pouze jeho neplatnost s následkem práva na vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Pravděpodobně proto, aby předchozí platby od spotřebitele nebyly předmětem nalézacího řízení, leda by je sám spotřebitel uplatnil. Vydání předmětu bezdůvodného obohacení je tak opět jen způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěru. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení, je však pouze výsledkem předchozího právního jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaný uhradil na navýšení předchozích dvou úvěrů , částka, a , částka, a věřitel je na závazek přijal (pravděpodobně na úrok). Jen díky těmto platbám si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace dalšími úvěry, tedy opětovným čerpáním navýšeného úvěru. Čerpání je tedy fakticky spíše dočasným zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele a přitom nutně snižující výši faktického bezdůvodného obohacení. Jistina úvěru v tomto případě není jistinou výše bezdůvodného obohacení, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, jehož neexistence se věřitel (uplatněním nároku na vydání předmětu bezdůvodného obohacení) domáhá.

13. Takové předchozí platby však z povahy původního závazku doslova čiší, jsou pro soud z předchozích řízení notorietou a dotazem na původního věřitele se opět potvrdily. Současně je zjevné, že bylo plněno dle smlouvy BIJENAVU, dle které následně sebevědomě vymáhal její lichevní smluvní navýšení advokát (a pravděpodobně i inkasní agentury a jiný advokát tak, jak zjištěno ve sp. zn. , spisová značka, jak výše). Pasivita spotřebitele, který s největší pravděpodobností takový procesní úkon (např. započtení) neučiní, je zjevně již od počátku součástí kalkulace takového výsledku řízení původního věřitele/(advokáta) postupníka. Jde o jeden z mnoha způsobů, jakým je v současnosti konstruováno lákání lichevního příslušenství na spotřebitelích (soud jich v současnosti eviduje již více než dvě desítky) i jinak, než pouhým požadováním lichevního úroku. Nutno přiznat, že jde o jedno z „nejzákeřnějších“, neboť je bez předchozí znalosti těchto postupů a nikoliv ryze formalisticky pojatého zkoumání některých aspektů z úřední moci soudu relativně dobře ukryté. Sofistikovanost tohoto postupu však nelze odměnit přiznáním plnění, které je od počátku v hrubém rozporu s dobrými mravy, bez ohledu na následné právní kroky věřitele/(advokáta) postupníka.

14. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického (původně) závazkového vztahu, který nyní žalobkyně uplatňuje jako quasizávazkový (bezdůvodné obohacení). Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Ostatně pokud by tak soudy formalisticky postupovaly, jen by umožnily predátorsky jednajícím věřitelům (a jejich právním zástupcům) zvolit další jednoduchý způsob, jak exploatovat spotřebitele – vylákat jakékoliv plnění jakýmkoliv z mnoha dnes využívaných způsobů vymáhání a následně zažalovat dosud nijak nesníženou jistinu. To se ostatně již děje i u dalších věřitelů, kteří lichevní pohledávky různými způsoby rozdělují a uplatňují po částech či pod jinou skutkovou či právní legendou. Tím spíše musí soud opět jednat z moci úřední a zabývat všemi aspekty nároku, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce.

15. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Soud proto přiznal nárok na toliko , částka, , tedy po odečtení obou plateb od žalovaného na požadovanou jistinu úvěru. Ve zbytku proto II. výrokem žalobu zamítnul pro nedůvodnost (včetně veškerého příslušenství, jak dále).

16. Jelikož žalobkyně svůj nárok vydávala za bezdůvodné obohacení, vyhnula se povinnosti tvrdit, zda a jak právní předchůdce ve smyslu § 86 ZSÚ zkoumal schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek. Z výše uvedeného je však zřejmé, že obě strany jednaly tak, jako by byl závazek spotřebitelského úvěru uzavřen. Tento věřitel navíc své závazky do NRKI (CNCB) zapisuje, musí tedy nést následky stavu této databáze, byť v tomto řízení již jen ve vztahu k příslušenství. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru (č. l. 44) a zjistil, že i zde bylo poskytnutí úvěru naprosto neobhajitelným selháním tohoto věřitele, s jakým se u něj soud setkává naprosto pravidelně. Žalovaný k listopadu 2022 dlužil (již z několikátého) úvěru , částka, bance (zda má původní věřitel přístup i k datům z BRKI – CBCB, není soudu známo, ale považuje za imperativ, že pracuje i s takovými daty, pokud poskytuje úvěry s lichevním navýšením). Předmětný druhý úvěr byl vyplácen v době, kdy žalovaný od , datum, již měl úvěr od , právnická osoba, . (opět již několikátý v řadě), z něhož dlužil okolo 20 tis. Kč. Rovněž tak již žalovaný byl obětí „revolvingového“ (zřejmě Creditea, který charakter revolvingu pouze předstírá) úvěru od , právnická osoba, , od , datum, , kde dlužil nejméně 15 tis. Kč. Úvěruschopný tedy v žádném případě nebyl.

17. S odkazem na § 1970 tamtéž by přiznané jistině měla odpovídat část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stavu závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Žalovaný je předlužen, po sjednání shora uvedených lichevních závazků bohužel sjednal i další (, právnická osoba, .) a má dle přehledu řízení u zdejšího soudu již několik exekucí. Společnost , právnická osoba, , poskytující rovněž lichevní závazky („shodou okolností“ rovněž s navýšením 40 % p. m.), která své závazky do registru NRKI ani nezapisuje, vede proti žalovanému exekuci (sp. zn. , spisová značka, ). Ani stav NRKI tedy neposkytuje plný obraz zoufalé situace žalovaného. Ten, pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

18. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech již několik exekucí (a několik z nich pro obdobně lichevní nároky od shodné žalobkyně). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně 18 měsíční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který je současně vlastníkem žalobkyně (a tedy i pohledávky). Žalovaný zjevně své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl, není a dlouho nebude schopen. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

19. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalovanému ničeho. Soud tak již nemusel zohledňovat skutečnost, že advokát je vlastníkem žalobkyně a právo na náhradu nákladů řízení je tak spíše zneužitím práva na právní pomoc za zákonem garantovanou mimosmluvní odměnu, než jeho legitimním využitím. Nemluvě o několika samostatných důvodech závadnosti jeho postupu jak popsán shora v rámci skutkových zjištění. Stejně tak se soud nemusel zabývat neúčelností nákladů řízení v souběžných řízeních, které advokát uplatňuje samostatně, lhostejno zda z důvodu, aby navýšil svou odměnu, či aby zakryl fakt mnohosti těchto úvěrů, či kombinace obojího.